Posluchač - Změna plodí vždy další změnu

Anotace: Čím je Samantha tak zvláštní? A jaký vlastně vedla život před tou nehodu?...za chyby se omlouvám

1. KAPITOLA - Změna plodí vždy další změnu

Prázdniny končí a nastává ta všemi očekávaná chvíle - první školní den. Skoro každý se nemůže dočkat toho, až bude zase ve škole se svými kamarády. Bohužel tento případ nejsem já. Většina těch, co musejí přejít na jinou školu se tohoto dne hrozí. Nové začátky jsou většinou děsivé, jako krok do neznáma. Nová škola, spolužáci a učitelé. Touto změnou jsem chtěla začít novou kapitolu svého života. Napravit chyby minulých let. Konečně udělat krok dopředu a zbavit se předsudků. Zahodit svojí minulou osobnost. Naštěstí tohle mi vždycky šlo. Svůj herecký talent jsem si trénovala asi 8 let. Teď konečně můžu ukázat svojí pravou povahu a osobnost.
Mnoho věcí se ale může pokazit. U mě se pokazila hned první věc. A touto věcí byl výběr školy. Čekali jste spíš problémy se schizofrenií, ale já jsem odolný člověk. Už ve druhé třídě jsem zjistila, že nějak moc nezapadám mezi vrstevníky. Když se mi spolužáci vyhýbali a tajně za mými zády šeptali: „Ta je nějaká divná ne?!“ , tak takový problém potřeboval radikální řešení. V té době jsem začala úspěšně hrát roli třídní rebelky. Toto řešení mi změnilo část života. Je těžké vystoupit z rozjetého vlaku. Jediná moje šance byla právě změna prostředí. S lidmi, co mě neznají se můžu snáze stát sama sebou.
Výběr školy byl ale opravdu největší problém. Většinou si každý může rozhodnout sám na jakou školu půjde, ale já ne, zatím ne. Rodiče, spíš matka, chtěla, abych chodila na dívčí katolickou školu. To bych si ani neškrtla. Je mi 16, jsem docela pohledná blondýna a ještě jsem neměla kluka. Teda oficiálně. Těch neoficiálních bylo docela dost, ale za to může můj rušný život na základce. Kluci! Věčné téma sporů s matkou. Tohle je zrovna věc, co nechce nikdy řešit. Většinou řekne: „Máš na to ještě dost času nebo počkej až budeš větší.“ Ale sakra já už jsem snad dost stará na to, abych s někým oficiálně chodila.
Další problém bylo to, že na tuto školu bude chodit moje bývalá spolužačka. Tímto by byl můj plán v tahu. Katolická škola, to určitě. V duchu jsem si říkala: „To by jste mě rovnou mohly zavřít do ústavu pro duševně choré jen s ženským personálem.“ Vyšlo by to asi stejně. Ale toto jsem samozřejmě nemohla říci nahlas, protože naše rodina si zakládá na slušném chování a taky se nechci dožít vysvětlování: „A proč zrovna ústav pro duševně choré?“ Tak jsem řekla jedinou přípustnou větu co jsem mohla: „Vy si jako myslíte, že mě donutíte chodit na nějakou školu panna-až-do-smrti?“ Zkoušela jsem vymyslet nějakou jinou, ale tohle byla jediná na kterou mi matka nemůže odpovědět otázkou. Také jsem měla to potěšení vidět výraz, který udělala. Taková slabá náplast za všechno. Chvíli jsem na ní zírala. Nejdříve zčervenala a poté začala lapat po dechu, až jsem se začala bát, aby se neudusila. Samozřejmě, že se to neobešlo bez nějakého trestu, ale na to už jsem vcelku zvyklá. Některé věci se prostě nezmění. Nějaké to domácí vězení mě přece nerozhodí.
Naneštěstí jsem měla i kázání. Moje matka se ho velmi ráda ujala. Začala takto: „Nemysli si Samantho, že tady budeme trpět ty tvoje výstupy. Přeci jenom už jsi mladá dáma, co by se neměla chovat jako nějaká…ta…pouliční coura. Patříš do velmi ctěné rodiny, která se honosí jménem Grace a s tím přicházejí i nějaké společenské zásady. To si pamatuj.“ Trošku si přibarvovala s tím „honosným jménem“ ale říct to, tak mám ještě větší průšvih. Proto jsem se musela tvářit, že všemu rozumím a na všechno kývat. To možná bylo větší utrpení, než ten takzvaný trest.
Skoro jsem se rozloučila s nějakou normální školou pro dívky mého věku. Jakákoli jiná ne-dívčí škola, na kterou by nechodil nikdo koho znám, by byla lepší. Pár dní jsem měla ve tváři takový ten zoufalý výraz. Doufala jsem, že to aspoň na někoho doma zabere. Nakonec se mne překvapivě zastal otec. Musela jsem slíbit, že už nikdy nic takového neřeknu a že se to budu snažit odčinit. Trest si vymyslí matka. To jí vždy šlo. Ale já jsem vlastně vyhrála. Můžu si mohla vybrat školu jakou chci. V to jsem ani zdaleka nedoufala. Po mém výstupu bych čekala nějakou dívčí internátní školu v Anglii. Štěstí bylo asi v tu chvíli na mé straně. I když jsem si pak vybrala ten nejlepší ústav jaký jsem mohla, má to jeden háček. Neznám nikoho, kdo semnou nastoupí do prvního ročníku. I když by to mělo být vlastně dobře. Ale na jednu stranu mě to trochu děsí. Z toho prvního dne na střední mám zatím smíšené pocity, ale mohu doufat, že to nebude zas takové fiasko.

Nastal ten osudový den. Ráno mě násilně vzbudila naše hospodyňka, paní Mülerová. V naší rodině je asi 10 let a už má vyzkoušené všechny druhy budíčků. Strhnutí peřiny a řvaní slova „budíček“ na mě působí asi nejvíc. Zato ho ale i nejvíce nenávidím.
Vstala jsem a pomalu se šourala ze schodů a poté do jídelny. Čekala tam na mě připravená snídaně. Ta ve mě v mžiku zmizela. V pokojíčku na posteli se ukázala moje školní brašna, kterou mi našla hospodyňka. Naházela jsem do ní učení a nějaké pero. Největší dilema jsem měla s oblékáním. V tu chvíli bych dala cokoli za školní uniformy na internátě v Anglii. Kecám, jsem ráda že mohu mít svobodný výběr. Musela jsem najít něco, co nosí každý. Nakonec jsem si vybrala puntíkatou košili s krátkým rukávem a tmavé džínové tříčtvrteční kalhoty. Takové to klasické oblečení abych moc nevyčnívala z davu. O to mi šlo hlavně. Nenápadnost rovná se žádné problémy. Když nastal čas odchodu, vzala jsem si svou brašnu a rozloučila jsem se s paní Mülerovou. Rodiče už jsou touhle dobou dávno v práci.
Matka je bankovní poradkyně v nějaké velké firmě a otec je právník. Vydělávají docela dost, takže jsme poměrně bohatá rodina. Máme nádhernou vilku s velkou zahradou dvě ulice od náměstí. O zahradu se samozřejmě starají nějací najatí lidé. Dá se říct, že doma nemusím hnout ani prstem. Za to musím s rodiči navštěvovat všemožné akce, party a oslavy, kde mě ukazují jako zvíře v zoologické zahradě. Někdy si zase připadám jako exponát v muzeu. Na první pohled se může zdát, že to je idylka, ale opak je pravdou.
Po cestě do nové školy mě střídavě přepadávaly návaly horka a úzkosti. A to jsem si myslela, že se budu chovat jako dospělá, s nadhledem. Největší paniku jsem pocítila, když se přede mnou objevila budova školy. Jezdila jsem kolem ní skoro každý den a až teď jsem si všimla jak je obrovská. Bílo-šedá stavba s plochou střechou a okny, které se v pásech táhly kolem ní. Přiblížila jsem se asi o 200 metrů a pořád zírala na tu obrovskou budovu. Poté jsem zahlédla pár lidí co do ní vcházejí hlavními dveřmi a nenápadně jsem se přidala k nim. Vešla jsem tedy těmito dveřmi do školní budovy a ocitla jsem se na široké chodbě. Na druhém konci chodby byly skoro stejné dveře jako ty, kterými jsem právě vešla. Akorát byly měně zdobené. Po levé straně byly skříňky na věci, nezářili zrovna novotou, ale nejhorší také nebyly. Po pravé straně se v pravidelných rozestupech objevovaly dveře. Nad prvními dveřmi stálo napsáno učebna 100, nad druhými učebna 101 atd. Za čtvrtými dveřmi se chodba stáčela za pravý roh a tam pokračovala až k dvojitému schodišti.
První krok jsem tedy měla za sebou. Stála jsem na této chodbě a rozhlížela se jestli nebudí můj zjev zbytečnou pozornost. Mohla jsem si oddychnout, nikdo se na mě ani nepodíval, snad jen jedna dívka o mě zavadila zvědavým pohledem. Věděla jsem, že musím najít učebnu 105, kde se dnes bude odehrávat moje první vyučovací hodina. Zahnula jsem tedy za roh a počítala s tím, že zde po mé pravé ruce budou dveře do učebny 105. Ne, nebyly. Nezbývalo mi nic jiného než vyjít schody do druhého patra. To, jako by bylo dvojčetem patra předchozího. Nemusela jsem tedy ani moc přemýšlet a zamířila jsem si to rovnou do učebny 105.
Většina třídy už seděla na svých místech. Naštěstí bylo volné jedno místo v předposlední řadě. Každý zde měl svůj vlastní stolek a židli takže strach, že budu mít nějakého hrozného spolusedícího, pominul. Abych zhruba popsala své nové spolužáky. Bylo tady spoustu peroxidových blondýn, pár rockerů a dva emaři a emařky - pravděpodobně dva páry. Zbytek třídy vypadal překvapivě jako docela normální lidi.
Než jsem se stihla usadit na své místo, vešel do třídy náš pan profesor. Poté vše probíhalo, jak jsem čekala. Profesor se nám představil - nějaké hrozné jméno které ani neumím vyslovit - a začal číst docházku, nikdo nechyběl. Jako další bod bylo dlouhé povídání o historii školy a kratší povídání a našem rozvrhu a o předmětu, který nás bude učit - jak já nenávidím biologii. Celkově byla všechna povídání nudná, ale dalo se to přežít. Ale zažít takovýchto šest hodin, to už bylo skoro nad moje síly. Naštěstí nás slečna Wiliamsová, která vyučuje dějepis, pustila poslední hodinu o něco dříve. Svatá to žena. Všichni jsme měli namířeno na stejné místo - do jídelny. Hlady už jsme skoro i šilhali. V jídelně jsem se zařadila do fronty. Když na mě přišla řada vzala jsem si tác s jídlem a zamířila k jednomu z volných stolů. Jediná chvíle dne, kdy má člověk klid na rozjímání. Přemýšlela jsem zrovna nad dnešním dnem. Vše zatím probíhalo podle plánu. Nepoutala jsem pozornost, neurazila jsem žádného učitele nebo spolužáka a k mému překvapení jsem se nestala ani středem posměchu nebo alespoň nějakého kanadského žertíku – moje blonďaté vlasy k tomu vyloženě vybízejí. Neskutečné, s mým zvláštním smyslem pro humor, který nikdo nechápe a nadáním říkat lidem vždy pravdu, to bylo mile překvapující. Z jídelny jsem odešla brzy. Ostatní se ještě hlasitě vybavovali se svými kamarády nebo se smáli tak, že to až uši trhalo. Domů jsem šla pomalu a pořád rozebírající svůj první školní den. Měla bych být šťastná, ale něco mě trápilo. Nemohla jsem, ale přijít na to co, tak jsem se o to brzy přestala zajímat.
Doma mě vítala jen hospodyňka, protože rodiče pracují od svítání do setmění. Skoro doslova. Práce pro ně znamenala víc než já a peníze pro ně znamenaly dokonce víc než život. Někdy jsem až moc hlasitě dávala najevo svůj názor o nich, ale většinou z toho byl jen pohlavek nebo domácí vězení. Dneska jsem toho moc v plánu neměla. Vzala jsem si věci a šla po schodech do svého pokoje v druhém patře. Na tomto patře byla i moje soukromá koupelnička, ložnice rodičů a jejich koupelna. Z čirého aktivismu jsem si udělala těch pár domácích úkolu a pak si šla odpočinout kreslením. Jediná činnost, která mým rodičům nevadila a kterou občas i podporovali. Třeba, když mi koupili krásný kreslířský stůl, který je v pokoji hned pod oknem.
Ústředním bodem místnosti je moje postel s rámem z tepaného železa. Vlevo od ní je šatní skříň se zašupovacími dveřmi, která zabírá celou levou stěnu. Můj pokoj není zrovna moc velký, ale je velmi prakticky řešený. Žádné zbytečnosti zde nemám. Předpokládá se, že zde budu mít vylepené nějaké plakáty nebo všude po pokoji plyšáky nebo něco podobně infantilního, jako každá dívka v pubertě, ale asi jsem vyjímka. Jedinou osobní věc co mám v pokoji je můj deník, který mám v nočním stolku vlevo od postele. Nemyslete si, že jsem nějaká potrhlá holka, co si každý den napíše do deníčku datum a pod to: „Můj milý deníčku…“ Dál to už asi všichni znáte. Ne, tohle opravdu nedělám. Do deníčku si občas napíšu něco zajímavého, co se mi stalo nebo něco, co bych si měla zapamatovat. Tento deníček mám už asi od svých šesti let a jsou v něm zaznamenány události, na které bych si už asi normálně nevzpomněla.
Jako další projev osobnosti nebo charakteru člověka považuji jeho záliby, koníčky a práci. Já mám své kreslení, jsem v něm vcelku dobrá, ale beru ho spíš jako hobby, než jako obor, kterému bych se chtěla později věnovat. Zatím nevím, co bych chtěla dělat, ale předpokládám, že mě osud překvapí ve chvíli, kdy to budu nejméně čekat.
U kreslení ubíhá čas hodně rychle. Když jsem měla nakreslenou celou postavu a už už jsem ji chtěla obtahovala černým fixem, uslyšela jsem jak mě hospodyňka volá. Předpokládala jsem, že je to kvůli večeři. Seběhla jsem tedy po schodech dolů, rovnou do jídelny. Můj předpoklad byl správný. Večeře byla už na stole. Překvapení ale bylo to, že moje matka s otcem se vrátily z práce a už seděli u stolu. Rychle jsem se posadila na své obvyklé místo, v čele stolu. Hospodyňka nám naservírovala jídlo a pak odběhla do kuchyňky mýt nádobí. Při večeři nepadlo ani jedno slovo, jak už bývá zvykem. Po ní se šel otec dívat na televizi do obývacího pokoje. Moje matka většinou chodí hned spát, ale dneska ne. Po jídle jsem chtěla jít do svého pokoje, ale ona mi zatarasila cestu a začala mi nenápadně klást otázky. Jak neslýchané, to už neudělala od doby, co se snažila ututlat, že vyhodila moji oblíbenou chůvu. První otázka byla opravdu nečekaná: “Jak se dneska máš?“, otázka: “Co bylo ve škole?“ následovala hned po ní. Na všechny jsem stručně odpovídala. Hrozně mě zajímalo, proč se tak nejednou chce kamarádíčkovat. Ve chvíli její nepozornosti jsem udeřila já svojí otázkou: “Řekni mi cos prosimtě provedla?“
Matka se zajíkla, pak se začervenala a řekla: “Jeden můj spolupracovník má syna, víš?“
“Ne nevím, ale co ten má s tím společnýho?“, to byla osudová otázka, proč jen jsem se ptala.
“Myslím, že jsem vám domluvila schůzku na čtvrtek odpoledne.“
„Jako to myslíš rande?“ Ani v duchu by mě nenapadl tak katastrofický scénář. Jediné co ještě stihla říci bylo: „Omlouvám se“ a pak jsem utíkala do svého pokoje. Natruc jsem hlasitě bouchla dveřmi. Co si to o sobě myslí. Já určitě vím, že nepotřebuji nějakého kluka co mi ona vybere. Sama mám výběr víc než dobrý. Pořád mi ale vrtalo hlavou proč tak najednou. Litovala jsem, že jsem se jí na to nezeptala. Teď mi už určitě nebude chtít odpovědět. Asi na to budu muset přijít sama.
Další dny probíhaly vcelku normálně. Ve škole to docela šlo. Někteří učitelé si do teď nevšimli, že jim do třídy chodí někdo se jménem Samantha. Brala jsem to zatím spíše jako pozitivní věc. Méně pozornosti znamená méně průšvihů. Doma se mi matka snažila co nejvíce vyhýbat. Když jsme na sebe náhodou narazily vrhala jsem na ni vražedné pohledy. Pak přišel čtvrtek, můj den D. Den ve znamení rande. Tedy pro matku „rande“, pro mě spíše zabití odpoledne. Super. Školu jsem si odseděla bez větší aktivity a poté vyrazila na místo setkání. Měli jsem zamluvené dvě místa v místní kavárničce. Pěkný podnik s výbornou kávou. Jedno plus pro toto „rande“. Po cestě jsem přemýšlela nad tím jak asi ten kluk vypadá. Nikdy jsem ho neviděla. Najednou jsem si uvědomila, že se mi svírá žaludek. Ještě abych měla trému, fakt super. Já se zkušenostmi co většinou holky v mém věku nemívají a mám trému. To je k zbláznění. Zastavila jsem se hned, jak se přede mnou otevřel velký prostor náměstí. Dominantou je velká věž radnice s velkým kulatým ciferníkem hodin, naproti místu kde jsem stála. Kavárnička byla na pravé straně náměstí, vpravo od parčíku, který byl před radnicí.V duchu jsem se povzbuzovala. Když jsem se konečně uklidnila mohla jsem vydat na cestu k místu setkání. Než jsem tam došla moje tréma se ještě zvýšila. Pocit že na mě všichni civí tomu moc nepřidal. V tuhle chvíli by si chlap řekl nebuď baba, ale potíž je v tom, že já jsem baba. S tím asi už nic neudělám. Jen co jsem se dostala ze všetečných pohledů lidí, trochu se mi ulevilo. Prošla parčíkem a cestička mě zavedla až před kavárničku. Je to jeden z mých nejoblíbenějších podniků ve městě. Nejen kvůli kávě, ale taky kvůli interiéru a vlastně i exteriéru. Prostě všechno je dobré. Venku před podnikem jsou dva kovové stolky se židlemi a nad tím vším je natažená pruhovaná markýza. Spolu s květinami a stromy do vyvolává dokonalý pocit soukromí a intimity. V nejhlubším koutku duše jsem vyškrábla kousek sebevědomí a šla si sednout ke stolku, u kterého seděl překvapivě moc pohledný kluk. Spíše než kluk by sedělo muž. Mladík vstal podal mi ruku a představil se: „Těší mě, já jsem Joshua Brent a vy musíte být Samantha.“ Něco jsem zablekotala ve smyslu, že mě taky těší a poté jsme se usadili. Když přišla číšnice ani se mě nezeptal, co si dám a hned objednal dvě kávy. Jen co číšnice zmizela ve dveřích, prohodil něco o tom jestli mi to nevadí. Samozřejmě že nevadilo. Po klasických seznamovacích otázkách skoro opadla moje tréma. Dokonce jsem se začala cítit až dobře. Nějak záhadně se na mě přesunul ten jeho klid a vyrovnanost. Najednou pronesl velmi překvapivou větu: „Taky ti tuhle schůzku rodiče domluvili bez toho, aby se tě zeptali?“
„No vlastně jo. Netušila jsem, že na světě existuje ještě někdo kdo je „řízen“ vůli rodičů.“, zasmála jsem se tak, aby si toho všimnul. No jo hold praxe, jak ubohé, já vím. Samozřejmě si všiml a úsměv opětoval a odpověděl:
„Bohužel já taky. Byl jsem obětí rodičovské nadvlády nad našima, podle nich ubohejma životama. Skončilo to velkou hádkou a něčím ve smyslu, že na tuhle schůzku teda nemusím, jestli je to podle mě omezení svobody.“
„Ale proč si teda přišel?“
„Vlastně ani nevím, asi ze zvědavosti“
„Zvědavost jo!? A jsem pro tebe zklamáním nebo překvapením?“
„Chceš pravdu? Jsi překvapením. Čekal jsem spíš někoho, jak bych to řekl, méně inteligentního.“
„Takže já jsem podle tebe inteligentní? A co ještě jsem?“
Pokud jsem dobře viděla tak se malinko začervenal a řekl: „Jsi velmi pohledná a, i když si myslíš něco jiného, tak i velmi neobyčejná. Někdo takovej se v dnešní době málo vidí“
Teď mě dostal a já nevěděla co říci a zeptat se čím přesně jsem neobyčejná se mi zdálo hloupé.
„Nemusíš nic říkat. To nevadí. Asi by jsme měli změnit téma, než se dostanu do rozpaků i já.“
Lehce se zasmál a já odpověděla strohé: „To by jsme měli.“
„Tak tedy začnu já. Tvoje matka mi říkala, že ráda maluješ, je to pravda?“
„Ano je, zrovna zkouším všechno kolem figurální kresby, ale pozadí mi moc nejdou, proč se ptáš?“, tenhle rozhovor byl pro mě tak přirozený jako dýchání, v tom dobrém slova smyslu.
„Já jen, že už nějakou dobu taky kreslím a tak mě napadlo jestli by jsme si nemohli nějak navzájem pomoci?
„To je skvělej nápad, zrovna teď by se mi hodil nějakej kritik. Sám sobě si člověk docela špatně zkritizuje dílo.“
„To znám. Co třeba v sobotu v tuhle hodinu?“
„Jo, to mi vyhovuje.“
„Já vezmu všechny svoje výkresy a ty mi k nim něco řekneš, jo?“
„Klidně, ale na oplátku ty řekneš něco k mým.“
„Domluveno.“
Chvilku jsme ještě seděli a mlčeli. Dopili jsme svou kávu a poté se rozloučili a šli každý svým směrem. To rande nebylo zas tak hrozný, jako v mých představách. Dokonce mohu říci, že se povedlo. Nějaká ta jiskra mezi námi přeskočila, ale nemohu vědět jestli on něco takového taky cítí. Uvidí se až za čas.
Jen co jsem otevřela dveře do domu, vrhla se na mě matka a začala mě vyslýchat: „Jakpak to šlo? Rozuměli jste si? A domluvili jste si další schůzku?“
„Zpomal! Jo dobrý. Rozuměli a ano v sobotu se sejdeme opět v té kavárně.“
Matka se zaradovala objala mě zvesela šla do ložnice. Mě ale neudělalo moc radost, že jsem jí udělala radost. Sakra. Odhodila jsem boty stranou a šla jsem do kuchyně abych snědla něco sladkého na zlepšení nálady. Čokoláda se zmrzlinou vždy zaberou. Je to moje vlastní receptura na chmury. Poté jsem se odebrala do svého pokoje. Tam jsem se zamknula, lehla si na postel a zapnula nahlas starý magneťák. Matka ho už chtěla několikrát vyhodila, ale vždy jsem ho bránila vlastním tělem. Takový magneťák se už moc nevidí. Vložila jsem do něj svoje oblíbené cédéčko, napsala jsem do deníku malou poznámku: „Seznámila jsem se s Joshuou Brentem,“ a poté jsem začala jsem přemýšlet, jak jinak než nad sebou. Co bych měla změnit na svém chování a tak dále. Verdikt byl, že bych si měla najít nějakou spřízněnou duši. Jelikož jsem si do teď ve škole hrála na mrtvého brouka tak to bude trošku problém. Ale nějak to snad zvládnu.
„Áááá, zase do školy“, byla moje první slova další den ráno. Neohrabaně jsem se dostala z postele a pak proběhla moje každodenní rutina – připravit učení, nasnídat se, zkulturnit se a hurá do školy. Teda až na to hurá to tak většinou bývá. Rodiče zase pracují, takže jsem se dnes opět loučila jen s paní Mülerovou. Matka mi ale aspoň nechala na stole vzkaz: „V lednici máš svačinu a pozdravuje tě syn pana Brenta ;-).“ Toho smajlíka si mohla odpustit. Když na tím tak přemýšlím, tak jsme si vlastně nevyměnili s Joshuou mobilní čísla. Snad s tou sobotou nebude nějaký problém.
Popadla jsem brašnu a šla jsem na nejbližší autobusovou zastávku. První den jsem ještě šla pěšky, poté moje nadšení opadlo. Vozit se je mnohem pohodlnější. Po chvilce čekání přijel náš žlutý školní autobus. Ne, že by všechny nebyly žluté. Když jsem nastoupila zrak mi padl na moje oblíbené místo, na které si vždy sedám já. Je skoro vzadu a tak schované, že na něj není skoro vidět. Nějaká dívka si právě na toto místo sedla. Taková celkem nenápadná s černými vlasy na mikádo a silně černě zvýrazněnýma očima. Přistoupila jsem k ní a zdvořile jsem řekla: „Ahoj, nevadí ti, že tohle je moje místo?“
Dívka odpověděla zvláštním medovým hláskem: „Myslím, že tady je místo pro obě. Sedni si.,“ a sundala svůj batoh ze sedačky a ukázala na místo vedle sebe. Chvíli jsem přemýšlela jestli si mám sednout nebo ne, ale něco mi říkala ať si sednu. Tak jsem ten hlas poslechla. Autobus se rozjel a my jen seděli skoro se ani nehýbaly. Náhle to ticho prolomil její hlásek: „Ty jsi Sam, že? Já jsem Amy.“
„Jo. Těší mě.“
Podaly jsme si ruce a tím naše konverzace skončila. Neustále mi vrtalo hlavou, kde jsem tu dívku viděla. Určitě jsem ji už viděla. Autobus zastavil a všichni vystoupili i já. Pomalu jsem se šourala ten kousek do školy. Ta dívka, Amy, mě předešla a když vcházela do školy zavolala na mě: „Ještě se uvidíme.“ To mě vytrhlo z přemýšlení o tom, kdo Amy je a přidalo to další otázku - co chce.
Jen co skončila druhá hodina, šla jsem si vzít učebnice ze své skřínky. Když jsem se pak vracela zpátky do třídy, na chvilku mě hlavou probleskl obrázek z mého prvního dne, tady na škole. Blonďatá dívka v puntíkaté košili, která stojí na dlouhé chodbě a přemýšlí o tom jestli si ji někdo nevšiml. Další postava na tomto obrázku je malá nenápadná dívka co se na ni zvědavě kouká. Blonďatá dívka jí nepokládala za důležitou.. Kdyby jen věděla jak moc se mílí.
Nato mi to všechno došlo. Amy byla ta dívka, co si mě prohlížela první den. Jak jsem si jí mohla nevšimnout. Na chvilku mě zachvátila panika, ale hned jsem se zase uklidnila a došla do třídy. Zrovna se zvonilo. Škola uběhla jako voda a já mohla jít konečně domů. Amy už jsem ten den nepotkala.
Nastala sobota, den mého opětovného setkání s Joshuou. Docela jsem se těšila až ho zase uvidím. Z postele jsem se vyhrabala těsně před obědem. Matka trochu remcala, že je nezdravé spát tak dlouho. Neměla jsem náladu se hádat takže jsem jen nepřítomně zamumlala: „No jo.“ Po obědě mě napadlo že bych si mohla skočit do města koupit pár učebnic co mi chybí a pak si jít sednout do kavárny a počkat na Joshuu. V duchu jsem si říkala, že je to dobrý nápad. Našla jsem nějaké výkresy co jsem mu slíbila přinést a uložila jsem je srolované do brašny. Z pokladničky jsem vysypala pár dolarů a strčila jsem je do kapsy. Když už jsem chtěla odejít z domu tak jsem si uvědomila že nikdo neví kam jdu. Nepokládalo jsem to za důležité a rychle jsem opustila dům.
V knihkupectví neměli učebnice co jsem chtěla, tak mě je museli objednat. Jelikož jsem měla ještě spoustu času navštívila jsem ještě obchod s oblečením. Byly tam nádherné šaty, měly rovný výstřih, zúžený pas s bílým tenkým proužkem a těsně nad koleny měli jemnou kraječku, která šaty zakončovala. Bohužel byly černé ale i tak byly krásné. Neodolala jsem a šatičky jsem zaplatila a složila do tašky. Když jsem stála před obchodem koukla jsem se na hodiny na radnici. Do schůzky zbývala asi hodina. Rozhodla jsem se, že si půjdu sednout do kavárničky a něco si objednám. Venku bylo volné místo, tam kde jsme seděli minule, tak jsem ho ihned obsadila. Jen co jsem si sedla objevila se číšnice a já si objednala jahodovou zmrzlinu a sklenici koly. Seděla jsem tam skoro věčnost. Slunce se blížilo k horizontu. Už bylo dokonce hodinu po plánovaném času schůzky a Joshua ne a ne se objevit. Čekala jsem ještě hodinu a dvě kávy a poté jsem odešla. Domů se mi ještě nechtělo. V parku jsem se usadila na lavičku a vytáhla svůj malý přehrávač. Jelikož jsem nevěděla jakou písničku si mám pustit, tak jsem dala náhodný výběr. K mému překvapení začala hrát písnička se slovy: „Láska, láska to je vždy zklamání nečekej na ni je to jen přání…“ Text moc nedával smysl, ale i tak byla píseň moc hezká. Najednou když písnička skončila uslyšela jsem kroky. Zvedla jsem hlavu a tam stál Joshua. Nemohla jsem tomu uvěřit, on přišel.
„Kde jsi byl tak dlouho?“
„Vždyť víš.“
„Ne nevim.“
„Zkus přemýšlet. Kde bych tak mohl být? Proč bych se jinak opozdil?“
Pak jsem se podívala na čas abych mu mohla pořádně vynadat ale najednou na místě kde stál nikdo nebyl. Myslela jsem že to je nějaký žert tak jsem ho volala, ale nikdo se neozval. Přeběhl mi mráz po zádech tak silný že jsem se až otřepala. Rychle jsem se zvedla a namířila to rovnou domů. V půlce náměstí jsem zpanikařila a skoro sprintem jsem běžela naší ulicí. V hlavě mi vířili myšlenky typu že jsem se asi zbláznila. Slyšiny a vidiny jsou přece příznaky šílenství. Když už jsem byla kousek od našeho domu, tak mi noha zavadila o obrubník a já jsem spadla. Ošklivě jsem si rozrazila koleno ale jinak jsem byla v pořádku. Pomalu jsem se sbírala ze země. Najednou jsem zahlédla nějakou postavu co ke mně běží. Jak se postava přibližovala tak začínala nabírat rysy, které připomínaly někoho koho znát. Když už byla postava tak blízko, že jí bylo vidět do obličeje poznala jsem ji. K mé hrůze to byl Joshua. Nejdříve jsem vyjekla a pak se snažila utéct ale on mě chytil za ruku přitáhl k sobě. Chtěla jsem se mu vytrhnout ale pak jsem toho nechala a uznala že je o dost silnější. Šeptal: „Uklidni se. To je dobrý. Všechno je v pořádku“ a pak se zeptal: „Co se stalo?“
Nechtěla jsem mu odpovědět aby si nemyslel, že jsem blázen. Stačilo, že si to myslím já.
„No tak. Co se ti stalo. Mě to můžeš říct.“ neustále žadonil.
„Budeš mě mít za šílence, ale myslím že jsem viděla ducha.“
Malinko mu cukl koutek, ale pak mě objal a zeptal se: „A jak se to stalo?“
„No, když jsem seděla na lavičce a čekala na tebe. Najednou tam přede mnou stál ten duch. Vypadal jako živej ale pak zmizel a já se děsně vylekala.“
„A čí to byl duch?“
„Tebe.“
V tu chvíli by se nás krve nedořezal. Naštěstí Joshua měl rozum a nenechal se moc dlouho děsit. Řekl, že se mi to asi zdálo a pak mě odvedl domů. Když jsem odemkla a vstoupila do domu byla všude tma a nikdo zde nebyl. Prostě jak z laciného hororu ale já se už doopravdy začala bát. Joshua chtěl odejít, ale já jsem ho přemluvila ať se mnou zůstane, že mě přece nemůže nechat samotnou. Všude jsem rozsvítila a pak jsem šla do kuchyně. Bylo mi totiž divné, že zde nikdo není. Aspoň hospodyňka zůstala vždy do doby, než přijdou rodiče a ona nám udělá večeři. Poté chodí většinou domů. Ale dnes zde nebyl nikdo hospodyňka ani rodiče. Na ledničce byl škrabopisem napsaný vzkaz. Po rozluštění zde stálo toto: „Samantho, táta musel jet do práce, protože mají nějaký nový případ a já jsem jela s paní Mülerovou k doktorovi protože se ošklivě pořezala, takže si udělej večeři sama. Máma.“
V tu chvíli mi spadl tunový kámen ze srdce. Udělala jsem nějaké sendviče a odnesla jsem je do svého pokoje. Joshua šel se mnou. Tam jsme si oba sedli na postel a začali jíst. Mezi sousty se mě Joshua zeptal: „Co sis myslela že se stalo když tady nikdo nebyl?“
„No napadly mě varianty s vrahem, s UFO a další dokonce i víc bláznivý.“
„Ale teď víš že je všechno v pořádku takže se nemusíš bát.“
„Jestli tím naznačuješ že odejdeš tak se hluboce mýlíš. Já bych totiž dostala infarkt být tady sama.“
„Jsi přece už velká holka ne?“ zasmál se tak hlasitě až to bylo trochu hloupé.
Zvládl mi taky ošetřit mé zubožené koleno. Celý večer jsme si povídali a on se mě snažil stále urážet a utahovat si z toho že jsem viděla ducha. Několikrát se to povedlo i mně. Ale moje vtipy nebyly tak dobré jako jeho. A to si myslím, že můj humor je prvotřídní. Prostě je lepší. Nedá se nic dělat. Pak řekl, že kdyby tady nebyl, tak bych nevytáhla paty z postele. To mě naštvalo a tak jsem po něm hodila polštář. V tom propukla velká polštářová bitva. Několikrát se mi podařilo ho trefit, ale většina bodů byla na jeho straně. Po několika minutách, které byly snad hodinami, jsme se oba unavili. Lehnuli jsme si vedle sebe na postel a on řekl: „Víš že takhle jsem se nebavil už dlouho?“
„Vím, já totiž taky. Až na toho ducha se večer povedl.“
Začal se hrozně smát a já se ho snažila nějak praštit aby přestal, ale on mě chytl za zápěstí a položil na záda. Nějakou dobu jsem mu vzdorovala. Podařilo se mi ho i kopnout kolenem někam do břicha. V tu chvíli povolil svoje sevření a já se mu vyvlékla. Sedla jsem si na postel do tureckého sedu a sledovala, jak si Joshua mne svůj levý bok. Pravděpodobně tam, kam jsem ho kopla. Přes to, že moje rána byla tvrdá, se pořád smál. Oba jsme se rozhodli nechat toho popichování a uzavřeli jsme mír. Poté jsem se překulila na bok a on se ke mně přisunul a objal mě jednou paží. Než jsem usnula stačila jsem jen říci: „Děkuji“ On opověděl: „Není zač.“ A poté jsme oba usnuli.
Ráno jsem se probudila velmi brzo a vzbudila jsem Joshuu. Pochopil mé posunky a vyplížil se z pokoje a poté i z domu. Z okna jsem na něj mávla a rty zagestikuloval slova: „Uvidíme se?“. On pochopil a odpověděl gesty: „Určitě.“ To mě uklidnilo a já si mohla jít zase lehnout. Probudila jsem se až na oběd. Celý den pak uběhl nějak zrychleně. Jako když přetáčíte video na nejvyšší rychlost. Najednou byl večer a já se zase chystala do postele. Celý den se Joshua neozval tak jsem na něj přestala myslet.
Další den ráno se opět šlo do školy. Vstala jsem s heslem že si musím najít kamarádku protože nemá smysl v sobě dusit zážitky a nemoct je nikomu říci. Ve škole jsem se marně snažila navázat kontakt z někým ze třídy. Nějak moc se to nevedlo. Většinou mě odpálkovali se slovy ať si otravuji někoho jiného. To mě malinko zamrzelo ale nedala jsem to na sobě znát.
Po škole jsem šla do jídelny a opět jsem si sedla k prázdnému stolu. Nikdo si ke mně tady ještě nikdy nepřisedl, ale pořád jsem doufala, že se to musí někdy stát. Najednou se objevila u mě dívka a ptala se jestli si může sednou. To je snad zázrak nebo co. Samozřejmě, že jsem jí dovolila si sednout.
Dívka byla střední postavy se zrzavými vlasy spletenými do copu, který jí sahal do půlky zad. Na sobě měla malinko obnošenou džínovou bundu, bílé triko bez obrázku a džínovou sukni ke kolenům. Nijak moc draze to nevypadalo, ale to nevadilo. Dívka se na mě rozpačitě podívala svýma jasně zelenýma očima a pronesla: „Abych se představila…já…já jsem Kate…a…doufám že nevadí že jsem si sedla…víš spousta lidí říká že jim to nevadí ale vlastně jim to vadí…tak nevim jestli jsi taky taková nebo říkáš to co je pravda…“
Abych ukončila její nesmyslné blekotání tak jsem řekla: „Ahoj já jsem Sam a opravdu jsem ráda, že jsi si sem sedla. Ke mně si totiž ještě nikdo, za dobu co tady sedávám, nepřidal.“
„Opravdu?“
„No asi nejsem moc oblíbená ale mně to zas tak nevadí.“
„Ale to by ti mělo vadit, protože mě to taky vadí i když vypadám že ne.“
„To je jedno. A do jaké třídy vlastně chodíš? Předpokládám že nechodíš do stejná jako já, protože to by pak bylo velké faux pas.“
Zasmála se a odpověděla: „Chodím o třídu výš než ty.“
„Aha.“
Chvíli bylo ticho. Obě jsme zabodly své pohledy do našeho oběda. Ani jedna z nás nechtěla promluvit první. Pak se Kate podívala kamsi do fronty na oběd a bleskurychle ke se ke mně naklonila a povídala: „Vidíš tamtoho kluka co stojí ve frontě?“
„A kterýho?“
„Kterýho?! No přece toho vysokého s tmavými vlasy.“
Nejdříve jsem ho nemohla najít, ale pak se mé oči upřely na mladíka s nádhernou vypracovanou postavou a obličejem, který by mu záviděl snad každý model. Jeho černé havraní vlasy byly rozcuchané, takovým tím způsobem, aby bylo vidět, že je to schválně. Mladík měl také sestříhanou ofinu, která mu zasahovala do obličeje a podtrhovala jeho jemné rysy. Stál tam a bavil se tam se svým kamarádem a vypadalo to, že si ani neuvědomuje, že na něj skoro půlka jídelny zírá. Kate si skoro neslyšně povzdechla a zabořila pohled do jídla před sebou.
„Co je?“ zeptala jsem se.
„Vidíš toho kluka se kterým mluví ten černovlasej?“
„No.“
„Tak ten chodí do stejný třídy jako já a už od prváku se mi hrozně líbí.“
„A zkusila jsi ho aspoň pozdravit?“
„Jsi se asi zbláznila, já přece nemám šanci u takovýho kluka.“
„Nesmíš se tolik podceňovat.“
„To se ti lehko řekne.“
„To je pravda,“ ale já tě bohužel můžu poučovat. „A jak se vůbec jmenuje?“
„Peter.“
„Hezké jméno.“
„To jo.“
Aby hovor nestál, tak jsem se zeptala: „A kdo je ten kluk vedle Petera?“
Samozřejmě, že jsem se neptala jen tak. Ten kluk mě totiž začínal čím dál tím více zajímat, ale nemohla jsem to na sobě dát vědět.
„To nevím. Dneska ho tu vidím prvně.“
To moji zvědavost neukojilo. Nasadilo mi to brouka do hlavy. Musím zjistit kdo je ten záhadný mladík s havraními vlasy. Po chvíli jsem dostala nápad.
Nejdříve jsem se ale musela ujistit: „Tobě se opravdu líbí Peter, že?“
„Jo líbí.“
„Mám nápad jak ho přimět, aby si tě všimnul, ale potřebuji k tomu tvoji spolupráci.“
„Je v tom ale háček nemám pravdu?“
„Je. Spousta věcí se může zvrtnout, ale kdyby se to povedlo, tak potřebuji aby ses ho zeptala na toho kluka s černými vlasy.“
„Takže ty mi prokážeš službu a já na oplátku tobě. To zní férově. Tak mi řekni svůj plán.“
„Tak zaprvé z tebe musíme udělat vyzývavou krasavici, jinak si tě totiž nevšimne,“ to mám z vlastních zkušeností. „Za druhé musíme zajistit, aby tě potkal.“
„To nezní tak složitě. V čem je problém?“
„Zatím v ničem, ale uvidíme jak to bude probíhat. Co máš dneska v plánu?“
„Nic. Proč?“
„Půjdeme k nám a pokusíme se o krok číslo jedna.“
„Tak teda jo.“
Obě jsme dojedly a chystaly se k odchodu. Z čiré zvědavosti jsem se ještě jednou podívala na toho záhadného mladíka. Seděl dva stoly od nás a vypadalo to, že zrovna řekl něco vtipného, protože ostatní co s ním seděli, propukli v hlasitý smích. Prohlédla jsem si každý záhyb jeho překrásné tváře, kterou dokreslovaly jeho neposedné černé kadeře. Pak se naše pohledy setkaly. Nebylo to nepříjemné, oba jsme se vpíjeli do pohledu toho druhého a vypadlo to, že ani jeden z nás nehodlá odvrátit oči. Náhle na mě zavolala Kate a já se otočila. Když moje oči opět zapátraly po něm, už se dál bavil s kamarády. Rychle jsem se zvedla a s Kate jsme opustily jídelnu. Cesta domů byla kratší než obvykle, protože jsme rozebíraly všechno možné i nemožné a já po dlouhé době pocítila pocit, že nejsem sama.
Doma nás uvítala hospodyňka a nabídla se, že nám udělá nějaký koláč. Obě jsme souhlasily. Ukázala jsem Kate náš dům a pak jsem jí zavedla do svého pokoje.
„Můžu se na něco zeptat?“ byla moje první otázka.
„Jistě.“
„Už jsi se někdy do školy líčila?“
„Ne. Připadá mi to zbytečné a stejně by si lidi měly všímat povahy a ne vzhledu.“
„Úplně s tebou souhlasím, ale někdy se tomu musí hold pomoc.“
Začala jsem přemýšlet, jak změnit její vzhled tak, aby si toho každý všiml. Kate si sedla na postel a já zatím vytáhla pár kusů oblečení ze skříně a z koupelničky jsem přinesla kosmetickou taštičku.
„Co se mnou hodláš přesně udělat?“ zeptala se nesměle Kate.
„Namaluju tě, učešu ti nějaký romantický nebo odvážný účes a půjčim ti svoje zelené tílko pošité flitry s výstřihem do „V“. A k tomu všemu bych ti zkrátila tvoji sukni co máš na sobě.“
„Zkrátila?“
„Pokud ti to nebude vadit. Jinak bych to k tomu vymyslela něco jiného. To není problém.“
„Ne klidně ji zkrať. Já jsem to už chtěla udělat dávno, ale nemám tvoji odvahu.“
Po hodince česání, malování a oblékání jsem přinesla Kate zrcadlo, aby se na sebe podívala.
Vypískla nadšením a povídá: „To je neuvěřitelné. A já si myslela že takhle vypadají jen holky z filmů nebo modelky.“
„Jak vidíš tak i ty můžeš bejt herečka nebo modelka.“
„A jak se ti to všechno povedlo?“
„Stačilo ti jenom zvlnit vlasy, zvýraznit oči a obléci mírně vyzývavé oblečení.“ Přece jenom mám léta praxe a už jsem vyzkoušela všechno. Tohle je nesnadnější recept na to, jak se udělat zajímavou pro okolí.
„To by mě asi nikdy nenapadlo.“
Pravda je, že bych asi u ní tohle oblečení ani nenašla, ale co. Pořád se učíme.
„Zvládneš se zítra ráno namalovat sama nebo se mám stavit?“ Musela jsem udělat hrozně ospalý výraz, aby si náhodou nemyslela, že se k ní ráno budu stavovat.
„Ne, nebudu tě otravovat. Zkusím to sama.“
„Když myslíš.“ Spadl mi kámen ze srdce. Už vstávat do školy je pro mě utrpení.
„Tak já nebudu déle zdržovat. Děkuji za věci a šminky. Všechno vrátím.“
„Ale zapomněla jsi na podstatnou věc?“ Ha.
„Jakou?“
„Bod číslo dvě. Zajistit aby si tě všimnul.“ Tohle je moje nejoblíbenější část. Všechny moje zážitky a nápady by vyšly na knihu. Vlastně to je dobrý nápad, možná nějakou někdy napíšu.
„Já myslím že to zvládnu. Viděla jsem spoustu filmů.“
To mě teda dostala. Zrovna když se chci vypovídat, tak ona už všechno ví.
„Jakej je tedy tvůj plán?“
„Vejít do třídy těsně se zvoněním, pozastavit se pohodit vlasy a pak si to ladným krokem namířit rovnou do své lavice.“
„Uznávám že je to dobrý nápad, ale co když tě neosloví i potom všem?“
„Tak až ho potkám na chodbě upustím knihu, on ji zvedne a já na něj udělám svůdný pohled. Pak je jen otázka času kdy mě pozve na rande.“
„Tobě vlastně nemusím ani radit. Učitelku předčila žákyně.“
Upřímně jsem se zasmála a ona můj smích opětovala. Pak jsem jí popřála hodně štěstí a jelikož už musela domů, tak jsem jí vyprovodila ke dveřím. Rozloučily jsme se a když odcházela tak na mě ještě zavolala: „Děkuji.“ Poté se otočila a šla domů.
Namířila jsem to rovnou do kuchyně kde právě paní Mülerová umývala nádobí.
„Příjemná dívka,“ poznamenala paní Mülerová.
„To je.“
V tu chvíli mě hlavou proletěla důležitá myšlenka. Asi jsem si konečně našla kamarádku. Na hádanku se našla odpověď. To co mě trápilo první den se snadno vyřešilo pár dní poté. Zrovna když se člověk přestane snažit, tak to většinou přijde samo. To samé se říká také o lásce. Věřte tomu nebo ne, je to většinou pravda.