Author´s challenge II - Ta z metra 25

Anotace: Honza se snaží z Alexandry vymámit pár informací. Daří se mu to ale všelijak. Hezké počtení přeji.

Nejspíš jsem se značně zamyslel, protože mě probral až její jedovatý hlásek, který se dožadoval pozornosti.
„Phallusi, posloucháš mě vůbec?“
*Proboha, snižte jí někdo volume.* Proběhlo mi hlavou a já zatoužil mít po ruce špunty do uší.
Zatřásl jsem hlavou a už se plně věnoval mladé dámě.
„Promiňte Výsosti, co jste ráčila říkat?“ už se chovám vážně jako debil. Ještě začnu používat přechodníky a asi mi z toho skutečně dokonale jebne.
„Říkala jsem, že to nutné je. Ovšem že to nemusíš číst celé. Postačí ti zhruba 150 stránková stať o chování na hraběcím dvoře.“
Teatrálně jsem si povzdechl a převzal od ní tu bichli. Když by se shodila z druhého patra hradu, byla by to slušná obranná pomůcka. Normálně nebezpečná zbraň.
No, evidentně se nebudu po večerech nudit. Čtení u svíček sice nebude úplně košer, ale co můžu dělat. Žárovku vynaleznou až za nějakých dobře 900 let. A tolik času na čekání zřejmě nemám.
„Pokusím se to přečíst jak nejrychleji to bude možné.“ Slíbil jsem z jediného důvodu. Protože když bude v dobré náladě a né otrávená, tak z ní třeba dostanu alespoň nějaké informace. A já jich potřeboval docela dost.
Jednu konkrétní třeba: Jak se krucinál Saša dostala do mého času, když evidentně musela žít už v devátém století?
Jenomže jak se zeptat nějak něžně a nevyděsit ji?
Položil jsem knihu vedle všech těch ostatních na stůl. Poněkud váhavě přiznám se. V hlavě mi to šrotovalo o stošest, ale žádný jemný a pro hraběcí dceru vytříbený dotaz mě nenapadl. Snad jedině žeby ... no možná když to vezmu ze širokých luhů a hájů, tak ...
„Výsosti, kdy bych mohl doufat, že spatřím hraběnku de Nosferattu? Tvou matku?“
Nejspíš to nebyla nejšťastnější otázka, protože sebou Alexandra nepřirozeně škubla a ve tváři se jí najednou usadil prapodivně smutný výraz.
„Až v zahradách věčnosti. Má matka umřela při porodu.“ Zašeptala a ten malý rozkošný obličejík se zkroutil do plačtivé grimasy.
Hrozně nemám rád, když holky brečí. Znervózňuje mě to. Nevim co mám dělat a jak je utišit. Normálně bych ji asi objal, ale tady by mě za to nejspíš zavřeli na doživotí, což bych celkem nerad.
„Neplakej.“ Pronesl jsem konejšivě a pohladil ji alespoň po vlasech. Protokol neprotokol. I když mi bylo jasné, že tohle se určitě nesmí.
„Ale když já za to můžu, že už nežije.“ Zafňukala a další a další slzy se řinuly z těch roztomilých obrovských kukadel.
„To přeci není pravda. Vždyť jsi byla malé miminko. Ono se to občas tak stane, že maminka nevydrží porod a umře u toho. A ty by ses za to neměla žádným způsobem obviňovat. Za to nemůžeš, to tě mohu ujistit.“ Snažil jsem se ji utišit, ale spíš to mělo opačný účinek.
Brečela tak, že mi to až rvalo uši. No jestli nás takhle někdo uvidí, tak je se mnou ámen. Skoro to vypadá, jak kdybych jí ubližoval. To mě Drácula vysaje na místě.
I když – moment. Neříkala náhodou, že se narodila? Jako že normálně narodila? Jako obyčejní smrtelníci? Pak tedy není upír jako její otec.
Ovšem to přeci není možné. Být upír, tak normálně počít dítě nemůže. Upíři se množí kousnutím. Né jako my lidi, co to máme dané daleko příjemnějším způsobem.
Jenomže pokud je člověk a né upír, pak jsem zase zpátky na začátku. Jak to, že ji jako dospělou potkám v budoucnosti? Proč na mě bude čekat u metra a proč do mě bodne nůž? Zase mi nic nedávalo smysl.