Musíš vstát a jít

Musíš vstát a jít

Anotace: 1. kapitolka...jo tak jsem se zase pustila do něčeho nového, i když mám spoustu rozdělaných věcí..snad mi to shovívavě odpustíte..

Sbírka: Musíš vstát a jít

1.Ztratila jsem všechno

Ztěžka jsem dosedla na lavičku v zadní části zahrady. Měla zelenkavou barvu, na kterou jsme s mamkou nedávno přikreslily žluté kytičky. Měly jsme z toho radost. Máma si ráda zlepšovala věci v domě i na zahradě a já ji s chutí pomáhala. Byl to náš způsob, jak si zůstat blízké. Bavily jsme se při tom a povídaly. Která z holek tohle může o svém vztahu s matkou říci? Bylo to prostě něco vzácného.
V ruce jsem otáčela kytičkou.
Všechny moje sny a bláhové představy o životě se vytratily. Zmizely jen tak. Ze dne na den. Vlastně z vteřiny na vteřinu. Je divné, jak potom člověk začne ztrácet rovnováhu a neví proč a za chvíli mu dojde, že vlastně ztratil půdu pod nohama. Tu tvrdou dosud pevnou půdu, kterou pro něj vybudovali ti nejbližší, aby měl ten rozjezd v životě o trochu snazší.
Slzy se mi opět skutálely po tváři, setřela jsem je a popotáhla. Moje ruka zašmátrala v kapsách černé bundy a snažila se najít čistý papírový kapesníček. Zbyl mi poslední, který vzápětí už nebyl k dalšímu použití.
Zvedla jsem skloněnou hlavu a zadívala se na obrovskou třešeň před sebou. Mívala sladké rudé třešně na začátku června až do konce července. Její kmen se klikatil do závratné výše a já jsem znala místa, na která se dala šlápnou, větve za které se přitáhnout, abych se dostala přinejmenším do tří čtvrtin. Lezla jsem na ní celoročně, byl tam výhled na celé okolí a úžasný klid. Chodívala jsem tam na truc nebo prostě jen najít klid.
V polovině dubna, kdy ještě ráno bývají přízemní mrazíky, vyrašilo jen několik pupenů. Na její letošní první kvítky, tu už nebudu.
„Adél je čas!“ zavolala mě teta ze dvora.
Vzdychla jsem a ještě v ruce otočila kytičkou s pevně uvázanou tmavě modrou stuhou, aby držela svůj tvar. Byly v ní malé červené růžičky a drobné bílé kvítky, které jsem neznala. A okolo vyčuhovalo malé kapradí.
„Adélo!“
„Vždyť už jdu,“ zavrčela jsem si spíš pro sebe. Pomalu jsem se zvedla a ještě se rozhlídla, abych se ujistila, že všechno je tady jako dřív, že oproti všemu se ještě nic nemění. Na lavičce pořád ještě byly žluté kvítky. Nezmizely. Alespoň zatím.
„Kde jsi? Přijedeme pozdě,“ táta mě strkal k autu, kde už na předním sedadle čekala jeho přítelkyně.
Na místě jsme byli během několika minut. Ani jsme nemuseli jet autem, ale je to prý zvyk. Navíc táta měl v kufru potřebné věci.
Vystoupila jsem a rozklepala se zimou. Táta přešel ke kufru a vytáhl veliký věnec s černou stuhou. Nápis Nezapomeneme mi uhodil do očí jako světlo silného reflektoru. Musela jsem uhnout hlavou a zavřít oči.
Mamka se bála ohně. Říkávala, že má ničivou sílu a bere si život. Pálí stromy a vypaluje trávu. Říkávala, že je zrádný. Kvůli tomu jsme si třeba nikdy neopékaly buřty nebo jen tak negrilovaly. Většinou mě zvala kamarádka Gábina. Jejich rodina si na ohni dělala všechny možné dobroty.
Rozestavili jsme se kolem vykopané jámy. Chtěla jsem zůstat spíše vzadu, ale jako nejbližší příbuzná jsem musela dopředu. Přišlo mi to kruté. Dívat se z první řady na to celé jako v kině nebo na scénu v divadle. Můj otec si stoupl vedle mě, bez své Kateřiny, která zůstala stát opodál vzadu. Asi nechtěla nikoho urazit. Mě to bylo jedno. Ona do mého života nepatřila, stejně jako táta.
Na pozadí hrály housle. Máma je milovala. Dokázala je poslouchat celé hodiny. Byla jsem ráda, že tohle táta zařídil a nechal jí zahrát její oblíbené skladby. Takže jsem poslouchala ty housle a přivírala oči.
Když pak spouštěli rakev do hrobu, měla jsem chuť jí strhnout a otevřít. Stála jsem u maminky tak blízko a přitom nikdy ne tak daleko.
Myslela jsem, že v tuhle chvíli začnu určitě plakat. Nešlo to. Všechno ve mě se zarazilo. I slzy.
Lidé házeli dlouhé řezané růže za ní dolů, jen já se sehnula a zkusila jí tam pomalu položit. Maminka by nerada viděla, jak se s květinami zachází. Představovaly pro ní život.
Když přistoupil táta a lopatkou nabral hlínu a poprášil jí světlehnědou rakev, sevřel se mi žaludek. Teď už jsem jí ztrácela nadobro a navždy.
Když mi pak tu lopatku podával, nemohla jsem se pohnout. Já to nechtěla. Nechtěla jsem jí zasypat zemí. Věděla jsem, že se čeká na mé gesto.
V prach se obrátíš...?
„Adél?“ Zašeptal a já poprvé za dnešní den mu pohlédla do obličeje. Vypadal, že je smutný, dokonce se mu leskly oči. Bez dechu jsem nabrala zem a s hrozným zvukem jí hodila do jámy. V tu chvíli jsem se obrátila a zrychleně odešla směrem k autům.
Možná to bylo neslušné a nevychované, ale mamka by určitě nechtěla, abych se na pohřbu složila. A k tomu jsem neměla daleko. Opřela jsem se o tátovo nové auto a nechala vítr, aby mi vyfoukal vlasy. Bylo to osvěžující a trochu mě to postavilo na nohy, než začali přicházet ostatní.
„Tak pojď,“ prošel kolem mě táta a já postřehla, jak se mu třese hlas. To mi moc nepřidalo. Oči se mi konečně zalily slzami. Stála jsem vedle auta a nepřítomně hleděla na hřbitovní zeď. Chtěla jsem se tam zpátky rozeběhnout. Nešlo to. Nemohla jsem.
„Ale jdi ty,“ objala mě mateřsky Jana.
V tu chvíli mi došlo, co jsem potřebovala. Oporu.
„Je mi to moc líto,“ kuňkla Gabča, měla uslzené oči. Obě naše mámy byly nejlepší kamarádky. Pro Janu to taky nebylo lehký.
Gabča si sedla vedle mě a držela mě za ruku. Na tu malou chvíli, než jsme dojeli domů, jsem si položila hlavu na její rameno.
Hostinu připravila mámina sestra a Gábinina mamka, Jana. Všichni se shromáždili v našem obrovském obývacím pokoji. Mamka měla ráda vzdušnost a velké prostory. V téhle místnosti trávila spoustu času.
„Asi musím na vzduch,“ šeptla jsem kamarádce do ucha a vypotácela se ven. Rozeběhla jsem se na zadní zahradu. Lavička byla stejná jako ráno před odjezdem. Pohladila jsem jí položila se na ní. Skrčila jsem nohy a zavřela oči.
Tak a je pryč.
A já zůstala sama.
Autor Tempaire, 04.05.2009
Přečteno 789x
Tipy 48
Poslední tipující: jjaannee, black_evil, Lady_Mucik01, Pešulka, Ulri, mexx, Leňula, Šárinka, Dolcezza, Lenullinka
ikonkaKomentáře (6)
ikonkaKomentujících (6)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Smutné, ale krásné...

06.06.2009 17:03:00 | Leňula

Ta první kapitolka mne zaujla natolik, že si jdu hned přečíst i druhou...

10.05.2009 22:17:00 | Rosalind

Jsem tady poprvé, a nelituji. Tento příběh mě velice zaujal. Fakt nevím kdo to tu píše ale je to moc povedený. Moc se mi tu líbí a můžu se zapřísáhnout že tu budu číst jako divá. Fakt, autorko, máš talent.

09.05.2009 17:06:00 | Muhi...nQa

hezky jsi to procitila, jdu jeste na jeden dilek a pak do hajan :)

08.05.2009 00:42:00 | Nergal

píšeš vážně krásně, což jsi nám už několikrát sice dokázala, ale popisy v tomhle díly byly prostě nádherný...jen tak dál, vypadá do skvěle :-)

04.05.2009 21:23:00 | SharonCM

To bylo moc pěkné, líbilo se mi, jak jsi tam popsala chvilku, kdy měla Adéla na svoji maminku hodit poprašek hlíny. Tohle mi totiž několikrát vyvstalo na mysli a vždy mi to přišlo nesmírně kruté a nepředstavitelné, přesto však asi uskutečnitelné. Taky se mi líbilo, jak láskyplně svoji maminku popisovala. Určitě v tom pokračuj, je to opravdu moc hezké...

04.05.2009 19:11:00 | Veronikass

© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí