Author´s challenge II - Ta z metra 24

Anotace: Tak. První hodina Honzy a Alexandry. Hezké počtení.

„Začneme?“
Proč nikdo nepřišel jsme nepochopili ani jeden. Já ještě kapánek nechápal, proč zůstala. Sedla si naproti mně a seděla jak zařezaná. Mohla se přeci sebrat a odejít do svých komnat. Ani bych jí to neměl za zlé. Být úča nebylo nic, co bych chtěl dělat. Že bych působil tak autoritativně? Jako ano, moje sebevědomí nebylo nikdy úplně na nule, ale že bych si říkal, že to člověka přiměje k poslušnosti ... . Možná že to bude tím protokolem. Někdy si ho vážně musim přečíst.
Každopádně způsobně seděla a její obličej byl zcela neproniknutelný. Otevřeli jsme nějakou hodně starou učebnici matematiky. Zapátral jsem v paměti a přišlo mi, že se tam musí jednat o pythagorovu větu. Ta nebyla nikdy výrazně těžká, takže jsem okamžitě věděl, co ji mám učit. Bohužel trochu problém byl jak. Ať jsem se snažil sebevíc, dvanáctileté dívčině mi nešlo to extra vysvětlit. Tak jsme to raději zhruba po hodině vzdali a přešli na latinu.
Přiznám se, že jsem si pamatoval ještě nějaké základy ze školy. Kvůli chemickým názvům některých sloučenin do mě tlačili latinu skoro dva roky. Jen jsem to dokončil, tak jsem to zapomněl a nikdy už to nepoužil. Pár let to bude.
Tady nám to společné učení šlo o něco lépe. Alexandra je nejspíš hodně nadaná na jazyky a když se trochu osmělila, tak byla schopná sesmolit i pár vět.
Vždycky po hodince jsem jí dával pauzy, aby si odpočala. Neměl jsem ještě žádný odhad, kolik toho zvládne a ani Praetor ani hrabě se neobtěžovali dát mi jakékoli instrukce.
Nejsem si tím úplně jistý, ale myslím, že někde v polovině našeho společného utrpení mě začala mít ráda. A mě to snad nedej bože začalo i bavit.
To jsme si zrovna dávali přestávku, když se ozvalo zaklepání na dveře.
„Vstupte.“ Řekl jsem já po drahné chvíli, kdy jsme na sebe s Alexandrou hleděli a netušili, kdo z nás dvou má vyšší pravomoc povolat příchozího dovnitř.
„Výsosti, pane,“ úslužný knihovník si dovolil vstoupit do místnosti,“ pan hrabě vás volá k prostřenému stolu.“
„Oba?“ zeptal jsem se překvapeně. Takový kamarádšoft bych od pana hráběte rozhodně nečekal. Pravdou je, že už jsem měl vážně celkem hlad. Sice se sem tam objevil nějaký ten sloužící s karafou čisté vody a miskou s drobnými pochutinami, ovšem jelikož jsem nesnídal, tak mi tohle rozhodně stačit nemohlo.
Jenomže tím jsem knihovníka zřejmě rozhodil, protože se zatvářil zmateně a přerývavě se nadechl.
„To netuším, pane. Když chvíli vyčkáte, půjdu se zeptat.“ Navrhl nesměle.
Alexandra vstala a autoritativně pokynula knihovníkovi.
„Prosím vyřiď otci, že ke stolu zasednu já i můj učitel.“
*Ona řekla PROSÍM? Teda já mám na tu holku vážně dobrej vliv.* pomyslel jsem si uštěpačně a začal se přiblble usmívat.
Dveře se za knihovníkem zavřely a já začal skládat věci a učebnice do úhledných komínků.
„To nech, stejně budeme odpoledne pokračovat.“ Vyvedla mě Alexandra z omylu a já se zarazil uprostřed pohybu.
*Děvče, kdybys jenom věděla, že úplně původně je to kvůli tobě.* povzdychl jsem si v duchu. Tohle ještě ale nebyla moje Saša. Tohle byla její Výsost Alexandra de Nosferattu. A na to bych neměl zapomínat.
A pro pos. Chtěl jsem se přeci na pár věcí zeptat.
„Za jak dlouho tak bývá oběd po ohlášení?“ zeptal jsem se a pro jistotu dodal to obligátní: „Výsosti.“ Protože jsem si nebyl jist, jak dalece ji moje dobrá karma zasáhla. Na nafoukaný princezny se musí opatrně.
„Vpodstatě okamžitě. Když je hotovo, ozve se gong. Do druhého zaznění gongu ale musí už být všichni u stolu. Opravdu si ten protokol přečti.“ Důrazně mi doporučila a zamračila se.
Už jsem tím protokolem začínal být řádně otrávený. Navíc sáhla mezi knihy v první řadě a vytáhla jednu obzvláště tlustou a vpravdě odpudivou knihu zabalenou v kůži.
No nejspíš jsem vypadal řádně vyděšeně, protože se skoro se zadostiučiněním usmála, když na mě pohlédla.
„Byla to první kniha, kterou jsem musela celou přečíst. Trvalo mi to skoro dva roky.“ Pronesla jízlivě a mně přišlo, že ji to snad i těší mě takhle mučit.
„Je to nutné?“ zeptal jsem se zoufale.
Naklonila hlavu na stranu a přimhouřila oči. Zůstal jsem jak omráčený. Vím, že přesně tohle gesto už v minulosti udělala. A mně se po ní najednou šíleně zastesklo. Jenomže tohle je její zmenšená verze ve věku, kdy se jí člověk nemůže ani dotknout.
*Je mi po tobě smutno, Sašenko.* A u srdce mě až nepříjemně zabolelo.