Smrt a láska v nepochopitelných souvislostech část 2.

Anotace: Aneb jak jsou vědátoři šílení. Pište komentáře...

Sbírka: Smrt a láska v nepochopitelných souvislostech

Rok 2020, zápis 1.
„To rozhodně neberu. Nikam nejedu! Do žádného „posranýho“ dívčího ústavu mě nedostanete!! To byla má slova, když jsem ječela na tátu v pracovně našeho velkého prostorného domu ve Finsku. Představa, že mě prostě posílají někam do Dolního Prestonu, což musela být zákonitě prdel zakopaná, ještě abych tam jela dobrovolně! Bylo to nesnesitelné. No, ale po dvou hodinách letu, první třídou, jsem začala smýšlet jinak: „Nikdo mě nebude omezovat, což je rozhodně plus. S profesory se vypořádám hned a pak bude klid. Nikdo mě nebude otravovat, že jsem nemožně oblečená, že mám nemožný vkus na hudbu, prostě to bude můj svět.‘‘ Jediné co mi trošku dělalo starosti, byla má velká láska, kterou jsem ve Finsku musela zanechat. Marco, byl to nejlepší, co mě potkalo! Bohužel když jsem tehdy odjela, o druhém víkendu, mi napsal, že chodí s mou nejlepší přítelkyní. To jsem mu prostě nemohla odpustit. Rozhodla jsem se, že jim ukážu. Ale to předbíhám. Vraťme se k tématu. První den po mém příjezdu do Dolního Prestonu jsem měla volno, pokoj mi ještě nepřidělili, a proto jsem se poflakovala po lese. Sama. Bylo to na podzim. Ze stromů se sypalo barevné listí a já jsem procházela pod vadnoucími stromy, jejichž korunami probleskovalo slunce, bylo slyšet jen lehké šumění, jak je vítr ohýbal. Cítila jsem se jako opravdová žena ze středověku, čekající na svého temného rytíře.
Vzpomínám si, že jsem na sobě měla své nejoblíbenější šaty z černého mušelínu, v pase převázané rudou stuhou, která se vinula přes prsa a zavazovala se za krkem. Vím, že jsem byla sebejistá a naprosto uvolněná, dokud jsem nezaslechla ten divný hluk. Jakoby něco za mnou zachroptělo. Otočila jsem se a začala křičet, byl to ten nejhorší zjev, co se mohl kdy narodit!!!
Otočila jsem se a utíkala, byla jsem tak vyděšená, že ani křičet jsem už nemohla, hlavně jsem si dávala pozor, abych nespadla. Bála jsem se toho tvora! A pak když jsem téměř cítila obludu na svých zádech, zakřičel velitelský hlas! „Mortimere! Zastav se a pojď ke mně“. Pak už mluvil podmanivě, skoro mazlivě! Docela mě ovládal. Stejně jako Mortimer i já šla poslušně k tomu muži. Za ním svítilo slunce a já si ho nemohla prohlédnout. Natáhl ruku, uchopil tu mou a táhl za sebou, stále jsem se nemohla vzpamatovat z jisté slepé poslušnosti, jež mě jakoby ovládala. Pak jsem se zcela nečekaně vzepřela, jako kdyby mi to seplo! Proboha, řekla jsem si tehdy. Nesmíš mu ukázat strach, určitě věří, že jseš mu slepě oddaná! Proto jsem se rozhodla hrát. Za chvilku se otočil a řekl: „Co tady prosím tě děláš?? Neměla bys být ve škole? Je to nebezpečné. Mortimer sice ještě nikomu neublížil, ale stejně, nebyl bych rád, kdyby tě měli pohřbívat!‘‘ a mě se zdálo, že to myslí upřímně a až moc vážně, jako kdyby viděl do budoucnosti!
Nervózně jsem se zasmála a začala doufat, že jsem se nedostala do žádného průseru, ze kterého bych nemusela vyjít živá! No a pak jsem uviděla školu, rychle jsem se odpoutala a běžela do školy. Ohlížela jsem se, ale nezdálo se, že bych ho zarazila! Za pár minut jsem o tom už nevěděla. Jediné nač jsem myslela, bylo, zda mi už přidělili pokoj a s kým budu bydlet! Na recepci, byli ohromně příjemní, ta žena slíbila, že to zařídí do pěti minut, sedla jsem si na gauč a koukala na obrazy. Na zemi ležel krásný perský koberec, ale jinak nebylo v pokoji kromě té recepce nic! Naproti byl oblouk a bylo jím vidět do jídelny. Zřejmě do jídelny, protože jsem zahlédla nějaké stoly, ale neměla jsem moc času, za minutku přišla recepční a, že prý mám jít s ní. Tak jsem popadla kufry a letěla po nádherných schodech, nahoru do patra. Když jsme konečně vyšli do bůhví kolikátého patra, odhalila se přede mnou rozlehlá hala s obrovským proskleným oknem. Úplně mi ten pohled vyrazil dech. Než jsem se stihla vzpamatovat, už jsem musela jít dále. Recepční šla vpravo a zavedla mě do malého pokoje pro dvě. Zatím tam nikdo nebyl, ale nevadila mi samota. Byla jsem na ni zvyklá. Samota je dobrá, jak říkával můj praděda Fin ??Tak jsem se rozhodla, že prozkoumám tuto úžasnou budovu. Porozhlédla jsem se nejprve po pokoji a zjistila jsem, že v pravém rohu stojí jedna postel a naproti druhá, mezi nimi ležel stůl pro dvě, abychom se tam vešly a u každé té postele byl noční stolek. A naproti jedné z postelí stála obrovská almara. Bylo to krásné a útulné. Rozhodla jsem se pro tu postel vlevo, pro tu, naproti níž byla ta almara.
? Pak jsem vyšla z pokoje a potkala jednu dívčinu, byla divná! Nelíbila se mi, a proto jsem, jí za zády udělala znamení satana :-D
Bylo to moc pěkné gesto, taková Ťapka! No, šla jsem dál a zjistila jsem, že na tom samém patře jsou další čtyři pokoje. Jeden byl obydlený, tou holkou, ale ostatní ještě nejspíš obsazeny nebyli. Takto jsem prošla celou školu a rozhodla jsem se, že se seznámím se svými spolužáky, kteří už přijeli. Hlavou mi projelo, že bych se mohla poptat po tom muži, jehož jsem potkala v lese.