Bermudský trojühelník: neuvěřitelný sen

Anotace: jojo..vesmír....a čas..

Jak tak plul Michael tichým chladným vesmírem, připadalo mu, jako by plul ve vlastní mysli. Byla temná, nicotná…k zbláznění! Všude kolem tma. Ano, je pravda, že vesmír je nádhera sama. Ale být ve vesmíru dlouho – vaše mysl se za chvíli přesytí té veškeré krásy a divů. Výjimkou je snad jen okamžik, kdy má člověk to štěstí pozorovat nějaký nevídaný jev, ze kterého až přechází zrak. Zorničky se rozevřou, jestli je to ještě vůbec možné v tom nekonečném prostoru přeplněném černotou! Ze začátku si říkáte: „Nemůže to být přeci tak hrozné! Ba, mělo by to být zábavné. Budu mít dostatek času přemýšlet…“ Ale za pár dní jste už převrátili všechny svoje problémy naruby a zase zpátky. A to několikrát! Zkrátka není nad čím myslet, není se čím zabývat. A když hlavu nezaměstnáváte vůbec ničím, mozek jako by se chtěl sám vypnout. Když pak přijde nějaký problém, nebo si jen tak náhodou na něco vzpomenete, mozek je rozespalý, pomalý, nekooperativní. Je to, jako když už auto nemá moc benzínu a vy se snažíte dostat se co nejblíže benzínové pumpě. Chcete z auta vymáčknout co to jde, ale auto, ačkoli nevědomě, vzdoruje. Cuká se, třepe a chvěje...Tak jak mozek vypínal, Michael, ač nerad, usínal.
Vzbudil se, nějakou dobu trvalo, než se mu rozlepila víčka. Kdyby ve tmě nesvítilo červené světlo s časem, neměl by nejmenší tušení, jestli je ráno, poledne, večer, nebo jestli náhodou neprospal téměř dva dny, mohla by být tudíž klidně i hluboká noc. Ale délka jeho spánku nebyla nijak zvláštní. Spal zhruba osm hodin. Rána byla hrozná. Ostatně stejně jako každá další minuta tady, ve vězení, které paradoxně znamenalo naději na znovu získání plnohodnotného šťastného života. Jen matně si dokázal vybavit chuť pozemského jídla, pocit, jak na vás dopadají horké sluneční paprsky, a příjemný letní vánek, který je tak osvěžující. Z dlouhé chvíle chodil po celé lodi. Mohl chodit, na lodi byla zapnuta gravitace, zhruba odpovídající pozemským 10N/Kg. Vláčel se okolo Youka i Ury pokojně „spících“ ve stázi. Záviděl jim. Nic necítí, není jim dlouhá chvíle, protože teď pro ně žádná chvíle neexistuje. Dříve se říkalo, že utéci se dá skoro všemu. Jen smrti ne. Ale smrt je důsledek(v těch šťastnějších případech) působení času. A teď, když se dá skrýt před časem, unikly jsme vlastně smrti. Ale je to život jen na venek. Žijete pouze fyzicky. Srdce bije, krev koluje, plíce pracují, mozek vysílá signály, aby se tyto funkce nezastavily. Ale život je takový, jaký je, jen díky duchovnímu životu. Uvědomujeme si sami sebe, myslíme, máme radost, smutek, cítíme lásku, nenávist, zášť… Ale tento život Michaelovi chyběl. Byl vlastně svým způsobem mrtvý,i když věděl, že žije. Byla tu ještě jedna nepochopitelná skutečnost. Měl zvláštní pocit, jaký doposud nepoznal. Cítil to v celém těle, ale nemohl přijít na to, co to je. Připadalo mu, jako by to, co se právě děje, mělo nějakou vyšší souvislost s tím co se stane. Ale to co se stane, jako by se už stalo. Neuměl to dost dobře vysvětlit. Ale byl si jistý, že něco není úplně normální. Přeze vše ho to nějak moc nevzrušovalo. Nechávalo ho to klidným. Po malé obchůzce paluby se opět posadil do koženého křesla. Bylo velmi pohodlné. Během chvíle se mu klížila víčka.
Probudil se. Možná byl už další den.(Docela by si to přál) Možná taky ne. Bylo to stejně jedno. Navíc mu připadlo, že stojí na jednom místě. Ale bylo mu jasné, že to není možné. Myslel na to, jaké to bude až se vrátí. Neměl žádnou představu, co se mohlo za tu dobu stát. Třeba se lidstvo naučilo využívat jiné energetické zdroje, přestalo se válčit, svět se zkulturněl, nové poznatky v oblasti vědy možná umožnily zvětšit možnost využití mozku…Nebo se nic nezměnilo. Ale to je značně nepravděpodobné. Není vylučitelné, že proběhla, nebo probíhá atomová válka, nebo se rozšířil nějaký nový nezvladatelný virus. Nebo nevyšli pokusy s umělou inteligencí…Hlavou mu probíhal jen takovýto neuspořádaný tok myšlenek. Neměl žádné indicie, kterých by se mohl chytit a tak jen hádal. Stát se mohlo prakticky cokoliv…(kdyby se jen stalo něco tady na lodi. Ale něco dobrého…) Plavba vesmírem je jako jízda autem po rovné, neklikatící se silničce ke strmým horám někde v dáli na obzoru. Podíváte se z okýnka na okolní krajinu a všímáte si, jakou závratnou rychlostí se řítíte, ale zkuste se dívat upřeně pře sebe na skály. Jsou pořád stejné. Nepoznáte, že se přibližujete. Stojíte a jízda přestává být atraktivní. I tak nádherné hory dokáží lidem otrávit život. Sám si nebyl jist, proč tak touží po návratu na Zem. Vždyť si na Venuši nežil zas tak zle. Nejspíš obyčejná touha po domově. To, že se stal astronautem mu splnilo všechna jeho vysněná přání. Ale kdyby mohl vrátit čas a naplánovat si život jinak, nebyl by si jistý, zda to opravdu chtěl.
Je ještě vůbec možné, když se vrátí domů, pochopit svět, který ho čeká? Představoval si, (což je logické vzhledem k spousty a spousty sci-fi filmům, ukazující nádhernou, bezchybnou pokud možno automatickou budoucnost) že se vrátí a přivítají ho jako znovu nalezeného syna Země. Třeba se dostane na první stránky renomovaných časopisů (nebo alespoň bulvárů)…

Relativně, zatím co Michael plul vesmírem (za několik set let) ve vlhké uličce, které dodávají děsivost syčivé zvuky, vyluzující prasklé kanalizační potrubí, ze kterého se valí horká vodní pára, kráčel rychlím, rázným krokem Robin, ředitel agentury, zabývající se ochranou osob a majetku. Hned za ním, jak jinak, šli dva obrovští muži. Ředitel jim nesahal pomalu ani po hrudník. Paradox byl, že ředitel měl nádherný, stylový klobouk z té nejdražší a nejkvalitnější látky, dioptrické platinové brýle, samozřejmě odlehčené. Hedvábnou košili, to proto, že má citlivou pokožku a jakýkoli jiný, hrubší materiál ho nesnesitelně škrábe a dře. U krku uvázanou kravatu s čínskými motivy. A sako, dokonale barevně sladěné s ostatními složkami oděvu. Byl to zkrátka elegán z první ligy. Takových po této planetě moc nechodilo. Gorily se mohly „pyšnit“ černými, ve švech roztrhanými tričky, a modrými jeanami, dávno vyšlými z módy. Soustředěně pozorovali každé zákoutí, ostražitě poslouchali každé šustnutí. Byla to neslavně proslulá ulice. Většina posledních brutálních přepadení se odehrála právě zde. Však v této uličce také bydlela ta největší spodina spodiny. Spodina spodiny proto, že 98% populace by se dala nazvat spodina, oproti takovým, jako je Robin…
Těsně před koncem uličky se zastavil.
„Běžte!“ zavelel a bodyguardi se obezřetně přiblížili k rohu posledního domu, lépe řečeno ke zbytkům posledního domu v uličce. Jeden napravo, druhý nalevo. Aniž by se na sebe jedinkrát podívali, jejich pohyby byly téměř synchronizované. Naklonit se lehce dopředu, malý půlkrok vpřed, opatrně povystrčit hlavu, jen tak, aby bylo možné alespoň jedním okem zhlédnout zběžně okolí. Ujistit se pomalými pohyby prstů na pistoli, že jí opravdu pevně drží. Ještě půlkrok dopředu, soustředěně pozorovat okolí, kývnutím hlavy dát souhlas ochraňované osobě, že je vše v pořádku, rychlé otočení kolem rohu, přitisknutí se až ke zdi a konečně – oddech.
„Můžeme jít dál, pane Robine.“ Oznámil řediteli, se značným uvolněním, jeden z bodyguardů, Aleš. Po pár krocích v navazující uličce kdosi zapískal. Zpoza rohu se vynořila horda ozbrojených lupičů a s fanatickou zlostí v očích se hnali na Robina. Byli celkem čtyři. Tři měli nože a jeden, nejspíš jejich kápo měl v ruce revolver. Aleš se jim nebojácně vydal vstříc. Prvního odzbrojil a povalil na zem. Výstřel ho jen těsně minul. Robin stál jako opařený a netušil co se to vlastně děje. Druhý strážce vyřídil střelce a zbylí dva útočníci se dali na útěk. Když se Robin konečně rozkoukal a popadnul dech, bylo po všem.
„Díky vám hoši, od teď jste mojí nejbližší ochránci, jen vám teď budu věřit…“

Michaelovi se zdálo, že jestli bude trčet na palubě této, nebo jakékoli jiné, lodi(což bylo značně nepravděpodobné) v tomto frustrujícím, nudném, černém vesmíru, ještě pár dní, tak se zblázní. Ale dokud si uvědomuje, že se může zbláznit, je to dobré. Znamená to totiž, že je zatím určitě při smyslech.
Byla tu ještě jedna věc, která mu dělala starosti. Možná to byly jen přehnané obavy z přílišné starostlivosti o Uru a Youka, ale kdo ví? Nebyl si jist, zda státe opravdu funguje. Vše naznačovalo tomu, že ano. Všechny kontrolky svítily, nebo blikaly tak, jak by měly, křivky a grafy, znázorňující elektrické signály v mozcích dětí, ukazovaly, že se jim daří velmi slibně. Ale cosi mu říkalo: „Co když je to vše jen lež?!“
Je to tak dávno, co se o někoho staral, bál se o něj a záleželo mu na něm. Uvědomil si, že jedině tyto starostné myšlenky ho udržují „naživu“. A zřejmě proto je to tak zvláštní pocit. Tenhle pocit dříve znal. Teď, protože ho prožívá znovu, ne sice tak intenzivně, ale přece, ho přivedl k prastaré vzpomínce:
Bylo mu 19, jí 18. Zrodil se nádherný den. Nebe, neuvěřitelně modré, jako by dalo celému světu lehký nádech do modra. Jako by jste se dívali přes průhlednou fólii, tak jemně světle modrou, jak si jen umíte představit. Jako moře blízko pobřeží, když se na něj díváte z nějaké hory, či vyvýšeniny. Slunce pálilo, ale nabylo takové to suché dusno, kdy je člověk unaven, sotva se vzbudí. Vzduchem se šířily rozmanité vůně rozkvetlých květů, koruny stromů, ve kterých zpívali ptáci ty nejrůznější melodie, tvořily nad vašimi hlavami zelený deštník. Blížil se školní ples, a on, Michael, čekal na dlážděné mramorové příjezdové cestičce, před domem nejúžasnější dívky, která kdy spatřila světlo světa…
Mnozí si to třeba nemysleli, ale co na tom záleželo?! Michael si to nejen že myslel, on to věděl, a to stačilo. A stejně tak dobře věděl, že ona si to o něm myslí také. Byla to jediná dívka, která dokázala, že jeho srdce bije pomalu i rychle ve stejný okamžik. Když se ho dotkla, tělem mu projelo příjemné teplo a současně cítil mrazení po zádech. Někdy jen tak leželi na měkké dece, pozorovali hvězdy a uhrančivý měsíc, jehož svit mu dával možnost pohlédnout jí do tváře. Něžně se drželi za ruce a povídali si o všem možném Byly to ty nejkrásnější chvíle, kdy se všechny jeho starosti, problémy, či výčitky rozplynuly, jako dým stoupající z komínu a postupně mizící, rozptýlen ve vzduchu.
Kdyby jen další jeho vzpomínky byly společné jak jemu, tak jí! Místo toho, aby trávil všechen svůj volný čas s ní, studoval na prestižní škole, tak vzdálené od rodného města a od ní. Kdyby tenkrát věděl, jak to dopadne – neodjel by. Ale to jsou jen samé „kdyby“. Na každé „dobré“ kdyby se dá odpovědět protikladným kdyby…
V té tmě, kdy oči nebyly schopny najít jediný záchytný bod, krom digitálního ukazatele času, si sebe představoval asi jako slepce, hledícího upřeně nikam. A právě ten neustálý pohled na ukazatel, jak čas pomalu plyne, ho ještě více ubíjel. V hlavě se mu opět urodilo další „kdyby“: Kdyby vypadal vesmír alespoň tak jako ve filmech- každou chvíli by se potkával s jinými vesmírnými loděmi, dostával by nové a nové úkoly. Plavba by ho zaručeně nenudila…

Robin nepozorovaně přelezl nevysoký plot za svým domem a mírně pokrčen se schovával za každým stromem, který se mu „postavil“ do cesty. Chtěl se dostat dovnitř zadním vchodem, protože před domem běsnil rozzuřený dav lidských trosek. Ohlédl se a všiml si, že jeho ochránci ho následují. Zatnul všechny svaly na obličeji a jeho výraz byl značně děsivý. Vypadal velmi naštvaně, i když vůbec neštvaný nebyl. Zavrtěl hlavou.: „Nelezte za mnou! A rozežeňte tu chátru na mé zahradě. Nebo je zažaluji a jak všichni určitě dobře ví, když já někoho zažaluji, nemusí se pomalu konat ani soudní řízení. Je jim to všem na nic!“ Bodyguardi souhlasně pokynuli hlavami. Vrátili se zpět za plot a ujistili se, že Robin je už dostatečně daleko, aby nezaslechl jejich tiché šeptání: „Kamile,nevím jako tobě, ale mě je z něho špatně!“ „To mě taky. A k tomu všemu ho máme chránit! Možná bychom mohli někdy tak trošku zanedbat své povinnosti…“ „Já už mám plán! Znám pár lidí…“
Stovky lidí stály na zahradě. Hluk, který vydávaly dokázal vyděsit, ale to bylo tak vše. Nejspíš by se mohl Robin i mezi lidmi prodrat aniž by se mu něco stalo. Ublížit mu by si asi nikdo nedovolil. Stačil by pouhý náznak, který by se mu trochu nelíbil a onoho aktéra by už nemusel nikdy nikdo vidět. Tak to dopadá, když se obrovská moc dostane do rukou jen pár vyvolených. Co by zmohli dva bodyguardi proti mnohonásobné přesile? Kupodivu téměř vše, co by si zamanuli. Proč? Protože je zaměstnává nejbohatší, nejvlivnější a nejnenáviděnější člověk současnosti. Stačilo dát jasný, zřetelný a hodně důrazný rozkaz: „Vypadněte!!“. Slovo vyřčené jedním z ochránců ještě pomalu doznívalo, a dav, dříve nakažený šíleným vztekem, se náhle zklidnil a se „sklopenou hlavou“ odcházel. Síla slova by se za určitých okolností neměla podceňovat. Ale zároveň ani přeceňovat. To by mohlo být ve své podstatě i nebezpečné.
Robin se usadil do pohodlného koženého křesla, přesně tvarovaného na jeho postavu. Seděl, díval se na fotku své ženy a přemýšlel, proč už to není takové, jako dřív. A bylo to vlastně dříve opravdu tak jiné? Či snad dokonce lepší? Mohlo to být lepší? Spíše se měl se zeptat, jestli to mohlo být ještě horší! Nevěděl to hned od začátku, ale časem to pochopil. Gabriela si ho vzala jen pro to kým byl, ne proto jaký byl! Vždy na něm viděla jen peníze a moc. Viděla v něm možnost, jak by se mohla sama zviditelnit, aniž by pro to musela něco udělat. A on, zaslepen láskou, která je silnější než rozum, to nebyl schopen z jejího věčného přetvařování rozpoznat. Musí uznat, že má velký herecký talent. Je to takový ten typ ženy, která když vidí, že manželovo konto se pomalu ale jistě tenčí, sbalí si kufry, pokud možno když je muž v práci, na stole nechá vzkaz (někdy ani to ne) a už o ní nikdy neuslyší. Je docela možné, aby měla jistotu, že se se svou obětí už nesetká, že si koupí letenku někam na pěkné teplé romantické místo, na kterém není těžké ulovit někoho dalšího.
On sám čekal, že mu něco podobného také udělá. Ne kvůli penězům, ale kvůli tomu, že „díky“ němu upadla ve všeobecnou nelibost. Nikdo o ní nemluví způsobem: „Podívejte! To je ta žena našeho milovaného spasitele Robina!“ Nýbrž unuděným, znechuceným tónem napůl nadávají a napůl litují sami sebe: „Á, támhle jde ta mrcha. Jak si jen mohla vzít tak odporného člověka?!“ To by asi na psychice nepřidalo nikomu, ale kdyby ho měla opravdu ráda, tak by dokázala skousnout i horší věci.
Tak trávil Robin většinu volného času, kterého ale moc neměl. Byl pod hrozným tlakem. Ne kvůli nadměrným očekáváním (lidé od něho už dávno nic dobrého neočekávali) ale protože se ve vzduchu neustále vnášela ta otázka, jako dlouho budou lidé ještě snášet svou beznadějnou situaci? Jako dlouho bude trvat, než se vzbouří a z pomalé evoluce, tak výhodné pro něj, se stane revoluce? A když k tomu dojde, nebude on a ani ostatní vlivní lidé a vysocí představitelé tohoto režimu moci spoléhat na policejní, vojenské a jiné boje schopné orgány, protože ani ony se nemají nejlépe. Takže nebudou mít důvod uposlechnout rozkazy a nejspíše se přidají na stranu revolucionářů. A sním i se všemi „jeho druhu“ bude konec.. Víčka se mu začala klížit, jedno se přibližovalo k druhému. Současně mu povolovaly krční svaly. Hlava se řítila k hrudníku. Celé tělo jako by ochablo. Nakláněl se na jednu stranu. Loket si opřel o křeslo a dlaní si podepřel hlavu. Pod tlakem dlaně se mu kůže na tvářích natáhla a zároveň se mu na ní vytvořil faldík. S komickou grimasou a pochmurnými myšlenkami usínal.

Nevysoká blondýnka Darja se nepozorovaně protáhla kolem pár pěkně střižených nízkých keřů. Oklamala tím Aleše, hlídajícího Robinův „skromný“ příbytek. Stačil jeden dobře koordinovaný pohyb rukou a prosklené dveře vedoucí na zahradu se otevřeli. Proplazila se úzkou chodbičkou do pokoje pro hosty. Jak tak ležela přitisknutá k zemi, v ruce svírala docela solidní zabijácký nůž, připadal jí všechen okolní nábytek najednou tak velký, asi tak, jako to musí připadat malému dítěti. Ale měla v hlavě jen jednu jedinou věc – nenávist a pomstu. Velmi úzce spjaté dohromady. Zaslechla kroky. Zadržela dech. Jediné co vnímala byl tlukot srdce, který v takovém neobvyklém hrobovém tichu musel být slyšet až ven na zahradu. Jak tak slyšela rytmické stahování neunavitelného svalu – alespoň zatím – uvědomovala si ještě více svoji smrtelnost. Klaply dveře vedle od pokoje. Kroky ustaly. Zase se mohla nadechnout a pokračovat v cestě. Nenápadně vykoukla z pokoje. Viděla Robina, podřimujícího klidně v křesle. Už to nemohla vydržet. S typicky holčičím jekotem se vrhla vpřed. Robin se probudil, pohlédl co se to na něj vlastně řítí. Jeho oči prozrazovaly jen veliký strach a překvapení. Trochu se sehnul, náznak úhybného manévru. Dýka už letí vzduchem k Robinovi, ale cizí paže zastavila tu Darjinu, a dalším mířeným úderem jí srazila k zemi. „Co to?“ zaječel jako prase na porážce Robin. Okamžitě jí odtud odveď Aleši, a zabij tu mrchu zasranou! Hned, vystřel jí ten její prasečí mozeček z tý pitomý palice!“
Aleš táhnul Darju za nohy přes pokoje. A hlavně přes prahy. Nesčetněkrát její hlava vyletěla po prahu jako po skokánku a dopadla tvrdě na zem. Ale nevzkřísilo jí to! Dotáhnul jí až kousek za zahradu, do tmavé místnosti pro „zvláštní příležitosti“, jinými slovy také přijímací místnost. Nechtěl jí střelit v takovémhle stavu. Nechal jí tam proto ležet, a došel pro vodu. Chrstl na ní vědro vody. Darja se ihned probrala. Otevřela oči, a ještě stále se jí točila hlava. Ale dokázala se dívat stále na Aleše. Aleš vytáhnul pistoli, namířil na ní. Darja se mu dívala stále upřeně do očí. Z oka se jí vykutálela slzička. „Prosím“ dolehlo tichounkým hlasem až k Alešovým uším. Aleš ještě dlouho váhal. Stále na ní mířil, a byl odhodlaný vystřelit. Odhodlaný. Ten pocit z něho s každou další slzou opadával, jako listí na podzim. Jeden lístek po druhém, ale strom nakonec stejně zůstane úplně holý! Pistole klesla jako závora. Výstřel. Kulka trefila podlahu, a zaryla se do dřevěného trámu. Ukazováčkem přiloženým k ústům naznačoval Darje, aby byla potichu. „Počkej až odejdu, nastartuji auto a odjedu. Pak odsud nenápadně zmiz. Ale jestli se prozradíš - příště tě už opravdu zabiju, přísahám!“ Jak řekl, tak taky udělal. Zavřel dveře od kůlny, a odjel autem kousek za zatáčku. Darja stejně tiše jako přišla, tak i odešla. Běžela kolem auta Aleše. Chtěla mu ještě poděkovat, tak se zastavila a zaklepala na okno.
„Co je?“
„Děkuju!“
„Nechceš svést? Stejně teď nemám nějakou chvíli co dělat!“
Nastoupila k němu. Chvíli se vůbec nebavili. Darja měla přeci jen ještě trochu strach. Vždyť jí tento muž chtěl, nebo mohl klidě zabít! Ale neudělal to. Podlehl snad jejímu kouzlu? Nebo je to citlivý muž, který vyměkne, když vidí dívčiny slzy? Takové věci se jí teď honili hlavou. Ani Aleš nezůstával zcela klidný. „Kdo to je? Proč chtěla Robina zabít?“Tedy tuhle otázku rozhodně nebylo tak těžké si domyslet. „A čím je tak zvláštní? Tak zvláštní, až vzácná? Nedokázal bych zastřelit takové stvoření. Bytost stvořenou snad k nějakému vyššímu cíli.“ Neuměl si to vysvětlit. Netušil zhola nic.
„Jak se jmenuješ?“ Zeptal se, když už tichá atmosféra byla na obtíž.
„Darja!“
Aleš jen tak kývnul hlavou.
„Tak teda Darjo: odkud se tady bereš? Co tě dovedlo až sem? Co tě dohnalo k pokusu o vraždu? Zrovna tebe, takovou…“
„Takovou co? zrůdu? S jizvou na čele?Tohle jsem já?“
Darja byla stále hrozně napjatá, a tak jí všechno velmi lehce rozhodilo.
„Ne, to ne! Takhle to nemyslím. Zkrátka co tě k tomu vedlo?“
„Pomsta!“
„A za co?“
„To není tvoje věc!“
„Ušetřil jsem ti život!“
„Tak teď nevím, jestli ti mám děkovat, nebo tě radši zabít!“
„Ale ale, pro dnešek už dost o zabíjení, hm? Co ty na to?“ Mrknul a usmál se na ni Aleš. Z Darji trochu opadl strach a původní odstup, a tak se taky pousmála.
„Kam tě mám odvést?“
„Nevím.“
„Nevíš? A kdo to má tedy vědět líp než ty?“
Darja chtěla odpovědět, ale Aleš jí zastavil:
„To byla jen řečnická otázka! No, ty asi nemáš ani kam jít, že?“
„Teď už ne!“ Zaťala Darja pěsti.
„Tak kam teda chceš vzít?“
„Nevím!“
„Dobře, tak to teda nech na mě, jo?“

Dorazili k Alešovi domů.
„Tady jsou náhradní klíče. Polož je pak na stůl, když zůstaneš. Když ne – nech si je! V ledničce je nějaké jídlo, koupelnu časem najdeš. Musím se vrátit za šéfem. Jestli sis nevšimla, jel jsem tě totiž pohřbít. Vrátím se snad za dvě hodiny. Můžeš tu být a taky nemusíš. Jak budeš chtít. Já jen že ti dávám tu možnost…“
Nestačil to ani doříct a Darja mu dala pusu.
„Asi tady už nebudu!“ Mrkla na něj Darja.
„Ale děkuju!“ Aleš nastoupil do auta, zamával a jel nakecat Robinovi, že už je po všem. Tedy po ní! Darja si chvíli prohlížela klíček, které jí svěřil Aleš. Zase měla v duši trochu světla, že jí někdo pomohl. Ten co by se na ní nikdy nevykašlal je už mrtvý. Otevřela a vešla do, na dvě další hodiny, svého domu. První na co se vrhla byla lednička. Vzala jí střemhlav útokem, jako kamikadze. Prsty do pařátové polohy, jako orel, když chytá hlodavce. Nehty se zaryla do hnědého držadla na dveřích od lednice. Otevřela. Před ní se rozprostřel svět plný jejích tajných přání. Všechno na co měla chuť tu bylo. Na co si vzpomněla, to našla o poličku níže. Po velmi bohaté, chutné a hlavně výživné večeři začla nová bojová mise. Cíl – koupelna. Byt nebyl zrovna moc velký, ale splést si pár dveří tu opravdu šlo. Otevřela první v malé chodbičce vpravo od kuchyně. Spížka. Prošla chodbu, měla na výběr dveře dvoje. Prohledávání nových míst v bytě jí evidentně bavilo. Její oči zase zářili, tak dětsky. Dokonce se těšila, až se Aleš vrátí. Opravdu se na něj těšila. A doufala, že i on se na ní těší. Konečně – koupelna. Šaty, špinavé, ze sebe shodila během chvíle a nechala je ležet na podlaze. Sprchový kout, nebo vana? Jasná volba. Začal napouštět vanu. Horkou vodou. To si už dlouho neužila, takový komfort. Najednou bylo všechno tak příjemné. Rozhodla se – Alešovi může poděkovat za ušetřený život. Teď opravdu ano! A myslela to z hloubi svého srdce. Asi to byl osud. Jak se říká – cesty páně jsou nevyspitatelné. Ponořila se do vody. Jen tak si lehla, zvrátil hlavu a nechala se unášet. Její tělo a duše prožívali euforii. Její prázdnota se ztrácí, naplňují ji teď tisíce pocitů, tak příjemných. Ale jeden je stále intenzivnější a stále sílí. Je to stesk. Stesk po někom, koho ani pořádně nezná, ale přeci je jí tak známý. Je jí tak blízký. Nejradši by se ho dotýkala, šeptala mu do ucha, a škádlila ho. Chtěla by se na něj dívat a mazlit se sním. Myslela na Aleše…
Darju nevyrušilo z poklidného odpočinku v horké vaně ani klapnutí dveří. Přišel Aleš. Sám byl velmi zvědavý, jestli tu ještě Darju najde. Byl zklamán. Nikde nikdo. Opravdu se těšil, že dnes nebude trávit večer sám u hrnku čaje, v lepším případě u skleničky něčeho ostřejšího, osamocen, jako jehličnan uprostřed listnatého lesu. Doufal, alespoň na jeden den, v konec sžíravého pocitu samoty. Ještě k tomu ve společnosti mladé okouzlující dívky. To už nezažil dlouho. Sex ano, ale příjemnou společnost milé dámy, se kterou se může upřímně zasmát, to mu moc chybělo! Posadil se ke stolu. Podepřel si hlavu dlaněmi. Chvilku tak seděl, oddychoval, a měl v hlavě prázdno. Darja se ve vaně protáhla jako kočka, a tak voda pěkně zašplouchala. Aleš zpozorněl! Podíval se velmi zkoumavým pohledem směrem ke koupelně. Nevěděl jestli je to Darja, nebo to nějak prasklo, třeba jí šéfík někde viděl, a došlo mu, že to na něj jen hrál. A to by byl asi konec nejen s Darjou, ale i sním samotným. Těžké to rozhodnutí. Pomalu, po špičkách, se blížil ke dveřím od koupelny. Připomínal spíše plazícího se hada ze zády své ubohé nevědoucí kořisti. Hrůzně při tom syčí! Aleš nesyčel. Jen zlověstně držel dlaň přiloženou na pouzdro pistole. Chvíli váhal. Poslouchal za dveřmi a analyzoval všechny zvuky, které mu, byť jen lehounce rozechvěly ušní bubínky. Po chvilce slyšel sladký, ženský hlas, prozpěvující pro něj naprosto neznámé, leč nádherné melodie. Konečně si byl jist! Křečovité napětí opadlo. Vstoupil do koupelny, aby se přesvědčil na vlastní oči.
Ležela tam, klidně, jako by si snad ani nevšimla, že někdo přišel. Studený vzduch, vanoucí sem z chodby, objal její hladká lítka a kolena. To bylo jediné, co se tyčilo nad vodní hladinou. Naskočila jí husí kůže. „Můžeš prosím tě zavřít? Ale nemusíš za sebou!“ laškovně a vyzývavě prohodila Darja, ale ani se na něj nepodívala. Jako by tato příjemná slova věnovala okolnímu vzduchu, stěnám, vodě, prostě všemu, jen ne Alešovi. Lehce si protáhla pravou nožku. Sametově jemné stehno vyklouzlo z vody. Ztékaly z něj kapky vody, a při dopadu na vodní hladinu připomínali malý, malinký výbuch ještě menší, tintěrnější sopky. To bylo snad poprvé, kdy oněměl úžasem. Ač by chtěl říct tolik věcí, tolik slov, vět - nemohl! Jen jakýsi malý plamínek, co ho zevnitř ohříval od prvního pohledu na Darju, se rozhoříval. Spaloval ho touhou. Jazyk plamene olizoval až jeho srdce. Ten plamen mu šlehal z očí, tak zářily, svítily, blýskaly se jako drahé kameny. A ona? Klid sama. Vůbec jí to nevyvedlo z míry. Alespoň na oko ne, jen její srdce bušilo rychleji než když projíždí rychlovlak.
„Líbí se ti tady?“ Zeptal se Aleš. „Čvacht, šplouch.“ To byla její odpověď.
„Udělám něco k jídlu.“ Odešel.

Z kredence bral talíře a hrnky. Jeden mu upadl. Nesoustředil se – myslel pořád na ní. Nemohl se toho zbavit. Stále jí viděl před očima, jak se tm koupe nahá. Nechal toho. Šel chodbou opět do koupelny. Neřekl ani slovo a začal Darju hladit po vlasech a tvářích. Zcela se mu podvolila. V tom dotyku bylo mnohem víc, než jen obyčejný chtíč! Byly v tom tyhle nádherné představy:
„Miloval jsem jí. Miloval jsem všechno na ní. Miloval jsem jak si upravovala vlasy, miloval jsem jak voněla, miloval jsem její dlaně. Tak jemné a příjemné na dotyk. Jako by vás ani nehladila dívka, jako by to byla nějaká nadpozemská bytost, nějaká lesní víla, nebo královna jemnosti a něžnosti. Byla jako květinka. Rozkvetla do nádherného květu s tou nejvzácnější vůní, a měla nádherný pevný zelený stonek. Každý motýl si na ní chtěl sednout a sosat její nektar, ale jen já jsem mohl. A mohl jsem pořád, byla k neutahání. Nikdy neměla dost. Bylo to to nejsmyslnější splynutí dvou různých světů (mužského a ženského) jaké snad může být. Byla hluboká noc. Vzbudil jsem se, chtěl jsem jí pohladit, ale ruka pohladila pouze saténové povlečení. Otevřel jsem tedy oči. Stála u okna, zahalená do hedvábných šatiček. Okno bylo otevřené a tak si mírný teplý vítr zahrával s lehkostí sobě vlastní s průsvitnými jemnými záclonami, které když se kolem ní obmotaly, vytvářely pocit, jako by se vznášela v mracích. Pozorovala Měsíc, právě v úplňku. Jeho stříbrné vlasy hladily celé její tělo. Byla to teď opravdová víla. Chvíli sem se na ní díval. Bože, jak jsem jí zbožňoval. Věděla že jsem vzhůru, ale asi čekala, až za ní přijdu. Vstal jsem tedy, přiblížil se k ní a objal jsem jí zezadu kolem pasu. Políbil jsem její sametový krk, nezvykle dlouhý, ale vkusný. Stále se nemohla odtrhnout od toho pohledu na Měsíc. Políbil sem jí tedy ouško. Jednou, dvakrát, třikrát…nic! Začal sem jí dlaněmi hladit po bříšku, výš, výš…Prstem jsem jakoby omylem přejel párkrát po bradavce. Nic. Pohladil jsem jí po vlasech. Byly tak husté, že připomínaly dokonale rozkvetlou pampeliškovou louku. A voněly taky tak. Rozvázal jsem její sametový župan. Ten se ladně svezl po její měkoučké pokožce. Jak foukal mírný větřík, naběhla jí lehce husí kůže. Možná to bylo i kvůli něčemu jinému, ale to se už nikdy nikdo nedozví. Opět jsem přejížděl dlaněmi po bradavkách, a ty rychle tvrdly. Položila si hlavu na mé rameno, jako by to bylo kotě, co se chce pomazlit. Její vlasy mě jemně šimraly po tváři a jejich vůně mi připomínala rozkvetlou louku. A také naší oddanost k tomu druhému. Hladil jsem celé její tělo, ale s úctou, a s hřejivým pocitem, že mohu. Její smyslné růžové rty se přiblížily k těm mým. Nejdřív se jen tak jemně dotýkaly, jako když padají vločky sněhu a někdo je opatrně chytá do dlaně. Pak se její dech na chvilku zastavil. O to rychleji dýchala pak, když skončil náš dlouhý polibek, ve kterém bylo vše. Láska, která mezi námi je, vášeň i bázeň. Jednu dlaň mi ukradla a položila si ji na tvář. Chtěla pohlazení. Druhou nechal, ať klidně jezdí po bříšku, bocích, prsou, a zase dolů, po hedvábných stehnech. Prsty sem se jakoby netečně dotkl její svatyně. Byla mokrá a horká. Otočila se čelem ke mně. Dlaněmi mi zajela do vlasů, pak prsty na nos, a palcem mi kroužila po rtech. Smyslným pohybem paže mě odstrčila na postel, a s lehkostí víly a nevinností anděla si rozkročmo sedla na mě. Položila si hlavu na mou hruď, a jen tak se mazlila, vychutnávala pocit bezpečí a štěstí. Její sametová kůže lehce hladila tu mou. Větřík si stále pohrával se záclonami, stejně nevinně a přitom vášnivě jako ona se mnou…
Její oči se zabodly do těch mých, a rty se přibližovaly. Pomalu. Ženské tělo se třelo můj hrudník a připomínalo téměř hada, plazícího se nikým nepozorován ke své kořisti. I oči jí snad zasvítily. Ty nádherné fosforově zelené oči, jako kočka. Jazyky se dotkly, jen tak se zvědavě ochutnávaly a pak se do sebe zakousli. Nenápadně si dokázala sundat krajkové spodní prádlo. Pak přišlo na řadu to moje. Stahovala je po kouskách. Smyslně a s citem. Když byla hotova, vlezla si znovu na mě. Políbila mě a ručkou si ho tam nechala vklouznout. Milování bylo krásné, pomalé a trvalo dlouho.
Když byl konec, jakoby symbolicky přestal pofukovat větřík. Měsíc, náš tajný pozorovatel se schovával za mráček, který připomínal nadýchané srdce. Přitulili jsme se k sobě, a dlaň ve dlani nám četla pohádku na dobrou noc. Byla to taková obyčejně neobyčejná letní noc…“



O týden později:

„Kde sakra je?! Už tady měl dávno být!!“
„Nerozčiluj se! Rozdělili jsme se, protože nás někdo sledoval. Bylo to jediný rozumný řešení. Určitě se za chvíli objeví. Měl to delší než já…Tak se prosím uklidni!“
Tato slova se rozléhala starou výrobní halou. Okna byla popraskaná, některá úplně rozmlácená a některá tam pro změnu vůbec nebyla. Darja, nevysoká blondýna s lehounce vlnícími se vlasy, hrubými rysy ve tváři, velkou jizvou na čele a pár vráskami, vytvořenými ne jediným spravedlivým soudcem – časem – ale pochybným pánem – osudem, seděla na zaprášeném dřevěném stole, nervózně poklepávala prsty na desku stolu, kdysi nejspíše krásně nalakovanou a povrchově upravenou. Sama neměla ponětí, proč se Kamil ještě nevrátil a měla co dělat, aby dokázala svůj strach ukrýt.
„Hele Darjo, pochop, že máme velké plány, však ne neuskutečnitelné. Ale s takovou by byl problém unést i malé dítě se zavázanými oči, natož pak toho nadutého hajzla Robina. Úplně se mi hnusí vyslovovat jeho jméno.“
Darja se ho už radši ani nesnažila uklidňovat. Pochopila, že to tím ještě zhoršuje. Jen dál seděla a vyklepávala monotónní rytmus konečky prstů. V takové situaci je dobré nechat člověka vypovídat se a až pak se snažit o nějaké konstruktivní řešení.
Pak se konečně pomalu a se skřípotem pootevřely dveře. Denní svit vnikal úzkou štěrbinou do haly. Obrys postavy, paradoxně zahalené do slunečních paprsků, mohl být kdokoli. Oba předpokládali, že to bude nejspíš Kamil, ale nic není nikdy sto procentní. Když jim nepříjemný pronikavý skřípot zazněl v uších, oba s sebou trhli a jejich pohledy se upíraly jen a jen ke dveřím. Postava se zarazila a chvíli setrvala ve strnulé pozici. „Kamile?!“ Ničivé ticho, jako by se opíralo o všechny nervy v jejich tělech.
„Jo, jsem to já.“ Zazněla konečně vysněná odpověď.
„Díky bohu! Kde si se tak zdržel?“
„Robin zase neměl svůj den. Uložil mi práci, určitě ne hodnou mě. Jsem osobní ochránce a ne nějakej zahradník!“
„Co máš proti kytkám?“
„Co?“
„Nech to být…Tak k věci. Proč jsme se tu dnes sešli?“

Michael sledoval svůj odraz na skleněně lesklém ovládacím panelu. Třásl se, z čela mu odkapávaly kapky potu. Díval se upřeně do svých očí. Měl je zakalené, přesně jako slepci…“Co to..To není možné!!“ Zařval rozechvěným hlasem a dlaněmi si oči mnul. Viděl, že nemůže nic vidět!!...
Probudil se tak prudce, nečekaně až spadl z křesla hlavního pilota. Dobu trvalo, než jeho oči dokázaly pohltit alespoň tolik světla, aby mohl rozpoznat obrysy věcí kolem sebe. Ležel na boku, dlouze oddechoval. Tento sen se mu zdál už po několikáté. A vůbec nevěděl proč! Byla to taková jeho noční můra.
Byl si jist, že sny jsou něco víc, než jen podvědomí. Nebo lépe řečeno – podvědomí není jen obyčejné podvědomí. Má to něco společného s jinými dimenzemi, jiným časoprostorem. Naše podvědomí, je možná vědomí nás samotných, ale v jiném časovém období. Něco, jako by se protly dvě časové přímky nezávislé na sobě a vy byste se ocitly právě v bodě dotyku. Ale jestli je to tak, tak jak bychom mohli ovlivňovat svou budoucnost? Ta by byla daná a stala by se právě proto, že jste se jí snažili změnit. Kdyby třeba nějaký chemik věděl, že se mu něco stane, protože viděl sám sebe, jak ho nakládají na nosítka s ošklivými popáleninami, asi by nešel do laboratoře, protože měl pracovat s nějakými výbušnými látkami. Zůstal by tedy doma. A co by se stalo? Vypukl by, v důsledku elektrické jiskry, požár a on by se dostal do nemocnicemi s popáleninami. A proč se popálil? Právě proto, že věděl že se to stane a chtěl tomu předejít. Kdyby to nevěděl, tak by šel do laboratoře a nic by se nestalo. Ale on to měl vědět – aby se to mohlo stát.! Jestli je naše budoucnost, náš osud opravdu již předem daný, proč vlastně žijeme? Z jakého důvodu? Neexistoval by ani jediný důvod!
Michael této teorii začal věřit už dříve a věří ji dodnes. Není se co divit, že ztratil i sebemenší chuť do života. Myslí, že ať udělá cokoli, nedělá to proto, že chce něčeho dosáhnout, ale jen proto, že to tak udělat měl. Když byl malý a něco se mu nevyvedlo, často slýchával od rodičů: „Chybovat je lidské, ale měl by ses ze svých chyb poučit!“ Nevěří tomu! Jak může být chybování lidské? Jak může existovat chyba obecně, když je předem vše dané? V takové situaci se chyba stává svým opakem…
Z podlahy se zvedal těžce. Byl ještě rozespalý. Aniž by na křeslo pohlédnul, chmatal ve vzduchu tak dlouho, až jeho ruka nenarazila na něco pevného. Pevně sevřel část opěradla křesla prsty a s vypětím všech sil se vytahoval z podlahy. Usedl zpátky do křesla a jen tak pro jistotu se podíval na ovládací panel. Skoumal své oči. Ale vše byla jak má být. „Sem to ale posera!“ řekl si sám pro sebe.
„Kdy už tam budeme? Je to zvláštní. Že to trvá tak dlouho. Snad jsme se nevychýlili z kurzu. Ne, to ne! Všechny ukazatele souhlasí. Ale co když…,ne… Lidská mysle je plná různých myšlenek, které si vzájemně odporují. Potom je zapotřebí, vybrat si vždy jen jednu, kterou budeme považovat za správnou. Ale tato volba je někdy hrozně těžká. Pak přijdou na řadu pocity, které by nám měly pomoci. Ale i pocity musí být závislé na myšlenkách. A to i tehdy, kdy si toho nejsme vědomi. Tak jak nám pak mají pomoci?“
Takovými věcmi se zabýval. Byly to jen zoufalé pokusy o nějakou „zábavu“. Kdyby nemyslel na nic, měl by v hlavě za chvíli úplně prázdno a jen těžko by byl schopen vymyslet něco kloudného, až by to bylo třeba. Byl to vlastně takový nutný trénink…
Zašel k pokojně „spícím“ Youkovi a Uře. Seděl u nich dost často. Necítil se alespoň tak sám. Co jiného mohl také dělat. „Kdyby jen nebyly vesmírné lodě tak dokonalé! Kdyby je bylo třeba řídit ručně! Člověku by se hned lépe přežívalo! Co myslíte?“ Klesl dokonce tak hluboko, že si povídal se sourozenci. Bylo mu úplně jasné, že ho neslyší a tudíž nemohou ani odpovědět. Bylo to jako by si povídal sám se sebou. Ale když dělal, jako že si povídá s nimi, necítil se sám před sebou jako blázen. Ale v podstatě obelhávat před sebou sám sebe, je ještě mnohem větší bláznovství, než si povídat sám se sebou. A co bylo horší: podařilo se mu to dokonale! Sám tomu uvěřil. Ale nepřipouštěl si to! Ani nemohl…Tak tam tak seděl, v lodi plující pustým vesmírem, zdánlivě bez cíle ale s jasným účelem. Dostat se zpátky. Ať to stojí co to stojí, ať to na Zemi vypadá jakkoli, ať se stalo cokoli, hlavně aby se mohl znovu nadechnout kyslíku, jaký není nikde jinde. A to už je i tak dost znečištěný. Říkal si: „Jak se asi muselo dýchat prvním organismům? Neexistovalo téměř nic, co by za…atmosféru. Co by dal za jediný oživující nádech?!“
Čas pro něj neběžel, ale spíše se z posledních sil plazil. Někdy se dokonce zastavil, aby si mohl oddechnout…

Robin pozoroval svou ženu, jak zlehka překračuje odpadky a zbytky transparentů, které zde zanechalo rozbouřené stádo lidských vraků. Seděl v jeho oblíbeném křesle. Právě se vracela odkudsi. Už dávno mu neříkala kam de, co dělala přes den a jak se vlastně měla. Ani on jí to nesděloval, i když by chtěl. Kdykoli to zkusil, odbyla ho jedinou větou, kterou je ochotná ho „obšťastnit“:
„Prosím tě, už od rána mi není dobře. Bolí mě hlava!“ Toto neslýchával jen když s ní chtěl o něčem mluvit, ale i na společném loži.
Dveře se otevřely a vstoupila. Ani se na Robina nepodívala. Bylo to, jako by nechtěla, aby věděl, že už je doma, i když moc dobře věděla, že jí vidí.
„Kdes byla? Vidím…“
„Robine! Prosím tě…“
„Jasně já vím. Není ti dobře a…“
„Už mě to fakt unavuje!“ Vzala si opět kabelku, kterou si před chvílí položila na stolek a odcházela. Mezi futry se srazila s Kamilem a kabelka jí spadla.
„Promiňte, já…“
„Nemehlo!“ Vytlačila ho zpět před dům, sebrala tašku a práskla dveřmi. Stačila se ještě značně vyčítavě podívat na Kamila a definitivně odešla.
Kamilovo dřívější odhodlání vyrušit Robina, se rozplynulo jako jeho kdysi ztracená naděje. Ale váhal jen chvíli. Posléze udělal krok vpřed, rukou sevřel kliku a dveře se pomalu otevíraly. Robin stále seděl v křesle. Někdy bylo až neuvěřitelné, že je ještě schopen nějakého pohybu. Jeho svaly by měly být nekonečnou nečinností zcela ochablé. Jako u novorozeněte, které ani neudrží vlastní hlavu. Musí se podepírat!
„Co se děje? Proč neděláš svou práci, která tě jistě baví a kterou máš tak rád?!“ Zeptal se Kamila. Přitom na něm bylo znát, jak baví sám sebe.
„Pane, měli bychom odtud rychle zmizet! Je tu možnost, že vás budou chtít opět unést!“ Aniž by čekal na Robinovu reakci, vzal ho pod paží a vláčel ho ke dveřím. Před domem se jako ustaraně rozhlédl po okolí a nastoupili do, již předem připraveného, auta. Už se rozjížděli, když se Robin trochu vzpamatoval.
„Kdo to je?! Proč neřídí Aleš? Co se to tady děje?!!“
„Uklidněte se, pane. Aleš zůstal, aby zjistil, jestli je to opravdu pravda. A také proto, abyste se mohl co nejdříve vrátit domů.“
Robin, ač stále netušil proč vlastně neřídí Aleš, s porozuměním pokyvoval hlavou.

Černou nicotu vesmíru náhle protnula oslepující záře. Šířila se závratnou rychlostí a pohlcovala vše, co jí stálo v cestě, (ale stejně toho moc nebylo) včetně Michaelovi lodi. Když se ocitl v samém nitru záře, připadalo mu, jako by se všechny jeho životní funkce náhle, na jeden jediný zlomek desetiny sekundy, úplně zastavily, ale ne na tak dlouho, aby stihl umřít – přestat vnímat. Pak pocit i záře zmizela a on se cítil zcela „normálně.“ Jen se musel vzpamatovat z menšího šoku, který utrpěl. (něco se sice stalo, ale vše je v pořádku…ale co? Alespoň mám nad čím přemýšlet.) Říkal si.
Tak si dlouhé hodiny krátil přemítáním o tom, co se vlastně mohlo stát. Napadaly ho různé věci, takové, které v sobě možná něco měli, takové, které byli pravděpodobné i takové, které postrádali jakoukoli logiku. A v takových situací bývají právě takovéhle věci a myšlenky pravdivé. Ale to si nemohl připustit. Napadlo ho totiž, že mohli proletět černou dírou. Ale to je značně nepravděpodobné. Ale kdyby přece, mohlo by se stát mnoho věcí. Mohli by se třeba oproti okolí naprosto zpomalit, až téměř zastavit, aniž by to nějak poznali. Jedna sekunda v normálním čase jim mohla připadat, jako celá věčnost. Nebo naopak mohli, obrazně řečeno, poskočit časem, protože by pro ně čas plynul moc rychle. Lépe řečeno desítky let normálního času jim mohlo připadat jako pár sekund. A to by znamenal v podstatě posun časem, protože oba časoprostory by byli v nepoměru.
Tuto možnost vytlačoval z hlavy hned, jak ho napadla, a to i po té, co spatřil na digitálním ukazateli času toto: „3981 – 5.8. – 14. 55.“ Čísla červeně světélkovala, a každým bliknutím, jako by se Michaelovi podlamovala kolena. (nejspíš to byl nějaký elektrický, nebo podobný výboj, který způsobil, že se elektronika zbláznila…ale to by přeci nemohl fungovat autopilot na správný kurs. Ale letíme správně! A co kdyby to tak vážně bylo? Nemohla se nějak porouchat stáze? Co když se Youk s Urou už „nevzbudí“?) Pár dlouhých rychlých kroků stačilo k tomu, aby se dostal ke stázi. Oba pokojně leželi ve vypolstrovaných kójích. Sice to ještě nic neznamenalo, ale trochu ho uklidnilo, že se vše ZDÁ být v pořádku. Chvíli setrval ve strnulé poloze. Důkladně hledal jakýkoli náznak chybičky. Byť by byl sebemenší, musel by se opravit. Nebo se o to chtěl alespoň pokusit… Byla to hrozná situace. Byl sám v, ne zrovna moc spolehlivém, vesmírném plavidlu, něco se stalo, ale netušil co. Nemuselo to být nic, z čeho by měl mít strach, ale mohla to být také naprosto katastrofická situace.(většinou to bývá něco mezi…)
U stáze seděl ještě dlouho. Každá další minuta, kdy se nic nestalo(alespoň si toho nevšimnul), ho těšila, protože ho zbavovala pocitu, že se děje něco špatného. Ale zároveň by si přál aby se něco stalo! Kdykoliv identifikoval jakýkoliv vlastní pocit, nebo myšlenku, hned se mu v mysli zrodil i jeho(její) protiklad. Vůbec nevěděl, co vlastně chce. Byl by rád, kdyby byl nucen řešit nějakou svízelnou situaci, ale zároveň měl plnou hlavu obav, jestli by jí byl schopen ji zvládnout?! A co kdyby ne?! Nebylo by pak lepší se zbláznit z nicnedělání? Netušil jak na si na to odpovědět.
Znovu ho přemáhala únava. Pomalu se mu klížila víčka, ale kdykoli chtěl oči nadobro zavřít a oddávat se spánku, viděl před sebou docela živě tu záři, po které se vlastně nic nestalo, jen se zbláznily hodiny. Ale teď ho začínala pořádně štvát – nedovolovala mu prožít alespoň chvíli v té „slastné mdlobě“, kdy ho netíží to věčné „NIC“ a on zase něco dělá, nad něčím uvažuje, řeší, hodnotí a porovnává veškeré možnosti a aspekty situace, kterou si právě sám vysnil. A o to všechno ho ta nevysvětlitelná provokující záře okrádá! Kdyby byl kdekoli jinde, nikdy by tak moc nestál o trochu spánku. Usínal těžce a většinou v dost pozdních nočních hodinách. Někdy by se dokonce dalo říct v dost brzkých ranních hodinách… „Co to je? Proč mě tak mučí? Co se vlastně stalo? Proč…..Proč…...PROČ??!!!“ kdyby mohl nakreslit své myšlenky, vypadali by nejspíš jako žlutá skvrna na temném černém podkladu, z pod kterého by pomalu vyplouvaly na povrch otazníky jeden za druhým, jako bubliny kyslíku, když člověk vydechuje pod vodou. A stejně jako ty bubliny by se jeho myšlenky pomalu ztrácely až by úplně zmizely.
I přes veškeré okolnosti nakonec usnul. A zdál se mu zvláštní sen. Takový ten sen, který opravdu naplno prožíváte a když se ráno probudíte, nejste se jisti, jestli to byl vážně jenom sen. A pak, když si konečně naplno uvědomíte rozdíl mezi sny a realitou, dostaví se ten zvláštní pocit. Pocit, jako byste věděli, že ten sen něco znamenal, ale nedokážete určit jeho pravou podstatu. V podstatě je podstata snu neidentifikovatelná! Nitro a podvědomí člověka je tak složité a komplikované, že není v silách člověka mu naprosto porozumět. Proto taky lidi někdy neví, co vlastně chtějí. Ale zpátky k Michaelově snu: Byl zmatený, neukazoval ani celiství děj, ale jen útržky a různé obrazy…ulička, tichá, malá, vlhká, neútulná a tak mrazivá až nahánějící strach…člověk – žebrák, oděn ve svůj roztrhaný béžový kabát, černobílou pletenou šálu, (dříve) bílou košili a staré ošoupané jeany….mramorová podlaha……kaluž krve……..pistole…….nábojnice na zemi………a dívka, tak 167cm. Karmínově hnědé vlasy, sahající jí někam po ramena, některé pramínky či snad jen konečky vlasů ještě kousek níž. Ve vlasech růžovou gumičku, né rovnou, ale její okraje tvořily jakoby vlny. Čelo, ne zrovna moc vysoké, menší nos avšak velké zelenomodré oči, zářící jako hvězdy na temném nebi, které pozorujeme někde na louce, daleko od měst, vesnic, civilizace. Daleko od rušících světel různých podniků, nebo jen pouličních lamp. Dívčin obličej zdobily také kulaté, mírně červené tváře, určitě hebké na dotek. Postavu měla poměrně drobnější, ale úplné tintítko také nebyla. Vynikaly i její pevné, pěkně tvarované boky a v poměru její výšky i delší nohy. Ale chodidla tak malá…
Netušil proč, ale tu dívku vídal ve svých snech často. A to ať to byly noční můry, nebo „růžové“ sny. Byla prostě všude! Jednou ho napadlo, že by to mohla být snad nějaká „průvodkyně“ jeho sny, která pro něj ty sny vymýšlí, a pak zařídí, aby se mu zdály. No a pak, aby měla nějakou tu „popularitu“, tak se musí v každém svém výtvoru ukázat. Nebo to také mohla být jeho dobrá víla! To proto, že si nevzpomínal, že by se mu v nějaké jeho noční můře snažila ublížit. Vždy mu pomáhala, nebo byla neutrální, jako třeba jedna z davu, který se shromažďuje kolo nějaké nehody…Takže mu nikdy neuškodila! Někdy by se s ní chtěl potkat. Třeba jí jen vidět na živo, ne jen ve snech. Jestli vůbec opravdu žije…(?) To nemohl ani tušit. Ale přál by si to! Byla pro něho něco jako potencionální láska. Člověk, na kterého by se mohl vždy spolehnout, ať by se stalo cokoliv. Někdo, koho hledá každý, každý po někom takovém touží a i přes různé zklamání, neúspěchy a přehmaty to nevzdává!…

„To je ale chátra, ta společnost ubohých bastardů, který nemaj ani dost hrdosti na to, aby si dokázali trochu vydělat! Havěť!“ vykoktával mezi zrychleným dechem Robin. Ticho, které panovalo uvnitř auta ho deprimovalo ještě víc, a proto asi mluvil stále hlasitěji a hlasitěji, aby to ticho nějak zamaskoval. Ale takový mrazivý klid před bouří nenechá v klidu nikoho. Naskočí husí kůže a člověk netuší, co se vlastně děje. Nevědomost bývá sladká, avšak ne v tomhle případě!
Strom míjel strom, pruhy na silnice běžely tak rychle, že se nedaly ani počítat.
„A řekni mi už konečně kdo to je? Nový řidič? Já sem nikoho nezaměstnal! To bych musel vědět! Já totiž vím všechno, co se děje, protože se to děje na moje přání!
„Ano, je to nový řidič, najala ho vaše žena, pane!“ Kamil se musel hodně přemáhat, aby se nerozesmál. Takovou radost m dělalo, říct Robinovi něco, co ho zaručeně naštve, až zrudne! Vypadá pak jako rajče. I ta stopka se hodí. Ty jeho tři vlasy děda Vševěda mu trčely z hlavy jako anténky.
Konečně dojeli k svojí základně, k opuštěnému skladišti.
„Proč zastavujeme?“ ptal se Robin.
„Tady budete v bezpečí, šéfe. Proto!“ dveře cvakly. Vystoupili. Sotva robin spatřil tu polorozpadlou budovu, hned se mu před očima přehrál dávný příběh, který měl být navždy uvězněn v cele zapomnění! Ale zrakový vjem je nejlepší pro „obnovení poškozených spojů“!
Byl ještě dítě. Něco kolem tří let. Jeho matka – „matka“ vyslovil téměř neslyšně přes popraskané rty, - mu nasazovala kšiltovku, aby mu nesvítilo do očí. Byl krásný den. Nebe tak modře průzračné, jako nejčistší oceán, žhavý koláč přibytý zlatou skobou na tuhle oblohu, paprsky pálily a on cítil, jak mu jejich horkost stéká po tvářích. Foukal mírný jižní vánek a ze spojení těhle dvou příjemných pocitů mu naskočila husí kůže.
Ta budova, co tu teď před ním stojí, nebo spíše padá, se dříve blýskala čistotou a novotou. Paprsky se odrážely od dříve čirých okenních skel. „Jdeme navštívit tatínka, víš, broučku?“ mluvila k němu sladkým hlasem maminka. Otevřeli dveře, matka se ještě ohlídla za oným krásným slunečným nevšedním dnem, jako by to mělo být snad naposled. Zapsala se na recepci. Počkali až přijede výtah a stoupali až do posledního patra. Tam měl otec kancelář. Poslední dobou se mu moc dařilo, nosil domů opravdu slušné peníze. Ale kdykoli se ho manželka ptala, jak to že dostává najednou tolik, nikdy jí neodpověděl.
Otevřela dveře od kanceláře.
„Miláčku…“ sotva to dořekla, všimla si že je nějak bledý, a z čela mu stéká kapka potu a nervózně poklepává botou o podlahu.
„Jéje, to je ale překvapení, lásko! Alem mám teď moc práce, tak bych byl rád, kdybyste odsud odešli, a nechali mě pracovat!“
Vstal z hnědého koženého křesla, plácl Robina přes kšilt, a nenápadně je vystrkoval pryč ze dveří. Zadíval se na hodiny. Bylo za minutku dvanáct! „Tik, tak, tik tak – cvak!“ dvanáct! Otec jen polkl sliny. Dveře, před kterými stáli, se rozrazili a strhli s sebou všechny tři. Robina přiskřípli ke stěně, a tak byl jakoby v úkrytu.
„Tak, asi víš proč jsme tady, že?“ jakoby se ptal vysoký štíhlý muž, oblečen v černé sako. Za ním stáli další dva. Oblečení stejně, tvářící se stejně, dýchající ve stejném rytmu, kouřící oba ve stejném tempu. Byli sehraní lépe než akvabely.
„Slyšeli jsem, že nám nejen že lezeš do zelí, ale i kradeš peníze, který nám pak chybí na výplatních páskách!“
Robin nic neviděl, jen poslouchal. Ticho, pak nějaké rychlé pohyby, tříštění skla,…a dlouhé „Ááá“. A ještě výstřel. Ta rána byla nesnesitelná. Tak výhružná, až depresivní. Mluvící muž stačil ještě odhodit nedopalek cigarety, a se zjevným uspokojením ho rozcupoval podrážkou. Odešli stejně nepozorovaně, jako přišli. Zabouchl dveře, tím Robina vysvobodil ze sevření. Jak se dveře zavírali, otevíral se mu pohled, na který tak dlouho nevzpomínal. Otec nikde, jen rozbité okno za koženým křeslem, a matka poklidně sedící opřená o zeď – s prostřelenou hlavou…


Michael otevřel oči. Víčka se rozlepila jen stěží. Po tolika dnech, kdy se nemohl ani umýt… Vstal těžce z křesla. Kluby zakřupaly a kosti se s námahou rozpohybovaly. Šel znovu radši zkontrolovat Uru a Youka. Klidný spánek v elektronické posteli. Jistě mají i klidné sny. Kéž by tak tma a chladná pustina vesmíru taky tak uklidňovala. Zdávalo se mu sice o oné dívce, magické víle, ale! Pocit štěstí se vždy mísí s pocitem smutku!
Divné bílé světlo mu dopadlo na zornice a ty se závratnou rychlostí smrštili. Pronikavý zvuk rozťal okolní prázdnotu, létající koráb se zatřásl, a….NIC! Nic se nezměnilo, všude zase jen svítící diamanty zdobící černé saze. A pusto jak na poušti! Sice na poušti jakýsi život je, ale jen přechodně, domov to vskutku není! Zbláznil se jen časoměřič! „Ale to se stává, nejspíš to byl jen nějaký elektrický výboj!Nebo nějaký jiný jev, který je pro nás stále skrytý za oponou tajemna.“ říkal si Michalel. Podle souřadnic se blížili k Zemi. Jeho touha se za chvíli vyplní, a on zas bude spjat se svou rodnou půdou přitažlivostí G, a to ještě pevněji než těch 10N/kg! Těšil se, jak po cestě minou Měsíc, ten chladný šedý mrtvý Měsíc, tu první vesmírnou metu lidí. Ale to už bylo dávno. Těšil se až vyjde z tohohle stísněného vesmíru. Ano, stísněného! Vesmír pro něj nebyl možná až nekonečný prostor pro všechny a všechno, ale jen tady ta malé plechová létající plechovka, ke které ale ještě choval velkou úctu. Vždyť je to jeho jediná možnost, jak si vyplnit jeho největší touhu, dostat se domů. Všude dobře, doma nejlíp! Všude dobře…kecy! Neměl jediný důvod aby se tady cítil dobře. Ani na Venuši, odkud přiletěl. A přivezl si s sebou ještě něco navíc. Nejdříve Uru a Youka chtěl jen využít! Ale jak plynul čas, tak pro něj začali mít svoje místo v jeho srdci. Byly to jediné lidské bytosti (dejme tomu lidské) které se sním bavili od té doby co na Venuši ztroskotal. Byl jim za to vlastně i vděčný. Měl malinkou skvrnku na duši kůli nim. Odvlekl je od rodičů, od světa který znají někam úplně jinam, jen aby mu poskytli antihmotu. Ale je to sluha vyšších cílů. Svých vyšších cílů. Cesta do pekel je dlážděna spoustou činů vykonaných pro dobrou věc. Ale on do pekla nechce! Vždyť se z něj teprve teď dostává...
„Co to? Kruci!!“ Michael pomalu ale jistě usínající v jeho pohodlném pilotním křesle, s sebou náhle trhl! Jeho sen se skoro rozplynul jako mlha když začíná být zase krásný den. Jeho rodnou planetu, jeho domov, všechno co mu ještě zbylo, nebo všechno co mu z toho ještě zbylo, obklopovaly asi bitevní lodě. Ještě nikdy nic takového neviděl. Dokonce ani ve sci-fi filmech. Autoři se asi trošku spletli, když si představovali obrovská nablýskaná vesmírná plavidla, které vás překvapí svými neobvyklými až nepřirozenými tvary. Které vás ohromí. Tak to ne! Michael sice byl ohromen, ale rozhodně ne proto, že by ho snad omámila tato plavidla, ale to, že tady něco takového vůbec je. Zaujaly ho jen ty barvy. Modré, červené a oranžové. Tento pohled mu vnukl zvláštní pocit. Hodně zvláštní, takový ještě v životě nezažil. Jako by snad věděl víc, než by si mohl kdy myslet. Jako by prožíval něco, co už snad jednou prožil, viděl teď to co ho překvapuje, a zároveň ani ne. Jako by to tušil předem, ale nikdy si to neuvědomoval. Vzpomínky – jak snadné je je zničit. Mozek, kdyby neničil všechny vzpomínky co si uložil za jeden jediný den, stačil by jen tento den, a náš mozek by už byl přesycen. Proto v tu nejzrádnější dobu, když usnete, podrobí veškeré vzpomínky důkladné komisionální proceduře, důležité zasune do šuplíku a uzamkne, aby se již nikdy neztratili, a ostatní chudáky – nemilosrdně zmačká, roztrhá na malé kousíčky a odhodí do koše, který jeho dobří sluhové, ještě než se vy vzbudíte, odnesou vyhodit do popelnice. A popeláři už udělají to, za co jsou placeni. Ale moc dlouho si tento zvláštní pocit neužíval, nebo lépe řečeno, nezkoumal ho. Dostavil se totiž úplně jiný pocit, takový, který pro něj nebl problém pojmenovat, byl mu totiž docela známý – strach! Jedno vesmírné plavidlo po jejich lodičce, tom starém vraku, vystřelilo střelu. Paprsek čehosi. Byla to chvíle, než je zasáhla, ale Michaelovi to přišlo jako celé věčnost! Díval se paprsku „přímo do očí“. Stačil se jen přimáčknout k podlaze a zalézt pod pilotní pult. Ozvala se jen rána a…
Prakticky ve stejný moment kdy se probudil a otevřel oči, svaly se mu v celém těle zatly, a on vyskočil jako zajíc. „Sen! Byl to jen sen“ stačil, ještě než si uvědomil, že je někde kde to vůbec nezná, hystericky zaječet, čímž prozradil svou „polohu“ a aniž by stačil cokoli udělat, dostal ze zadu ránu po hlavě, a zase se ocitl ve své říši snů.

„Je vám něco šéfe?“ Ptal se Kamil Robina, stojícího před budovou. Zíral neznámo kam. „Eee, ne, jen jsem si na něco vzpomněl!“
„Takže půjdeme dovnitř, šéfe?“
Robin jen pokynul pravicí na znamení souhlasu, a vyšel naproti zavřeným dveřím. Jeho dlaň se dotkla kliky, ta s těžkopádností slona pomalu uvolnila zámek a dveře se otevřely. Kamil jen tak za Robinovými zády mrknul na svého společníka, ten si poklepal na kapsu u kalhot a mrknutí opětoval. Jak si na kapsu poklepal, zacinkalo to. Kamil následoval šéfa dovnitř, a poslední zabouchl dveře. A zamknul. Robin si všiml dvou postav sedícím schválně ve stínu. Ani na kousek jejich těl nedopadal jediný sluneční paprsek, a tak byly dokonale ukrytí. Jen hlas je mol prozradit.
„Tak máme návštěvu, co? Jaká byla cesta?!“ ptala se velmi důrazně a s určitým druhem zabijáckého podtextu Darja. Robin zpozorněl! Odfouknul si trochu komicky nosem, a její odtéct jí vrátil: „Tebe bych poznal po hlase vždy, URO!“
„Říkej mi už radši Darja, zní to tady v „lidské společnosti“ mnohem lépe, a člověk nemusí mít strach!“ Robin si nebyl jist, co se tady přesně děje. Pořád mu to nějak nemohlo dojít.
„Podívej se na sebe, ty dobytku! Podívej se co se z tebe stalo! Kdo je ten člověk, co se vloupal do tvého těla? A hlavně kde je ten, co tam byl předním?! Kokni se do zrcadla, jestli teda ten pohled ještě sneseš! Kam se poděla tvá dobrota, tvoje odvaha a čest? Kdo ti vygumoval mozek? Ty si žiješ, jako by s nic nestalo, ale ono se stalo! Stalo se to, a ty si za to zodpovědný! Vzpomeň si na naše rodiče! Vzpomeň si na nás, vzpomeň si na to, čím jsme my tři společně prošli! Peklem, doslova horoucím peklem, ze kterého to vypadalo, že není úniku! Neměli jsem se kam schovat, ale dokázali jsem přežít! Bohužel si nejsem jistá, že si měl přežít i ty! Jestli existuje osud, tak v tomhle případě asi vytáhl osud smrtku zrovna někam na pivo. Hráli jsem partičku, a neměli jsme zrovna štěstí na karty. A ty ses opovážil nás ještě podvádět! Měl jsi v ruce full house, a snížil jsi se k tomu, aby sis vytáhl ještě z rukávu eso. Zrovna to, které jsme potřebovali my!“

Robin už začínal být trochu nervózní, když viděl, že Kamila ani toho druhého nijak nepřekvapuje přítomnost Darji, nebo Ury, chcete-li. Dal Alešovi přece jasný rozkaz, aby jí zabil. A Aleš mu potvrdil splnění úkolu. Začínal být naštvaný. Na tohle Robin nebyl zvyklý, aby mu někdo odporoval!
„Puste mě ven! Odstup Kamile!“ ramenem do něj žduchnul, ale Kamil bez rozpaků zasáhl, udeřil Robina přímo do nosu, a ten se skácel k zemi. Přistání hladné jako Apollo 11. Zlomil si při pádu klíční kost.
„Kde je ten Aleš?“ ptal se Robin. Snad ještě doufal, že se Aleš pro něj vrátí a nejede v tom s touhle podkoní společností!
„Tady jsem, šéfíku!“ ozvalo se také z toho stinného místa, kde seděla Darja. Aleš byla ta druhá postava. Darjo, ta čest přísluší tobě. Aleš podal Darje pistoli. Sedící postava se vynořila ze stínu a Robin pohlédl do tváře Ury. Pro něj to je Ura, a nikdy nikdo jiný. Nikdy žádná Darja. Ty rysy v její tváři mu přeci jen připomněly staré časy, a i to, že k ní kdysi cosi cítil. Nebyla to láska, jen velmi vřelý vztah. Přátelský, utužený opravdu spoustou společně zdolaných překážek!
„Uro, odpusť mi, prosím!“ Darja se k němu blížila velmi pomalu. V ruce svírala pistoli a v srdci ukrývala ohromnou nenávist a touhu po pomstě. Sice i trochu smutku - co bylo kdysi, zůstává v ní, ale!
Věděl sice, že nemá šanci se odsud dostat, že ho nepustí. Ani Kamil, ani Aleš, ani ten třetí neznámý. Hlavně ho ale nepustí Ura! Přesto pud sebezáchovy je silnější než rozum, silnější než on sám. Přemohlo ho to. Vstal ze země a přes hroznou bolest zlomené klíční kosti, s vrhl proti Kamilovi. Podruhé ho Kamil nepustil. Tentokrát to odnesla Robinova noha. To už opravdu vstát nemohl. Darja k němu přiklekla, chytla ho za vlasy a udeřila mu hlavou o zem. Při nárazu mu vypadl z pusy zub. Chvilku se díval do země a pozoroval, jak mu stékají po rtech kapky krve. „Proč?“ zeptal se.
„Tohle máš za Youka!“ zašeptala mu do ucha Darja. Stoupla si, přikázala Robinovi, aby si lehl alespoň na záda, ať se mu může dívat do očí a…prostřelila mu hlavu. Kulka ani nesklouzla, zasáhla přímo hmotu uvnitř lebky. Robin byl na místě mrtvý…

Po další promdlelé noci, když opět procitnul do „běžného“ života, si dával pozor na jazyk. Ani se není co divit. Taková dobře mířená omračující rána – na tu se jen tak nezapomíná! Rozevřel víčka, a bez jediného pohybu seděl. Rozhlížel se, sledoval, pozoroval, ale hlavou nepohnul. Snad aby v nehostinném pološeru nevzbudil moc velkou pozornost. Po čele mu stékala kapka za kapkou vody. Kapala ze skalnatého převisu přímo nad ním. Když si tak trošku začínal, uvědomovat realitu, došlo mu:
„Kde je Ura s Youkem?!“ Po chvilce mu svitlo, ale tahle skutečnost ho děsila. Byli přeci uloženi ve stázi, a pak ten náraz. To nemohli přežít! Vlna beznaděje, smutku, nevědomosti a vzteku mu smetla srdíčko z tělesné pláže jako tsunami! Kolik mrtvých zbylo pod tunami valící se vody? Z tun slané vody zbylo jen pár kapek, které uronili jeho oči, a kreslily mu po tváři zajímavé obrazce. Ale naděje umírá poslední. Hledat je, podle něho, nemělo smysl. I kdyby pád přežili – a stáze není zrovna vhodný protinárazový kryt – proč by je vlastně budili, když je mohou nechat v klidném věčném spánku? Ale co teď? Co dělat? Co se děje? Kde to je? S kým a proč? Co po mě chtějí? Vždyť se právě vrátil jako znovunalezený syn Země. A ne jako nějaký prašivý pes, který pobíhá od domu k domu, a doufá, že místo výprasku dostane něco na zub.
Ocitl se někde na vrakovišti lidských trosek. Jen ta šrotovací mašina tu chybí. Musel se trochu poposunout. Ty dopadající kapky ho už docela vytáčely. Však už ve středověku věděli, jak mučivou sílu mají kapky padající někomu na čelo – pořád, stále, do nekonečna! Posunul se a pocítil ostrou bolest v noze. Ta bolest ho pohltila, a nedovolil mu se pohnout dál. Chvíli takhle bezmocně seděl. Připadal si tak nemohoucí a neschopný života, že už mu byly všechny otázky docela fuk. „Kde jsem? Nevím. A nevadí mi to! Hlavně že jsem. Kde jsou ostatní? Nevím. Ale už asi nejsou! Ale mě to nevadí. Nevadí? Opravdu mě to nevadí?“ jak si položil tuhle závažnou otázku, uslyšel tak strašně známý hlas.Ten povědomý, tak typický hlas! „Uro!“ zvolal, ale odpověď se nedostavila. Vzepjal s za všech sil, snažil se pokořit sám sebe a plazil se pomalu na místo, odkud slyšel ten hlas. Pažemi se zapíral a odstrkoval se jimi od země. Noha ho šíleně bolela, ale dobrota srdce, když je opravdová a silná vůle, dokáže člověka vybudit k extrémním činům, hodných pravého hrdiny. Soptěl, ale nevzdával se! Přeci jen ta místnost, ve které byl nejspíš uvězněn, nebyla tak moc rozlehlá, aby této sžíravé bolesti podlehl! „Uro! Youku!“ zvolal podruhé, ale stále nic. Plazil se kolem podobných případů, jako byl on sám. Ani o sobě pořádně nevěděli. „A tady tihle se snad stavěli na odpor tomu – čemusi.“ Atmosféra jako vystřižená z jeho představ o peklu. Ponurá atmosféra, vzduch nasycen bolestí a vzlykáním cizích neznámých tváří. Žádná elektřina. Jen starodávné louče. Proč? Asi aby jen opravdu dobarvili tuto hrůzostrašnou atmosféru. To děsivé poblikávání, nestálé prostředí, nestálé šance na život. Nebo na smrt, jak se to vezme. Uprostřed tohoto zmatku je konečně viděl. Seděli, schoulení k sobě. Odření, špinaví, unavení, dezorientovaní, ale na živu! Plazil se k nim. První ho spatřil Youk! Úsměv, odznak alespoň malé úlevy, se mu rozlil po tváři. „Podívej, podívej, sestřičko!“ Šťouchal do Ury a ukazoval prstem směrem k Michaelovi. Ura zvedla hlavu. Ne čele měla velkou tržnou ránu, ze které jí stále vytékala krev. „Kdo to je?“ Blouznila Ura. „Záchrana, sestřičko, záchrana!“ Šeptal jí do ouška Youk. Nevěděl, jestli tomu sám opravdu věří, ale důležité bylo jí to sdělit! Michale se doplazil k nim. Objal je oba, aniž by bral v potaz Uřino zranění. „Musíme se odtud nějak dostat! Sice nevím jak s tou mou nohou, ale musíme! Už kvůli Uře. Takhle to asi dlouho nevydrží.“ Michael přiložil dlaň na její ránu, a tisknul jí co nejvíce mohl. „Youku, ty máš takový pevný oblečení, víš, z pevný látky. Utrhni z toho kus, ať jí to můžeme zavázat!“ Moc mu to nešlo. Látka byla opravdu hodně pevná. „Pomož si zubama!“ Nabádal ho Michael. Konečně látka povolila a životodárný obvaz obepínal Uřinu hlavu. Všichni byli velice unavení, ale oproti drtivé většině spolubydlících na tom byli ještě velmi dobře. „Jak se odtud máme dostat?“ Ptal se Youk. „Podzemní chodbou!“ Vyhrkl ze sebe Michael. „Podzemní chodbou? Podzemní chodbou? Jakou podzemní chodbou? Jak víš že tady nějaká je?“ „Nevím, prostě to vím! Netuším jak je to možné. Vím že tady ta chodba je! Ale musíme se dostat z téhle cely, nebo čeho. Tady odtud se tam nedostaneme! Jak je na tom Ura?“ Pozoroval co dělají její oči. Měla je zavřené a bulvy se nehýbaly. Dýchala pomalu a klidně. „Je ve fázy NREM! Hluboký spánek. To je pro nás plus, a možná i mínus. Buďto se tělo nějak s ránou srovnalo, a únavou usnulo – to by bylo plus. Nastřádala by další síli na boj a my bychom mohli taky klidně usnout. Nebo je to bohužel pro nás a hlavně pro ní mínus. Tělo už vyčerpalo veškerou energii co v něm byla na boj s poškozením, a protože už na to nemá sílu, usnulo a…umře ve spánku. Ale stejně pro ní nemůžeme nic udělat. Utíkat v tomhle stavu, kdy jsme oba dva unavení, Youku, by nemělo smysl, ještě k tomu s Urou, která není schopná se ani postavit na nohy. Nejlepší bude vyspat se a doufat, že Ura jen sbírá síli na další boj, a že bude co nejdříve schopná utíkat po svých!“ Youk pevně sestru objal a hladil jí po vlasech. Nikdy jí to neřekl, ale teď se jeho ústa přitiskla k jejímu oušku, a pošeptal jí to, co nikdy nikdo neměl slyšet: „Mám tě rád!“ Políbil jí na tvář. I když Ura nemohla mluvit, hýbat se, slyšela to. V podvědomí. A tato informace se jí uložila do paměti, hluboko do paměti. Usnuli takto společně.
Probrali se brzy ráno. Hodně brzy. Odhadem mohlo být tak něco kolem páté hodiny ranní. Sen se jim snad ani žádný nezdál. Musel by být ještě strašnější než okolí. Ura otevřela oči. Hlava se jí ještě točila a trochu jí bolela.
„Kde to jsem?“ Téměř nesrozumitelně mumlala přes rozbité a zkrvavené rty.
„Jak ti je?“ Ptal se Youk.
„Unaveně! Co se stalo?“
„Musíme odtud rychle zmizet, víš, sestřičko!“
„Ale jak vlastně?“ Podotkl Michael. Jak tak bádal kudy odtud ven, všiml si muže sedícího jen pár metrů od něj. Nikdy předtím ho neviděl – tedy alespoň si to myslel. Ale byl mu zase tak známý!
„Vidíš toho chlapíka?“ Zeptal se Youka.
„Jo.“ „Nezdá se ti, že ho znáš?“
„Ne! I když možná, trochu, ale netuším, odkud bych mohl…“
„To je divný, já mám taky takovej pocit!“
Ještě chvíli na ně takhle civěli. Michale se rozhodl oslovit ho a zeptat se na pár věcí. Plazíce se k němu, byl sledován všemi přítomnými. I jeho oběť si všimla, že se k němu kdosi blíží. Hovor, který vedl s přítelem, okamžitě utichl.
„Chlape, nevíš kde to vlastně jsme? A co se tady vůbec děje?“ Oslovený muž se na Michaela díval jako na blázna, snad jen zbytky morálky mu nedovolily, aby se mi vysmál do obličeje!
„Kde to žiješ? Ses právě vrátil ze středověku, ne?“
„Jaký je rok?“ Zeptal se Michael.
„3981 přece! Sakra chlape, jdi se vycpat!“
„Ale…já…my…teda…“
„Co vy, my oni, nebo kdo?!“
„My jsme odletěli z Venuše před 1958 lety!“
„Tak to jste asi nejstarší lidé na světě! Gratuluji!“ Žertovně a s notnou dávkou sarkasmu podával Michaelovi ruku.
„Ale vážně! Proletěli jsme nějakým neznámým zářením a pak…všechno bylo jako dřív, žádný rozdíl, jen časoměřič ukazoval tohle zvláštní datum! Myslel jsem že to byl nějaký elektrický výboj, který zbláznil počítadlo.“
Muže očividně začal tento příběh zajímat. Sledoval Michaela s napětím. Zapomněl už na to, že si ještě před třiceti sekundami myslel, že je Michael úplný blázen, podivín a bůh ví co ještě. „Takže ty asi opravdu netušíš, co se děje a proč musíme bejt zavřený tady v tý díře, že?!“ Ani nečekal na odpověď a začal vysvětlovat:
„ Abyste věděl, s kým máte tu čest, jmenuji se Otto a sem bývalý velitel jednotek ZZJ“ Michael mu skočil do řeči s otázkou:
„Co to je za organizaci?“
„Zemské záchranné jednotky! Tak dál. Říkal jsi, že jste odletěli z Venuše? To je divné. Teda, docela komický paradox. Jedni z útočníků jsou Venušané. Víte, kdysi dávno žili Venušané a Pozemšťané spolu na jedné planetě, v harmonii a porozumění. Na Zemi, samozřejmě. Planeta byla ale přelidněná, málo jídla, vody – všichni bychom tady umřeli. Venušané, o mnoho vyspělejší než my, to pochopili a tak odletěli. Dostali se na Venuši, a tak tam spokojeně žili až do teď. Kéž by zazvonil zvonec pohádky by byl konec. Jenže – nevíme přesně proč nás napadly, ale nejspíše mají pocit, že jim to tady patří, a tak si to chtějí vzít zpátky. Jenže to je naše, a nedáme jim to! Pak je tu ještě Mars. To už vůbec nevím, proč oni se do toho cpou. Co oni s tím mají co společnýho?! Možná že si vzpomněli na přísloví: když se dva hádají, třetí se má dobře. Nejspíš čekají, že boje nás i Venušany vyčerpají natolik, že až bude vhodný čas, zaútočí masivně i Mars, a dostane tak dvě mouchy jednou ranou.“

Michael i když vlastně ve skrytu duše podobné vysvětlení čekal, byl – na rozpacích. Měl by se cítit šokován, podrážděn, udiven, - mohla by to pro něj vlastně být čest – vždyť je první člověk, který cestoval časem! Určitě mu to bylo předurčeno! Je to osud – to on musí zachránit lidstvo od porážky! Musí vybojovat největší a nejdůležitější bitvu v historii lidské civilizace. To on…
„Je ti něco Michaele?“ Vytrhl ho ze snění Youk.
„Ne, ne! Dobrý, v klidu, Youku. Dobrý…! Měli bychom se odsud co nejdříve dostat!“ Tuto větu naštěstí zaslechl i Otto.
„Chcete se odsud dostat? A živý?“ Ještě než stačil dokončit myšlenku, Michael, opojen jeho nedávným sněním, že je spasitel, mu jasně vysvětlil, že to myslí vážně! A že na takový sušinky, který nic nezkusí a tvrdí, že se odsud nejde dostat, nemá rád!
„To já taky ne!“ Odvětil ironicky Otto.
„Jestli se odsud chcete dostat, pojďte s námi do dnešní večerní akce. Máme neověřené zprávy, že se vládě podařilo infiltrovat pár agentů do řad ,zde přítomných, zelenáčů. Takže Otevřou vrata. Zbraňe víme kde jsou, vždyť jsem tu sloužili. Tajné maskovaná dveře ve skalních stěnách. Doufejme, že je naši hostitelé neobjevili!“
„Ale my se odsud musíme dostat dříve, než v noci. Ura na tom opravdu není zrovna nejlíp.“
„Musíte doufat! Doufat, že do noci vydrží, a pak – možná že bude muset vydržet ještě opravdu dlouho. Kde chcete teď najít nějakou kvalitní lékařskou pomoc? To je jako hledat jeden oblázek na dně oceánu.“ Vysvětloval Otto. Mluvil, jako by měl v krku knedlík.
„Musíte jít s námi!“
„A co když ty vaše informace nejsou pravdivý? Sám si říkal, že to je z neověřených zdrojů!“
„Tak to potom ví bůh! Jestli to teda ví, toť otázka!“

Nekonečné hovory se staly jedinou zábavou, rozptýlení té strašidelné atmosféry, která nebyla kolem, ale přímo uvnitř všech! Snad jen Ura nevnímala všechny okolní problémy a celkově tuhle situaci. Spala. Opět. Ale to je dobře, tělo musí někde nasbírat energii, aby se dokázalo vypořádat s problémy. Někdy to bohužel ale nestačí a tělo doslova umře vyčerpáním. Doufali, že tohle se ale nestane. Ura byla silná holka.
Padla noc. Chtělo by se říct tma, ale ta byla v kopce ať byla doba denní, či noční. Víčka se klížila, hovory utichaly, celkový ruch ustával. Nudná, unavená atmosféra procesu usínání jen nahrávala. Během chvíle už spalo všechno, co mohlo usnout. Zdálo se jakoby snad usnula i ta skála, jejíž stěny je všechny držely uvnitř, a současně pohromadě. Pára, kterou vydechovala přes den, jakoby se ztratila. Skála nejspíše ulehla také a jako jogíni zpomalila tělesné funkce na minimum. Zdálo se že nic nemůže být krásnější než spánek. Zrovna teď! Ale sny které se draly do podvědomí všech spících jim paradoxně nedali spát. Váleční veteráni vzpomínali na zvěrstva z boje, vojáci kteří se k boji ani nedostali a skončili rovnou tady, měli ve snech výčitky že se „vzdali bez boje“ a Michael s Youkem se děsili toho, co bude s Urou a vůbec co bude dál. Trýznil je pocit toho, že je všechno okolo neznámé, nové a budoucí. Že to co prožívají, by správně vůbec prožívat neměli. Je to proti přírodě! Člověk by přece neměl přežít kolikátého vnuka svých vnuků. Ještě k tomu, když svoje vnuky vůbec nepoznal. A budou mít vůbec nějaké vnuky? A nebude jim z toho hrabat v hlavě, když si řeknou, že jejich dědeček zná vnuky jejich vnuků? Takhle zmatené sny měli. Nechtěli se probudit do reality, nechtěli ale ani spát. Vlastě nevěděli, jestli chtějí ještě vůbec žít. A co zákony kauzality? Co když tady něco udělají, a až se vrátí zpět do minulosti, bude něco jinak? Logicky by nemělo, vždyť minulost nemůže být ovlivněna budoucností. Ale co kdyby přece? A jak by vlastně vypadala budoucnost, alespoň takzvaná „rodinná budoucnost“ kdyby se sem nedostali? A mělo to tak být, nebo je to jen souhra náhod? A Proč se vlastně náhodám říká náhody? Protože jsou něčím zvláštní, člověk na tom vidí něco divného, něco co se nestává tak často. Někdo to může brát jako náhodu, někdo jako osud. To už je na každém z nás. Dnešní noc by se dala nazvat bezpochyby nocí „filozofickou“!
Všechny ale zároveň nenechal usnout podivný pocit, nebo tušení, že „poklidné filozofování“ nebude trvat dlouho. Všem v uších zněla stále věta Otta, že dnešní noc by měla proběhnout záchranná akce. Snad se dokážou nějak nalepit na ostatní uprchlíky. Ale stejně co dál? I když se dostanou z této temné kopky, co budou dělat venku? Zkrátka tata situace nemá žádné příznivé východisko. Tím, že se dostanou z jednoho problému, dostanou se do dalšího, a ještě možná většího. A bude to mít vůbec někdy konec?
Konečně usnuli. Usnuli s odpovědí na rtech, že tahle problémová situace konce asi opravdu pozbyde. Chtěli spánek sladký a tvrdý, jako je spánek zimní. Jen tak tiše ulehnout do brlohu jako medvěd. Nechat se zahřívat huňatým kožichem a bezstarostně prospat celou zimu. Nabrat nové síly, přijít na teplé myšlenky. O zimně si třeba nechat zdát, ale probudit se s prvními teplými slunečními paprsky. Nechat opadat srst stejně, jako nechávají stromy opadat své listí. Nechat všechny starosti a zimní deprese opadat s tou srstí. Nechat je v brlohu, navždy zapomenuté. Navždy učinit zázrak a skutečnost zaklínadlem přeměnit na vzpomínku. A vzpomínku, jako popsaný nepotřebný papír prostě zahodit a nechat odnést tam do zadní části mozku, na skládku. Prostě proč není možné psát na stránky času mizícím inkoustem? Na co všechno to „koření“ života? Na co tolik citů, tolik lásky, tolik slabosti, nenávisti a vzteku? Tolik výčitek svědomí, tolik namyšlenosti…Robot! Robot je ideální „stvoření“! Bezemocionální škatule plechu a přece – tak dokonalá! Jen správná logická analýza problému, vyhodnocení veškerých pro a proti a akce. Hotovo. Problém, jakýkoli, vyřešen! Robot nemusí, v těžkých situacích, vysedávat hodiny potmě v pokoji s podepřenou hlavou, a nechat se pomalu trhat ničivou silou citů jdoucí proti rozumu. Láska – to je pohon a zároveň záhuba ne lidstva, ale člověka jako jedince. Bez lásky je mu těžko, leč když láska zrezaví, je mu ještě hůř. A tak to jde pořád dál a dál a dál. Bez přestání, bez konce. Když má člověk srdce toho svého vysněného protějšku, chce se mu náhle žít, létat, dovádět, skákat, vtipkovat, nespat, jen se bavit a hladit a líbat a milovat. Jenže když se náhle štěstí jako sklo roztříští – umře. Doslova a do písmene umře. Sice dýchá, srdce mu tepe, tepny vedou krev, ale k čemu mu to je, když nemá pro koho by to srdce bušilo? Když nemá duši? Celou svou duši dal své milované osobě a nechtěl za ní nic, jen trochu lásky, trochu něhy. A teď, když se ten člověk vytratil, vzal si s sebou i jeho duši. A každý si umí dokonale představit pocit jako tělo bez duše. Jen kráčející tělo, prázdné torzo čehosi, kráčející po světě. Nevšimne si slunce, nevšimne si ptáků. Nevšimne si každodenních malých radostí. Pro něj prostě nejsou. Je jen smutek, temnota, stesk a bol. Jen slzy kanoucí z červených očí. To z něj zbude. Nic. Vzduch, který nikdo nedýchá. Voda, kterou nikdo nepije. Mrak, který se rozplyne hned, jak foukne vítr. Neúrodná suchá půda – pouštní písek. Vyprahlá studna citů. Jepice, která sotva se rozkouká, co to vlastně život je, zemře. A nic mu nepomohou nesmyslné rozhovory s bohem, tím netvorem, co tohle dopustil. A přijít o život v tomhle emocionálním napětí? To nic není. Život bez své druhé půlky, bez té své zatracené duše nemá smysl. A člověk, protože byl obdarován rozumem, nerad dělá věci, které nemají smysl. Nerad žije. A když má někdo slabší vrozený pud sebezáchovy, sbíjí se nová rakev. A to vše proč? Jen pro lásku. Ptáte se proč uvádím jen lásku, když mluvím o emocích celkově? To je jednoduché. Láska je přece ta největší a nejsilnější lidská emoce, jaká může být. Jen ta nás nutí odpírat si, motá nám hlavu, nechá nás říkat sladká slovíčka, která považujeme v tu chvíli za svaté písmo. A pro jediný dotek a pohlazení bychom obětovali vše, co nám bylo až dosud drahé a důležité. Láska je oheň, který když vzplane, zahřeje. Časem se rozhoří, plameny začnou olizovat stále víc a víc částí vašeho těla, až chytnou rukávy od košile. A když nepřijde studená sprcha, shoříte celí. Zbyde z vás jen popel, který rozfouká vítr..
Spánek neměli hluboký. Každý sebemenší šelest mohl být způsoben záchranným komandem. Jen ťukání padajících kapek jim odpočítávalo vteřiny noci. Kolik mohlo být netušili. Ale co se má stát, stane se. Toť pravda odvěká. Osudu, nebo náhodám, to je jedno, se nevyhneme. Potkají nás ať se jim snažíme předcházet jak chceme. Proto byla záchrana jistá. Že by snad byl osud jiný než záchrana, to by nikoho nenapadlo. Protože kdyby ano, byl by to jen krůček od psychického zhroucení. Jejich noclehárna jim už byla přes její značnou rozlohu tak trochu těsná. Není se co divit. I kdyby žil někdo „volně“ v ohradě o rozloze třeba 50 km2 , stejně by toužil dostat se přes plot, a podívat se jaké krásy se skrývají za ním. Určitě by mu také vrtalo hlavou, co tak zvláštního, či tajného musí být ukryto před jeho zrakem. A tak temnota nakumulovaná do tohoto prostoru nedala spát ani šedým stínům, těm přízrakům noci, kteří budí ze snů a nechávají lidi snít o svých nejhorších představách, skrytých touhách, které by nikdy neměli vystoupat na povrch a nechat na sebe strhávat pozornost.
V tomto temnu se lehce ztratí komando oděné celé do černé. Ani tváře jim nesvítili, měli kukly. Snad jen ty oči, plné adrenalinu, nebezpečí a nenávisti se lesky. To dodávalo mužům vzhled šelem. Krokem lehkým jako obláčky našlapovali tiše jako kočka. Okolním chladem jim od úst stoupala pára. Snad jen to je mohlo prozradit. Beze slova si dávaly pokyny, kdo kdy kam má jít. Nepozorovaně se protáhli kolem skupinky „zelenáčů“ jak jim říkali. Před bránou k cele jeden poklekl, ostatní zaujali obranné postavení. Na zámek přiložil C4, odstoupil a za chvilku vrata povolila. Teď už se nešlo skrývat. Vyčkávat za ochranným závojem tmy. Byl čas jednat. A rychle. Proběhly kolem zmatených vězňů. Ti z nich, kteří byli schopni myslet vyžadovali, aby je vzali s sebou. Ale nedočkali se ochranné ruky, dočkali se jen otevřených vrat. Ale i to byla docela změna situace. K lepšímu! Zachránci doběhli až k Ottovi. „Pane – teď půjdete s námi!“ Těmato slovy sbírali Otta ze země. „Tady tihle jdou s námi!“ Oznámil rozhodně a ukázal prstem na Michaela a k němu přitisknuvší se Uru a Youka. Velitel záchranného komanda neměl zrovna moc času oponovat Ottovi a tak jen kývnul hlavou. „Následujte mě!“ Rozběhl se, pro Otta naprosto nepochopitelně, ne k otevřeným vratům, ale pokračoval dále stejným směrem, jako když hledal Otta. Všichni se ho bezmyšlenkovitě drželi. Jejich vzrušení nabíralo síli a vnímali, dá se říct, jen obrysy okolního prostředí, pohupující se v rytmu jejich běhu. Dostali se až na konec skalnaté cely. „Tak to je konec!“ pomyslel si Michael. „Jsme v pasti!“ vypustil své emoce Youk. Velitel, jako by ta slova ani nevnímal, mechanicky otočil část kamene vystupujícího ze skály ve směru hodinových ručiček. Po levé straně se další kámen otočil tak, že jeho přední strana teď byla tou zadní, a objevil se digitální bezpečnostní zámek. Stačilo jen vyťukat číselný kód, který měl velitel velmi dobře ukryt ve své paměti a otevřely se před nimi dveře do podzemních chodeb. „Nevíme jistě, jestli se nedostal nepřítel i sem do tohohle bludiště. Buďte obezřetní!“ upozorňoval je velitel. Ura jen nevěřícně hleděla před sebe. Zase měla ten divný pocit. Zase v ní cosi hlodalo, zase se jí zdálo, že ty chodby už prostě musela někdy vidět. Že tu už byla. Ale než se stačila opravdu ponořit do hlubin své mysli a snad schválně zapomenutých vzpomínek, už ji Youk táhl do chodeb. Byla tma. Ze stropu kapala voda a dopadal na vodní hladinu. Nebylo tam moc vody, ale sucho v botách opravdu neměli. Orientovali se podle zvuku bořících se podrážek bot do vody a jejich ťukotu na skalnatou podlahu. Měli u sebe jen dvě baterky. Jednu měl velitel jdoucí první a druhou Michael, posední v řadě. Jak tak běželi, ani si nevšimli, že voda pomalu, postupně stoupá. Byla jim už po kotníky a drala se výš a výš. „Musíme si odpočinout! Ura už je, kvůli svému zranění, velmi zesláblá!“ naléhal Youk. Velitel vykračoval stále neohroženě vpřed a snad dělal, jako že Youkovu toužebnou prosbu neslyšel. Youk se podíval důrazně na Michaela. „Youk má asi pravdu!“ odhodlal se po chvilce přemýšlení a odhodlávání Michael. „Tak dobře. Ale je to riskantní!“ vyslyšel prosby velitel. Ulehneme na jednu hodinu. Déle už ne. „Vy dva – hlídka!“ „Rozkaz, pane!“ Ostatní se uvelebili útulně do vody. Uru si Youk nechal sednout na klín. To poslední co by teď potřebovala, by bylo prochladnutí! I když se pořád popichovali, někdy dá se říct i šikanovali, (ale jen tak jak to sourozenci dělávají) měl jí rád a staral se o ní ochotně. Michael omylem zavadil prstem o spínač baterky a sloupec světla ozářil strop. Po celé délce, kam až jeho oko dohlédlo byly nainstalovány světla. „Světla, kabely, elektrika, voda…“ tohle mu probliklo hlavou. „Doufejme jen ,že žádny kabel nemá tendenci padat z pod stropu a probíjet, vzhledem k tomu, že jsme všichni ve vodě, mohlo by nás to pěkně nepříjemně usmažit!“ jeho poznámka ale nevyvolala žádnou reakci ani paniku. A tak to zase rychle pustil z hlavy.
Paradoxně je možná spánek ještě více vyčerpal. Nervozita jim nadala spát – nervy pracovaly. Jakékoliv šustnutí, záchvěv jim zahrával na city. Kdo by si sice nepřál umřít ve spánku, ale – kdo by si přál vlastně umřít?! Dalo by se říct, že každým jejich dalším krokem jsou buď blíž a blíž smrti, nebo svobodě. Stoupali po malých schůdkách kamsi do ráje tady přímo na Zemi. Sice by asi Michaele s Urou a Youkem stoupali po schodech do jejich modulu a vrátili se zpátky ne Venuši. A nebo by se chtěli probudit opět ve svém pokoji. Protáhnout se a poslouchat zase jen praskot schodů. Tento zvuk, který oba tak nenáviděli by byl v tomto okamžiku pro ně spásný. Lahodil by uším více než Mozartova hudba. Tak dokonale by ten zvuk zněl. Schody pějící milostnou píseň. Komická představa. Obloha by se skvěla opět jemným odstínem žluté – přijela by pouť, ale nešli by tam. Jen by radši celý den prováleli v posteli. A opravdu by se převedla do praxe poučka, že „každý další den je začátek vašeho nového života“. Každé naše rozhodnutí, každá maličkost určuje náš osud. Jediná setina vteřiny, kdy myšlenka poručí našemu tělu, určuje smě našich dalších kroků. Určuje náš osud! A kolik má každé rozhodnutí svých důsledků? Kolik alternativních realit existuje? Kolik mých „já“ udělalo kariéru, kolik mých „já“ skončilo pod mostem? Kolik mých „já“ našlo tu pravou? A kolikrát jsem zůstal starým mládencem? A byla to vždy ta stejná pravá dívka? Určitě! Ta je jen jedna, jedna jediná, a je jedno, jestli jsem boháč nebo obyčejný občan, který místo dědictví přenese na své děti dluhy. A kolik mých „já“ se vlastně ani nenarodilo? Stačilo by aby třeba se má matka rozhodla pro jiného partnera, nebo jak se říká – někdo mě utřel do kapesníku. Docela patetická představa, leč velmi, velmi lidská.
Ura byla jediná, které odpočinek v mokrých podzemních chodbách pomohl. Její stav se lepšil. Nedýchala tak těžko. Dříve křečovitý stah obličejových svalů povolil a Ura se tvářila, řekněme normálně. Na to, aby souvisle a nahlas mluvila, však stále ještě neměla dost sil. Potřebovala by se alespoň napít. Vody bylo kolem dost, to ano, ale…Michael nabral alespoň do dlaně a opláchl Uře obličej. Ta se pousmála. Tak příjemné jí bylo zchlazení jejích horkých tváří.
Hodina uplynula. Po půl hodně se strážci vyměnili, ale nic podezřelého nezpozorovala první ani druhá skupina. A tak po hodině sezení v mokru, nezamhouření oka a vyčerpávajícím koncentrovaném soustředění se se opět vydali na cestu, snad na povrch, jak všichni předpokládali. Ura na tom byla již značně lépe, i když jako rybička se ještě necítila. Ale už jí nemuseli nést – šla sama. Sice s notnou dávkou pomoci, podepírání atd., ale šla. Nevěděla kam, ani proč, ani kde je, ale neměla dost sil se na to ptát. Jen se snažila držet krok s ostatními. Vždyť po tom všem co s Michaelem zažila, mu plně důvěřovala. Ani ve snu jí nenapadlo, že by to mohla bát třeba někdy chyba. Velká!
Vlhká chodba končí. Ale důvod k radosti to opravdu nebyl. Měli na vybranou – doprava, doleva, nebo zlatá střední cesta? Rovně. Dokonce i Otto vypadal velmi zamženě. Snažil se to skrýt, aby nevyvolal paniku. Jenže, jak se hned rozhodnout, která ta cesta je jejich pojistka na lepší a delší život? Puls se mu zrychlil, myšlenky mlžili, krev se vařila. Začali se mu potit ruce, ve kterých svíral zbraň. Přitiskl si ji více tělu. Oči mu těkali za strany na stranu. Pečlivě zkoumali všechny tři další chodby. Že by snad mělo dojít k rozpočítávání? Ale ne! To si jako velitel nemohl dovolit. To nesměl dopustit! Uvažoval: „Rozdělíme se. Já půjdu s Urou. Ne, to by Youk a Michael nechtěli. Musí ji mít pořád pod kontrolou. Půjdu s…ehm…půjdu sám! Richard půjde taky sám. Ten se nebude bát. A Oni tři, jako šťastná rodinka půjdou spolu. I když mu přišlo, že se rozmýšlí snad celé dny, ostatní jen v duchu žasli nad jeho pohotovou rozhodností. Nikdo nic nenamítal. Buď nikdo z nic neměl vlastní optimální řešení, nebo měli z Otty tak velký respekt, že si nikdo nic namítat nedovolil, a nebo – byla jeho varianta opravdu dokonale neprůstřelná ze všech stran. Rozdělili se tedy přesně podle pokynů. Napětí stoupalo každým krokem stejně závratně, jako hladina vody v chodbách. Měli se setkat u vchodů do chodeb asi za deset minut. Michael s jeho takřka dětmi sice neměli hodinky, ale spoléhali se n svůj instinkt, že to snad docela přesně odhadnou. Asi po dvou stech metrech jim sahala voda až po pás. Michaelovi teda něco těsně nad kolena. Naděje sice umírá poslední, ale teď jim připadalo, že se ven opravdu dostat asi nepůjde. Jejich myšlenky zčernaly úplně, když museli začít plavat. Doufali, že Richard a Otto jdou snad suchou nohou. Nebo suší než měli teď oni.
Otto opravdu suchou nohou šel. Terén byl rovný – cesta se zdála ideální pro bezpečnou evakuaci ze základny. Možná to šlo ale až příliš lehce! Touto myšlenkou se ale TEĎ rozhodně nechtěl zaobírat. Měl v hlavě jen idealistickou představu o záchraně rukojmí a bezpečném návratu jeho týmu. Lehká akce – doufal! Trošku ho zaráželo, že šel už dobrých pět minut (měl by se tedy už pomalu vracet) a ještě na něj nezavál ani vlahý vítr, ani na něj nedopadly hřejivé sluneční paprsky, které by prozrazovaly blízkost povrchu. Chtěl by jít ještě dál, prozkoumat chodbu a vrátit se s vítězně šťastnou grimasou a dobrou zprávou. Srdce chtělo hnát nohy kupředu, zpátky ni krok – stále stejným směrem dál, ale rozum velel zvolit směr opačný. A jako velitel záchranného komanda musel dát přednost rozumu.
Před rozcestím se sešli jen on a Richard. Není se co divit, trmácet se vodou, je mnohem pomalejší než se pohodlně nosit na pevné půdě pod nohama. „Co teď? Má smysl je hledat?“ ptal se Richard a očekával rozkazy. Otto dlouho váhal. Sám nevěděl. Byla to loterie. Ani jeden z nich nevěděl, co v sobě ta prostřední temná chodba skrývá. Ottovo rozhodnutí nebylo stejné, jako vždy. Už byl zvyklý na to, že jeho rozkazy rozhodují o tom kdo přežije, a kdo bude mít velké problémy, končící v nejhorším případě i smrtí. Jenže teď rozhoduje o osudu civilistů, a ještě k tomu rozhodne (možná) jestli se dvě děti dožijí dospělosti. Byl zcela ponořen sám od sebe, koupal se ve svém nitru, ačkoli se jeho duše změnila ve žhavou lávu, pomalu spalující všechny jeho orgány. Horkost se zacválá prokouše až k mozku, a on nebude schopen již ani normálně uvažovat. Nakonec ho ta prázdnota pohltí zcela. Ve své strnulosti ani neslyšel rychle se blížící kroky a zlověstné citoslovce jiné planety. Richard musel s Ottem silně zacloumat, aby ho probral snad z jakéhosi zimního spánku. Otto na něj chvíli zíral a pak pochopil. Ve zlomu sekundy se musel rozhodnout, jestli se vydají stejnou chodbou jako Michael, nebo jinou. Obě řešení měli svou logiku, svá pro a proti. Vystavit ty tři nebezpečí tím, že k nim přilákáme nepřátele? Nebo Za nimi jít a mít možnost jim pomoci. Rázným gestem naznačil Richardovi, že se rozdělí stejně jako předtím. Každý půjde do chodby, ze které před chvílí vyšel. Počkali si, až se nepřátelé vynoří za rohem, aby byli spatřeni jak se rozdělují. Docílili tím toho, že prostřední chodby si nevšímali a dva týmy se pustili bezhlavě za nimi. Připomínali spíše hordu Barbarů vyběhnuvší z lesa a útočící na dobře zformované a takticky vyspělé Římany. To ovšem není urážka – šel z nich děs a běs. Richard si pomyslel, že teď neběží jako o život – teď opravdu běží o život. Ohromná vlna adrenalinu se mu vlila do krve. V tomto stavu je člověk schopen věcí, které za normálních okolností nikdy nedokáže. Běžel rychleji než Maurice Green. Jistě vytvořil nový světový rekord na sto metrů. Jenže síli docházeli. Byl unaven z té věčné ponurosti podzemí. Byl unaven z nedostatečného spánku. Byl unaven z boje o život. Únava mu svazovala nohy, a teď i když běžel, ploužil se stejně, jako kdyby šel jen trochu rychlejší chůzí. Bylo mu jasné že takto neunikne. Ještě k tomu když slyšel jak se dusot za jeho zády stále přibližuje. Rozhodl se schovat v nejbližším výklenku a zkusit se bránit. Všiml si docela vhodného úkrytu po prvé straně. Zalehl do obranné pozice. Odjistil svou M30 a vyčkával. Prvních pár „zelenáčů“ se již vynořilo. Musel ještě pár sekund vyčkat, až se jich objeví víc a budou blíž. Více těl je snadnější cíl a úspora munice. Sám pro sebe si napočítal do tří přestal se schovávat za velký kámen. Klečel. Byl teď chráněn jen od pasu dolů. Chodbu proťal červený paprsek zaměřovacího laseru z jeho M30 a pak jen dávka střeliv. Měl svou zbraň nastavenou na dávky, aby v záchvatu bojovnosti bezhlavě nevystřílel všechny náboje do nikoho. První dvě řady (asi šest) „zelenáčů“ padlo. Ostatní se dali na taktický ústup. Ovšem jen za roh, kde budou krytí. Ačkoli by se to možná nezdálo, Richard měl taktickou výhodu. Mohl si v klidu počkat, až někdo z nich vystrčí hlavu a jednou dobře mířenou kulkou mu jí ustřelit. Oba tábory vyčkávali, dobře si vědomi svých pozic a šancí. Konečně se jeden z nich objevil. Byl připraven vyběhnout. Pro Richarda z nepochopitelného důvodu. Rozběhl se. Poslední co viděl byl laser jak mu zasvítil do oka a na chvilku ho oslepil. Padl na zem ale hned za ním vyběl další. To Richard nečekal a tak byla jeho trefa o něco horší. Jen ho zranil, trefil se do ramena. Padl. A další. Tentokrát proběhl až ke druhé stěně a cosi na ni připevnil. Richard ho nemilosrdně poslal k zemi. „Co to asi může být? Byl ochoten pro ten přístroj obětovat život!“ ptal se sám sebe. Tento fakt ho velmi zneklidňoval. Chvíli se nic nedělo. Nebyl si jistý, jestli to třeba není bomba. Měl by do toho vystřelit, zkusit to zničit? Nebo by to bylo pak třeba ještě horší? Pak něco zasyčelo, zapulsovalo a zlatavý paprsek vlétnul přímo do toho zařízení na stěně. Přístroj střelu absorboval, a vystřelil jí přímo na Richarda. Byl na místě mrtvý…

Otto měl větší štěstí. Také běžel o život, ale fyzička mu neselhala. Doběhl až na konec chodby. Rozhlížel se kudy kam. Přilepen na stěně, ohmatávajíc každou skulinku, konečně našel to, v co doufal. Malá skleněná placička. Přiložil palec. Ten mu byl oskenován pro zjištění otisků prstů. Když počítač vyhodnotil údaje jako správné, stěna se pootevřela a on v klidu vešel. Vše se za ním zavřelo. Stál opuštěn ve tmě. Nevěděl ani jak velká je místnost ve které se právě nachází. Nebylo nic slyšet. Ticho jako v hrobě. Udělal pár kroků do neznáma. Ozvěna prozrazovala, že místnost bude asi rozlehlá a akusticky velmi dobře upravená. Rozsvítil baterku. Světlo dopadlo na šedý stolek. Na něm stál počítač. Kolem stolku trůnilo pokojně několik židlí.Na stole ležela vrstva prachu a židle byly spoutány pavučinou. Bylo mu hned jasné, že se nachází v bývalé tajné řídící místnosti. Nejspíš byla opuštěna již dávno. Pravděpodobně při prvním pokusu „zelenáčů“ dostat se o prostor základny. Jenže jak se odsud dostaly? Chodbou, ze které Otto přišel? To by se dostali ale do pasti. Vlezli by nepříteli přímo do hrsti. Musí tu tedy být buď tajné schodiště, nebo výtah. Světlem vycházejícím z baterky hladil okolní stěny. Našel. Kupodivu nebyl výtah nijak zamaskován. Asi nikdo nepočítal, že by nepřátelé mohli tuto místnost objevit. Přivolal výtah. Stisknul kulaté tlačítko. Nic. Jen o sebe bouchli plechy z výtahové šachty. „To bude teda cestování!“ postěžoval si sám pro sebe. Zkusil to znovu. Cosi zahučelo a výtah se rozjel. Netrvalo dlouho a dveře šestiúhelníkového výtahu se otevřely. Sice dost neohrabaně, ale přece. Jak se dveře otevíraly, pouštěly z výtahu stále více prachu, až se Otto zakašlal. Nastoupil. Měl tak trochu obavy, že se dostane někam, kde vpadne nepříteli rovnou do hrsti. Přímo před ním, jen trochu výš, visela plochá obrazovka, časem zaprášená. Nedalo si nevšimnout velké praskliny na obrazovce, táhnoucí se ze severozápadního rohu k jihovýchodnímu. Po chvilce prskání se televize spustila. „Vítám vás a děkuji, že jste použili výtah firmy ADYNYK. Nyní zadejte číslo podlaží, kam chcete jet. Přejete-li si do podzemí, stiskněte P. Jestli chcete na povrch, stiskněte N. Děkuji.“ Otto nevnímal. Zadal tedy jen „N“ a čekal – doufal. Výtah vypadal stísněně, ale ve skutečnosti ho zkonstruovali velice prostorně. Navíc díky tomu že vymysleli šestiúhelníkovou odstavu, měl možnost se schovat do menšího výklenku v případě, že na „N“ nebude bezpečno. Příhodné písmeno pro povrch – „N“-ebezpečno! Bedlivě sledoval žluté digitální číslice oznamující na kolikátém poschodí se nacházíte. „20, 21, 22, 23, 24…105“ Ottovi se z té rychlosti pomalu začalo dělat špatně od žaludku. Dveře se otevřely. První a poslední co uviděl byla ochranka a uspávací šipka, zabodnuvší se mu přímo do krční tepny…
V „Michaelově“ chodbě se vůbec nic nezměnilo. Až na obtížnost terénu, stoupnuvší hladinu vody a ze stropu vyrostlé zabijácké krápníky, které vzhledem k výšce hladiny byly nejtěžší překážkou. Ani jeden z nich nepomyslel na to, že by se snad měli vrátit, že na ně jistě už nervózně čekají. Prostě museli dojít až na konec této chodby. Cosi je tam táhlo a, ač nevědomky, obětovali by za to i život. Díky nepříhodným podmínkám zapomněli i na to, že jsou vlastně na útěku. Ještě jeden krok a noha padá do neznáma. Museli začít plavat. A vyhýbat se krápníkům. Některé z nich totiž trčely tak nízko že by jim rozbily hlavu. „Pozor na ty krápníky! Hlavně ty, Uro! Kdyby sis ještě rozbila znovu hlavu, kdo ví, jestli bys měla ještě opět takové štěstí, jako před chvílí!“ Po těchto slovech Ura znervózněla ještě víc. Její poklidné plavání se změnilo snad až na bláznivý boj s přírodním živlem. Elegantní kraul se modifikoval v jakési plácání dlaní o hladinu a zběsilé nádechy, které spíše dusily, než-li přinášely krvi, svalům a mozku elixír života. Ura se pomalu ale jistě potápěla. Jako Titanic. Nezlomná Venušanka pokořena pár větami z úst pozemšťana. Jak potupné, leč – pravdivé! Ura dostala na Michaela vztek. „Proč…hep…pro…hep hep…proč mě znervózňuješ?!“Vykoktala ze sebe mezi rychlými nádechy. Michael se ale plně soustředil sám na sebe a na svou hlavu. Navíc měl plné uši vody. Uru jeho nezájem k ní zjevně rozpálil do běla. Ale vtek a čistá mysl pro sebezáchranu dohromady prostě nejdou. Její hlava zmizela pod hladinou a zůstala jen bílá pokrývka vodní pěny a Ura – dezorientovaná – se nadechla. Hlt vody se jí vlil do plic. Bezvládné tělo klesalo ke dnu. Michael, jakožto vedoucí skupiny, si ani nemohl všimnout, co se s Urou děje. „Uróó!“ volal Youk a očima slídil po hladině jako ostříž, hledá myš. Měl strach se ponořit – nevěděl by, jestli, až se dostane zpátky na hladinu, se nepraští o krápník náhodně čnící přímo nad jeho hlavou. Ale je to jeho sestra! Měl jí opravdu radši, než si myslel. Sice se ještě zlomek sekundy odhodlával, pak se ale pořádně nadechl a ponořil se do temnot vodní říše. Uřino tělo téměř bez duše leželo na dně jako v postýlce z vodních pěn. Youk si jí ale nevšiml hned po ponoru. A když už konečně spatřil „poklad na dně mořském“, musel se nadechnout, dát si svoji dávku. Obratem se vrátil pro Uru. Připadal si jako v pohádce. Kolem něj množství malých bublinek, rybiček, a kamínků. Po rukou se mu plazily útržky zelených kapradin a on jen čekal, kdy se objeví vodník. V dlani bude svírat dva hrnečky. Jeden zavřený a druhý otevřený. Ten zavřený na sobě bude hrdě nosit nápis Ura a ten otevřený Youk. Ale ani vodník, ani vodní drak, či snad kouzelný mořský koník se neukázal. Realita mu vlila do očí jiný pohled…S námahou se s Urou vynořil. „Ještě najít vhodné místo, kde jí budu moct poskytnout první pomoc!“ doufal si. Zatím co Youk zachraňoval svou sestru, Michael už ležel vyčerpaný na ostrůvku na konci chodby. Nikde žádný východ. Jen ostrůvek na kterém ležel, a vskutu fascinující paprsek světla, proklouznuvší sem skulinou ve skále. Jak se lámal o hladinu, strop hýřil všemi barvami světelného spektra. „Kde jsou?! Vždyť plavali jen kousek za mnou!“ začínal se strachovat Michael. Ale jeho velká únava ho skolila. Byl velmi vyčerpaný a potřeboval alespoň pět minut odpočinek. Jen tak ležel na znaku, nehýbal se a na nic nemyslel. Bez zaujetí pozoroval jen ten barevný strop, jak se odlesky vlnily – kopírovaly pohyb vlnek, hrající si na hladině. Youk se s Urou v náručí sám topil. Ale Michaela, tudíž pevninu měl už téměř na dosah ruky. Ulevilo se mu. Už jen kousek. „Neboj, to zvládneme, sestřičko!“ Šeptal Uře do ucha. Naplival jí tam při tom i trochu vody, ale to jí bylo teď očividně úplně jedno. Nechali se jen tak vynést na ostrůvek. Youk si při tom sice pořádně odřel koleno, ale to nic nebylo, oproti Uře. „Co se jí stalo?!“ vyhrkl Michael a zakašlal se. „Snad jí krápník nevzal po hlavě?!“ Ustaraně po Uře mrknul. „Nevím, postě se najednou začala topit. Asi únava…!“Michael to vzal do svých rukou, a Umělým dýcháním a masáží srdce, která sice nebyla potřeba, (Uře bilo srdíčko více než dobřa a silně a pravidelně) přivedl Uru opět k vědomí. Leželi na ostrůvku ještě dlouho. Nemluvili. Jen těžce a hlasitě oddechovali. Byli se silami v koncích. Ani nevěděli, kdo usnul první, ale spali dobrých pár hodin.
Jako první otevřel oči Youk. Notnou dobu se rozkoukával. Z pohledu ležícího člověka viděl všude okolo jen vodu. Vodu a nic jiného. I ty malé vlnky mu přišly jako tsunami. Párkrát s sebou trhl, když se jich pár chystalo zrovna se rozbít o břeh ostrůvku. Vedle sebe měl Uru, stále ještě bezvládnou. Vládla zatím jen ve své říši snů, kde je vše nemožné možné a naopak. Vlastně ani Youk sám nevěděl, zda sní či stále ještě sní. Ale realita se zdála být důvěryhodná, ba dokonce opravdu reálná. Bolest, pocity, starosti, strach, odhodlání, zoufalství, běs i bojácnost se v něm míchaly a to považoval za důkaz toho, že opravdu nespí. Jist si ale nemohl být ničím. Třeba se mu to všechno jen zdá, a on není teď uvězněn v tmavé chodbě na ostrůvku, nýbrž leží u sebe doma n posteli, a Ura se ho právě teď snaží vzbudit. Lomcuje s ním, ale marně. Nemůže se probudit, i když by vážně chtěl.
K životu se chystal již i Michael. Párkrát pohnul hlavou ze strany na stranu, vydal ze sebe prapodivný chraplavý zvuk, a při nádechu se zakašlal. Otevřel oči. Nejprve těkaly ze stropu na vodu, a zase zpátky, než si všimnul sedícího Youka, snaživšího se vzbudit i Uru. Youkovi v hlavě zněla stále jeho oblíbená píseň:

Pojď do mé teplé náruče,
vichřice teď bude vát-
Když budem spolu,
nemůže se nám nic stát!

Pojď do mé teplé náruče
a přimkni se k mému tělu!
Odejdi navždy z temnoty
a oddej se jen mému světlu…

On, v nitru zpívající píseň polomrtvé sestře, a nad ním strop, tetelící se a hýřící všemi nádhernými barvami, to byl životní emocionální zážitek Michaela. Sice nemohl vědět co si Youk zpívá, ale nějakým šestým smyslem vytušil podstatu rozpoložení Youkovi duše. „Počkej tady u ní, já se porozhlídni po nějakém východu. Přece to není jen slepá ulice! Ještě se trochu vydýchal, a skočil do vody. Nevěděl jaká je tam hloubka, ale ponořil se. Měl otevřené oči a snažil se ponořit se až na dno. Po pátém ponoru ho už opravdu začaly pálit oči. Ale jak se tak rozkoukával, všiml si výtahu. „Výtah ponořen pod vodou. Má to nějaký smysl?!“ vynořil se, nadechl se a opět se ponořil. Doplaval až k výtahu. Chvíli se u něj jen tak vznášel, a pak stiskl červené tlačítko. Dveře se otevřely. Michael se docela lekl, protože mu bylo jasné, že proud vody který se začne valit do výtahu ho strhne s sebou, a on se jistojistě utopí! Ale nic z toho se nestalo. Hranice výtahu a vody byla chráněna jakým si silovým polem. Voda do výtahu nepronikla. Michael zkusil nejprve jen prstem propíchnout to pole. Povedlo se, bez jakýkoli obtíží. Byl to zvláštní pocit, když do výtahu vplul. Hlavu, kterou se již dostal do výtahu, měl suchu, zatím co zbytek těla ve vodě. Nakonec se dostal do výtahu celý. Konečně se mohl nadechnout. Před ním stála stěna vody. Velice neuvěřitelný pohled. Jako by se vlnky, ty krvelačné zrůdy, snažily dostat dovnitř, ale neviditelná síla andělů, je držela zkrátka. Souboj dobra a zla, přímo před ním. A pak že dobro nikdy nezvítězí! Pokud se nejedná o pohádky, přirozeně. Výtah nechal otevřený a vyplaval zase za Youkem a Urou, která se mezitím už probrala. „Pojďte, musíme dolů. Pod vodou je výtah. Sice nevím kam to vede, ale je to jediná možnost, jak se odsud dostat!“ Youk jen tak kývnul hlavou a sklonil se k Uře. „Sestřičko, zvládneš to?“ Ura se jen pousmála, na znamení souhlasu. „Tak jdeme na to!“ zavelel Michael. „Pojďte zamnou!“ Skočil do vody. Youk pomohl Uře stát, a s propletenýma rukama skočili do vody. Následovaly Michaela až do výtahu. „To je neuvěřitelný!“ „Tak to máš pravdu!“ odvětil Michael. Stiskli „N“. obrazovka, visící nad nimi, byla zjevně rozbitá. Výtah se rozpohyboval neuvěřitelnou rychlostí, až se jim z toho rozhoupal žaludek. Všichni měli strach, co je tam čeká. Dveře se otevřely. Než se stačili rozkoukat, tři uspávací šipky zasáhly přesně své cíle.
Když Michael otevřel oči, viděl nad ním sklánějícího se Otta. „Tak jak je?“ „Už mi bylo mnohem líp, ale – děkuju za optání!“ Pokusil se si sednout. Ale ruce, kterými se podpíral, se mu hned podlomili. Zatočila se mu hlava. „Co to semnou je?“ „To bude zas v pohodě. Jen si musíš pořádně odpočinout a pak se najíst! A teď spi!“ Snad poprvé za nespočet dní opravdu sladce spal. Sny měl živé, ale dobré, hezké – žádná noční můra o marťanech a studených vlhkých chodbách. Podobně na tom byli i ostatní. Po již až moc dlouhé době zasloužený odpočinek.
„Vítejte! Jsem generál O’Neil. Velitel tohoto obejektu. Asi máte spoustu otázek, ale – nejdříve se budu ptát já!“ oznámil Michaelovi a spol sarkasticky generál. Byl podsaditější postavy. Menší, asi tak metr pět a sedmdesát. Zdobili ho velké silné paže a hlavně svítící pleška trčící nad velkými očnicovými oblouky. „Takže – kdo valstně vůbec jste? Kde jste se tu vzali? Co jste zač?!“ spustil dost nasuptěně. Všichni se zdály bát tímto dotazem vyvedeni z míry. Nevěděli, co mají odpovědět. „Tak mluvte, nebo…stejně to z vás dostaneme! Pro zatím jste váleční zajatci. Bude s vámi zacházeno podle ženevské konvence. Nebo mi chcete něco povědět?“ tlačil na ně silně povýšeným tónem generál. „No, já jen – nevím co říct? Víte, počítal jsem s trochu vřelejším přivítáním“ pousmál se ironicky Michael. „Alek dyž už je to tak jak je, doufám že máte trochu více času, protože to je docela dlouhý příběh. Kdysi, opravdu kdysi, jsem měl misi. Byl jsem kosmonaut. Víte – NASA. Letěli jsme na Venuši. Ale cestou jsem měli technický problém. Klesl nám tlak. Bylo nutné opustit loď v záchranném modulu. Naštěstí jsme se nacházeli kousek od Oběžné dráhy Venuše, takže nebyl problém přistát. Pravda, hladké přistání to zrovna nebylo, ale nakonec jsme přistáli. Naše posádka čítala tři muže, včetně mě. Denis, bůh s ním, se do modulu nedostal. V plášti raketoplánu se objevila trhlina. To pravděpodobně způsobilo pokles tlaku. Bohužel se nacházel zrovna v té části, kde se plášť porušil. Nepřežil to! Na Venuši jsme přistáli já a Daniel. Ten se rozhodl jít vlastní cestou. Nevím o něm. Snad se má dobře.“ „Člověče, nechcete to trochu zkrátit? Tyhle sentimentální řeči si nechte pro sebe!“ přerušil ho generál. „Dobře, dobře, pane, promiňte! Tedy, já jsem zůstal na místě, kde jsme přistáli. Kousek od města. Bál jsem se tam jít, nevěděl jsem co by mě tam mohlo čekat. Za pár dní, přijela za město pouť, nebo něco takového. Využil jsem příležitosti, a schoval se do jednoho stanu. Na první pohled šlo poznat, že se jednalo o stan věštce. Všude samé věštecké koule, a jiné divné věci. Zabil jsem ho. Asi nebyl zas tak dobrý věštec. Ani si mě nevšiml. Tak jsem vzal jeho řemeslo za něj. Docela slušně jsem se tím živil, víte na Venuši…“ „Tak dostanete se už k jádru problému? A tím jest KDO JSTE A CO TADY DĚLÁTE! Mimochodem to co povídáte není pravda. NASA už stovky let neexistuje“ „Ano, ano, to je pravda. Nepochybně! Ale když mě necháte to vysvětlit…Zkrátka na Venuši jsou lidé ještě mystičtější než zde. Věří všem báchorkám a pověstem, legendám a lidové slovesnosti. A vymýšlet si osudy cizích lidí mě naplňovalo uklidněním. Nemusel jsem tak moc přemýšlet nad tím svým. A jednoho dne se u mě ve stanu objevili tyto dvě děti. Ura a Youk. Nevím proč, ale napadlo mě je využít k návratu na Zem. Ukradli pro mě nějakou antihmotu, opravil jsem modul a vydal se na cestu. Jenže cestou jsem proletěli moc blízko černé díry. Jak vzácný vesmírný úkaz, a zrovna na něj narazíme. A nějak jsme se posunuli v čase řádově o stovky let. Hodně stovek. A na oběžné dráze Země jsou…mmm…někdo, kdo nás sestřelil, a tak jsme tu.“ Generál jen pokyvoval hlavou. Kdyby měl po ruce doutník, nejradši by si ho zapálil. „Dobře, ještě si rozmyslím co s vámi. Prozatím nejste váleční zajatci, buďte našimi hosty. Ale jen v prostoru základny. Opuštění tohoto objektu znamená pro vás smrt. Jasné?!“ „Naprosto. Děkujeme.“ „Vojíne!“ „Ano, pane?“ „Doprovoďte naše hosty do jejich pokojů.“ „Rozkaz, pane!“
Pokoje nepostrádaly nic, kromě útulnosti. V rohu stály tři postele s bílím povlečením,u nich noční stolky. Jeden velký rohový stůl, lampa a jedno velké zrcadlo (nejspíš z druhé strany průhledné). Holé šedé stěny stísňující již tak malý prostor. „Jak dlouho tady budeme muset zůstat?“ honilo se jim teď hlavou. I když se před chvílí probudili, poté, co ulehli na svá lůžka, usnuli. Probudil je až skřípot otevírajících se dveří. „Pánové a slečno. Jsem nucen vám oznámit, že zde budete muset setrvat až do konce války. Ale nebojte se, nebude to trvat dlouho. Nepřítel je už jen kousek od drtivé porážky. Předpokládáme že do dvou tří týdnů bude konec.“ Generál nečekal ani jestli se budou chtít k tomuto verdiktu nějak vyjádřit a zavřel za sebou dveře. Přede dveře se ihned postavili dva stráže. „Tak jste to slyšely. Tři týdny, to…to není zas tak moc, to nějak přežijeme, že jo děcka?!“ Youk ani k Michaelovi nezvedl oči, jen naštvaně koukal do země. No tak, třeba si něco zahrajeme. Slovní fotbal, znáte to? Já začnu, jo…

Po deseti dnech:

„Youku, jestli ještě jednou řekneš že je tady nuda, tak ti zakroutím krkem! To ti přísahám!“ „Panebože nehádejte se pořád, už z toho zešílííím!“ Youk, Ura i Michael si zabrali jeden roh pokoje a tam trávili většinu dne. Sami, beze slova.
„Slyšíte? Kroky! Někdo k nám jde!“ ve dveřích se objevila známá pleška generála O’Neila. „S radostí vám oznamuji, že nepřítel byl poražen – před chvílí podal oficiální kapitulaci!“ generál zářil jako sluníčko. „Znamená to že jsme volní?“ „Samozřejmě! Můžete jít, kam je libo. Ale…stejně nevím, co budete dělat. Ještě než odejdete, stavte se u mě v kanceláři, musíme vás zaregistrovat. A – dám vám nějaké papíry. Víte, falešné osvědčení ze školy a mé osobní doporučení. Chápete, jinak byste neměli šanci sehnat nějakou práci, uživit se, přežít. Michael jen udiveně poděkoval a hned změnil na generála názor. Už si nemyslel že je to malý tlustý diktátor. Ale ještě pořád při pohledu na něj převládal jistý pocit odtažitosti a v hlavě mu znělo jedno jediné slovo: „zmrd!“ Názor na lidi se dá jen těžko změnit po prvním vstřícném kroku.
„Takže nejprve vy, Michaeli. Jakou práci byste si představoval, že byste chtěl dělat?“ „No, myslím že jsem plně kvalifikovaný astronaut NASA, takže…“ „Ale no tak, prrr! Tady nejste v 21. století. NASA neexistuje a navíc – myslím že pro řízení našich stíhaček kosmických lodí již plně kvalifikován nejste. Zkuste nějaké povolání, při němž zůstanete nohama na zemi, ano?!“ „Ano, jistě. Máte pravdu. Takže – jaké je hospodářská situace? Po válce...“ „No, už jsme na tom byli i lépe, ale není to tak zlé. Samozřejmě čím je protivník vyspělejší a bohatší, tím jsou náklady na válku větší. Pravdou je, že jestli narážíte na podnikatelskou činnost, mohl by jste mít asi úspěch. Po letech odříkávání si si lidé budou chtít trochu užít.“ „Ano pane, tohle přesně mám na mysli. Jen vymyslet tu pravou sféru obchodu.“ „Dobře. Takže vám vystavím živnostenský list, berete?“ „Samozřejmě pane. Myslím že vám jsem zavázán.“ „A co s těmi…dětmi?“ Víte, kdo se o ně postará? A kolik jim vlastně je? Nemohli by již pracovat také?“ „Nooo, jestli se uchytím v obchodu, moje firma bude růst, tak – až dosáhnou požadovaného věku, zaměstnám je u mě.“ „Velmi dobrý nápad. Jen mám obavu, aby se nejen oni ale i vy v tomto, pro vás neznámém, světě dokázali zabydlet a považovat ho za svůj domov.“ „I když jsem ho ještě neviděl, pane, jsem si jist, že se dokážeme přizpůsobit. Nakonec budeme muset, že?!“ „Dobrá. Jakmile seržant donese příslušné materiály, budete moci odejít. Jen mi sem ještě pošlete Youka a Uru. Budu je muset zapsat do registru.“ Michael odcházel. Jak zabouchnul dveře, hlasitě si oddechl. Neví co ho čeká a ví, že to nebude snadné. Na chodbě stál již seržant. Ačkoliv byl stále v aktivní službě, nestál již ve strnule křečovitém postoji, v jakém stával. Stával tak proto, že nevěděl, jestli za deset sekund neproletí jeho tělem smrtící laser a on se vydá na nejdelší cestu v životě. Za světlem. Uvolněně podal Michaelovi obálku s papíry. „Máte tam ještě překvapení.“ Téměř roboticky papouškoval Michaelovi seržant vzkaz, který mu byl svěřen k předání. Michael se porozhlédl po chodbě. Youk a Ura již nevěděli nudou co dělat a tak seděli tiše naproti kanceláře na lavici. Myšlenky jim hlavou problikávali jako světla po tanečním parketu. I když už nebyly tak temné, nevyloudily jim na ústech ani náznak smíchu. Nechávali je na pospas okolní válkou unavené atmosféře. Sice převládala atmosféra vítězná, ale toto slavné vítězství se dá přirovnat k vítězství Marka Antonia v nezapomenuté bitvě s Egyptem. Ano, „utrpěl vítězství“ za cenu tak vysokou, že se mu to ani nevyplatilo. Vždyť sám pak spáchal sebevraždu svým mečem a Kleopatra posléze také. Silný jed hada, kterého jí donesla její služka, ji zabil na místě. Někdy se říká, že umřela žalem po Markovi Antoniovi, ale…
„Uro! Máte jít za generálem do kanceláře. Musí si vás kamsi zapsat.“ Oba sourozenci skoro současně obrátili hlavu směrem k Michaelovi. „A co jako po nás ještě chce?“ odsekl Youk. „Prostě tam jděte!“ zvedli se z lavice a šouravým krokem se blížili ke dveřím, za nimiž seděl již připravený generál. Ani nezaklepali a vtrhli do kanceláře jako velká voda. „Tak jsme tady!“ „Dobře. Posaďte se.“ přikázal trochu překvapeným hlasem generál. „Takže, jen abychom si to ujasnili, vy tvrdíte, že jste z Venuše, je to tak?“ Ani nečekal na odpověď, a hned se optal na jména. „Ura. Ura Gamberová.“ „Youk Gamber.“ Generál si zapisoval. „Ááá, takže sourozenci?“ Youk jen kývl hlavou. „Dobrá. Mocí legislativy Země mi svěřenou, vás svěřuji do opatrovnictví Michaelovi Wrightovi, který je prohlášen vaším zákonným zástupcem až do doby, dokud nedosáhnete plnoletosti, a to bude přesně v den vašich osmnáctin. Rozumíte?“ Youkovi jen tak cukl nechutí koutkem. „Takže rozumíte.“ Teď můžete jít. Ještě chvilku jen tak seděli a pak se za nimi jen zabouchli dveře. Michael na ně čekal již přede dveřmi čekal s úsměvem od ucha k uchu. „Že neuhádnete, co mám za překvapení? Dostal jsem takovou obálku tady od seržanta (podíval se směrem kde seržant ještě nedávno stál, ale nebyl tam) a je to…je to…díky bohu! Dostali jsme notnou částku peněz a byt do podnájmu! No, není to úleva?!“ Youk ani Ura ještě nebyli asi dost mentálně vyspělí na to, aby dokázali docenit fakt, že nebudou mít existenční problémy. Jen nevěřícně jim zasvítili oči. Představovali si jaké to asi bude, mít Michaela za otce. Po chvilce přemítání tuto myšlenku radši zmuchlali jako kousek papíru a odhodili ji daleko od sebe, tak aby nikdo nepoznal, že to byli právě oni, kdo papírek odhodili. „A teď děcka, můžeme jít konečně pryč. Pryč z téhle temné a špinavé díry pod zemí! Neumím si ani představit, jak to bude asi venku vypadat! Jestli se slnili všechny moje sny o budoucnosti plné techniky, čistoty, zdraví a ohleduplnosti.“ Youk ani Ura netušili, co to zase blábolí. „On se asi už dočista pomátl,ne?!“ šeptala Youkovi Ura.
Vyjeli pár desítek pater výtahem. Nemohli se už dočkat, až se dveře otevřou a oni budou stát tváří tvář novému světu. „Cink. Vítejte na povrchu.“ Michael již vykročil směrem ke dveřím. Ale jeho chodidlo narazilo na tvrdý odpor železných dveří. „Co to má znamenat?!“ začínal se rozčilovat a lehce kopnul do dveří. Nic. Nervózně se rozhlédl napravo nalevo, jako by snad hledal něco, čím by dveře mohl otevřít. „Co teď?“ zeptala se Ura. „Teď zkusíme zazvonit a budeme doufat, že někdo v tomhle poválečném frmolu přijde, aby nám otevřel. „A když ne?“ „Přijde!“ Zazvonil. Z obrazovky vycházela příjemná uklidňující hudba. Zazvonil znovu. „Lá la la, lá la la…“ Zazvonil potřetí. „Mohl by už ten blbej krám někdo vypnout? A otevřít ty zasraný dveře! Fůůů…“ vydechl Michael. Ve stísněném prostředí, ještě donedávna ovládaném nepřátelskými mimozemšťany, se Michael opravdu necítil zcela ve své kůži. Trpěl klaustrofobií, ač to nikdy nikomu do očí nepřiznal. Zrychlilo se mu srdce, cítil jak mu krev pulsuje v žilách. Cítil jak mu tlak okolností a životodárného rudého muku tlačil ze zadu na oči, což ochromovalo všechny jeho smysly, kromě strachu, ten gradoval do nepředstavitelně mučivých výšin a skřípal jako vidlička o plechový hrnec. Měl pocit, že se stěny přibližují a on nemůže dýchat. Naštěstí v poslední chvíli než dostal opravdový záchvat, dveře výtahu povolily, a jak se otvírali odhalovaly postupně část po části vysmátý obličej údržbáře. Michael se opřel o stěnu výtahu a užíval si přívalu kyslíku, valícího se na něj. Oči neznatelně zapadly zpět do očních důlků a nabobtnalé žíly se stáhly pod kůži. Tep se ustálil a ne jeho křečovité tváři pomalované vráskami se zvolna rozléval mírný úsměv a v očích se skvěl pocit bezpečí. Jako první směle vykročil ven z výtahu Youk. Oči měl dokořán otevřené, ale nevnímal. Měl před očima reálný obraz světa, ale v mysli převládal ten jeho. Lehce přimhouřil víčka, - to jak mu Slunce v barvě pomeranče podráždilo sítnici. Tváře mu pohladili horké paprsky, pronikající skrz jasnou modrou oblohu. Nadechl se toho vzduchu. Voněl po lučních květech. Voněl čerstvostí a po jahodách. Jeho bory lehce našlapovali na mramorovou dlažbu chodníku a na každém rohu ho zdravili usměvaví příjemní kolemjdoucí. V průčelích honosně vyzdobených rodinných domků si všímal objemných a opravdu všemi barvy hrajících plných květů, visící z balkónu jako liány v džungli. Vítězoslavně tyčící se fontána „Svobody“ zobrazující gen. O’Neila sedlajícího si všemi nenáviděného vrchního velitele mimozemských sil, stříkala proud průzračně křišťálové vody vysoko k nebesům a proud vody, jako varovně vztyčený prst, varoval všechny nepřátele.
Youkova představo o budoucnosti se hrubě neshodovala s realitou. Namísto aby musel oči mhouřit, snažil se otevřít víčka co nejvíce, aby mol v tomhle šeru vůbec rozpoznat dům od stromu. Hned při druhém kroku se mu chodidlo propadlo do neznáma. Země byla rozrita polibky vodíkových náloží. Vzduch se neskvěl vůní květů, ale až přílišnou sytostí prachu a milióny bakterií. Šero pohltilo do svého chřtánu veškerou pozitivní atmosféru. Ven chrlilo jen zoufalství a ubohost. A slunce? Z určitého úhlu pohledu se opravdu zdálo jako pomeranč. Ale buď plesnivý, nebo s milimetrovou vrstvou prachu. Vydechovalo chlad a zdálo se, že vtahuje čas i síli tak, jako černá díra. Namísto mramorového chodníku se nohy „koupali“ v krvavé lázni, kterou tu Přichystala bitevní vřava. Nikde žádní turisté, vášnivě si prohlížející památeční skvosty, nikde žádní obchodníci, zaneprázdnění prodejem všelijakých delikates. Nikde dělníci – vážení občané, opravující drobné nedostatky na jinak dokonalém vzhledu budov.
Youkova ruka marně šátrala ve vzduchoprázdnu po Uřině dlani. Ura se ještě ani nepohnula ze svého vystátého důlku ve výtahu. Youka náhle přepadnul opravdu žalostně bolestný stesk. Stýskalo se mu po Venušské žluté obloze, po sk8busech, po obyčejném, téměř venkovském způsobu života a po svém pokojíčku. Chodil po malých krůčcích jako tělo bez duše. Rozlehlost okolní pustiny ho tísnila snad ještě víc než ten výtah. Stalo se poprvé, kdy se ocitnul tváří v tvář tvrdé realitě, a nemohl s tím nic udělat. Konečně se odvážili vyjít ven i Ura a Michael. Michaelovo počáteční bezmezné nadšení že dostal dům a děti do opatrovnictví a peníze a že si najde práci, opadlo stejně rychle, jako po vydatném dešti voda v řece. Po dešti, což byl pro Michaela dům atd., se řeka rozvodní až rozjásá, bujaře se rozlévá z koryta, což značí přízeň osudu v zajetých kolejích, ale stejně rychle jak se vášnivě rozvodnila, tak opadá…Opravdu chce bydlet a žít v … tomhle? Nebylo by mu lépe před tisíci lety někde ztracen na Venuši? Na planetě lásky? Než tady? Na planetě zkázy? A co nebohé děti? Využil je, aby se sem dostal a teď jsou tu sním uvězněné silnou a pevnou mříží času! Svědomí ale právě v tuto chvíli nebylo to nejtíživější, co na něj dolehlo. Nejhorším se zdál fakt, že veškerá snaha lidstva – technologický a snad i mravní pokrok, který měl předznamenávat větší kultivovanost a souznění s přírodou, vedl k tomuhle obrazu, na který je nucen se teď dívat! Ale jako novopečený „otec“ dvou dětí, si byl vědom své nové odpovědnosti a povinnosti a jako pravý vůdce zavelel: „No, tak se jdeme zabydlet do našeho nového domova, jasné?!“ směle vykročil směrem do neznáma, nechávajíc Uru i Youka za sebou. Ti, když viděli, že si to Michael rozmyslet nehodlá, pustili se šouravým krokem za ním. Těžkým rozbombardovaným terénem klopýtali po dřívější chodníku, pozorujíc jen Michaelovi záda. Náhle Uřina noha ve vzduchu narazila na jakousi překážku, zakopla a neobratně, během zlomku sekundy, s sebou plácla na zem, jako by snad zaslechla: „Pozor! Nálet!“ Dopadla na břicho a jen tak tak, že se nepraštila do hlavy kámen těsně před ní. Když prach, zvířený jejím pádem, dosedl opět na zem, otevřela oči. Přímo před ní ležela bezvládná lidská ruka…bez těla. Prsty, tedy ty čtyři zbylé, jako-by na Uru výstražně ukazovaly. Chvíli je pozorovala, aniž by uhnula pohledem. Srdce jí bušilo, jako by tušilo, co přijde dál. Pomalu se zvedla. Oprášila si tričko a pokračovala v cestě, jako by se nic nestalo. Jen nabídla Youkovi ruku, a mlčky šli dál. Toto ticho však prozrazovalo mnohem víc, než celá studnice moudrých slov.
Konečně dorazili. Šedé Slunce se již sklánělo za tmavomodrý horizont, lesknoucí se svou zašlou měděnou barvou. Hory tyčící se za městem výhružně cenily zuby, v podobě svých ostrých kamenných úlomků, padající varovně do údolí stínů. Den si potřásl pravicí s nocí, a hvězdy se vydali opět strážit Měsíc. Ach ten Měsíc. Neodlučitelný soused a přítel naší domoviny – Země. Stříbrný talíř nabízející jako předkrm příliv a jako hlavní jídlo svou pohádkovou záři, co skryje alespoň na chvilku nuznou ponurost okolního světa. Jeho hory v podobě tmavších skvrn na jeho tváři ho pokreslili pentagramy, které jeho přívětivou dětskou tvář trošku zvážní – zmužští. Jeho vlasy hladili i kliku dveří Michaelova nového domova. Dům byl v porovnání s ostatními troskami hezký, až honosný, avšak Michaelovu původní představu, patrového domku se zahradou, nenaplňoval. Klíč s menšími obtížemi vklouzl do zámku a známé zacvakání ohlašovalo volný přístup do domovní chodby. Chodba neměla koberec, zato ale na stěně průčelí chodby visel obraz. Bez barev, bez nápadu, bez fantazie. Moderní umění. Obraz měl malý popisek v pravém spodním rohu. Stálo tam: „Západ slunce“ Popisek je nutný, protože ani člověk osvícený – třeba autista, by nebyl schopen rozpoznat, co má obraz vyobrazovat. Ze stropu vysel ošuntělý lustr s prasklou žárovkou. Chodba byla oddělena od zbytku domu dalšími dveřmi. Když je Michael otevřel, dům na něj vydechl trochu ztuchlou atmosféru starožitností. Celý dům byl postaven nejspíš opravdu velmi dávno. Oko pozorovatele zvenčí musel zaujmout na první pohled. Vymykal se totiž z ustáleného rámce a stavebního slohu, v němž byly postaveny všechny ostatní domy – nebo alespoň většina z nich. Prvně když vešel Michael z chodby dál do domu, si všimnul obrovské pavučiny, visící z pravého stropního rohu. Uřino oko se sní také setkalo. Nenechalo jí to v klidu! Spíše tedy obsah pavučiny. Ura nikdy pavouka neviděla, ale už takhle z dálky jí připadal více než odporný. Hned pod touto pavučinou a jejím pánem se skvěl nádherně barevný gobelín, vyšívaný tlustými bavlněnými nitěmi. Zobrazoval fiktivní tvář osoby, dívky s dlouhými vlasy vlajícími v ohnivém větru při rudém západu slunce. Velmi sirelisticky symbolický obraz, výjev z dávné doby. Napravo od gobelínu se nacházela kuchyně. Skromná, ale určitě ne chudá. Dvě poličky s nádobím, linka a proutěný koš místo spížky. V rohu stál malý jídelní stolek, akorát pro tři lidi. Desku stolu pokrýval nádherně vyšívaný zelenomodrý ubrus s vánočními motivy. Nalevo od gobelínu byla ložnice a obývák v jednom. V rohu vyčkával gauč, trochu otrhaný, před ním televize. Vedle gauče manželská postel. Michael už teď věděl, že tři se tam nevyspí. Při pohledu na guč taky přesně věděl to, co ho čeká. „Tak se trochu zabydlíme. Určitě se chcete oba umýt, najíst, a vyspat se.“ Ura jen spokojeně přikyvovala. Konečně nějaká pěkná vyhlídka do budoucnosti. Youk se jen skácel na postel jako podetnutý strom. Ura natěšeně běhala zmateně po pokojích jako pendolíno, ale stále nemohla najít další dveře, které by vedly do šarlatové koupele, kde na ní čekají na měkkém koberečku voňavé květy růže, a vybrat si může z mnoha druhů pěn do koupele a vonných olejů. Pára, když pustí teplou vodu, stoupá a kreslí po zrcadle. Konečně to našla. Nenápadný malý koutek za kuchyní sice neskrýval prostornou vanu pro dva, ani koupelové pěny a oleje. Vybafnul na ní obyčejný sprchový kout. Ale jí to bylo v téhle chvíli jedno. Jen ta představa teplé vody hladící její zkřehlé tělo…hm!
Youk usínal. Vnímal jen šplouchavý zvuk vody, jak se Ura sprchovala. Michael ač seděl kousek od Youka, připadal si náhle sám a opuštěný. Jeho mysl se ponořila nostalgicky do minulosti a vzpomínala, jak bývalo na téhle planetě kdysi hezky. Ale nepředstavoval si všechny divy světa, pyramidy, Samiramidiny zahrady, Atlantidu, věčně zasněžené hory, úrodné zelené nížiny, vyprahlé savany s africkými zvířaty, křišťálové a zrádné vodopády, ohromující sílu Nilu, krásu Petrohradu a jeho Něvy, bohatost New Yorku, tradičnost Muslimského světa a národnostní směsici Francie. Vzpomínal na ženy. Na blondýnky, tmavovlásky, zrzky, dlouhovlasé, modrooké, hnědooké, malé, velké, štíhlé, tlusté…Snažil se vzpomenout, jak dlouho již postrádal přítomnost něžného pohlaví. S nadsázkou již několik století. A to je sakra dlouho! V hlavě se mu rodil nápad…který věděl, že musí co nejdřív vyhnat z hlavy stejně dokonale, jako byli vyhnáni Turci z Evropy.
Ura vyšla ze sprchy zahalena pouze ručníkem, z pod kterého jí svítil kousek hýždí. Prošla kolem Michaela. Ten si až teď uvědomil, jak je Ura krásná. „Jen kdyby jí ten ručník sklouznul ještě trochu níž!“ Youk již ponořen do svých snů nevědomky přepustil místo ve sprše Michaelovi. Ten se pečlivě zavřel. Nemohl z hlavy dostat ten vzrušující pohled na Uru…
Když po ne zrovna nejkratší chvíli vyšel ze sprchy ven, Ura už spala vedle Youka na manželském loži. Do kuchyně vcházel s myšlenkou, že by měl jako správný otec rodiny uvařit chutné a hodnotné jídlo. Stačil však jediný pohled na hrnce a jeho morálka se zlomila. „Tak co, stejně už spí!“ Došoural se pomalu až k pohovce, aby nevzbudil děti. „O čem se jim asi tak v tenhle moment zdá? A co se bude zdát mě? Nejspíš nějaká noční můra…“ S takovouhle vyhlídkou podával pomalu ruku snové temnotě, se kterou se zasnoubil již cestou sem – domů. Prstem ztratil někde v toku času, ale to je jen symbol. Manželství zůstává i bez něj! Škoda! Nelámal si hlavu, že by se mohl třeba převléci. Proč? Vždyť zítra by se stejně oblékl zase do tohohle. Usnul ve značně nerelaxační poloze, s tváří zaraženou do pohovky, ležíc si břichem na pravé ruce. Ale usnul hned a tvrdě – a to je to podstatné. Zdál se mu prazvláštní sen. Byl ještě dítě. Tedy, vypadal jako dítě, ale vzpomínky a myšlení měl stejné, jak tomu je opravdu. Batolil se po pokoji svého mládí. Z jedné strany na něj šlehaly plameny, z druhé cákala voda. O on mezi tímto soubojem dvou živlů. Jenže voda se přes jeho dětské tělo nedostávala k plamenům, a tak byl z jedné strany doslova opékán, a z druhé zchlazován ledovou vodou. Jenže po nedlouhé chvíli začala voda tuhnout, a jeho bičovaly kousky ledové tříště.
Vzbudil se sice až nad ránem, ale vlhký stejně, jako kdyby na něho opravdu ta voda cákala. Tep, zrychlený, jako by odpočítával, kolik mu ještě zbývá času. Slunce pomalu vycházelo. Zvolna se odhalovalo, odhazovalo svůj mračný šat a vlévalo horkost do jezer reality. Probudil se a musel si otřít ústa jak slintal. Youk s Urou ještě pokojně spali. Protřel si oči, aby měl lepší výhled na Uru. Ta holka mu nedala spát. Obrazně řečeno. Dnes se vyspal poměrně solidně, jako zabitý. Jen s tím rozdílem, že zabitý by touhle dobou ještě asi spal. Cítil jak mu tep zase zrychluje a krev v něm začíná vřít a bublat. Musel se přemoci a pohled odvrátit. Radši se půjde podívat ven, co nového. Jak se blížil ke dveřím, šum zvenčí stále přidával na intenzitě. Otevřel. Ten pohled byl vskutku úchvatný. Stovky, ba tisíce lidí běhali ulicemi, a divoce mávaly vlajkami nad hlavami. Křičeli jednotně, jako jeden člověk, národní hesla a pokřiky. Černoši, běloši, rudoši, Mongolové, šikmoocí…jedna velká rodina – děti Země. Děti, které právě vybojovali velkou společnou bitvu „jeden za všechny, všichni za jednoho!“ Hrdinové, jejíchž jména budou navždy zapomenuty. Nikdo nebude vědět jak se jmenují jeho zachránci, ale budou vědět, že to byli tihle lidé. Tihle lidé, kteří teď a tedy běhají ulicemi. Tihle lidé, kteří se nyní chovají jako divoká zvěř. Však jsou také tak svobodní. Zaplatili sice velmi krvavou daň, kterou si vybral sám ďábel, který změnil na chvíli ráj v peklo, ale – v jednotě je síla. Nikdo nyní nepochybuje, že se blízká na lepší časy. Časy, kdy budou moct jen tak v klidu vyběhnout dítka na ulici a hrát si. Bezstarostně. Rodiče se nebudou bát, že dětem při fotbale někdo ustřelí hlavu. Co na tom, že domy jsou rozbombardované. Postaví se nové. Že chodníky, kdysi tak rovné, vypadají jako rozorané pole. Postaví se nové! Že mnoho lidí zamřelo – smutné. Ale narodí se další, kteří by se bez jejich oběti nenarodili. Všechno zlé je pro něco dobré. Jak tak Michael stál u dveří, strhla ho najednou nějaká cizí ruka.
„Chlape, pojďte s námi, vy se vůbec neradujete! Válka skončila. Chápete? Vyhráli jsme! Je konec! Konec!“ Michael se ale nenechal vtáhnout do běsnícího davu. Radši za sebou zavřel a vrátil se do kuchyně. Děti stále pokojně spali, aniž by tušili, co se venku děje.
Víčka se jim neotevřela téměř až do brzkých odpoledních hodin. Michael se překonal a dalo by se říct, že je vzbudil omamnou vůní domácího jídla. Po tolika letech (těch, které si pamatuje) měl na dosah nefalšované, důstojné a vydatné jídlo. Alespoň se to domníval, a to i po letmém pohledu pod pokličku. Ura se protahovala s víčky stále zavřenými. Než její mozek vstřebal veškerá „data“, měla pocit že se právě probudila ve svém pokoji. Proto se jí také při protahování rozléval po tváři spokojeně odpočatý úsměv, namísto křečovitého vnímání reality. To Youk měl vše spočítáno mnohem dřív. Sotva ucítil jídlo, hned věděl že není od matky. První myšlenka dne a hned tak depresivní. To by vzalo chuť do života každému. Michaelova duše neměla šrámy tak hluboké. Byl alespoň doma. Sice jak se to vezme, ale byl. Nebyl na ženské planetě lásky, stanul na planetě bez zábran, bez rozdílů. Na planetě vody, přírodního bohatství a hlavně – na planetě plné lidí. Barevných, žlutých, černých, bílích, rudých… až takhle naivní musely být jeho myšlenky, aby také nevypadal jako Youk. Michael, ponořen do vlastní nostalgické mysli, jejíž hranice, jakési tlusté zdi, ji dokonale obehnaly a drželi ji uvnitř hlavy, uvnitř tohoto domu, jejich nového hnízda. Myšlenky jeho myslí proplouvaly jako těžký, měděný koráb, klesající na rozbouřeném moři ke dnu. A ten koráb s sebou stáhne celou svou posádku. Vzpomínky na parná léta, tuhé zimy, roztávající jaro a barevný podzim se rozmočí ve slaném, studeném a temném moři stejně, jako papír. Stejně jako ty zdi, které to způsobili. Pokřivená mysl cestováním v čase – pokřivená náhlými enormními změnami prostředí. Pokřivená až do morku kostí. To se musí někdy projevit. Takovéhle varovné signály vysílalo jeho podvědomí, ale nechtěl je slyšet. Nepřipouštěl si, že se s ním něco děje. Jen v klidu doumýval nádobí. Jak mu stékaly kapky vody po ruce a pleskaly o talíř, na které přistály, vybavilo se mu to praskání. Praskání paluby toho sotva se držícího korábu. Každá další kapka mu zvedala tlak. Každá spadlá kapka představovala další a další vlnu, narážející do konstrukce lodi a deformující ji. Každá kapka je další muž přes palubu. Každá kapka je poslední úder srdcí jeho mužů na palubě. To on je kapitán, on jde až poslední i s lodí ke dnu. To on bude navždy proklet sloužit na černé loděnici. Bez plachet a stěžních. Bez života. Kolik lidí musí připravit o život, aby o něj nepřišel on sám? Aby žil věčně, byť bídně? Celou svou posádku. Celou posádku tady tohoto hvězdného korábu – celé této planety…

3. kapitola

Michael už neměl ponětí o čase. Netušil, po kolikáté večer myje nádobí. Ani nevěděl, že ty jeho černé myšlenky se stále prohlubují. Jeho stavy se stávají nesnesitelné. Ty obrazy, které mu vyplouvají z podvědomí. Sami o sobě nemají žádný smysl, ale…když se dají celkově dohromady, vytvoří chytrou pavučinu lží. Ty myšlenky představují jakési puzzle. Mozaiku, která když se správně poskládá, vytvoří dokonalý obraz. Dokonalý obraz společnosti, klanící se jen jemu. Třeba nerada, ale dělat to bude!
Michael si našel obyčejné zaměstnání. Je to už pár let zpátky. Každé ráno v šest vstane a v sedm začíná. Dělá účetního u jednoho ne zrovna chudého obchodníka. Že by se Michael v účetnictví a daních zrovna nějak vyznal se říct nedá. A tak že se mu sem tam podaří udělat nějakou chybu…to se stává. A díky takovýmto malým občasným chybám se má docela dobře. A ta mozaika mu začíná pomalu ale jistě zapadat do sebe. Klíč už je v zámku. Teď stačí jen otočit! K otočení mu ale chybí potřebná síla. Síla myšlenky – nápadu, který by všechno usnadnil. Bylo mu jasné, že musí jít přes mrtvoly, ale - to on přece musí! To proto se to všechno stalo právě jemu. Proto dokázal cestovat časem. Proto kdysi skončila válka vítězně pro lidstvo. Lidé vyhrály, aby se nyní hádali o jídlo. Aby se bály vyjít do ulic ve večerních hodinách. Aby se podřizovali gangům. To je to co musel změnit! Musel je před tím ochránit. Ano – ochránit! To je ten nápad. To je to rozuzlení Michaelových depresí. To je jeho úděl. Spasit lidstvo v daleké budoucnosti. Pro to se narodil!
Upustil talíř a ten se roztříštil na tisíc kousků, stejně, jako se roztříštila jeho deprese. Stres byl pryč a kapky náhle zněly jako příjemně šumící potok v tiché noci. Uklidňovaly. Po letech přišla úleva.
„Děcka, kde jste?“ Otočil se ode dřezu, ale kuchyň zela prázdnotou. Na posteli ani živáčka a kroky, ohlašující něčí přítomnost také neslyšel. Znervózněl.
„Uro?!“
Ten chladný zvuk se donesl až k Uře, přitisknuté s Youkem za dveřmi v pokoji.
„Možná bychom se měli ozvat. Víš že ty jeho deprese a zvláštní stavy mu zamotaly hlavou. Už to není on! Je to jiný člověk!“
„Ale, on by nám neublížil.“ Ura se na Youka vyčítavě podívala a zlověstně při tom mrkla. „Je to blázen! Pamatuješ jak jednou z ničeho nic rozbil všechno nádobí…“
„Dobře, to je pravda, ale na každého to jednou dolehne. Tady v téhle díře, mezi betonovou džunglí a světem opic!“
„Youku, není se kam schovat. Venku řádí zloději a vrahové, tady Michael. Musíš se rozhodnout, komu svěříš svůj život. A nechtěj ho zase naštvat, víš jak to pak dopadá. Vždycky vypadáš jako jedna velká boule!“
Aniž by Youk stačil cokoli namítnout, Ura zavolala: „Tady jsme! Co chceš?!“
Michael zbystřil jako rys když natáčí své špičaté uši. Hned mu bylo jasné, kde byli zalezlí. „Aha, tady jste. Pojďte sem! Musím vám něco říct. Dobrou zprávu…“
Youk jen pokrčil rameny a jako první vykročil do kuchyně.
„No?“
„Sedněte si tady. Právě jsem se rozhodl, založit si vlastní agenturu ochrany osob a majetku. Co vy dva na to?“
Oba na něj koukali nevěřícně či snad nechápavě. Když si toho Michael všimnul, zahleděl se taky tak. Tvořili tak „trojúhelník nepochopení“.
„No čeho se teď lidi nejvíce bojí?“ snažil se jim pomoci otázkou, ale nedostalo se mu ničeho jiného, než opět toho stejného pohledu.
„Přece všeho! Všeho co souvisí s životem. Bojí se žít na plno! A proč?“ Teď už ani na odpověď nečekal.
„Protože jsou stále ohrožováni pouličním póvlem. Tak se vsaďte, že za ochranu bude ochotna společnost zaplatit velké peníze, a navíc – budu jejich miláček! Budu jejich pečovatel. Budou mě mít rádi a budu slavný. Konečně se mi dostane uznání, které si zasloužím!“
Opět se otočil ke dřezu. Vzal talíř, cosi si pro sebe zamumlal a nemilosrdně talíř o podlahu rozdrtil…
Ještě tentýž večer, nebo spíše druhý den v opravdu brzkých hodinách, vyšel ven. Studený vítr mu cuchával vlasy a ty v ranním šeru tvořili stín, jakési chobotnice, která se zlověstně plazí za Michaelem, aby ho zardousila svými silnými všudypřítomnými chapadly. Vydal se kolem svého domu vstříc těm nejtemnějším stínům. Ano stínům. Tak se jim říká. Lidé, bez domova, bez peněz, bez tváře, co vždy zmizí jak zajde slunce. Schovávají se v černotě, pod vesmírným rouchem skrývají se před zraky lidí. Tyhle přízraky šel Michael navštívit. Teplota klesla něco pod nulu, ale ne jen zimou se mu podlamovala kolena. Žaludek se svíral, víčka se tiskla k sobě, čelo se svraštilo. Ruce se zatli v pěst a ztratili se v hlouby kapsy u bundy. Pár listů, co se vznášely jen tak noční tmou, mu přelétlo před obličejem a jeden uvízl v jeho rozevlátých vlasech. Od pověstného domova bezdomovců h dělilo jen pár posledních rozhodujících kroků. S odhodlaností geparda, když vyráží za antilopou, ztratil se docela ve stínu měsíce. Rozhlížel se kolem jako ostříž, ale nevyhledával svou kořist, spíše se obával aby se kořistí nestal. Asi po deseti minutách konečně na někoho narazil. Kdosi ležel na laičce a spal. Přikrytý novinami a na titulní stránce velká reportáž o upáleném bezdomovci, když spalna lavičce. Michael do něj opatrně drbnul podrážkou, jako by snad zkoušel, není-li mrtev. Tělo jen tak pofrklo, zachrochtlo a převalilo se na druhý bok. Tak do něj kopnul, teď už trochu silněji.
„Vstávej, lenochu!“ a kopnul ještě jednou.
„Mmmmmm, co je? Člověče co děláš?!“
„Mám pro tebe práci! Zaplatím…“ vybafnul na bezdomovce rovnou Michael.
„No, tak to je jiná! A co bych měl jako udělat? Mám někoho zabít?“
Zajiskřilo se mu v očích.
„No, když to bude nutné…“ bezdomovec si sednul a noviny – peřinu – zmuchlal a zahodil do koše.
„Zakládám agenturu na ochranu osob a majetku. Na ochranu právě před takovejma jako seš ty! Ale to je jedno! Odteď budeš bodyguard a uděláš všechno co ti řeknu, jasný? Jestli chceš pro začátek nějaký drobný, dostaneš je. Ale výplatu dostaneš až po prvních výtěžcích. Jasný?!“
„Ano pane!“
„Takže, teď jdi a sežeň pro začátek dalších devět ztracenců, co budou pro mě dělat.“ Michael vytáhl z kapsy předem připravenou vizitku, a strčil mu jí do ruky.
„Zítra ty a ti ostatní přesně v 10:00 budete stát před tímhle domem. Ani dřív, ani později. Jedinej kdo se může zpozdit jsem já, jasné?!“ bezdomovec jen kývl hlavou a odebral se shánět kamarády. Michael se vydal stejnou cestou jakou přišel zpátky domů. V duši hýřil spokojeností, konečně ho někdo na slovo poslouchal.
Ráno, přesně na čas, stepovala skupinka osmi „stínů“ před Michalovým domkem. Zatímco nervózně šlapali vodu, Michael se teprve líně protahoval v poseli. Když si dostatečně prokřupal klouby, aby se jeho tělo mohlo bez větších potížích pokusit vstát, myslel jen na jedno. Ranní káva. Došoural se do kuchyně a postavil vodu. Roztáhnul závěsy na oknu, zavřel oči a protáhnul se. Když se jeho svraštěné čelo po protahování opět vrátilo do běžného stavu, otevřel oči a hned mu to došlo. Bezdomáči! „Já hlava děravá!“ a pěstí se praštil do hlavy. Zabouchal na okno a pokynul odpadu, aby neváhal a šel dál. Odstoupil od okna a sundal si župan. Nedopitou kávu odložil na nejbližší roh nábytku. Dvěma chvatnými kroky prošel skrz kuchyni do chodby, vedoucí k venkovním dveřím. Skrz prosklenou část dveří prosvítaly obrysy míhajících se stínů. Otevřel. „Sundat boty! Jestli mi tady našlapete, nedostanete prémie!“ Spustil na ně Michael – položertovně, polovážně. Bezdomovci na sebe neznatelně mrkli a poušklíbli se. Během chvíle všechny boty ležely neurovnaně na hromadě přede dveřmi. „tak pojďte dál, pánové, rovnou za mnou.“ Skrz chodbu je vzal do kuchyně. Část usadil ke stolu, zbytku nezbývalo nic jiného, než si sednout na podlahu. Michael postavil na kávu. Pro sebe. Tyčil se u linky jako telegrafní sloup nad krajinou, ani se neotočil k hostům čelem. „Takže, víte všichni, proč tady dneska jste?“ nečekal na odpověď. „Od teď jste všichni moji zaměstnanci. Rozjíždím velkou věc pánové.“ Nehty se mu zaryly do stolu. „Hodlám zbohatnout a vy mi v tom pomůžete. Mějte na mysli, že čím lépe se bude dařit mě, tím lépe se bude dařit i vám! Od teď pracujete jako tým, každý s každým a všichni pro mě!“ svou řeč na chvíli přerušil. Hlava se mu vznášela v oblacích. Následoval hluboký, samolibý nosní nádech. „Slyšeli jste? To je nové heslo obchodu a šéfování. Každý s každým, všichni pro mě! Dokonalé! Ale zpátky k věci. Co po vás chci… „cvak“ stupající pára ohlašovala, že voda je již dost horká. Ba vařící. Zalil si kávu. Přivoněl. „Chci po vás, aby jste dělali, co vám řeknu. Do puntíku! Budete teď chodit po domech, vytipujete si ty horší domácnosti, málo peněz, strach ze zlodějů, najdete si novinové články, kdo byl kde okraden, zmlácen, znásilněn a tak dále a nabídnete jim za cenu, kterou vám během chvíle stanovím, vaši věrnou ochranu. Napíšu vám, při kávě, řeč, kterou se všichni dokonale naučíte! Snažte se ji prožívat, nalákejte je ni. Věřte, že pak zaplatí. A rádi. A já budu jejich hrdina! Z prvních vytěžených peněz namnožíme firemní vizitky a reklamní letáky. Rozjedeme kampaň a stále víc a víc lidí si bude žádat naše služby. Impérium se rozroste do závratných rozměrů, od Ankary po Řím, jako dávná Perská říše!“
Extáze v níž se Michael nacházel neznala hranic. Snad ta samota ve vesmírném prostoru, snad ta tma a běsné sny mu zdeformovali myšlení. Možná se tak už narodil, jen nějaký impuls, nenápadný, v něm probudil zvíře. Hosté na něj hleděli s němým úžasem, či opovržením. „Uf.“ Vydechl. „Chápete?!“ Přísedící přikývli. „Kdy uvidíme naše peníze?“ „Až budou tržby! Je to na vás. Jestli se vám to líbí, počkejte si. Stojí to za to! Nabízím vám druhou šanci na život. Nikdo jiný to pro vás neudělal! Teď mi dejte chvíli čas. Dopiji mu si kávu a napíšu vám řeč. Takže zítra, ve stejnou dobu tady. Je to jasný? A sežeňte si někde zbraně. Pro vás to nebude problém, ne?! A teď…jděte!“ Ani se neobtěžoval své nové pracovníky vyprovodit.
Procházel se po kuchyni sem tam, lehce, jako když se stéblo trávy pohupuje ve vlahém jarním vánku. Jeho oči těkaly tu ze židle na stůl, z prázdné stěny na skříň, a hledali inspiraci pro svou, jak předpokládal, strhující řeč, která mu vynese slávu větší, než které se až dodnes těší R’a. Asi po deseti minutách si konečně sednul. Vzal tužku a papír a zasněně psal:

„Vy všichni, kteří jste po věky strádali, jak se zdálo, snad nikdy nekončící válkou, vy všichni, co jste měli hlad, vy, jimž umírali děti, bortily se domy a ideály, vy všichni bídou zmrskaní, jež jste se těšili, že konečně už vysvitlo slunce, přemýšlejte! Je vám líp? Řekněte sami. Drancovali Tě rytíři z kosmu – rozdrtili jsme je. Nyní Tě drancují lidé z vlastních řad! Lidé, kteří stáli kdysi po tvém boku!
Dále se plahočíme ve stínu strachu, dále trpíme a snášíme útlak zločinu a bezpráví. Vy všichni slyšte: TOMU JE KONEC! Už se nemusíte bát jít v podvečer nakupovat. Nebojte se v noci otevřít okno a nasávat ve spánku čerství vzduch! Nebojte se, že se nějaká bestie vplíží do vašeho domu a odcizí vám vše, co je vám tak drahé. Budeme vás chránit, budeme hlídat váš klid a pokoj! Rozhodněte se konečně pro šťastný život! Jsme tu pro Vás – jsme s Vámi!“

Odložil pero. Když pohlédl na papír, už podle písma si uvědomil, jak se mu třese ruka.

Youk a Ura zůstali raději po celou dobu schůze v pokoji. Napětí a strach, který obchází v jejich domě jako zloděj kolem prázdného domu, stísňuje již takhle malý prostor, který jim byl vyhrazen k životu. Michael si znovu a znovu pročítal svou řeč. Rozplýval se nad svou genialitou. Už se viděl jak skáče do bazénu plného bankovek. Je zarážející, jak se strach a útlak dá využít pro vlastní pohodlí a bezstarostnost. V tomhle stavu se vydal za dětmi do pokoje. Youkovi se sevřelo břicho při dutém ťukotu kroků, oznamující jeho příchod. Dostal hrozný strach, že ho Michael opět zbije. Srdce mu bušilo, jako by v jeho těle jel rychlík. „Pojď Uro, utečeme odsud!“ Ura se na Youka vyčítavě podívala. „A kam? Řekni! Kam?! Chceš skončit jako ti bezdomovci co tu dnes zaprodávali své duše?“ Stejně bylo již pozdě! Dveře zaskřípaly, vpustily provázek paprsků dovnitř a vkročil Michael. Jeho rozšířené zorničky dokazovaly zvýšenou hladinu adrenalinu v krvi. Opilí vlastní dokonalostí, opilí božskými myšlenkami za sebou dveře zabouchl. Youk se naježil jako kočka. Shrbil se do bojové pozice, avšak hlas mu z hrubého barytonu přeskočil na jemný alt, ironicky vlídný. Snažil se obrátit naruby již takhle vypjatou situaci. Michael vypadal jako omámený opiem. Propadlé oči, vyschlá ústa, zpocené čelo. V tomto stavu se mu před očima promítala všechna ta prázdnota vesmíru, stejná jako jeho duše. Pozoroval ji celou dobu při návratu sem – na Zemi. Ty vzpomínky ho rvaly, drásaly mu duši, nutily ho k agresi. Chtěl se pomstít. Nevěděl na kom, to je ostatně jedno, chtěl jen něco udělat. Něco velkého. Zabít! Strčil do Ury a vrhnul se na Youka. První špatně mířené facce se Youk ještě vyhnul, však rychle vypruženému kolenu vstříc jeho břichu už ne. Zlomil se v pase, a zakašlal se. Michael ho hodil na zem a ještě dvakrát ho kopnul do žeber. Ura se už chtěl vrhnout na násilníka, zarýt mu nehty hluboko do očí, ale v poslední chvíli si to rozmyslela. Namísto kroku vpřed volila ústup. Skrčil se do rohu, a trkávala Michaelův odchod. Jenže on se přibližoval stále blíž a blíž! „Už dlouho mám na tebe chuť, Uro! Dlouho! A teď tě konečně ochutnám!“ Uře se chtělo zvracet. S mrštností opice se vyhoupla z rohu a vyhnula se Michaelově chmatácké paži. Jenže ne vždy zvítězí rozum nad silou, a tak se Ura ocitla najednou na posteli. Mocná chapadla jí sevřely obě zápěstí za hlavou. Nemohla se ani hnout. Měla zavřené oči. Slyšela jen trhavý zvuk látky jejího trička. Na Michaela vykoukly dvě nádherná ňadra, která by zlákala snad každého samce. Michael se k nim ústy přisál. Pravačkou lehce urval knoflík Uřin kalhot. Vzdychala a sténala, avšak rozhodně ne vzrušením. Kalhotky jí shrnul na stranu, naslinil si prst a párkrát jí tam vjel. Uře začaly stékat po lících slzy. Trochu se shrbil a zas napnul a – byl uvnitř. Přirážel tvrdě. Uru to očividně bolelo. Youk stále ležel bezmocně na zemi. Sice jedním okem pozoroval co se vlastně děje, ale nenašel v sobě ani zbytek síli, aby se pokusil zasáhnout. Asi po deseti minutách bylo po všem. Michael si zapnul kalhoty a odešel. Nechal Uru polonahou na posteli a v kuchyni si udělal kávu…
Youk konečně otevřel i druhé oko. S námahou a sýpáním se zvedl, a opřen o postel zůstal chvíli stát. Ura stále ležela zneuctěna na posteli. Horní část těla jí hladily jen paprsky šera, právě nastávajícího. Ulehl vedle Ury. Z kuchyně voněla Michaelova káva. Hezká, romantická chvilka pro milence, dalo by se říct. Ovšem za těchto podmínek… Psychicky zlomená Ura jen pootočila hlavu k Youkovi. Chraplavým šeptem vzlykla:
„Měla jsem tě poslechnout a utéct!“ Youk jen přitakal.
„Promiň mi to, sestřičko, promiň mi, že sem tomu nezabránil!“ šeptal Uře Youk, jako by mu ta bolest svědomí svírala hrdlo – sžírala ho zevnitř. Připadal si jako hmyz chycený do pavučiny, visící bezmocně v pavoučím světě. To svědomí ho rozleptává stejně, jako ten pavoučí jed, rozžírající orgány právě chycené včelky. Uře spadla víčka. Byla unavená. Cítila, jak jí veškerá síla odchází z těla pryč.
Bouchly dveře. Michael někam zmizel. Youk, ač byl do té doby v polospánku, zbystřil Napnul všechny smysly. Po chvilce si byl jist. Je pryč. V tu ránu jako by mu z těla odešlo veškeré napětí. Zdálo se, že se snad i na zlomek vteřiny pousmál. Ura ležela pokojně dál. Bylo toho na ní už moc. Nemohla dál zůstat při vědomí. Zničilo by jí to a Youk to věděl. Cítil se stejně. I za Uru. Ale nejvíc ho trápilo svědomí. Z očí mu pomalu vyteklo pár slz. Zatnul nehty do přikrývky. Vždycky si říkal, jak by se zachoval kdyby hrozilo Uře nebo někomu blízkému takové akutní nebezpečí. Myslel si jaký by nebyl hrdina. Ano, postavil se Michaelovi na odpor, ale neuspěl. Není sice důležitý cíl, ale cesta – ježe zkuste to tvrdit teď Youkovi, Uře nebo stovkám dalším lidem, kterým se přihodilo něco zlého. Svět je shnilé jablko a Michael ten hnusný moučný červ, rozežírající všechnu to hnilobu a podvrtávající tím už takhle nahlodané základy morálky, pochopení, cti, oddanosti a všech dnes už zapomenutých pojmů. Youk vstal z postele, poklekl na kolena. Napjal se do kliku a začal. Jeden, dva, tři… funěl, hekal – nepřestával. Když celý rozklepaný dokončil čtyřicátý pátý klik, nejraději by přestal, ale v hlavě měl červené výstražné světlo:
„Zničit Michaela!“
Tato myšlenka mu formou nápisu blikala před očima. Pot mu stékal přes obočí na nos a kapal na podlahu.
„Zničit Michaela! Zničit Michaela! Zničit Michaela!“
Obličej mu celý zrudl a cítil nesnesitelný tlak v lebce. Lezlo mu to na mozek. Klikoval i když na to už neměl sílu. Další, další a další. Neustále. Najednou ucítil jak mu kdosi šahá na rameno. I tenhle lehký tlak ho srazil k zemi. Ura. Jen ležel, nevnímal. Nic. Ani světlo ani tmu. Ani hřejivý dotek své sestry. Jediné co mu rytmicky znělo v uších jak mu rozdivočelé srdce burácelo v žilách, bylo: „Zničit Michaela!“ Ani největší muslimští radikální fanatici by se mu nevyrovnali. Byl jen kousek od infarktu. Adrenalin se mu nahromadil v těle. Jeho tělesná schránka připomínala teď bombu. Ještě chvilku a mohla vybouchnout. Probral ho pleskanec, snad desátý, dopadnuvší na jeho pravou tvář.
„Prober se! No tak!“ Křičela na něj Ura. Youk vydal jen
„Eeeee - ehm…“

Michaelova „vojska“ se v šicích po dvou valila zakázanými ulicemi jako velká voda. Zvonili na každý zvonek domu, který chátral. Někdy bylo dost těžké považovat ona stavení za příbytky. Rozbourané spadené děravé střechy, zalátované pouze igelitem. Rozvrácené příčky plotů, rozorané zahrady. Prádlo visící z oken, na nichž praskliny vytvořily téměř umělecká díla. Křik. Špína. Geto! Duše člověka při pohledu na tyhle obytné zrůdy chtěla brečet. Připomínaly skládku odpadků. Jakýmsi způsobem symbolizovala zkrachovalé a rozdrásané životy jejich majitelů. Domov. Život. Tohle všechno měli Michaelovi bezdomovci před očima. Smutnýma očima. Viděli jak jsou na tom lidé špatně. To by jim samo o sobě nevadilo . Již dávno se z nich stali cynici. Jenže si uvědomili ještě více to, že tito lidé, ač jsou na tom bídně, se mají lépe než oni sami. Mají alespoň střechu nad hlavou, jak se říká. Přesto do těchto rodin vstupovali a snažili se vydělat si pár drobných. Každému otevřivšímu člověku přednesli srdceryvný proslov, který jim Michael napsal. Navzdory pokrytectví, které z Michaelových slov čiší jako vyvěrající pramen minerální vody z pod povrchu zemského, se jeho slova stala mocnou zbraní. Mnoho lidí se nechalo zlákat. Stačilo si pak jen opsat adresu bydliště a stanovit termín, kdy je navštíví samotný ochránce, spasitel, Velký Michael. Dnem co dnem počet adres stoupal. S každým dalším chudákem, který se nechal zlákat, se pomalu ale jistě plnil Michalův sen. Sen o moci, bohatství. Sen který se snažil s precizní důkladností splnit. Sen, který mu vynahradí ta léta strádání na Venuši. Všechna ta léta, kdy ho tam jeho údajní kamarádi nechali. Odškrtli si ho jako další obět vesmírných letů. Další hrdina NASA. Ale teď už je konec útlaku. Je konec pomalu a bolestně plynoucích dnů. Je konec utrpení. Je konec strádání. Je konec všeho toho, co posledních pár let nemohl vystát. Teď bude někým. Milovaným a uznávaným. Bez výjimek!
Vždy když se bezdomovci vraceli s cennými adresami k Michaelovu domu, ani je nepozdravil, ani neotevřel. Vždy jen vykouknul z okna, a krákavě vykoktal: „Nechte to u dveří. A padejte!“ Poslední dobou to už i těm bezdomovců, kteří dávno ztratili hrdost pro neustálé se prohrabování popelnicemi před davy čumilů, přišlo neslušné. Ale Michael byla jejich zásobárna drobných peněz. Jednoho dne však, když opět donesli stohu adres, pozval je Michael dovnitř. Bezdomovci byli tak konsternováni, že po jeho pobídce, aby počkali až dojde dolů a odemče, se jako vždy otočili a směřovali bůh ví kam. „No tak jste hluchý, nebo co? Říkám pojďte sem, ke mně!“ Bezdomovci se jako jeden muž otočili a poslušně, jako pejsci, čekali přede dveřmi až je páníček vpustí domů na teplou pohovku. Po pár plivancích, které uštědřili zahrádce před domem, cvakl zámek a Michael je s nezvykle přívětivou tváří vpustil do svého království. „Tak se u nás posaďte, dáte si kafíčko nebo něco ostřejšího?“ Bezdomovci – hlavně Karl – urostlé postavy s výrazem sladkého nemluvněte a mastnými splývavými vlasy – se chovali velice nedůvěřivě a házeli směrem k Michaelovi kradmé ústrčné pohledy. V této nicotné chvíli, kdy jen ve varné konvi bublá voda na kávu a několik postav se topí ve vlastní nevědomosti, se Karl najednou zasnil a v hlavě se mu zrodilo toto:

Na nebi snad září nespočetně hvězd –
hřejí tam i stovky sluncí
V černotě se vlní duhové barvy mlhovin,
tekuté písky Saturnu –
gigantické výbuchy na Uranu
a snad se na jednom z tří měsíců Neptuna
plazí ve vodní louži ještěrka, ale…
Co by mi to bylo platné, kdybych neměl tebe?!

Karl měl co dělat, aby se nerozbrečel. Nevěděl proč, ale vzpomněl si z ničeho nic na dobu dávno zašlou, zapadanou prachem. Vzpomněl si na své dětství - téměř dospělost. Jednoho vlahého letního odpoledne kráčejíc ruku v ruce s nádhernou dívkou parkem mu přesně tato slova vysvitla v mysli a rychlostí blesku se přenesla na jazyk. Bezmyšlenkovitě je vyslovil a dívka zůstala na zlomek vteřiny úžasem stát. Podvědomě stiskla jeho dlaň ještě víc a pak se její tělo přivinulo až na intimní blízkost – narušilo jeho osobní prostor – a políbila ho. Karlovi se vykutálela slza z oka. Tehdy bylo ještě všechno dobré. Všechno. Pak přišla krize. Peníze odešli, pak dívka i poslední kapky naděje odešly stejně, jako ty slzy.
„Cvak.“ „Tak pánové, voda je hotová! Takže kdo si dá kafe?“ Všechny ruce se zvedly a hlásily se o svůj darovaný příděl. „Dobře.“ Michael vyndal dokonce i nádherný starý servis, na okrajích pozlacený. (Byl totiž jediný, který po jeho řáděni v kuchyni zbyl) „Takže pánové, jistě jste již všichni nedočkaví kdy dostanete svoje peníze. Ale nemějte strach. Však než začneme řešit finance, dovolte, abych Vám poděkoval za všechny získané zákazníky. Odvedli jste všichni skvělou práci, která bude po zásluze odměněna. Čeká nás poslední krok, a to jest získání stálých zakázek. Musíme obejít všechny ty, kteří projevili zájem o mé, teda pardon, o naše služby. Podepíšou smlouvu a zaplatí na místě. Pokud někdo nebude moct zaplatit hned, uvede do smlouvy svou rukou, do kdy peníze dodá, nejpozději však do třiceti dnů od podepsání smlouvy, jasné?! A pak dostanete každý stejný podíl, každý dostane 10% z celkového zisku. Berete?“ všichni znalecky pokývali hlavou, jako by věděli, kolik že to těch deset procent je.

Zatímco dole v kuchyni probíhal obchod, Youk zaslepen touhou pomstít se opět trénoval na svůj „velký čin“. Jeho snaha připomínala krysí závod. Stejně jako krysa dokáže běhat v kole až jí nepraskne srdce, stejně tak i Youk klikoval i přes nesnesitelnou bolest svalů. Cítil jak se mu do svalů vlévá kyselina mléčná, známý to signál ohlašující konec zátěže a začátek pauzy. Před očima mu problikávaly vizuální útržky. Reálně a do detailů si vybavoval jak Michael jeho sestru znásilňuje. Nemohl si pomoci. Nedokázal mozku rozkázat, ať ho už konečně přestane mučit. A pocit viny. Ten pocit viny. Jeho mužské ego a sourozenecká láska kterou k Uře choval – tahle kombinace ho ničila. Zničovala! Jako by jeho podvědomí rozebíralo jeho vědomí na atomy, protony a neutrony. Nemohl to už dále snášet. Nemohl, i kdyby chtěl. Nechtěl sestře ublížit, ale nemohl nepomýšlet (reálně) na sebevraždu. Tyto chmurné myšlenky ho pohlcovaly a vtahovaly do stále větší nicoty sebe sama. Pud sebezáchovy zmizel. Zmizel a už pro něj nebylo návratu. Celý zničený a prochladlý studeným potem se zvedl ze země a odpotácel se k oknu. Otevřel ho. Moc dobře věděl co se z venku pod parapetem skrývá. Prádelní šňůra. Bez jakýchkoli známek emocí ji nahmatal. Uchopil jí na konci a pomalu si jí obmotával kolem krku. Pevně, až ho to škrtilo. Naposledy ho ovál lehký smutný vánek, naposledy pohlédl na nebe. Na nebe, které pro něj bylo vždy tak inspirativní. Toužil ho odkrýt, smést ho shůry a odhalit jaké poklady se za ním skrývají. Naposledy ucítil v dlaních dotek. Vzpomněl si na sestru, na rodiče – a pro něj pozvolna se sesunul z okapu vstříc nekonečné hlubině…

Ura klopýtala po rozbité cestě k jejímu domovu. Jestli se tomu teda dal říct domov – takové slovo nasáklé láskou, pocitem blaha a bezpečí. Klopýtala přes úlomky kamenů a kostí. Kostí, které by již dávno měli být pohřbeny. Kostí, které stále připomínají dobu nedávno minulou, dobu, kterou ona sice nezažila v celé své „nádheře“, ale kterou si umí docela dobře představit, třeba zrovna z úlomků těchto kostí. Nákupní taška zela prázdnotou. Nákup byl vskutku skromný. Chleba, mléko a tabulka čokolády. Opravdové dobroty, maso a podobně si mohly dovolit jen ti kteří na válce zbohatly. A těch bylo málo. Dům ve kterém bydleli byl již za rohem. Sice nic neviděla, ale šum, který se linul z ulice jí děsil. Šum listů v lese, šum řeky nebo větru honícího se dokola jako pes za ocasem jí uklidňoval, ale tohle bylo něco docela jiného. Tajemný šepot pronikající až k jejímu srdci. Zahnula za roh do ulice. V jediném okamžiku jí ztuhla krev v žilách. Upustila tašku s nákupem, kolena se jí podlomila a klesla na chodník téměř bez dechu. Ani plakat nemohla. Cítila ohromnou prázdnotu, žal a vztek. Po pár minutách, které ubíhali tak pomalu, jako by se čas téměř zastavil, vstala. Vztek jí zcela pohltil. Rudo před očima, sevřené pěsti, křečovitý výraz tváře. Kdo jí spatřil, hned raději ustoupil o krok dál a umožnil jí bez problémů projít. Rozběhla se ke dveřím a se šíleným řevem vstoupila do domu. Hledala Michaela. Proběhla kuchyní. Porazila při tom jednu židli a stůl po ní zůstal nakřivo. Rozrazila dveře do ložnice. Michael klidně spal. Ura se na něj vrhla, ani vteřinu neváhala. Chytla ho pod krkem a hystericky udýchaně řičela: „Zabiju tě, zabiju tě ty hajzle zkurvenej! Zabiju tě…“ ale ani to nedořekla a už nemohla. Nemohla dál nic dělat. Nemohla dělat nic jiného než se sesunout na podlahu a brečet. Michaela tohle velmi zvláštní probuzení vyvedlo z míry a nebyl s to ani Uru na zemi udupat. Zůstal sedět na kraji postele a zíral na ni jako na zjevení. Částečně snad ještě přebýval v říši snů, nebo měl pocit že se ještě z toho snu neprobudil.
Nechal Uru na zemi a šel se podívat co se vlastně děje. Vyšel před dům. Dav napjatých čumilů čekal, co se bude dít dál. Aniž by Michal cokoli řekl, vrátil se zpět do domu. Otevřel v kuchyni šuplík a vytáhl revolver. Do bubínku s klidem naskládal osm nábojů. Obrátil se chodbou pomalým krokem vyšel před dům. Beze slova vystřelil do vzduchu. Dav se na chvíli zklidnil, a pak začal běsnit ještě víc. „Klid! A vypadněte odsud!“ zavelel mocným hlasem pán domu. Nic se nedělo, jen vše ztichlo. Tohle husté ticho protnul až druhý výstřel. Bylo až neuvěřitelné jak rychle se dokázali lidé rozprchnout zase každý ke své práci. Michale byl spokojený. Jen tak jedním okem mrknul na okno, kde se houpal Youk. Zašel zpátky dovnitř. Pistoli nechal položenou na skříňce v chodbě. Vyšel po schodech do dětského pokoje. Vynda z šplíku nůž . Přistoupil k otevřenému oku a bezcitně odřízl Youka. Jeho tělo doadlo na zem a pár kostí mu v jeho mrtvém těle prasklo. Michael vykoukl z okna, chvíli se kochal pohledem na krvavý flek okolo Youka. „Klap.“ Zabouchl okno.
Ura se ještě ani nesebrala ze země. Byla mrtvá,i když jí srdce tlouklo vášnivěji a rychleji než kdy předtím. Nemohla se ani soustředit na pomstu. To si nechá na někdy jindy. Až bude zase silná a oddaná památce jejího bratra.

Druhého dne Michaela navštívili jeho „kolegové“. Vykonali již hodně práce a tak není divu, že měli již chuť na svůj desetiprocentní kus žvance. Zazvonili a netrpělivě přešlapovali přede dveřmi. Michael ještě spal. Své kolegy přehlížel takovým způsobem, jakým přehlížel snad jen Uru a Youka - když ještě žil. Na fakt, že bez nich by nikdy neměl takovou šanci stát se opravdu bohatým mužem, zapomněl velmi velmi rychle. Spánek ho celkem uspokojoval. Zdály se mu sny o slávě, majetku, respektu a úctě. Sláva a majetek jsou téměř na dosah ruky, ale s těmi ostatními atributy snů je to stále bledější a bledější. Šaty dělaj člověka, jak říká jedno staré přísloví. Jenže za co si člověk může koupit ty nejlepší šaty? Zase za peníze! Takže peníze dělaj člověka a ne šaty. „Peníze, peníze. Peníze!“ O penězích mluvil Michael ve spánku často. Peníze byli snad jediným terčem jeho podvědomí, a tedy i snů. Snů, jež o něm lecos prozradily. Michael je měsíc. Měsíc v půli oběhu. Jedna jeho stránka záí stejně krásně, jako ta měsíce a druhá na něj čeká někde ve tmě. Ve skrytu temné duše. Na druhé straně vědomí v nevědomí. Michael se teď řítí do novu snad ještě rychleji než ten měsíc na obloze. Světlá strana již pomalu ustupuje, pohasíná. Síla černé vesmírné samoty ho pohlcuje. Ani smrt už v něm nedokáže rozdmýchat ani trochu citu. Chladne. Chladne jako plamen na širé louce, o který se nikdo nestará. Ráno sice ještě žhne, a když se najde nějaká dobrá duše, která na ohniště hodí ještě nějakou suchou větévku, rozhoří se zase do své plné síly. Ale kde takové dobré duše dnes hledat?Po tom všem co se stalo. Kde má kdokoli vzít ještě tolik idealistické síli aby vzal to suché chrastí a rozdmýchal plamen touhy v srdci, jež skoro netluče. Jak probudit znovu koloběh krve v žilách, které jsou již tak dost ucpané těmi všemi hříchy. Každý člověk volí svůj cíl – smysl života. A nemusí nad ním vůbec přemýšlet a bádat. Přijde na něj sám až se ohlídne na své činy a rozhodnutí. A Michael teď vidí smysl života v bohatství. V bohatství Za každou cenu! Je tak trochu jako sportovec, který vezme steroidy, nebo jakýkoli jiný nepovolený doping. Vítězství za každou cenu. A může z něho mít potom radost? V případě Michaelova zdeformovaného charakteru – ano. Může!
Ura jen nehybně ležela. Najednou jí přišlo naprosto zbytečné se zvedat. Proč taky? Proč se zvedat a překonávat tu bolest a zbytečně se vyčerpávat? Ta jediná věc pro kterou její srdce bilo je pryč. Už se nikdy nevrátí, snad jen v jejích vzpomínkách, kde bude věčná. Památka jejího bratra. I když se škádlili tak jako všichni sourozenci, přeci jen to byli sourozenci, stejná krev. Stejná duše. Ať chtějí nebo ne. Je to už tak. A pouto které mezi nimi je ani smrt nerozdělí. Musí se pomstít. Musí! Ví že tím život bratrovi nevrátí, ale je to jediná možnost jak uctít jeho památku. Jeho odkaz který tu zanechal. Zanechal tu Uru. Jediný důkaz jeho existence. Za co jiného by měl člověk položit život, když ne za vlastního sourozence?!

Hned druhý den v noci se Ura ztratila. Rozhodla se že už takhle dál nemůže. Opustila svůj domov – jestli se to tak dá nazvat. Raději bude snášet déšť, zimu, sníh a vánice, než ještě jednou spatřit Michaela. Chce ho ještě vidět. Chce ho vidět ležet v kaluži vlastní krve. A ještě než ho pošle do pekel chce se mu podívat zpříma do očí. Chce vidět ten strach. Ten strach dohánějící k šílenství. Chce jeho strach hnát až po krajní meze únosnosti. Až pak ho chce poslat k čertu.
Nevěděla kam jít. Venku bylo sychravo - schylovalo se k bouřce. Vzduch byl nasáklý vodou a nabitý elektřinou. Zlatožlutý měsíc se zdál být blíže zemi než obvykle. Ura by skoro řekla, že vidí na dno jeho kráterů – měsíčních moří. Seděla na lavičce v zakázaném parku. Stála se jedním jeho pochybných obyvatel, ať chtěla nebo nechtěla. Noviny namísto péřové deky. Zima namísto tepla. Vůně domácí kávy a čerstvých rohlíků za smrad z popelnic. Tohle je její volba. Zvolila pomstu – spravedlnost. Zvolila očištění namísto hanby. Zvolila smrt, namísto života.
Noc se přehoupla přes magickou hranici dvanácti hodin. Měsíc vytrvale zářil a nechal stíny rozverně poskakovat okolo Ury. Schoulena na lavičce, klepajíc se zimou ani okolní svět moc nevnímala. Na podivné zvuky prodírající se skrz oponu ticha si pomalu zvykla. Sem tam okolo ní prošel ožralec. Opodál se uklonil chodníku a odevzdal mu ze svého oběda povinnou daň. I na to si dokázala zvyknout. Jen ty sny. Ty sny, plné utrpení, které prožila. Plné utrpení které prožil Youk. Sny o věcech tak strašných, že se nedají ani popsat slovy. Sny strašnější než vaše nejděsivější představy jdoucí až z hloubi vašeho nitra. Tak si přála míti noci bezesné. Noci, které by se podobaly smrti v její neintenzivnější podstatně. Chtěla by takovou noc, aby ráno pochybovala, jestli vůbec usnula. Toto potěšení jí ale nebylo souzeno. Osud s ní měl již rozehranou úplně jinou partii. Měla to být hra, o které se ní nesnilo ani v jejích bestiálních snech.
Asi dva dny po té, co se park stal jejím domovem ji ráno probudilo cosi zvláštního. Jakýsi nezvyklý záchvěv tepla na její tváři. Otevřela oči. Periferním viděním zmerčila čísi oko. Cukla sebou. Díky jejímu nekontrolovanému pohybu udeřila nezvané oko loktem. „Kurva, do prdele, do děláš holka?!“ Ura se rychle posunula na okraj lavičky. Nohy přitiskla k břichu a pbjla si je pažemi. Stala se tak nepřístupná komukoli. Majitel udeřeného oka se přesunul na opačný konec Uřiny postele. Ura ho nenápadně sjela pohledem. Očividně byl cizinec. Prozradila ho jeho snědá kůže a exotické rysi v obličeji. Byl vlastníkem také netradičního hustého kníru pod nosem. Byl docela přitažlivý, pomyslela si Ura, ale tuto myšlenku ihned vypudila ze své mysli. „Co vyvádíš?“ Zeptal se jí. Nastalo dlouhé, ničím nepřerušované ticho. „Jsem Migel.“ Pokračoval vlídně a s úsměvem. „Jak dlouho tady jsi? Teda, kolik nocí už spíš tady na mé lavičce?“ Jak Ura uslyšela spojení „spíš - mé lavičce“ zkusila se oddálit ještě dál. Čekala že jí jeho drsná, silná a neznámá ruka teď chytí pod krkem a odhodí ji o kus dál na chodník. Jenže namísto drsného jednání se jí dostalo něžného pohlazení po tváři. Konečně se po její tváři úsměv – sice decentní, ale přeci jen úsměv.
„Já Ura“ představila se konečně.
„Tak přeci jen mluvíš. Povídej mi ještě něco. Dlouho jsem neměl tu čest s někým normálně mluvit. Tedy krom toho, když pokorně žádám o pár drobných.“
„A co by jsi chtěl slyšet? Migeli.“
„Třeba co dělá taková, sympatická dívka na mstě, jako je toto?“
„To je na dlouho.“
„Já čas mám. To je asi to jediné co mi ještě zbylo.“
Ura se zase pousmála, tentokrát jí zasvítili přes její plné rty i zuby.
„No, tak to jsem na tom asi stejně.“ Podotkla.
„Stejně bys mi nevěřil, kdybych ti řekla svůj příběh!“
„Tak to skus, třeba se pleteš.“
„Nepletu. Je to tak neuvěřitelné, že tomu nemohu uvěřit ani já, natož pak ty!“
„Ale. Nedělej cavyky. A začni!“
„Dobře. Ale slib mi, že se nebudeš smát.“
„Přísahám!“
„Takže, všechno to začalo…“

Jak Ura skončila svoje vyprávění, Miguel ani nedutal. Seděl zcela omámen jejím příběhem. Nevěděl co říct. Ani mu nebylo moc do smíchu. Bylo to tak neuvěřitelné, že si to nemohla vymyslet.
„Wow! Myslím, že mi tě je líto. Možná ti to nepřijde zrovna ta nejduchaplnější odpověď po tom co ses tady zpovídala, ale věř mi že jsem již dlouho nelitoval nikoho víc než sebe! Ale ty si to zasloužíš!“
„Díky, taky nevím co říct.“
„Myslíš že bych ti mohl nějak pomoct?“
„No, myslím že mi pomáháš už teď.“

Miguel ji ještě jednou pohladil. Když přejížděl dlaní o Uřině tváří, pocítil na konečcích prstů vlhkost. Podíval se jí do očí.
„Ty pláčeš?!“
Ura se pousmála, ale slzy jí stékaly po tváři dál.
„To nic, neboj se. Spolu to zvládneme!“ Podíval se na ní a hned mu blesklo hlavou, že má určitě hlad.
„Dáš si něco k jídlu?“
„Jasně, to bych moc ráda!“

Zvedly se z lavičky. Mám jednoho známého. Myslím že by nám mohl něco k snědku nabídnout. Kráčeli spolu bok po boku ranním šerem. Cesta v parku se klikatěla a nepravidelně protínala další a další stezky. Ura si pomyslela, že jestli má být toto její nový domov, bude trvat ještě dlouho než se tady vyzná. Ale koneckonců má nového průvodce. Asi po dvaceti minutách cesty se zastavily u polorozpadlé dřevěné boudy. Miguel se nejprve pozorně rozhlédl jestli je někdo nepozoruje, třeba i jen náhodou a se skřípotem otevřel dveře. Dlaní setřel z kliky stoletý prach. Vešel dovnitř a hlavou rozedral obrovskou pavučinu rozprostírající se hned na vchodem. Pavučina byla taktéž obalena prachem, což jí činilo ještě mohutnější a na pohled pevnější než ve skutečnosti byla. Pavouk, strůjce této nádhery, se zlostně spustil po zbytku pavučiny na pavučinou sousední. Ura následovala Miguela. V průčelí kůlny stálo starobylé křeslo s rozedraným zelenožlutým potahem. Hned u něj stál nízký stolek a na něm popelník s nedokouřenou cigaretou, ještě žhnoucí.
„Museli jsem se s Antoniem minout! Nevadí, stejně se za chvíli vrátí, nemá kam jít!“
„Kdo to je Antonio?“
„Starý známý. Zachránil sem mu život. A tak mi teď, když potřebuji pomáhá přežívat.“
Ura si prohlížela interiér. Na poličce vpravo od stolu se cosi blýskalo. Sfoukla prach z onoho předmětu a dlaní ho otřela. Bylo to těžítko. Vzala ho do dlaní. Byla v něm malá chaloupka a zasněžená krajina, přesně jako z Ladových obrázků. Jak s těžítkem pohnula, začal se z mraků sypat bílý sníh. Byla to nádhera. Takový uklidňující pocit, pocit tepla a bezpečí domova, i když jsou zlé časy. Přesně tenhle pocit si potřebovala v těchto krušných chvílích opět připomenout. Položila těžítko zpět na poličku a navnaděná tímto nálezem prohledávala další zákoutí kůlny. Naproti skříňce s poličkami stál jakýsi noční stolek, nebo něco podobného. Nízké kovové nohy a tři šuplata. Otevřela první. Nic. Jen nějaký starý výstřižek z novin. Ve druhém taktéž nic. Otevřela tedy poslední, třetí. Chvilku šmátrala rukou po dnu šuplete a narazila na něco studeného a kovového. Vzala to do dlaně. Sedlo jí to perfektně. Držadlo bylo tvarovaní akorát pro pět prstů. Předmět byl poměrně těžký. Vyndala ruku z šuplíku a nahmatal na zdi vypínač. Světlo se nerozsvítilo.
„Migueli, nemáš třeba zapalovač?“
„Pro tebe vždycky.“
„Tak mi prosím posviť!“

Miguel škrtl a kůlnou se rozlilo na oči příjemné tlumené blikající světlo. Když Ura pohlédla co to vlastně v ruce má, zděsila se nejprve, ale hned se jí v hlavě zrodil ďábelský plán, jak toho využít. Držela v ruce pistoli.
„Migueli, tohle by jsi asi měl vidět!“ Miguel k ní přistoupil.
„Holka, neblbni a polož to. Ještě si ublížíš! Nebo s tím umíš zacházet?“
„Neumím, ty jo?“
„Určitě líp než ty! Tak už to polož!“

Ura položila pistoli zpět do šuplete.

„Nauč mě s tím, prosím!“
„A na co to potřebuješ?“
„Víš jak jsem ti vyprávěla na lavičce ten můj příběh…musím pomstít bratra! Vystřelím tomu hajzlovi mozek z hlavy!“
„To jsou mi věci. Taková jemná slečna a takhle mluví…“
„tak naučíš mě to?“ rvala na svém neodbytně Ura.
„Dobrá. Myslím že to je pro spravedlnost! Ale musíme si najít nějaké místo, kde budeme moct střílet, aniž by to někdo slyšel, nebo nedej bože by to někdo schytal.“
„Díky, seš můj zachránce. Opravdu!“ Ura se k němu naklonila a políbila ho na tvář.
„Můžeme začít hned teď, jestli chceš.“


Našli si odlehlé místo kus za městem. Terčem jim byl snad staletý dub. V průměru měřil něco přes dva metry. Byl to tedy vhodný cíl pro začátečníka.

„Podívej.“ Zavelel Miguel. Tady je zásobník. Musíš ho silou zacvaknout tady do pažby. Až to cvakne, ještě není nabito. Uchopíš levou rukou za hlaveň – takhle – a rychle přitáhneš horní část hlavně k sobě. Dvakrát to cvakne. Pak, aniž by jsi se dotkal spouště zacvakneš pojistku. To je tady tahle malá páčka z boku pistole. Namíříš zhruba na cíl a palcem odjistíš zbraň. Zamíříš. Pistoli drž takhle oběma rukama. Pravou svírej pažbu a levou si ji podepři. Měj pevné rameno. Vydechni, zamiř a pomalu tiskni prst na spoušť. Můžeš si i palcem natáhnout úderník – to je tady ta kovová věcička na zadní části pistole. Spoušť je pak citlivější a můžeš vystřelit rychleji. Takže zamíříš a vystřelíš. Miguel trefil přesně doprostřed stromu.
„Vyzkoušej si to nejdříve bez nábojů jen tak na nečisto. Nerad bych aby se někomu z nás něco stalo!“ Vyndal Uře zásobník, vyhodil náboj i z hlavně.
„Tu máš, skus si to.“
Ura vzala zbraň s respektem. Možná až s přiliž velkým. Jakoby nabila, natáhla úderník, odjistila a vystřelila. Trochu se lekla jak to cvaklo.
„Dobře, máš talent! Teď to zkus ještě jednou a pak už vyzkoušíme náboje.“
Ura si to bez problémů vyzkoušela znovu.
„Ok, teď mi to půjč, nabiju ti jí.“
„Ne já sama!“
„Dobrá, jak je libo.“

Podal Uře zásobník. Byl docela těžký, což Uru vyvedlo trochu z míry, nicméně ho bez problémů zasunula do pažby.
„Miř teď buď do země nebo do vzduchu, jo?!“
Nabila náboj do hlavně, zajistila. Namířila a natáhla úderník. Odjistila a – vystřelila do země.
„Co to děláš? Spoušť je citlivá! Tak znova!“
Druhý pokus už byl lepší. Vystřelila až když chtěla. Zpětná sílá při výstřelu jí ale zvadla paži a kulka letěla kamsi do koruny dubu.
„No, pro začátek dobrý. Tak do třetice všeho dobrého do stromu, ok?“
Konečně se to povedlo! Vystřelila ještě celkem pětkrát – vždy trefila…

Michael se těšil den ode dne větší a větší popularitě. Jeho idea se šířila ulicemi města jako mor. Pandemie placené ochrany nakazila snad každého druhého obyvatele. Konečně měl na vyplacení mezd svým zaměstnancům, neboli v jeho očích otrokům, a ještě mu nemalý peníz zbyl na jeho skromné plány. Bezdomovci byli spokojení, mohli si koupit jídlo a cigarety každý den. Toužili sice i po domově, třeba alespoň po ubytovně, ale na tu ještě neměli, leč smířili se s Michaelovým slibem, že již brzo na to mít budou. Obchod kvetl, stával se z něho pomalu ale jistě úspěšný podnikatel. Spasitel lidstva! Jaký výsměch v těchto slovech. Slepota lidí nezná mezí, fanatičnost se dá rozdmýchat v každém, stejně jako oheň ze žhavých uhlíků.
Za nedlouho si mohl Michale dovolit i reklamu. Jak v televizi, tak na billboardech. Jeho podobizna zaplavovala město jako velká voda. Stal se známým. Dokonce dostal i pozvánku na charitativní večírek, kde nechyběla žádná celebrita. Jeho sen se vyplnil. Jediné, co mu ještě chybělo bylo jméno hodné tak velkého člověka. Tedy podle něho jméno Michael není zrovna to pravé pro velký bussines. V jednu dávnou, zvláštní noc se mu zdál sen. Sen o padající hvězdě, sen o slávě, sen o naprostém šílenství mysli. Sen, který se zdál být tak reálný jako vzpomínky na včerejšek. Tenhle sen ho provází do té chvíle co se objevil tady na Zemi. V tom snu se jmenoval Robin.

Když se stal Michael slavným Robinem, zkomplikovala se i Uřina odplata. Michael teď chodil všude s ochrankou.
„Podívej Migeli – mám plán, jak se pomstím. Dlouho jsem o tom přemýšlela. Potřebuji abys mi pomohl.“
„A o co jde Uro?“
„Víš, je to trochu složité. Musíš se nějak vetřít do Michaelové blízkosti. Nech se u něj zaměstnat. Jako ochranka. Ale musí ti důvěřovat!“
„To bude možná trochu problém, nemyslíš?!“
„To je asi to nejtěžší…“
Seděli spolu v kavárně. Konečně si to mohli dovolit. Miguel si našel práci ve skladu. Sice nebyl zrovna královsky placen, ale měl stálý příjem. Ubytovnu platit zvládnul, jídlo taky a párkrát za měsíc snad i to kafe mohlo být.
„Víš co? Něco mě napadlo! Nechám se u něj zaměstnat jako jeden z mnoha bodyguardů, ale využiji svých starých kontaktů.“
„Jak to myslíš?“
„Nastražím na něj přepadení. Řeknu pár klukům, že dostanou zaplaceno a nahraju na něj přepadení. Zaženu útočníky a on mi bude zcela věřit. Dostanu se k němu pak mnohem mnohem blíž!“
„To je skvělej nápad Migeli! Úžasný! A pro dokonalost našeho plánu se k němu vloupám přes tvojí ochranu do bytu a ty mě chytíš. Určitě bude chtít nechat zabít, ale ty to pochopitelně neuděláš. Budeme dělat jako že se neznáme, aby nemohl nikdo nic vytušit. A pak – zatáhneme ho na odlehlé místo a já se konečně pomstím! Pomstím mého brášku a sebe taky...
„Ano, to je ono! Jsi geniální. Ještě si ale změníme jména. Jak by ses chtěla jmenovat?“
„Nevím, třeba…Darja? Jo, Darja, to je ono! To se mi líbí. A ty budeš Aleš! Bereš?“
„Jasný! Darja a Aleš…“


Bylo hezké odpoledne. Slunce pálilo a Miguel si vykračoval k Michaelovému sídlu. Zastavil se zahradního plotu. Respektive ho tam zastavilo ochranka.
„Co tady chceš, vandráku?!“
„Práci!“ odvětil sebevědomě Miguel.
„Tak to jdi o dům dál! Tady bydlí Pan Robin!“
„Ale, neříkejte? To jsem nevěděl!“ replikoval posměšně.
„Potřebuji s ním mluvit! Dnes máme schůzku, dá mi práci a vás vykopne!“
„Hele, dej si vodjezd, nebo ti to rovnou tady vpálím do hlavy, jasný?!“
„Robin bude asi naštvaném, až se dozví že jste mě k němu nepustili. A to byste přeci nechtěli, v dnešní tak hezký den Robina naštvat, nemám pravdu chlapi?“

Podívali se na sebe s otazníkem v očích.
„Dobrá, zkusím Panu Robinovi zavolat, ale jestli kecáš, tak si viděl slunce naposledy, rozumíme si!“
„Naprosto!“
„Takže mám zavolat?!“
Miguel jen tak kývnul a zapálil si cigaretu.

Mobil v Robinově obýváku se rozezvonil. Asi po třiceti sekundách nepřerušovaného vyzvánění ho Robin vzal.
„Co je?!“
„Šéfe, máme tady nějakého člověka, prý s ním máte dnes schůzku ohledně práce. Máme ho pustit dovnitř, nebo radši hned odvést?“
„Cože?! Odvést!...Nebo, co že to říkal? Má mi co nabídnout?“
„Máš šéfovi co nabídnout?“
„Stoprocentně!“
„Prý má, pane!“
„No, tak ať jde dál. Doprovoďte ho sem, nespouštějte z něj oči, a když lusknu prstem, ihned ho odsud odtáhnete a dáte mu pořádnou nakládačku!“
„Ano pane!“
„Tak pojď, šéf tě teď příjme. Ale jestli budeš dělat potíže, nepřej si vidět se zítra v zrcadle!“

Vedli ho rozlehlou zahradou kolem dvou fontán, pak růžovým sadem až k vstupním dveřím. Zaťukali a Robin si ho už převzal.
„Posadíme se?“
„Jistě pane Robine, je mi velkou ctí že vás mohu osobně poznat.“
Robin potěšen jeho vlídným přístupem vycítil z jeho hlasu jakousi bezmeznou oddanost, což mu velmi imponovalo.
„Pijete whisky?“
„Od vás samozřejmě nepohrdnu, i když jsem jinak abstinent. Abych měl pevnou ruku a žádný třes. Přeci jen zbraň ke mně patří stejně jako moje paže. Jsou téměř neoddělitelné.“
„Hm,hm, zajímavé.“ Nalil dvě skleničky whisky, pro sebe víc, pro Migela o něco méně.
„No, co vás sem přivádí, - jak že se to jmenujete?“
„Aleš. Jmenuji se Aleš.“
„Dobře Aleši, takže – co mi chcete nabídnout? Peníze? Těch mám dost!“ zažertoval si sám pro sebe Robin.
„Ne, peníze vskutku ne, pane Robine. Chtěl bych Vám nabídnout něco, co si za peníze nekoupíte. Mou věrnost. Chtěl bych se stát vaší strážcem. Položil bych život za tak šlechetného člověka, jako jste vy!“

Robinovi se náhle zvedlo ego ještě o něco výše, ačkoli by si kdekdo myslel, že už to ani nejde.
„Hm, zajímavé, zajímavé! No, tohle mi ještě nikdo nikdy neřekl. No, budu si to muset promyslet, ale předběžně bychom mohli být domluveni. Nebo víte co Aleši? Dohodnuto. Ale budete plnit mé rozkazy do puntíku přesně, jinak letíte, rozumíme si?!“
„Samozřejmě!“
„Takže dohodnuto, od teď jste můj osobní strážce. Teď ale vypadněte, nemám na vás celý den!“
„Jistě, pane Robine. Těšilo mě. Mám přijít zítra?“
„Ano, zítra. Ale teď už jděte!“

Miguel odcházel z Robinova sídla. Slunce ještě stále pálilo a Miguelův stín ho pronásledoval stejně tajemně a precizně, jako on bude teď pronásledovat Robina. S Urou budou vyčkávat jen na vhodný okamžik, kdy uskutečnit jejich vražený plán. Když se za Miguelem zavírali dveře od ubytovny, kde na něj již čekala Ura, slunce pomalu zapadalo a zvěstovalo příchod noci, po které přijde nový den a sním světlá budoucnost pomsty, která by se naplnila, kdyby…
Kdyby se jen Michael neprobudil v onen nádherný den. V den, kdy mu bylo 19, jí 18.
Nebe bylo neuvěřitelně bledé, jako by dalo celému světu lehký nádech do modra. Jako by jste se dívali přes průhlednou fólii, tak jemně světle modrou, jak si jen umíte představit. Jako moře blízko pobřeží, když se na něj díváte z nějaké hory, či vyvýšeniny. Slunce pálilo, ale nebylo takové to suché dusno, kdy je člověk unaven, sotva se vzbudí. Vzduchem se šířily rozmanité vůně rozkvetlých květů. Koruny stromů, ve kterých zpívali ptáci ty nejrůznější melodie, tvořily nad vašimi hlavami zelený deštník. Blížil se školní ples, a on, Michael, čekal na dlážděné mramorové příjezdové cestičce, před domem nejúžasnější dívky, která kdy spatřila světlo světa…

Konečně vyšla. Její nádhera rozsvítila i dnešní krásný slunečný den. Jarní vánek si lehce pohrál s jejími dokonale upravenými zrzavými vlasy. Byla již oblečena do plesových šatů. Krásné bílé šaty. Lehce zkrabatělé rukavice, sahající jí téměř po lokty z ní dělali průsvitnou vílu. Vyšší bytost. Musela přijít za ním z tajemných sfér, kdesi vysoko, vysoko nad vesmírem. Snad z vesmíru nad vesmírem. Jen pro něj. Oněměl úžasem a měl pocit že se nemůže pohnout.

Ale tohle všechno ho ještě dnes čekalo. Kdo ví jak by to dopadlo kdyby se Michaelovi dnes v noci nezdál tento neuvěřitelný sen. Odešel by v dál studovat a odletěl by na Venuši? Těžko říct. Důležité ale je, že osud si nevybírá nás, ale my si vybíráme sami svůj osud. A tenhle Michael si vybral školní ples a lásku. Sbohem tedy Uro nebo snad Darjo? Youku, žij dál v poklidu na Venuši, a ty Michaele – ty se v téhle realitě nikdy nestaneš oným nesnesitelným Robinem. Čím, nebo kým se staneš už je jen na tobě…




Doslov:

Osud, sny, pocity. Proč se to děje? Nikdo neví. A existuje osud? Nebo alternativní reality? Máme svůj život pevně v rukou, nebo si život zahrává s námi? Můj názor vyjadřuje tato kniha. Kdo se sním ztotožní, možná nebude mít takový strach z osudu…

„Tímto doslovem bych se chtěl rozloučit se svými třemi hrdiny, kteří se sice nikdy nenarodili, ale v mé hlavě žili již šest let. A žijí tam i teď. Nikdy ne