MALINOVÉ LÉTO - PROLOG 1 a 2

Anotace: Asi jste si mysleli, že už je díkybohu konec. Žel, nemůže být všechno dokonalé. A jestli si myslíte, že maximální počet prologů je JEDEN, tak se šeredně pletete.

Malinové léto – epilog number 1

Obrovská, matným světlem ozářená místnost plná kovových panelů, na kterých leželo dvacet postav, povětšinou dětí, a jeden byl prázdný. Postavy byly vyživovány nespočtem hadiček vedoucích ze země.
A tu se některé začaly probírat ze spánku. Nejdříve ty blízko dveří, první čtveřice – jeden chlapec, vysoký, bílý a černovlasý, dvě půvabné dívky a jedna robustní, téměř chlapecká postava. Na obličeji jedné z dvou dívek, které ležely vedle sebe, se objevila mezi obočím malá vráska a chlapec už začínal otevírat oči.
Na druhé straně pokoje, kde ležel maličký chlapeček, který nevypadal víc než na osm let, a s ním i jeden velký, asi patnáctiletý kluk a jedna roztomilá blondýnka, ale úplně hubená, se také začali pomaličku vrtět. Vprostřed pokoje leželo pět postav úplně bez hnutí – jedna už téměř dospělá žena, muž, siamská dvojčata na dvou spojených panelech a vysoký chlapec s jen těžko uvěřitelně dlouhými vlasy rozpuštěnými pod sebou. Ti jako jediní nevypadali, že by se v dohledné době mohli probudit.

Jediné dveře do obrovské místnosti se otevřely a vstoupily dvě ženy v bílých pláštích. Vzrušeně a rozčileně si šeptaly, snad aby předčasně neprobudily své pacienty, a jedna si stěžovala:
„Všechny jsem dostala ven, už se začínají probouzet, kromě Marín a toho kluka, kteří tam mají zůstat, tak ti jsou v pohodě, ale nemůžu dát ven ty dvojčata a toho vysokého vlasatce.“
„Počkej,“ vrhla se druhá žena k centrálnímu počítači, našla část dat o Kristiánu Jelenovi, a zadala počítači zpětný chod. Deaktivace Kristiána Jelena z projektu Vicála – „Enter!“
ERROR,
začal blikat červený nápis na obrazovce. Zkusila to ještě jednou.
ERROR
A ještě, a ještě, hystericky mlátila do enteru.
ERROR, ERROR, ERROR
„Pusť mě k tomu,“ žádala druhá a zkusila deaktivovat i jednoho z dvojčat – konkrétně Cloioela, který ležel bez hnutí na své polovině panelu a jen přístroje nás ujišťovaly o tom, že je ještě naživu.
ERROR,
hlásil počítač.

A tu se začínala probouzet i další z postav, a tentokrát byla smělejší než všichni ostatní. Najednou otevřela oči, bez jakéhokoli předchozího varování. Byla jí nesmírně vyvinutá dívka, která se podle počítače na panelu jmenovala Daniela Hlávová.
Chvíli se dívala kolem sebe, než si uvědomila, že je neuvěřitelně zesláblá, a tak ji napadlo oči zase zavřít a načerpat sílu.
Další dívka, která ležela po Danielině pravici, - a my víme, že to byla Olive, jak jsme mohli usuzovat z jejího atletického těla -, se protnula v pase a zachvěla se zimou. Skutečně, začínalo být chladněji.
Pozornost dvou žen, které si ještě před chvílí zoufaly nad počítačem, upoutala jedna z dívek ležících na jednom z panelů u dveří, která se nyní posadila. Bylo jí špatně a byla unavená, ale už začínala chápat.
„Zkurvená počítačová hra,“ mumlala si a vytrhla si ze žil v předloktí několik jehel. Po ruce jí okamžitě začala stékat krev.
„Jé,“ napadlo ji, „já jsem Bill Compton,“ řekla a začala si tu krev slízávat.
„Panebože,“ křižovala se jedna z žen, „copak to na nich zanechá trvalé následky?“
„Ne, tahle taková už byla,“ uklidňovala sebe i ji ta druhá.
Malinové léto – Epilog number 2

Všichni jsme kráčeli dlouhou bílou chodbou, na jejímž konci čekal Marcel.
„Marceli!“ vykřikla ta malá, hubená Líza a běžela mu naproti. Na konci chodby ho objala a usmála se na něj. „Myslela jsem, že jsi zemřel.“
„Zemřeli jsme úplně všichni,“ opravil ji Kvido a otevřel dveře ven.
Vzduch nádherně voněl malinami.
Ale i benzínem, přepáleným olejem, bramborovými plackami a kávou, takže nebylo pochyb, že je všechno reálné.
Všichni vyšli před MK Clinic, a pochopili, že od této chvíle jsou všichni volní.
„Ale stálo to za to,“ řekla jsem a porozhlédla se po ostatních. V ústech jsem ještě cítila krev. Musela jsem být úplně mimo, když jsem si cucala zakrvácené předloktí.
Zastavili jsme se na mramorových schodech a posadili se na ně.
Diva, už zase s neproniknutelnou ofinou, sledovala se zaujetím své nehty, aby se nemusela dívat na Erika, který už zase mluvil s Danielou. Vyměňovali si své nedávné zážitky a vypadali zaujatě.
Olive objímala Michio a nahlas se smála, když společně vzpomínaly na Michalovy bolestné výkřiky. Ten teď zrovna stál opodál u zábradlí a díval se na nás. Chryse se na něj usmívala a doufala, že dostane jeho číslo dřív, než se rozejdou – ale i kdyby ne, dokáže si ho sehnat. Lola a Jakub teď moc nevnímali. Měli plné rty práce.
Eulálie bušila do kmenu, který stál hned u kliniky, a těšila se z pomyšlení, že jí to jde ještě lépe než v táboře, který sdílela s Biancou a Chryse. Bianca se tiskla ke stěně, protože slunce zářilo, a uvažovala, jak to udělat, aby se dostala domů bez nebezpečí spálení.
Kvido vytáhl svůj mobil a začal psát Kubovi, protože ho nechtěl rušit osobně, a doufal, že spolu dneska půjdou na basket. Líza se smála na celý svět, protože nebyla s to uvažovat racionálně. Marcel jen seděl opřen o svá kolena a uvažoval, jestli nemá zítra místo školy zůstat doma a hrát na počítači celý den. Luboš se mezitím někam vytratil, aby se neocitl v prudkém světle podezření na psychopatickou poruchu.
Ptáci zpívali, vzduch byl prosycen malinovou vůní, ale i benzínem, přepáleným olejem, bramborovými plackami a kávou.
Bylo léto.
„Páni, co teď?“ nadhodila jsem do prostoru.