Ohniví andělé - Kapitola 1 - Setkání

Anotace: ...Nad krajem se vznášely siluety postav s mohutnými křídly. Děti ze vsi jim mávaly a pokřikovaly na ně. Dospělí si je ukazovali navzájem. Většina přihlížejících dobře věděla, že se jen sestry jejich kanlli vracejí domů...

Sbírka: Ohniví andělé

Vzduch byl prosáklý krví a pachem smrti, která obcházela kolem. Třeskot zbraní a výkřiky raněných se pozvolna ztrácely přehlušeny tlukotem jeho srdce. Před očima mu probíhalo jiskření, slévající se do jediné tepající záplavy bolesti a světla.

Nelitoval své smrti. Nezůstalo nic, co by opouštěl nerad. Nikdo, kdo by truchlil. Žádná nevyřčená slova, žádné nedokončené dílo. Jen vzpomínky, na které bylo lepší zapomenout. Na rodinu, o kterou přišel, na přítele, který ho zradil. Nezbylo NIC, za co by stálo přežít.

Kdysi dávno ještě snil o šťastné budoucnosti. Měl celkem jasnou představu o tom, jak by měla vypadat. Když si v sedmnácti vysloužil ostruhy, viděl před sebou patnáct let ve službě, která mu měla přinést čest, slávu a vlastní pozemky.

Teď se na periferii jeho vědomí nesouvisle střídala řada obrazů a vizí, vzpomínek a snů.

Znovu se viděl dospívat na panství svého lorda. Ten ho přijal za svého, ačkoli byl jen náhodným neuznaným levobočkem lordova lenního pána. A možná to udělal právě z tohoto důvodu. Nakonec záleželo jen na tom, že mu věnoval pozornost, umožnil mu rytířský výcvik a při pasování na něj byl hrdý jako skutečný otec. Dokonce ho zasnoubil s jednou ze svých mladších dcer a tím jej oficiálně přijal do rodiny.

Celestine byla rozkošná patnáctiletá víla, a také velmi křehká. Přes jeho veškerou opatrnost otěhotněla již po dvou letech manželství. Po celou dobu trpěla silnými nevolnostmi a lékař se z panství vůbec nevzdaloval. Nakonec zemřela při brzkém porodu v době, kdy už věřil, že ji začal skutečně milovat. Ona jej milovala dlouho před tím, než je její otec zasnoubil. Byl proto vděčný alespoň za to, že v okamžiku své smrti byla o jeho lásce zcela ujištěna.

Starý lord zemřel a panství převzal manžel nejstarší dcery. Alexander zdědil manželčinu rentu, takže s obživou si nemusel dělat výrazné starosti. Chyběl mu jen domov, kam by se ze svých výprav vracel. Už začal uvažovat i nad tím, že by se znova oženil. Jenže stále nenašel žádnou ženu, se kterou by se viděl stárnout.

To už se nestane. Smrt byla nadosah a on ji vítal. Zrada nejlepšího přítele byla poslední ranou Osudu. Den, kdy vnořil meč do jeho těla a pomstil svou čest, byl jedním z nejsmutnějších v jeho životě. Ano, dnešek byl skutečně velice smutný. Zemřelo zde mnoho dobrých bojovníků a vlastně pro nic. Ale to není jeho starost. Tohle byla hra mocnějších, než je on sám.

Alexander Blakely dobojoval. Smířeně zavřel oči a napadlo ho, že vlastně umírá tak, jak si vždycky přál. Vybojoval si svou čest a zemřel s mečem v ruce. Jako správný rytíř…

Než jej zcela opustilo vědomí, mihl se mu před zrakem obličej z jeho klukovských fantazií a zval ho k sobě.


Nad krajem se vznášely siluety postav s mohutnými křídly. Děti ze vsi jim mávaly a pokřikovaly na ně. Dospělí si je ukazovali navzájem. Někteří s úsměvem, jiní s podezřením či obavami. Většina přihlížejících však dobře věděla, že se jen sestry jejich kanlli vracejí domů.

Našlo se mnoho takových, kteří žehrali na vládu ženy. Mnoho takových, kteří s nostalgií vzpomínali na staletí, kdy vládl Drake Llavyon a zachovával starý řád. Rádi zapomínali na období, kdy jeho mysli vládlo šílenství způsobené ztrátou rodiny – zmizením manželky, vzbouřením dcery a smrtí jediného syna.

Však už to také bylo několik desetiletí, kdy se do jejich životů vrátil klid. A právě letos oslaví první desetiletí vlády nové kanlli Satin Llavyon – vnučky starého knížete. S ní do této země přišlo mnoho novot. Přes přímou pokrevní linii ke zdejšímu vládci, Satin nepocházela z tohoto světa.

Její matka Darknessine se vzdala nástupnictví a uprchla do jiného světa, aby tam nalezla nový život. O jejím dalším osudu zdejší lid věděl jen velmi málo a o důvodech jejího odchodu kolovaly jen domýšlené příběhy. Nebylo zasvěcených.

V raném dívčím věku se na hradě Llavyonu objevily
dvě dcery Darknessiny. Satin a Velvet. Tmavovlasí, zlatoocí andílci, které rázem zbožňovala celá země. Kníže se nadýmal pýchou nad každým úspěchem a poprvé po letech se dokázal smát. Trpělivě učil dívky všemu, co následnice Llavyonu musí znát a umět. Nakonec prošly výcvikem suuti až k nejvyššímu stupni.

Nedlouho po nich je následovali další dvojčátka - dívky Storm a Flame a bratři Drake II. a Dirk. U obou chlapců bylo brzy jasné, že jejich bojové schopnosti jsou výrazné, ale předpoklady k provádění magie, která je pro pravého suuti nezbytná, jsou zanedbatelné. Proto se nyní na obloze Llavyonu vznášely pouze siluety Storm a Flame, které již dosáhly čtvrtého stupně výcviku.

Dnes letěly zvolna a družně si povídaly. Neměly žádné určité téma, jen si užívaly letu, který obě milovaly. Měly za sebou celou řadu úkolů a nyní je čekalo zasloužené volno. Storm zvažovala návštěvu rodičů na druhé straně Brány umožňující přechod mezi oběma světy. Flame se tam nevracela nikdy a nic na tom nezměnilo naléhání sourozenců a prosby rodičů.

Odloučením nejvíce trpěl Gabriel Hunter - současný manžel Darknessine a otec jejích deseti dětí. Když do Llavyonu odešly jeho nejstarší holčičky, smiřoval se s tím jen těžko. Velvet se pravidelně vracela na návštěvy, ale Satinino zatížení převzetím vlády nad Llavyonem jí nedovolovalo příliš se vzdalovat a trávit čas v jiném světě. O rok mladší Drake a Dirk v Llavyonu pobývali jen částečně. Svůj život a čas spravedlivě dělili mezi oba světy. Díky posunu času tak téměř nepostřehl jejich nepřítomnost.

Odchod Flame a Storm však otřásl Gabrielovým životem a životem celé domácnosti. Nebylo to jen náhlostí a nešťastnými okolnostmi. Hlavním důvodem bylo Flamino odmítání znovu překročit práh Brány a vrátit se byť na jediný den, na jedinou hodinu. Storm se odloučení pokoušela vyvážit velmi častými návštěvami, ale ani časté pozdravy či pochopení všech důvodů ke smíření nepomohly.

Flame však ráda naslouchala nadšenému vyprávění sestry a vstřebávala všechny novinky ze života zbytku rodiny a společných přátel. I v tomto okamžiku se jen usmívala Storminu hlasitému přemítání, zda nejmladší dvojčata Moon a Shadow pokročily ve hře na violoncello, jak Dalden zvládá nenáviděnou matematiku, a jestli Dare stále „tyranizuje“ domácnost svými kanadskými žertíky. Nejstarší „sourozenci“ Michael a Kerik studovali na vysokých školách a doma příliš času netrávili.

Náhle Storm z jejího zaujetí vytrhl zvláštní pach. O vteřinu později jej lokalizovala i Flame. Stačil jediný krátký pohled a obě svůj střemhlavý let nasměrovaly ke zdroji podivného zápachu. Storm se mohla jen domýšlet nad jeho původem, ale Flame s ním již měla své zkušenosti. Protože takhle byla cítit pouze smrt - smrt mnoha lidí.

Jen několik minut trval let k Dračímu jezeru. Opatrně zakroužili nad travnatou strání vybíhající do kopce od klidné hladiny. Nedaleko stromů vytvářejících přírodní bariéru před okolím se jim naskytl podivný výjev. Na poklidné zátiší svěží trávy někdo posadil obraz bojiště posetého mrtvými a umírajícími. A přesto pod udusanou zemí nasáklou krví stále prosvítala zeleň nedotčené trávy.

Na hranici této zkázy a klidu ležel muž s posledním vydechnutím na rtech. Při pohledu na něj Storm popadl amok. Bez rozmýšlení se střemhlav vrhla k zemi. Snažila se toho umírajícího vytáhnout, ale byl z poloviny přikryt tělem obrovského hřebce se smrtelnou ranou na boku. S tichým zaklením ji Flame následovala a pokusila se nadzvednout zvíře tak, aby Storm mohla pomoci tomu muži.

Trvalo několik minut, než ho společnými silami přesunuly na zelenou trávu na břehu jezera. Výjev z jiného světa zmizel v okamžiku, kdy z něj vylezly. Jakoby jen čekal, až se vrátí do svého světa.

Flame se vyčerpaně s funěním rozplácla vedle umírajícího těla. Storm soustředěně naslouchala jeho utichajícímu srdci a počítala údery. Odpočítávala šance na jeho přežití. Podle zacukání levého koutku jejích úst Flame dedukovala, že výsledek je pozitivní a čekala na instrukce. Následovaly takřka okamžitě.

Společně muže svlékly a přenesly jej blíže k vodě. Storm mu opatrně omyla rány a Flame mezitím odběhla mezi stromy pro několik bylin a trochu měsíčního mechu. Když se vrátila zpět k sestře, měla Storm už v ruce dýku a otevírala si jednu z tepen na paži.

„Budu potřebovat všechno, co nám zbylo,“ řekla, aniž zvedla zrak k Flame. Naplno se věnovala následujícímu úkolu. Jen okrajově zaregistrovala jemné zašustění křídel při odletu. Nemusela zdůrazňovat, pro co vlastně sestru posílá. Delirinní mléko. Jeho léčivé účinky byly nepřekonatelné. V kombinaci s vnějším zábalem z její vlastní krve mu může zachránit život.

Delirini. Skutečné jméno těchto tvorů bylo Sandgrueni. Ale od okamžiku, kdy je Flame poprvé spatřila, bylo téměř zapomenuto. Dva metry vysocí, slonům velmi podobní, Sandgrueni s jejich fialovou srstí rozesmáli Flame tak, že několik minut nebyla schopna slova. Storm věřila, že jejich ozdravné schopnosti, jinak obsažené v mateřském mléce stále březích samic, jsou větší, než si kdo myslel. Flame byla do toho okamžiku jen stínem své původní osobnosti. Usmívala se jen velmi zřídka a nikdy se doopravdy nesmála. Teprve ve chvíli, kdy jí vzhledem připomněli pověstné růžové slony vídané v alkoholovém deliriu, začali všichni doufat, že je konečně na dobré cestě se vyléčit z té vnitřní nehybnosti.

Flame při letu přemítala nad podivným chováním svého dvojčete. Storm často prokazovala soucit s cizími, ale pohled v jejím obličeji neodpovídal běžnému zaujetí. Tohle bylo něco zcela odlišného. Soustředění, které věnovala péči o toho muže, by očekávala v okamžiku, kdy by ošetřovala někoho z rodiny či velice blízkého. Snad milence… že by? Mohl to být

K hradu doletěla dřív, než předpokládala. Nezdržovala se proměnou a přistání na nádvoří plynule spojila se sprintem dovnitř. Prolétla kolem trénujícího oddílu suutigardů a kolem svého bratra. Křídla za ní v běhu vlála. Drake se okamžitě pustil za ní. Do Sluje, jak Velvet pojmenovala přípravnu magických amuletů a nápojů, vběhli společně.

Než našla lahvičku s posledním zbytkem mléka Delirinů, stihla Flame Drakeovi říct to nejdůležitější. Ten nebyl nikterak potěšen tím, že opět odlétá. Shodou okolností byl zrovna na hradě sám, což byl přesně ten stav, jakému se obyčejně snažil všemožně vyhnout. Nesnášel ten pocit odpovědnosti za vše kolem sebe a tíhu rozhodování. Ale Flame se s ním rozloučila vzdušným polibkem a slíbila, že se vrátí co nejdříve.

Díval se na zmenšující se siluetu na obloze. Nakonec pokrčil rameny a vrátil se zpět k Roderikovi a jeho oddílu strážců hradeb. Prozatím mu stačil příslib návratu někoho, kdo převezme ty otravné povinnosti s vedením hradu a Drake se tak bude moct věnovat… sobě a té rozkošné zahradnici z nedaleké vsi.

Cesta tam a zpět trvala Flame jen málo přes dvě hodiny. Rozhodně se jednalo o její osobní rekord. Možná rekord celkový. Ale i tak se to všechno zdálo Storm nekonečné. Dál potírala jeho tělo svou krví. V paži jí bolestí cukalo a pomalu ztrácela vlastní síly. Flamin návrat oslavila mdlobou.

Flame zlostně zaskřípala zuby. Zkontrolovala sestřin pulz a ujistila se, že jí bude v pořádku. Pak plynně navázala na její péči o raněného. Nekompromisně mu do krku nalila všechno mléko a donutila jej polknout. Věděla, že jeho chuť je odporná. A čas mu v tom nijak neprospíval, ale bylo to nezbytné.

Znovu si ho prohlédla. Musela uznat, že Storm má dobrý vkus. Muž byl celkem pohledný. Rány potřené sestřinou krví se zvolna zacelovaly a Delirinní mléko by mělo dílo dokonat zevnitř. Rozhodně bylo jeho uzdravování na dobré cestě.

Když se ho snažily vypáčit zpod jeho koně, nevšimla si, jak je velký. Není divu, že léčba Storm tak vyčerpala. Musel měřit téměř dva metry. Stavba jeho těla prozrazovala, že je zvyklý na fyzickou námahu. Pravděpodobně boj. Na mnoha místech měl kůži posetou zhojenými jizvami různých velikostí a tvarů. Žádná nevypadala vážně. Ty, které získal nyní, budou nejspíš ty nejnebezpečnější, které mohl přežít.

Obličej měl ostré rysy, ale husté řasy a důlek na bradě ten dojem poněkud zmírnili. Ze zvědavosti mu zvedla jedno víčko, aby se podívala na barvu jeho očí. Nad tou čistou zelení překvapeně zamrkala. Něco jí to matně připomnělo, ale nemohla si to přesně vybavit. Odstín polodlouhých vlasů ale zůstal záhadou díky vrstvě bláta a krve.

Drobná Storm vedle něj teď vypadala jako elfka. Křídla už měla sbalená a za bledým obličejem by jiný člověk sotva hledal neúprosného suuti. Tmavé vlasy měla zplihlé potem a lepily se jí na krk a tváře. Kruhy pod očima prozrazovaly, že poslední mise jí nedala nějakou dobu spát. Flame se jí na to neptala stejně, jako se Storm neptala na její úkoly. Pracovaly odděleně jako jiní Strážci.

Odtáhla oba blíže ke stromům a odešla nasbírat dříví na oheň. Brzy bude tma. Od jezera se pomalu plížil chlad. Ještě v rychlosti přeprala mužovo oblečení a nechala ho nedaleko ohně. Klidně se opřela o lokty a obrátila zrak k hvězdnému nebi. Čekala ji dlouhá noc.

Netrvalo příliš dlouho a myšlenky se jí zatoulaly k poslední noci, kterou strávila u tohoto jezera. Jako vtíravá melodie jí dokola zněly v uších. Téměř podlehla pokušení si je přikrýt rukama jako dítě. Se vzpomínkami přišlo i rozřešení toho pocitu, který ji provázel při ošetřování muže. To ty oči. Měly tu správnou barvu.

Zalétla ke dni vzdálenému celé generace času, kdy ještě žily s rodiči. Dobírala si Storm pro nějaký z jejích flirtů. A ona ji poučila, že nikdy o víc nejde, protože jejich oči mají špatnou barvu. Žádný z nich je neměl zelené jako první tráva. Žádný je neměl jasné jako nejvzácnější ze smaragdů. Žádný je neměl jako tento muž.

Muž pro Storm.

Uklidnilo ji to. Kousky skládačky začaly zapadat a výsledný obraz byl blízko. Opatrně propátrávala svou paměť, co nejobratněji se vyhýbala nebezpečným myšlenkám. Určitě toho věděla víc. Vždycky. Nakonec si frustrovaně odfrkla. Zkontrolovala spící dvojici a svlékla se. Trocha pohybu nemůže uškodit.

Plynulým skokem se ponořila do jezera a lehce rozvlnila jeho hladinu. V jeho srdci se zvědavě otevřelo jedno oko.

Hvězdy už začaly blednout, když se k ní přidala Storm. Společně se tedy v tichu vznášely na hladině. S prvním slunečním paprskem se Flame opět vznesla do nebe a zanechala sestru jejímu osudu.


Ozvěna bolesti se pozvolna prokousávala vědomím. Ze
všeho nejdříve ho překvapilo, že si připadal naživu, i když poslední vzpomínku měl na vlastní umírání. Bodání z míst, kde ho ranili, mu nekompromisně připomínaly, jak blízko tomu byl. Opatrně se pohnul a čekal čerstvý nával bolesti. Marně. Dál jej sužovalo jen tupé upomínání.

Otevřel oči. Byl nahý. Nedaleko zahlédl vychladlé ohniště a vedle něj své čisté šaty. Díry tam zůstaly, ale zmizely stopy krve i bláta. Stejně tak i z jeho těla. Posadil se a překvapeně si prohlížel množství téměř zhojených ran. Jako by tady ležel řadu dní, snad i týdnů.

Začal se rozhlížet po někom, kdo by mu to všechno vysvětlil. Myšlenky se mu rozutekly při bližším pohledu na okolí. Místo, kde umíral, znal velice dobře. I vše, co se nacházelo v širokém okruhu kolem něj. Tohle mu bylo zcela cizí. Dokonce i tráva pod ním byla na omak jiná, než byl zvyklý.

Za ním k obloze tyčily stromy s vysokými korunami. Před jeho zrakem se rozprostírala mýtina a volně se svažovala k překrásnému jezeru. Na druhém konci prostor ohraničily vysoké skály s několika vodopády napájejícími jezero. Neviděl, že by voda někde odtékala, takže předpokládal, že ústí v nějakou podzemní řeku.

Při pohledu na jiskřící hladinu dostal žízeň. Natáhl se pro kalhoty a oblékl se. Po chvíli se mu námahou točila hlava. Připomněla mu tak znova vážnost předchozích zranění a blízkost smrti.

Došel ke břehu a posadil se přímo do vody. Byla příjemně chladivá, a aniž se zatím napil, odplavovala z něj malátnost a únavu. Rád by si v ní zaplaval, ale nedůvěřoval si tolik, aby pro krátké potěšení riskoval život. Navíc dřív, než za jeho záchranu mohl někomu poděkovat.

Pohodlně se opřel o lokte a bezcíle se dál rozhlížel kolem. Myšlenky, vzpomínky a představy prolétaly jeho myslí jako můry kolem světla. Nijak se je nesnažil zachytit nebo utřídit. Byla to věčnost, co si dovolil takový luxus nicnedělání - bez starostí či čekajících povinností. Ponořil se do sebe, až přeslechl kroky, na které tak dlouho čekal.

Z rozjímání ho probral až stín, co mu přikryl obličej. Zamířil zrak tím směrem a bezděčně povolil ruce. Plácl sebou na záda, až kolem vystříkla voda. Ledové kapky mu znovu rozostřily vidění a tak jen slyšel krátké uchichtnutí od původce všeho zmatku.

Alex se prudce posadil. Ale tím pohybem jen přivolal další nevolnost. Dočista zapomněl, že nemá rychle měnit pozice. Než stihl znovu padnout do vody, ucítil na zádech dotyk paží, kterého podepřely. Tím se však ztratila z jeho zorného pole a i když se snažil vytočit hlavu, už si ji nemohl prohlédnout.

„Zbláznil ses? Takhle vyvádět, když ještě nejsi v pořádku?“ zasyčela mu do ucha rozzlobeně. Podtón však zněl starostlivě a zmírnil tak dopad slov.

„Omlouvám se,“ vysoukal ze sebe Alex a konečně se přestal kroutit. Raději se zaměřil na nalezení rovnováhy, aby se mohl postavit a nepotřeboval podporu. Stále ještě nechtěl věřit tomu, co zahlédl.

Začal se zvedat. Pomohla mu, ač se na okamžik obával, že ho donutí dál sedět. Zvolna se k ní otočil. Její ruce zůstaly natažené směrem k němu, jako by očekávala další nevolnost. Snad oprávněně. Tentokrát byl ale připravenější. Jakmile pochopila, že už neupadne, poodstoupila několik kroků dozadu a rozverně se usmála. Mírně roztáhla ruce, jako by ho zvala, aby si ji po libosti prohlédl.