Musíš vstát a jít

Musíš vstát a jít

Anotace: 7. kapitola..díky moc za vaše reakce, takový ohlas jsem vážně nečekala :)

Sbírka: Musíš vstát a jít

7. Náraz kamionu

„Já vás nepotřebuju,“ odmítla jsem rezolutně Davidovu pomoc. Ten nic neříkal, pořád mě sledoval bez jakéhokoliv pohybu. Připadala jsem si naze, jako by mě analyzoval.
„Adélo,“ začal mi domlouvat táta. „Tahle situace pro tebe není lehká, potřebuješ si s někým promluvit, vymluvit se.“
„Já si vystačím sama,“ namítla jsem zuřivě. „Protože už jsem zůstala sama!“
„Dovol nám, abychom ti pomohli!“
„Nepotřebuju ničí pomoc!“ odsekla jsem.
„Samozřejmě,“ zvedl se David.
„Cože?“ Nechápala jsem. Že by nějaká změna taktiky?
„Je mi to jasné,“ mluvil klidně. „Teď žádnou pomoc nepotřebuješ. Až uděláš nějakou hloupost, pak mě budeš potřebovat, že? Až si uvědomíš důsledky svého chování. Nejde o to, jak ubližuješ lidem okolo, protože si to neuvědomuješ. Ty jsi ta zraněná a podvedená. Chápu tě. Opravdu ti rozumím.“
„O tom pochybuju,“ zašeptala jsem, ale nemohla jsem od jeho klidné tváře odtrhnout oči, jako by v tom byl nějaký hypnotický trik nebo co.
„Neznáš mě, tak nesuď.“
Podezřívavě jsem si ho měřila.
„Jde mi o to, že nejvíc ubližuješ sama sobě,“ vzdychl. „Musíš si to uvědomit a vzít svůj život zase pevně do rukou. Jinak se zničíš a vezmeš sebou i lidi, kterým na tobě záleží.“
„Nesmysl,“ zakroutila jsem posměšně hlavou.
„Tak se zkus zamyslet,“ vyzval mě. „Chovala ses takhle i předtím?“
To mě na okamžik zmátlo.
„Bývala jsi tak odměřená a zlostná?“
„Neznal jste mě, tak mlčte,“ zašeptala jsem.
„To máš pravdu, neznal, ale teď tě tu vidím a dělám si o tobě nějaký obraz. Je to jako bych skládal puzle a chybělo mi spoustu dílků. Jako by ti něco chybělo, jako by ses sypala jak domeček z karet.“
„Adél,“ zašeptal táta po pár minutách naprostého ticha. Vnímala jsem ho jen v periferním vidění. Stál čelem k nám a poslouchal a čekal na moji reakci. Kateřina se opírala o linku a ve tváři měla vážný výraz.
„Mluvíš jen o tom, že tvoje matka zemřela a že jsi sama. Snažíš se najít viníka toho všeho. Jenže zapomínáš, jak se to stalo. I ty jsi u toho byla. Je potřeba o tom mluvit.“
Nejdřív se mi začaly třást kolena a potom jsem stěží ovládala i třes rukou.
„Nejde o to, že bys byla blázen, jak se většina lidí mylně domnívá. Ne to vůbec. Jen potřebuješ pomoc. Nechci tě do ničeho nutit a ani nemůžu. Kdybys to dělala z donucení, tak by to nemělo žádnou cenu. Abych ti mohl opravdu pomoct, musíš to vážně chtít.“
Rozhostilo se ticho. Moje hlava horečně přemýšlela o významu jeho slov. Nemohla jsem mu říct, že o jeho pomoc stojím, ale nešlo ho ani odmítnout.
Díval se na mě úplně klidně, nečekal, že odpovím, protože za chvilku mi něco podával. Vzala jsem si od něj bílou kartičku s jeho jménem. Modrým písmem tam měl napsanou adresu k sobě do ordinace a telefonní číslo.
Aniž bych to postřehla, vzal si kabát a ještě se u mě zastavil. Vzhlédla jsem od vizitky a čekala, co mi chce ještě říct. Už se zdaleka netvářil tak vážně. Mile se usmál a položil mi ruku na rameno.
„Ozvi se, až to bude neúnosné.“
„Děkuju,“ hlesla jsem němě a nevěděla, jestli se opravdu ozvu.
„Pavle rád jsem tě zase viděl. Katko tebe jsem rád poznal. Díky za večeři a někdy naschle.“
„Počkej vyprovodím tě,“ nabídl se táta a zmizel s ním na chodbě. Kateřina pořád stála v kuchyni a já nejistě v obýváku.
„No já asi půjdu otočit pračku,“ odkašlala si. „Nechceš mi dát něco vyprat?“
„Ne, já,“ zarazila jsem se. „Nechci.“
„Dobře,“ prošla kolem mě a já si zalezla do svého pokoje. Vizitku jsem si položila na skoro prázdný stůl měla jsem jí pořád na očích. Nevěděla jsem, co mám dělat. Nikdo mi neporadil. Nikoho jsem se nemohla zeptat, protože všichni chtěli, abych se začala „léčit“. Jenže já měla pocit, že to nepotřebuju. Pro mě už nebyl lepší život. S tím jsem se prostě smířila.
„Ahoj Gábi,“ kuňkla jsem do telefonu.
„Adél! To je dost, že ozveš!“ Spustila nadšeně.
„Promiň, musela jsem se tu nejdřív zabydlet.“
„No a co? Jaký to tam je?“ Vyzvídala.
„Hrozný,“ zakňourala jsem.
„Ale no tak, hlavu vzhůru,“ snažila se mě povzbudit. „Přece nebude tak zle, ne? Copak nějaký blbci ve třídě? Větší než bývali u nás snad ne, ne?“
„Já ti nevím, pár se se mnou začalo bavit, ale připadám si mezi cizíma. Jako vesnickej balík. Všechno je tu strašně velký, hodně aut a lidí. Já jsem přeci zvyklá na svůj klid, ne?“
„To musíš zvládnout,“ přikázala mi rezolutně. „Za chvíli bude léto a to přijedeš a můžeš tu se mnou zůstat klidně celý dva měsíce, protože letos na dovču nejedeme. Budeme blbnout a chodit k vodě jako dřív.“
„Já ti nevím,“ namítla jsem pomalu. Vrátit se tam? Hledat mámu všude kam se podívám? Vrátit se tam, kde to všechno začalo a skončilo?
Najednou se mi tam zpátky nechtělo, uvědomila jsem si. Zajíkla jsem se. Nechci ani zůstat tady. Tak kam patřím? Už nikam.
„Musím končit,“ zadrmolila jsem rychle.
„Proč? Počkej, ještě jsme ani nepokecali!“
„Ahoj, zavolám zase, ale teď už musím. Měj se ahoj.“ A rychle jsem hovor ukončila. Cítila jsem se pod psa a provinile, kvůli Gábině, tohle si nezasloužila. Už pro nás plánovala léto a já se zachovám jako idiot.
Táta mi přišel říct dobrou noc, když jsem ležela zachumlaná v posteli. Ležela jsem zády ke dveřím, takže jsem klidně mohla předstírat spánek.
„Udělal jsem to pro tebe,“ zašeptal.
A já mlčela. Spala jsem přeci, ne?
Slyšela jsem, jak potichu zavřel dveře a toužebně zavřela oči. Dneska to pro mě byl jako náraz kamionu. První den jsem si takhle rušně nepředstavovala.
Autor Tempaire, 08.05.2009
Přečteno 571x
Tipy 36
Poslední tipující: jjaannee, Lady_Mucik01, Pešulka, Ulri, Šárinka, Veronikass, Nergal, Kes, Rosalind, Alex Foster
ikonkaKomentáře (2)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

tady se me libilo, jak jsi vyjadrovala emoce a takove to pohravani si mezi radky..

13.05.2009 21:47:00 | Nergal

Super, povedenej díl jak jinak. Všimla jsem si že tohle tu přibylo včera tak bych byla ráda, kdyby přibyl i dnes nový díl :)

09.05.2009 18:28:00 | Muhi...nQa

© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí