MALINOVÉ LÉTO - 8 - POSLEDNÍ

Anotace: Máme tu díl vašeho oblíbeného románu, na který jste už dlouho čekali. (KONEČNĚ POSLEDNÍ!!) Je... překvapivý. (Předchozí díly netřeba znát).

"Jaká je právě teplota na Marsu, Michale?" zeptala jsem se ho, protože mi připadalo, že má rád, kdykoli se může dívat na své hodinky. Už byla úplná tma, osvětloval nás plápolající oheň, a Bianca, která se teprve teď, když se setmělo, mohla podívat po okolí, nás na chvíli opustila.

"Počkej, podívám se," řekl a přetočil hodinky na správnou funkci. Ještě předtím je rozsvítil, takže veškeré diamanty, které lemovaly ciferník, se báječně zatřpytily. Začal klikat po okolí hodinek, aby se dostal do správného místa, a pak oznámil: "Dvě stě šestnáct calvinů!" Pak se podíval ještě na teplotu dalších planet, a když ho přestalo bavit vzrušené oznamování každé hodnoty, začal všechny funkce postupně uzavírat.

"To je zvláštní," zašeptal, "vždycky mě zajímalo, na co je tohle tlačítko." Začal ho pozorně zkoumat a pak se po nás porozhlédl. Obě jsme napjatě čekaly. "Tak ho zkusíme!" zvolal Michal.

Zmáčkl ono tlačítko.

Následoval obrovský výbuch.

Země se otřásla.

Údolí se na kratičký okamžik osvětlilo.




Bianca se zastavila, když lesem projelo ostré světlo. Trvalo jen chvíli a bylo doprovázeno hromovým burácením.

Doufám, že se nikomu nic nestalo, napadlo ji a rozhodla se rychle vrátit. Už téměř vybíhala z lesa na obrovskou planinu, když jí cestu zkřížil obrovský hmyz. Bzučel a natřásal se, třepotal křídly a Bianca si nemohla nevšimnout obrovských kusadel, sosáku a bodci na zadečku. Lehce znervózněla a nehýbala se.

"To je dobrý, beruško," uklidňovala sebe i hmyz. "To je přece dobrý."

Beruška, která připomínala spíše zbraň hromadného ničení, ještě chvíli zůstala na místě a pak se se zuřivým bzučením vrhla na Biancu.

Silné, dlouhé a děsivé zaječení Biancy už nikdo nemohl slyšet.




V Lubošově stanu leželi lidé, kteří si chtěli jít brzy lehnout: totiž sám Luboš, Líza a Kvido. Kvido si ještě ospalý nepřipadal, ale u ohně ho nikdo nechtěl, a tak ho odtáhli pod peřinu. Tu náhle Luboš vstal. Jeho obrovska modrá kukadla se ve tmě zatřpytila. Byl opravdu roztomilý, roztomilejší než Líza, i kdyby držela šťeňátko zlatého retrívra a bojovala s Lubošem o to, kdo je roztomilejší, přesto by vyhrál. Usmál se a vytáhl zpod své peřiny dýku.

Ještěže ho nikdo neznal.

Ještěže nikdo neodhalil, že je to vražedný sociopat, který, když si nevezme správné prášky, má sklony k masovým vraždám chladnokrevně spáchaných na jeho přátelích.

Nikdo z jeho společníků ze sebe nevydal ani hlásku. Když bylo dílo dokonáno, Luboš si se zadostiučiněním lehnul do kaluže krve.




Erik a Diva, s alkoholem na rtech, zavěšení do sebe, seděli u ohně a navzájem si dýchali na krk. Diva byla nádherná, tak přitažlivá, a Erik neméně. Najednou Erika něco napadlo a zašeptal:

"Chtěl bych vidět tvé oči."

"Nechtěl," odpověděla bleskově Diva.

"Ale ano, chtěl," trval na svém Erik.

Chvíli tak seděli a Diva pomyslela na to, co všechno by se stalo, kdyby mu ukázala své oči. V tu chvíli, kdy by je otevřela, by Erik nejdříve zkameněl - otázkou bylo, v co by se proměnil, protože tak dobře jeho povahu ještě neznala - , ale každopádně by zemřel. Co by pak udělala Diva? Žila by celých padesát, šedesát let, než by ji rakovina sklátila do hrobu, nebo by čekala ještě déle? Dokázala by vůbec žít bez každodenního pohledu na Erika? Pošetilé. Samozřejmě, že ne.

A Erik to asi nechápal.

"Ukaž mi své oči," naléhal. "Musím je vidět, nebo zešílím. Chci tě znát. Chci tě znát celou. Chtěl bych tě políbit. Chtěl bych..."

Diva, uvnitř ledová, ale navrch horká, zašeptala: "Nikdy bys mi nemohl úplně patřit. Patříš Daně," dodala, a zpod ofiny jí stekla jedna, jediná horká slza.

"Ne, tak to není," odporoval. "Udělal bych cokoli, jen abych ti to dokázal. Cokoli, abych mohl být s tebou, navždy."

"Cokoli?" ujistila se Diva a už ji začalo napadat řešení.

Erik jí prsty začínal odkrývat ofinu a odhalil tak Diviny oči, zatím zavřené.

"Otevři je," zašeptal naposledy.

Otevřela je.




0:04:01

Olive zase prodělala jeden ze svých stále častějších záchvatů a uzřela, že všichni do minuty zemřou.

"Panebože, my snad zemřeme!" křičela Olive.

"Klid, to se ti jen něco zdálo," opáčila Dana, která sice ještě nespala, ale přemýšlela o Erikovi, zda-li je tu také, a jestli na ni myslí stejně jako ona na něj.

Michio ale zpozorněla. "Jestli to říká Olive, tak to přece bude pravda," upozornila Danu na základní fakt, a to se už budila i Lola s Kubou. Lola se Kubovi, ač nerada, vyvlékla z pevného objetí, a vstala. "Co se stalo?" zeptala se.

"Zemřeme! Musíme pryč!"

0:04:22

Panebože, fakt musíme! křičela Olive ze snu.

0:04:44

Kometa se nesmlouvavě přiblížila.

Nastal všeobecný chaos.

"Spěte dál," radila Dana.

0:04:58

"Slyšíte to?" zeptal se Kuba, když nastražil uši. Ochranitelsky objal Lolu.

0:05:01

Obří meteor srovnal tábor se zemí.



Jen co se Erik proměnil v železnou sochu, Diva vzdychla. Už teď jí začínalo být smutno, a to ještě cítila jeho mlhavou přítomnost. Nenuceně, ale přesto vzrušeně si vytáhla ze zadní kapsy malé, kosmetické zrcátko, a podívala se do něj.

Zlatá socha, ve kterou se proměnila, měla ještě na tváři překvapený výraz z faktu, že má doopravdy tak hluboké, magické oči, že se při pohledu do nich lidské tělo mění v kov.



Kristián Jelen se ze své pravidelné pochůzky vracel do svého tábora. Přemýšlel o věcech, o kterých normální lidé moc nepřemýšlí, a zase si v duchu opakoval jedno ze svých věčných klišé Láska bolí, zraňuje nás. A proto tolik milujeme a krátil si cestu do tábora kopáním do písku.

Už z dálky viděl dvě blýskavé sochy - jednu železnou, která vypadala trochu jako podobizna Erika, a druhou, fantasticky kýčovitě zlatou, která zářila v dohasínajícím ohni, která čirou náhodou připomínala Divu, až na to, že měla odhalenou celou tvář.

Podivil se tomu, hlavou mu problesklo: Důvěra je jako velmi jemná květinka – dlouho jí trvá než rozkvete a snadno se zašlápne, a šel spát do stanu.

Najednou si všimnul, že se koupe v kaluži krve a ztuhnul. Líza a Kvido se váleli ve vlastních orgánech, Luboš o něco dál svíral dýku a spokojeně oddychoval. Spal spánkem spravedlivých.

Kristián si uvědomil, že nezažívá další déja-vu, ale že se stala další vražda - a tentokrát už neuteče k Erikovi a Divě, aby mrtvoly zase zmizely - tentokrát vezme spravedlnost do vlastních rukou! Pomstí ubohou Lízu a přátelského Kvida, zabije vraha!

Lidí se nebojme, ale sebe, dodal si odvahy a začal dusit nicnetušícího Luboše.

Netrvalo dlouho a i on skonal.

Tábor byl tichý a temný.