Stíny minulosti - I. kapitola

Anotace: I. kapitolka .... budu moc ráda za jakýkoliv komentář, děkuju

Sbírka: Stíny minulosti

Ležím na posteli a koukám na praskliny ve zdi. K tváří si tisknu sáček s ledem, který
se mi pomalu rozpouští. Nevnímám to… Ležím bez pohybu, v hlavě absolutně vygumováno…
Zase ho jednou přepadl záchvat zuřivosti, a za pár hodin se tu znovu objeví a jako omluvu přinese obrovský pugét.
Kolikrát jsem tu už takhle ležela a civěla do stropu, kolikrát jsem si už říkala, že takhle to prostě dál nejde…. Ale stejně jsem se nikdy nerozhoupala k tomu dát mu kopačky, a to z jednoho jediného prostého důvodu – miluju ho. Takového jaký je. I když to znamená, že musím trpět ty jeho nálady a žárlivé scény…
Tádádá tátá tádádá tátá. Do mého netečného zíraní náhle zazvoní mobil. Ani se nehnu. Nejspíš mi volá on nebo mamka, ani s jedním nemám chuť mluvit. Zavřu oči a přeju si, aby ta odporná malá věc zmlkla. Moje přání ale není vyslyšeno, bohužel. Ta osoba na druhém konci linky má hodně velkou výdrž.
Pomalu natáhnu ruku a zvednu hovor.
„No?“, houknu nevrle.
„No konečně. Proč si mi to tak dlouho nebrala? Hele, mám lístky do kina. Zajdem na to Wanted, jak jsem ti říkala?“, ozve se ze sluchátka hlas mé nejlepší kamarádky.
„Luci, dneska ne. Nemam na to náladu.“
„Co se stalo?“
Tohle na ní nesnáším, to věčný vyptávání. Chápu, že se mi snaží pomoc, ale zrovna teď na to není ta nejlepší chvíle.
„Nic!“, odsekla jsem.
„Aha, zase Patrik.“, dovtípí se. Neodpovídám.
„Za chvíli jsem u tebe.“, řekne a spěšně zavěsí.
S povzdechem sebou znovu plácnu do postele a snažím se zapomenou na celý svět. Dnes to byla obzvlášť drsná hádka…


„Už má deset minut zpoždění. Sakra, kde je?,“ vyhlížím Patrika a poskakuju na místě jako pružina, jaká je mi zima. Kdo mohl tušit, že bude taková kosa. Z okna vypadalo, že bude krásně, a ono ne.
Konečně v davu zahlédnu povědomou postavu. Jakmile ho spatřím prudce se mi rozbuší srdce, tepová frekvence se mi nebezpečně přiblíží ke kritické hranici obvykle vedoucí k infarktu. U mě ale ne, tohle se mi stává pokaždé, když na něj mé oči zabrousí.
Do dneška jsem nepochopila, co na mě vlastně vidí. Vždyť tmavovlasých holek se zelenýma očima běhá po světě tolik a on si vybral právě mě. Do smrti za to nepřestanu tomu pánovi nahoře děkovat – a to jsem, prosím, nevěřící..
„Ahoj,“ pozdravím ho šťastně když dojde až ke mně a nastavím mu rty k polibku. Políbí mě a můj žaludek udělá kotrmelec. „Ahoj, puso.,“, odpoví mi, chytí mě okolo ramen a v objetí vyrazíme směr nebližší kavárna, nebo nějaký podobný podnik.
„Mám hroznej hlad, tak si zajdeme někam na jídlo, jestli ti to teda nevadí,“ nadhodí po chvíli ticha. Podívám se mu do těch jeho nádhernejch čokoládovejch očí, a v tu chvíli bych mu slíbila cokoliv na světě.
„To víš, že ne. Taky mám docela hlad,“ usměju se na něj a ještě víc se k němu přimknu. Těch pár dní, co jsme ho neviděla byly pro mě hotová muka. Ale teď jsem ten nejšťastnější človíček na téhle planetě…
„Super,“ zamručí a vtiskne mi polibek do vlasů.
Sedli jsem si do jedné malinké útulné pizzerie, kde shodou okolností pracuje můj dobrý kamarád, který měl zrovna službu. Teda pro mě jen kamarád, on chtěl být vždycky něco víc, ale když jsem mu důrazně řekla, že buď kamarádství nebo nic, vybral si kamarádství.
Jen co mě uviděl rozlil se mu na tváři šťastný úsměv. Usmála jsem se nazpět a přešla k zastrčenému stolku na konci místnosti. Alespoň budeme mít s Patrikem soukromí.
Patrikovi, kterému naše mimoslovní konverzace neušla, se zúžili oči do malinkých štěrbinek. V duchu jsem si povzdechla – ten kluk má jednu jedinou chybičku, ale bohužel dost podstatnou, a to žárlivost. Pořád jsem ještě nepochopila proč žárlí, já bych ho přece nikdy nezradila… Snažila jsem se mu to už tisíckrát vysvětlit, ale bylo to asi stejně efektivní jako házení perel sviním. Holt starého psa, novým kouskům nenaučíš, a žárlivost byl pěkně hluboko zažraný zlozvyk.
„Tak co to bude?,“ ozval se nade mnou Markův hlas. Podívala jsem se na něj. „Ahoj, Veru,“ artikuloval němě a mrknul na mě. Z druhého konce stolu se ozval skřípot zubů. Sehnula jsem hlavu dolu, znovu se zahloubala do jídelního lístku a snažila se vybrat jídlo z nespočet nabídek. Objednávku pití jsem nechala na Patrikovi, ví stejně dobře jako já, co mám a co nemám ráda.
„Jednu láhev Lambrusca, pak jednou jemně perlivou Matonni a pro mě Colu.“
Jen co dozněli kroky odcházejícího Marka, zvedla jsem hlavu a usmála se na toho úžasného kluka naproti mně. Ale jakmile jsem spatřila jeho výraz, zmrznul mi úsměv na rtech.
„Kdo to je, že se k sobě chováte tak důvěrně.“
„Marek, můj kamarád. Ale my se k sobě nechováme důvěrně. Jak tě to napadlo?“
„Nelži mi. Sám jsem to viděl.“
Povzdychla jsem si, už je to tady zase.
„No tak, Patriku, vždyť víš, že miluju jenom tebe. Je to jenom kamarád,“ chlácholila jsem ho a vzala ho za ruku. Patrik mi jí ale prudce vytrhl a okázala mě začal přehlížet.
Ruku jsem vrátila zpátky do původní polohy a znovu se začetla do lístku – v takových chvílích je lepší si ho nevšímat, ono ho to za chvíli přejde, většinou.
„Už máte vybráno?,“ zeptal se Marek, když náš obsloužil, a vyčkávavě se na nás podíval, v ruce připravený notýsek a propisku v pohotovostním režimu.
Pohledem jsem naznačila Patrikovi, ať si vybere první.
„Já si dám Capriciosu.“
„A já Gnocci se sýrovou omáčkou, kuřecím masem a špenátem,“ přečetla jsem z jídelního lístku svou objednávku.
„Tak jak ses měl v Plzní?,“ zeptám se ho jakmile Marek odšupajčí vyřizovat objednávku.
„Stejskalo se mi,“, povzdechne si. „Pojď sem.“
Vstanu, překročím vzdálenost mezi námi a sednu si mu na klín. Patrik mě objeme kolem pasu a hlavu si zaboří do mých vlasů.
„Mě taky,“ zašeptám a políbím ho.
Naše jazyky si vyjdou vstříc a rozehrají bitvu o převahu, po chvíli se ale uklidní a naše polibky jsou čím dál tím hlubší.
„Ehm,“ odkašle si někdo. „Tady máte jídlo a dobrou chuť.“
Mít pistoly tak bych v tu chvíli Marka zastřelila a podle přerývaného nadechnutí na tom Patrik byl úplně stejně. Neochotně teda slezu z jeho klína, sednu si na své místo a s chutí se pustím do jídla. To jídlo je určitě vynikající, ale já ho nevnímám, očima visím na dokonalém obličeji člověka naproti.
Je to rozhodně ten nejhezčí kluk, kterého jsem viděla. Černé nakrátko ostříhané vlasy, hluboké čokoládové oči a ty nejkrásnější a nejsmyslnější rty.
„Máš doma někoho,“ zeptá se mimochodem a mě probere ze zamyšlení.
„Ne, asi ne. Máma se vrátí až večer a táta je na služební cestě.“
„Tak pak zajdeme k tobě.. Chci tě,“ zašeptá a koukne mi do očí. Tělem se mi rozlije vlna slastného očekávání.
Jen co Patrik zaplatil, vypadli jsme z pizzerie a spěchali na autobus, abychom byli co nejdříve doma. Markův smutný pohled při loučení by mě jindy asi rozlítostnil, ale dnes jsem byla myšlenkami u nadcházejícím odpoledne.
Cesta domů, která jindy rychle uteče, se dneska táhla jako šnek. Už, už jsem křikla na řidiče, aby nejel takovým šnečím tempem, ale naštěstí jsem se udržela. Nemálo mi k tomu pomáhalo vědomí, že čím delší čekání bude, tím lepší to bude zážitek.
Jen co za námi zapadly venkovní dveře prudce jsme se objali a hladově políbili. Patrik si mě vysadil do pasu a poslepu mě donesl až do pokoje – byl tu už tolikrát, že cestu znal nazpaměť. Tam mě opatrně položil na postel a nedočkavě si začal svlékat oblečení.
Naše milování bylo úžasné dravé a rychlé, po tak dlouhé době se ani není čemu divit..
Ležíme vedle sebe a těžce oddychujeme.
„Bylo to nádherný,“ zašeptám a přitulím se k němu ještě víc. Pak mě ale zradí lidské potřeby a já musím vylézt a ještě omámená se dopotácet na záchod.
S radostným úsměvem vylezu z koupelny a vejdu do pokoje. Chci něco říct, ale Patrikův výraz mě zadrží.
Pohlédnu na jeho vztekem zkřivenou tvář a můj mobilní telefon válející se za posteli.
„Co to má znamenat?!,“ zařve a výhružně se na mě dívá.
Absolutně nechápu, co myslí, tak přejdu k posteli a zadívám se na mobil. Na displey bliká otevřená smska. „Ahoj, tak kdy zajdeme na ten oběd, co si mi slíbila.“
„To mi psala Nikola.“
„Nekecej, Nikolu máš uloženou, ale tohle je jenom číslo.“
„No jo. Ona má nový, já jsem si ho ještě neuložila.“
„To vykládej holubům!“
„Tak tam zavolej a uvidíš, když mi nevěříš.“
Chvíli na mě ještě naštvaně kouká, pak mi ale vyrve mobil z ruky a vytáčí. Po chvíli ho naštvaně zaklapne a prudce se ke mně otočí.
„Tak Nikola to rozhodně nebyla, ozval se mi mužský hlas.“
„Cože?“
„Nedělej překvapenou! Tak takhle je to, ty mě klidně podvádíš.“
„Ala já tě…“
„Nelži mi?!“
„Já ti nelžu…“
PLESK!!
Vyjeveně na něj koukám a držím si bolavou tvář. Patrik mi můj pohled oplácí, ale pak beze slova odejde a práskne za sebou dveřmi.


Crrr.
Trhnutím se vyhoupnu do sedu. Tímto pohybe si shodím mokrý sáček na sebe, čímž jsem celá mokrá , pár okamžiků nevím co se děje.
Crrr. Crrr. Zazvoní znovu zvonek.
Rychle se zvednu a běžím ke vchodovým dveřím. Musela jsem asi usnout, nebo co..
„Ahoj. Ty si spala, že si mi tak dlouho neotvírala?,“ pozdraví mě Lucka, ani se na mě nepodívá a drze mi nadupe do bytu.
„Tak povídej, co se stalo? Proč...,“ zasekne se vpůli věty a vyděšeně na mě kouká. „Kristepane, už jsi se viděla?“