Dvojka na zabití 2/?

Anotace: Tragédie č.1!

Všichni v tu ránu ztichli,že by bylo slyšet i spadnout špendlík."Vy jste tady noví?"zeptal se nás kluk s kšiltovkou na hlavě a podivným výrazem v tváři."Jo,"odvětil sebevědomě brácha.Kluk se ušklíbnul."Tak upřímnou soustrast."Nato po sobě začali házet pytlíky od svačin,křídy,penály a další věci,co jim přišly pod ruku. Já a brácha jsme se usadili do volné lavice a zvědavě pokukovali po těch ostatních.Je ale naše přítomnost vůbec nezajímala.Možná to ale bylo dobře. Vzápětí se otevřely dveře a vešla ta učitelka,co nás předtím tak vřele vítala na chodbě."Takže,dobrý den,"pozdravila celou třídu."Sbohem,"odpověděli se smíchem ostatní děti a většina se jich začala chechtat."Notak,nedělějte to těžké jak mě,tak vašim novým spolužákům,"usmála se na nás."Už jste se s někým seznámilli?"vyzvídala."Já měl tu čest pozdravit houbu,"zatvářil se brácha kysele.Učitelka s úsměvem přikývla a dodala:"Tohle jsou vaši noví spolužáci,Jakub a Barbora Ryklovi."Všichni koukali,jako by jsme byli kdovíco,pak ale přestali a začali se spolu vesele bavit,stejně jako předtím.Učitelka začala něco psát na tabuli.Náhle se mi za zády kdosi ozval:"Co tady vůbec děláte?" "Vykopli nás ze školy,"vysvětlila jsem mu.Vykulil oči."Nekecej!A co jste udělali tak hroznýho,že vás vyhodili?" "Pokrčila jsem rameny."Nic,jen díky nám mají blázince v širokým okolí celkem plno." Ten kluk se zamyslel.Nebo,aspoň to tak vypadalo."Máte žákovskou?" "Proč?"zajímal se brácha. "Budete jí potřebovat."


"Tak co,jak válčíte?"zeptal se nás táta u večeře."Ale,tak znáš to,tati..,"utrousil ledabyle brácha a kousnul si do rohlíku. Táta si ho změřil pohledem."Když mi řekneš tuhle větu,obvykle utrpí tvůj zadek újmu."Brácha přestal jíst."Kde máš žákovskou,mladý muži?"Brácha mu podal žákajdu.Táta jí otevřel a zamračeně si očima projížděl napsané řádky."Váš syn nedává pozor při hodině matematiky.Když jsem ho napomenula a vybídla,aby vypočítal příklad,odbyl mě slovy 'na blbý se musí pomalu'.Prosím,domluvte mu,nebo mě z něj asi trefí. pí.uč. Šílená .....Co to má znamenat?"Brácha pokrčil rameny."Nemám tušení tatínku.." "Ale já mám tušení,že tady bude někdo týden bez počítače a odevzdá mi půlku z kapesnýho za minulej tejden...Máš taky ten pocit,Kubo?"Brácha nasadil smutný výraz."Ale tati..." "Žádný ale,Kubo.Neřeknu,kdyby třeba za měsíc,ale jeden jedinej den a ty přineseš poznámku?Promiň,ale musím tě potrestat."Pak se podíval na žákovskou."Dej to sem,"vzal si jí k sobě a napsal tam:Paní Šílená,mám takový pocit,že to snad ani nejde.A při vší úctě mi polibte sedinku. Rykl."Že děkuju,ať zase napíše." "Nojo,ale počkej tati!Něco podobnýho jsi psal i do mojí žákovský odsud z Doláku.Ty si nepamatuješ,že mě pak vyhodili?"Táta se zamyslel. "Najdu další školu,"řekl potom.


"Tak Jakube,ukaž mi podepsanou tu žákovskou,"ukázala si učitelka na bráchu prstem a vybídla ho,aby k ní přišel.Brácha se neochotně zvedl.Učitelka se zadívala do žákovské a svraštila obočí."Poslyš Jakube,co myslel tvůj otec tou poslední větou?"Brácha zrudnul."Eeeeh...kompliment?"Učitelka si vzdychla."Teda.Řekni mi,co vy jste vlastně za rodinu?" "Taková,kterou by nikdo určitě nechtěl zažít.."
Konečně jsem mohla konstatovat,že jsme do té třídy zapadli.Sice jsem si se spoustou holek moc nerozuměla,ale zase tam byla sranda,jaká se jentak nezažije.Pořád mi ale chyběla jedna podstatná věc.A to nějakej bezva kluk.

"Normálně,představte si,že k nám má do třídy přijít zase někdo novej!"prohlásil Marek sedajíc si do lavice."Kdes to vzal prosimtě?" "No,byl jsem za třídní a tohle na mě vybalila." "A víš aspoň,jak se jmenuje?" "nebo jak vypadá?"přidala se Simona."A odkud je?" "Já vim jenom to,že má přijít už tuhle hodinu." "Ne." "Jo." "Už na tuhle hodinu?" Marek kývnul."Snad bude hezkej,"vzdychla jsem zasněně a podepřela si bradu."A k čemu by ti to bylo?"zavrtěl brácha hlavou."No,začala bych s nim chodit." "Ale ty si zasloužíš lepší,Báro." "Například?" "Mě." "Kubo!Už po několikátý ti říkám..." "Že to nejde.Po dvacátý třetí." "No vidíš!" "Ale Báro.." "Už jsem řekla.Jsi sourozenec,ne můj kluk." "A co být obojí?"Naoko naštvaně jsem se k němu otočila zády.Zazvonilo.Vešla učitelka a v závěsu za ní nějakej kluk."Dobrý den.Dovolte..." Nedovolíme!" "Honza žákovskou......Představuji vám vašeho dalšího spolužáka Štěpána.Jelikož je tu nový,šetřete ho prosím vás.Takže žádné lepidlo na židli,ani bouchací kuličky pod lavicí.Že,mistře Kubíčku.." "Ano prosím.."Zasmáli jsme se.Ten kluk se pořád tak nesmělě schovával,až se na nás všechny podíval.A právě v tuhle chvíli mě to zasáhlo přímo do srdce.Je to jasný,jsem až po uši zabouchnutá.