Musíš vstát a jít

Musíš vstát a jít

Anotace: ...13.dílek

Sbírka: Musíš vstát a jít

13. Druhý život

Ve středu mě Martin odtáhl stranou od ostatních. Tvářil se významně a hlavně nepouštěl mou ruku. Na ostatní jsem se přestala ohlížet. Ať si každý říká co chce, mě bylo s Martinem dobře. Měl prostě tu schopnost odvést moje myšlenky od problémů.
„Nechceš si dneska večer někam vyrazit?“ Zeptal se mě.
„Já nevím a kam?“ Vyhrkla jsem.
„Někam,“ pokrčil rameny a zatvářil se tajemně. „Nejdřív bych musel něco vyřídit, jako pracovně, a potom bychom mohli společně něco podniknout.“
„Možná,“ vzpomněla jsem si na svůj minulý přehmat a slíbila si, že když už někam půjdu, obejdu se bez pití.
„Počkal bych na tebe večer u baráku. Pojedeme autem, neboj nebudu pít.“ Dodal ještě, když si všiml mého nelibého výrazu.
„Ale zítra je škola,“ namítla jsem.
„Nikdo neříká, že musíme bejt venku do rána, ne? Do půlnoci budeš doma, slibuju.“ Zvedl prsty k přísaze, až mě to rozesmálo.
„Tak jo,“ souhlasila jsem nakonec a se zvoněním se vrátila do lavice. Písemka z češtiny, mě opět uvrhla v přesvědčení, že na vysokou bych stejně neměla. Absolutně jsem neuměla k autorům přiřadit díla a naopak. Měla to být bleskovka, aby si třídní otestovala náš přehled. A já jasně pohořela. Jindy by mě to určitě trápilo, ale dneska? Dneska ne.

Doma jsem opět zahrála komedii, že se chystám jít do postele. Ale místo toho jsem se upravila a hrabala se ve skříni, abych našla něco příhodného. Martin dělal hrozný tajnosti, kam máme dnes večer vyrazit.
Nakonec to vyhrály obyčejné džíny a bílé tílko.
„Nic moc,“ zamumlala jsem před zrcadlem u skříně a sebekriticky si prohlížela můj outfit. Popadla jsem tašku přes rameno a vyplížila se z bytu. Nemohla jsem si nevšimnout, z chodby, jak se táta s Kateřinou láskyplně objímají a líbají. Bylo mi z toho celkem zle. Nakonec jsem byla ráda, že jsem souhlasila a mohla tak vypadnout z domu.
Martin na mě čekal o pár bloků dál. Stál opřený zády ke mě o auto, ale jakmile mě uslyšel, otočil se. Na tváři se mu objevil úsměv a já si znovu nervózně pomyslela, jestli moje oblečení není moc nudný na středeční večer. Martin ale jako by chtěl dokázat že ne, přešel ke mě a lehce mě objal. Polibek, který mi věnoval, byl dlouhý a vášnivý. Ani jsem se nepozastavila nad tím, že je to vlastně poprvé, co se o něco takového pokusil. Překvapená to jsem byla, ale zároveň tak nějak uspokojená, protože jsem na tenhle okamžik čekala.
Nenásilně si mě k sobě přitiskl, jako by měl v úmyslu nechat naše těla spojit v jedno jediné.
„Ahoj,“ zašeptal, když se odtrhl od mých rtů. Pořád jako v nějaké euforii jsem stála úplně zmrazeně a bála se udělat jediný pohyb z obavy, že se probudím. „Moc ti to sluší.“
„Nevěděla jsem, kam mě vezmeš,“ pokrčila jsem omluvně rameny.
„Uvidíš,“ šibalsky se usmál a otevřel dveře na místě spolujezdce.
„Díky,“ špitla jsem. Připadala jsem si divně, ale ve skrytu duše mě to potěšilo. Choval se galantně. Které holce by se to nelíbilo?
„Musím ještě za klukama,“ vysvětloval mi při řízení. „Zabere to vážně jen pár minut.. No a po zbytek večera jsem jenom tvůj. Uděláme si hezkej večer.“
Pustil rádio, kde mu vyhrávalo nějaký disko. Jeli jsme kousek za město do jednoho polorozpadlého baráčku. Na zahradě nějaká partička kluků obdivovala auto s modrým podsvícením a pořádným tuningem.
„Chceš jít se mnou?“ Zeptal se Martin, jakmile vypnul motor.
„Ne, asi ne,“ zavrtěla jsem hlavou.
„Budu to mít rychle vyřízený, neboj.“ Nahnul se a vtiskl mi rychlý polibek. Vylezl a nechal dveře otevřený, takže jsem slyšela jednotlivé hlasy, jak si povídají.
„Zdravím Páko,“ pozdravil přátelsky ten, co vypadal, že je středem pozornosti, přesněji jeho auto. Přátelsky se objali.
„Hm pěkný,“ ukázal Martin na auto.
„Těžce vydřený. Snaž se a budeš mít na stejný.“
„Snažím, snažím.“ Pokýval hlavou. „Kvůli práci jsem i tady.“
„Dělej jako bych tu nebyl.“
„Hej kluci!“ křikl na ostatní, aby si vydobyl pozornost. „Mám pro vás kšeft. Dneska večer máte zkušební vzorek. Stanley mi to svěřil, rozumíte? Nejsou na prodej, normálně je rozdejte a uvidíme, jak se to chytne.“ Vylovil z kapsy nějaké drobné předměty, které jsem ve tmě ani na takovou dálku nemohla rozeznat a rozdal je těm třem klukům.
„Kde tě najdem? Kdyby něco...“
„Dneska si poraďte sami. Mám na starosti něco jinýho než bandu spráskaných idiotů.“
„Jasně chápem.“ Hodili hlavou směrem ke mě, až jsem zrudla ke kořínkům vlasů. Trhla jsem hlavou a podívala se z okýnka do tmy.
„Drž hubu, debile,“ zavrčel Martin.
„Ježiš ty jsi najednou nějaká netykavka,“ bránil se jeden z nich.
„Přestaň žvanit a do práce.“ Kopnul ho Martin do zadku. Kluci nasedli do nějakýho starýho auta a za mohutného kouře z výfuku odjeli.
„Dneska to nebude problém,“ přešel k Martinovi majitel toho famózního auta.
„Já vím, ve středu je to vždycky rychle odbytý.“ Kluk mu nabídl cigaretu, ale Martin se rozpačitě podíval na mě. Zvednutým ukazováčkem mu dal najevo, aby chvilku počkal a došel ke mě. „Nechceš na chvilku na vzduch? Ti pitomci už jsou pryč a chtěl bych ti představit nejlepšího kámoše.“
Dělal na mě prosebné oči, tak jsem nerozhodně přikývla. Otevřel mi dveře a nechal mě vystoupit. Vzal mě za ruku a vedl k tomu svýmu kamarádovi. Na pohled byl starší a oblečený do značkového a drahého. Vlasy měl střižené na krátko a tvář hranatou ale úzkou. Na bradě měl patrnou svislou rýhu, což se mi nikdy moc nelíbilo, ale k němu tak nějak pasovalo. Postavou byl stejný jako Martin, jen o trochu vyšší.
Když jsem se k němu přiblížila, se zájmem mě propaloval hnědýma očima. Jako správný sebevědomý suverén stál opřený o auto. V ruce si hrál se zapalovačem a každou chvíli škrtl a vyprostil velký plamen.
„Tohle je Michal,“ ukázal Martin na jmenovaného. „A tohle Michale je Adéla.“
„Rád tě poznávám,“ napřáhl ke mě ruku. „Ty jsi ten důvod Martinova jiného chování? Nějak poslední dobou kašlal na svý povinnosti.“
„Opravdu?“ Zvedla jsem obočí.
„Dáš si taky?“ Přistrčil ke mě krabičku.
„Nekouřím,“ zavrtěla jsem hlavou a nemohl mi ujít úžas na jeho tváři. Martin si vzal a zapálil. Se zavřenýma očima potáhl a úlevně vydechl čpící kouř.
„Kam razíte?“ Vyzvídal Michal a díval se na mě, jako bych byla exponát v muzeu.
„To Adél neví, viď?“ zasmál se a jednou rukou mě zlehka objal. „Překvapení.“ Pokrčil rameny a věnoval mi pusu.
„Romantiku,“ mávl rukou Michal a trochu se odvrátil. „Ztracenej případ.“
„Vždycky jsem byl romantik, jen to nedával najevo, ale Adéla všechno změnila,“ mrkl na mě a já se vděčně usmála. Ještě chvíli nezávazně konverzovali, dokud nevykouřili svoji cigaretu.
„No nic padám, Páko,“ Podal Martinovi pravačku a chlapsky ho objal. „Mám ještě nějaký pochůzky, znáš to. Rád jsem tě poznal Adélo. Tak zase někdy.“ Mávl ještě rukou, než nasedl do auta a odjel.
„Tak pojď,“ objal mě okolo ramen a pomalu mě navedl k autu. „Jsi napnutá? To je dobře, bude se ti to líbit.“ Pronesl tajemně a za chvilku už jsme ujížděli osamělou silnicí směrem k městu.
Nevím, co jsem si myslela. Asi jsem tajně snila o místě, kdy bychom spolu byli osamotě a mohli se soukromně bavit. Spletla jsem se strašně moc. Netušila jsem, jak moc mě to ovlivní.
Zastavil před nějakým klubem. Podle dvou namakaných chlápků jsem pochopila, že to bude večírek pro úzký okruh lidí. Ti dva chlápci se s Martinem dost dobře znali. Přátelsky se poplácali po ramenech a já tam stála jako vyjevený mládě.
„Páko,“ zachraptěl ten vyšší s náušnicí v nose. Vypadal děsivě s tou svou vyholenou hlavou a černýma očima. „Tě bůh že jsi se objevil.“
„No jo už jsme si říkali, jestli jsi nedopadl blbě,“ zachechtal se ten druhý.
„Dejte pokoj, dneska jsem tu soukromně.“ Vzal mě za suku.
„Ahoj holčičko,“ hodil ke mě hlavou první.
„Máš ty vůbec propustku?“ Zadíval se na mě druhý. Rozpačitě jsem se podívala po Martinovi.
„Má,“ stiskl mi pevněji ruku. „Mě, přece.“
Oba se na něj dívali a mračili se pár dlouhých minut. Pak se začali pobaveně smát.
„To byl fór, ty vole,“ praštil ho z legrace ten druhej.
„Běžte a užijte si to,“ popřál nám první a my jsme bez problémů prošli.
„Jsi tu známej,“ šeptla jsem mu do ucha.
„Umím si dělat ty správný přátele,“ usmál se na mě a za chůze mě narychlo políbil. Prošli jsme úzkou tmavou chodbičkou. Vzduch se mi zdál zakouřený a vůbec divně nasátý různými pachy. Doléhalo k nám dunění, které mi vibrovalo žaludkem. Podivná atmosféra ve mě najednou vyvolala úzkost. Měla jsem pocit jakéhosi déja vu, jen jsem nevěděla proč. Stiskla jsem Martinovu ruku o kapánek pevněji.
Klub byl tmavý, černé stěny i vybavení. Servírky měly na tváři téměř až bílý make-up a černé vlasy. Přišlo mi to dost depresivní. Návštěvníci vypadali starší než my.
„Co si dáš?“ zavedl mě k baru.
„Sodovku,“ pípla jsem a pořád se rozhlížela po neznámém a divném prostředí.
„Dvakrát sodovku,“ poručil nahlas číšnici, která se k němu naklonila přes pult a jejíž výstřih odhaloval víc, než bylo zdrávo. Netřeba podotknout, že neměla ani podprsenku. Usmála se na něho a přikývla.
„Co je tohle za místo?“ Divila jsem se.
„Chodí sem vysokoškoláci.“
„Jak se to tu jmenuje?“
„Jak? Podivně se na mě podíval. „Druhej život.“
„Podivný jméno,“ podotkla jsem.
„Ale výstižný,“ pokrčil rameny a jako na důkaz kolem mě prošly dvě holky v černém a červeném latexu.
„Tohle se ti líbí?“ Nakrčila jsem trochu nos.
„Ani ne,“ odpověděl ledabyle, ale něco mě přimělo mu až tak nevěřit.
„No je to jiný, než na co jsem byla dosud zvyklá,“ řekla jsem opatrně a napila se vody.
„To je,“ s rozpačitým úsměvem se na mě podíval.
Po chvilce se mi ztratil z dohledu s tím, že si musí odskočit. Osaměla jsem a nervózně pozorovala tu podivnou skupinku lidí.
„Ty jsi tu nová?“ Promluvil někdo za mnou. Rychle a polekaně jsem se na něj podívala. Vysokej vyhublej kluk oblečený do černého pláště s bílým obličejem a krvavě rudými úzkými rty se na mě zvědavě díval.
„Já..a..ano,“ zakoktala jsem se a s nepokrytou hrůzou si ho prohlížela. „Drákula?“
„Ne to byl padavka,“ zasyčel tak věrohodně, až jsem se od něj trochu odklonila. „Říkej mi Lord Arcácius.“ Nepatrně se poklonil.
„Těší mě,“ pokusila jsem se o úsměv. „Smrtelník Adéla.“
Lord Arcácius se zasmál hrdelním a opravdu hrozivým smíchem. „Máš smysl pro humor Smrtelníku Adélo.“ Pak se ke mě nenápadně naklonil a zašeptal mi do ucha. „Znám zapadlý koutek, kde bych ti mohl pomoct od několika mililitrů krve, co říkáš?“
„Cože? Ne!“ Pobouřeně jsem uhnula hlavou a šokovaně si ho prohlížela.
„Vypadni,“ ozval se za ním spásný a hrozně naštvaný hlas.
„Ta je tu s tebou?“ Otočil se Lord Arcácius na Martina, ten jen kývl a já viděla, jak zatíná pěsti. „Pak se tedy omlouvám a s pokorou odcházím.“ V klidu se odporoučel a Martin si přisedl.
„Chvilku tě tu nechám a ty si chceš začít s upírem,“ usmál se uvolněně.
„Páni tady jsou ale zvláštní lidi,“ vydechla jsem. Pozorování těch podivínů mě ale začalo bavit. To jak se spolu nepokrytě baví a beze studu se tu můžou předvést mě fascinovalo. Nechápala jsem jejich představy a hry, ale děsně mě to zaujalo. Možná takovej Druhej život není špatný, když si člověk může splnit svoje přání a touhy. Divné, to ano, ale ne špatné.
Autor Tempaire, 08.07.2009
Přečteno 408x
Tipy 32
Poslední tipující: jjaannee, black_evil, Šárinka, Pešulka, Ulri, Nergal, Lenullinka, smokie, Ledová víla, LeeF
ikonkaKomentáře (3)
ikonkaKomentujících (3)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

huhu, dobry dilek ..

29.07.2009 00:01:00 | Nergal

mám taký zlý pocit, že Martin ide v drogách

14.07.2009 23:16:00 | smokie

Kapánek mě děsíš. Jsem zvědavá, jak to půjde s Adlou dál :)

09.07.2009 10:03:00 | Kes

© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 | Facebook, Twitter