Náhodná smrt

Anotace: Dříve "Zavřená ústa". Dopsáno. Snad se tomu někomu bude líbit. Není to určeno k pohodlnému, odpočinkovému čtení, je to složité, hluboké i mělké, různorodé, náročné.

--

NÁHODNÁ SMRT


-
-
-


I.

Viděl jsem slečnu H., jak zahýbá za roh. Dále už jsem ji nepronásledoval. Vždy přemýšlím, co tam spolu provádějí. Slečna H. cítí náklonnost k panu B. už od prosince, alespoň já jsem její projevy pozoroval od prosince. Je možné, že pan B. cítil náklonnost ještě dříve, ale trvalo, než cítila i slečna H. Nejspíše tato nivelizace citů však proběhla bez komplikací. Pan B. má ideální předpoklady zalíbit se slečně H. Kromě toho, že je váží zájmy, váže je i podobné smýšlení. Tady je zase veliký rozdíl oproti mně. Udržuji nicméně s B. i s H. přátelské styky už dlouho. Možná by však naše přátelství ohrozilo, kdyby se H. či B. dozvěděli o myšlenkách, které mi občas běží hlavou. To by zemřeli. Nebo bych já padl. Obě alternativy jsou možné. Tak či tak začaly existovat určité věci, které nejsou přehlédnutelné a jsem tedy nucen ke změně.

II.

Neodbočil jsem za ten roh, namísto toho jsem se vydal domů. Musel jsem však projít panelovým lesem. Mé myšlenky odbíhaly příliš daleko. Nohy mi odpíraly poslušnost. Musel jsem se chytit zdi. Brýle mi sklouzly z nosu. Začal jsem šilhat. Kolemjdoucí si odplivl. Naštěstí jsem ho neviděl. Slyšel jsem však, jak slina dopadla a rozprskla se. Pak jsem dostal ránu do zad. Udeřil jsem se bradou o zeď. Skupina násilníků mstila mé pronásledovatelství. „Slečna M. si nepřeje, abyste ji pronásledoval.“ Podle toho, jak se mnou zacházeli, jsem poznal, že jsou sčetlí. Bránil jsem se: „Jenže já jsem nepronásledoval M., nýbrž H., a navíc jsem s tím skončil už tady na tom rohu, dále jsem nešel.“ „Nás ale posílá M.,“ řekl nejstarší z nich a plácl mě ukazováčkem do břicha. „Nejedná se o trest za dnešek, nýbrž ještě za minulý týden. I tak vás ale máme zabít.“ Plácl mě ještě třikrát ukazováčkem do břicha, z nějž se poté vyvalila zelená tekutina. Klesl jsem v kolenou a ztratil jsem zrak. Slyšel jsem, jak se domlouvají. „Je už mrtvý?“ řekl jeden. „Není, nikdy nebude,“ odpověděl mu znechuceně druhý. „Ale snad ho to naučí. Teď se vrátíme k M.“ A odešli. Chvíli jsem se slep válel v zelených výměšcích. Pak jsem se zničehonic opět objevil na školní chodbě, mihl jsem se a zase jsem zmizel. Slečna M. rozmlouvala s přítelem o tématu, které neznala. Doprovázela svou řeč bohatou gestikulací. Její přítel už méně bohatou, zněl hlasem spíše v basech a vypadalo to, jakoby vyslovoval jen jednu hlásku. Když zazvonilo a nastala trýznivá hodina matematiky, seděla slečna M. O patro níže seděla slečna H. Já jsem byl pořád doma. Ležel jsem na posteli a psal jsem. Pan B. šel. Slečna H. šla. Slečna M. odešla.

III.

Každé odpoledne tráví slečna H. na zahradě s panem B. Po koberci krátce střižené trávy, do které se milostivé boří prsty, přecházejí stíny vysoko postavených mraků. Pan B. nedbale sáhne rukou za záda a stiskne v prstech jako zázrakem sklenku s osvěžujícím ovocným nápojem, kterou předá slečně h., jež žíznivě pije. Při tom zvedá sklenici do výše a sleduje slunce uvězněné ve vodě. To je už druhý nápoj, který pije. A pak slunce brčkem. Pan B. dnes kupodivu nemluví o věcech, které slečnu H. zajímají, nýbrž utíká v myšlenkách až k muži, plahočícímu se po rozpálené silnici napříč nekonečnou pouští, o kterém se zpívá v jedné slavné písni. Slečna H. má následně ruce zamazané od stesku. Objímá B., zatímco už odchází. V hladině jezera se zhlížím já, který jsem zůstal sám na bezútěšném místě. Pronikám lesoporostem, načež se ubírám pastvinou, z které pozoruji vlnící se lány obilí. Slečnu H. a pana B. vidím na jejich malé zahradě, která náleží k nevelké louce na protilehlém hřebeni, k němuž právě bloudím. Vybral jsem si tuto cestu, neboť tu nejsou rohy, na nichž by mě mohli přepadnout milovaní nohsledové slečny M. Já jsem nohsled nemilovaný. Potácím se krajinou a rozjímám o slečně M. Náhle ji spatřuji, jak mi jde naproti. V ruce má deštník a na vodítku v ruce druhé psa. Pes si mě nevšímá, zato M. zavětří a otočí svůj obrovitý nos jinam, kterýmžto směrem se navíc i rozběhne. Pes jí jen těžko stačí. Nasedám na okřídleného vepře a vydávám se na hon.

Jen nerad pomlouvám slečnu H. O to milejší mi však je trýznit slečnu M. Bohužel jsou spolu spřáhnuty. Slečna M. se svěřila své přítelkyni. Ta neváhala, naklonila se k panu B. a zlíbavši mu ústa, pošeptala mu to sladké tajemství. Pan B. se nasupil. Ihned vstal a vydal se mě hledat, aby mě stáhl k zemi a z kůže. Přelétal jsem právě nad jejich záhony na hřbetu prasete. Chytil mě hráběmi a strhl mě z prasete, div že mi nestrhl i vaz. Prase zrádné plulo dál beze mě a chrochtalo. Padaje, nadával jsem mu. Když jsem dopadl, spatřil jsem nad sebou obličej rozzuřeného. Šklebil se a roztahoval čelisti nejvíce, jak to šlo. Kulil oči, velké jako pomeranče. Z úst se mu valil šedý dým. Obrátil jsem se na zemi na bok, což bylo dík silnému stisku pana B. jen částečně možné. Na trávníku jsem spatřil chichotající se slečny, jejichž stíny se objímaly. Slečna M. políbila oko slečny H., jež to považovala za poťouchlé škádlení, jsouc od přírody trochu stydlivou a plachou. Poté jí M. k jejímu uspokojení oko vysála. Pozoroval jsem to a udiveně jsem se obrátil na pana B., nedá-li najevo známky znepokojení. Až teprve teď jsem si uvědomil, že jsem mrtev. Pan B. slušně vyprovodil slečnu M. ke vratům. Tam ji objal a nasál od ní oko, které už bylo v hloubi žaludku. S okem v ústech se vrátil k H., jíž oko vplivl zpět do důlku. Poté jí přistrčil umyvadlo s průzračnou vodou a ona si umyla oči, plné slin. V podobném duchu strávili B. a H. celý zbytek odpoledne. Pak za zahrady plné jablek odešli a v hranatém domě už na ně čekaly jejich koncechtivé postele.

IV.

Na postelích se vždy krásně spí. Někdy tak krásně, že je to člověku líto a nechce usnout. Vznikají pak z toho celá dramata. Tentokrát to potkalo slečnu H. Zatímco pan B. usnul hned, tak slečna H. ještě v pět hodin ráno seděla na posteli, kolena zdvihnuta, hlavu utrápenou a položenou; a už zase začínala se vzpomínkou na něco, co s její situací úzce souviselo, neboť se to také týkalo spaní. Jednou v létě se různorodá skupina kamarádů rozhodla, že přespí jednu noc v přírodě. Poněvadž občas pršelo, bylo to nutno uskutečnit pod plachtou. Plachta byla vskutku zaopatřena. Jenže groteskní bylo, že pan T. začal slečnu H. pod plachtou objímat. Slečna H. ho odstrčila a řekla mu, že je schopna usnout i bez obejmutí. Jenže pan T. byl velice vtíravý a zeptal se, jaké jsou toho důvody. Slečna H. řekla, že neví, ale řekla to jen proto, že jí to pan T. napovídal. Nakonec se pan T. začervenal a odvalil se objímat jinou dívku pod plachtou, bylo jich tam asi dvacet.

Nyní sedí slečna H. na posteli. Krátce poté, co ulehli, jí pan B. položil hlavu na rameno. Záhy však usnul a ona se vysmekla a od té doby sedí, bdí a rozjímá. Je velice pravděpodobné, že usne s úsvitem. Pan B. se zaraduje, když v půl sedmé vstane a spatří ji spící. Řekne si, že se jí to včera líbilo a tak teď dlouho spí. Nebude ji budit, půjde do kuchyně a pak do pracovny, kde na ni bude čekat. Probudí se až ve tři hodiny a přijde rovnou za ním. Poněvadž jsou doma sami, posadí si pan B. slečnu H. do klína. Slečna H. říká: „To jsem se ale prospala! Venku pějí ptáci! Pojďme pojďme!“ a pan B. odpovídá: „Půjdeme půjdeme, půjdeme půjdeme, půjdeme půjdeme, půjdeme půjdeme, půjdeme půjdeme.“ V tom je vyruší zazvonění. Slečna H. mírně pootevře ústa a otočí hlavu na pana B. Pan B. řekne: „Asi přišla Marie,“ slečna H. pokývá hlavou, na které se třesou vlasy, sklouzne z pana B. a jde do ložnice se převléci, zatímco pan B. jde ke dveřím. Za dveřmi stojí slečna M. Přišla se jen zeptat, je-li hezký den. „Ano, je velmi hezký den,“ odpovídá jí pan B. „A nepůjdeš dále?: ptá se. „Ne ne, to bych zase vypila moc kávy. Já se jen byla proběhnout, když pršelo, pochopitelně bosky. Dělá mi velkou radost zvonit na lidi, které znám, pozdravit je a trochu s nimi porozprávět. Pozdravuj Helgu. Zase běžím.“ Pan B. se rozloučil mávnutím ruky, otočil se a chtěl se vrátit ke slečně H., o které si myslel, že se nachází stále ještě v ložnici, jenže ona kolem něj náhle proběhla a přitom ho porazila. „To není možné, aby se tu zastavila M. a já bych ji ani nepozdravila,“ myslila si, „divím se, že se po mně sama nezeptala.“

Dostihla ji až na vrcholku lysé hory, která však nebyla lysá ani trochu, nýbrž na ní rostly šedozelené stromy, ze kterých šel strach.

Pan B. se také rozběhl hledat slečnu H. Když však vybíhal schody, zakopnul, spadl dolů a zabil se. Ve veliké rychlosti narazil hlavou do kandelábru, přičemž ještě když letěl, pozoroval schody a počítal je, a musel počítat stále rychleji. Když už s tím chtěl přestat, zahynul. I takové smutné případy se dějí.

Nemohl jsem se dívat na shledání slečen. M. spatřila H., lopotící se za ní, vykřikla, vyskočila a vzduchem dolétla až k patám H. Já nejsem patolízal. Slečna H. se smála, shýbla se při tom a červenala se, neboť, jak bylo už uvedeno, je stydlivá, nerada vyvádí na veřejnosti nebo v přírodě nějaké otevřenosti. Slečna M. zato nemá ani trochu studu. Začala medovým, přece však slyšitelným hlasem vykládat o něčem. Slečna M. sice také mluvila, ale nedalo se to na ní ani trochu poznat, neboť měla zavřená ústa a oči také. Zato M. je rozvírala až k prasknutí. Chtěla vypovědět veškerou svou radost. Nemožné! To by mě ale zajímalo, jak se zachová, až se zjistí, že pan B. už není mezi námi.

V.

Dívky se objímaly, jedna druhou silně tiskla. Snad neměly dosud proč, snad se jen měly rády a měly radost a toužily se objímat. M. narážela tváří na tvář H., která mrkala a trochu zčervenala. Když vtom z nedaleko rozprostřené záře vystoupila zcela nová postava, slečna Z. Přišla k dívkám. Měla nádherné modré oči, byla inteligentní. Nesla zprávu - chtěla ji říct, svítila - nejasně - rozbitě a plačtivě - ta zpráva zněla: "Pan B. je mrtev, Helgo, holky." Slečna M. zahnula hnědou oční panenkou do rohu oka, nalevo, hlavu měla v jistém úhlu, ach, jak absurdní reakce, leč nikdo si jí nevšiml. Oči a ústa slečny H. dávají najevo pomalé přemýšlení. Myšlenky se vlečou jako nit, prošívají její srdce. Slečna Z. se dívá, pláče pruhovaným tričkem, mluví, ale já ji neslyším. Mám slunce v uších. Pan B. mě děsí, když je mrtev. Představuji si, jak ponesou rakev, na které bude ležet, víčka zšedivělá, bezmocné ruce. Když už ji, slečnu H., nemohu obejmout, budu plakat. Myslím, že mě vidí. Slzy stoupají v jejích očích. Milovala jej.

Slečna H. náhle udeří pěstí slečnu M. do hlavy a slečna M. vykřikne a zaječí. "Ty hloupá náno! Cos to provedla!" spílá jí, zatímco slečna M. ztrácí sponu, která se uvolnila z hlavy. Ještě jednou ji udeří, vnoří jí ruku do kůže. Povalena na zem, vzhlíží M. na ubohou, žalostnou H., z jejíchž skleněných očí teče bleděmodrá voda a skrápí M.-ino břicho, které připomíná bílý, holý kopec. Slečna Z. tomu jen nečinně přihlížela, jenže když do ní strčily, zjistily, že je to plakát. Usmívala se, iluze. Obě slečny se zřítily teď do sebe, sesuly se, ztmavly. Ztratily těla, zbyl jen pocit, nejsou už. Kdybych je viděl, kdybych je mohl vidět, kdyby se složily z pocitů, kdyby někdo náhle rozsvítil, něco by se muselo změnit, něco by pominulo, rozpadlo se.

VI.

Slečna M. odešla od slečny H., která stála jen na jedné noze a která naříkala kvůli ztrátě pana B., a zmizela v lese mezi stromy. Ze světle lesknoucího se jehličí vyrůstaly obrovské kmeny smrků, které byly, kam až oko dohlédlo, holé, bez větví, pouze v nejvyšších výškách, v nebi, jsme si představili několik rašicích, jasně zelených větví. Po balvanech lezli mravenci a datlové se škrábali nahoru po kmenech. Slečna M. šla, ruce zaťaté v pěsti, pohled zabořený dolů, kde bylo rozestlané žlutočervené listí. Mezi stromy v dálce prosvítala obloha. Slečně M. nemohou dojít síly. Ale rozhodla se posadit. Skrývaje se za širokým kmenem a kusem z rozlámaného stromu, díval jsem se, jak sedí na balvanu, ruce na kolenou, pohled v dáli upřený, kulatá záda. Nevím, jestli se někam dívala. Měla oči, měla obličej. Odešla, protože je hrdá. Nechce ani drahé slečně H. odpustit, i když by měla. Vždyť jí umřel chlapec. Vyšel jsem z úkrytu a přisedl jsem si k M. Kousla se do rtu. Vypoulil jsem oči, utáhl jsem si na tváři úsměv jako tkaničky, načež se rozvázaly tkaničky na botě slečny M. Natáhla se ještě více dopředu, i když se tlačila tak silně dopředu, jak jen to šlo, a neprasknouc zašněrovala si hezkou botu, než ji vyzula a nazula si místo ní kožený střevíček, který byl tvrdý a který jsem jí podal. Nadšeně se usmála, roztáhla ruce a objala slunce. Ležel jsem, opíraje se o lokty a přežvykoval jsem sousto, ona byla na obloze a čarovala tam. I když je krásný den, zůstává božskou. Má právo rozdělovat spánek, dokonalost a starosti. Je malá, ale nelze chytit. I když se jí dotknu, nic zvláštního se nestane. Miluji ji. Vracím se v čase.

VII.

Se smrtí se nelze vyrovnat. Slečna H. už není zvěstná. Slečna M. se vrátila domů. Jsem sám. Čekám teď na pohřeb. I když mi do něj nic nebylo. Něco ale dělat musím, tak čekám. Zatímco čekám, opájím se čerstvou vodou, která padá z vodopádu. Je hodně vysoký, takže na kamenech před spádem leží bobři. Obloha je prapodivně jen modrá. Mraky postrádají symboličnost. Jako vykázaný z ráje jdu po silnici a vidím město, kde žije slečna M. "Žije tam," to říct mohu. "Půjdu tam," to říct také mohu. Mohu říct dokonce i "půjdu tam a uvidím ji." Tak to už je ale vše, co mohu říct. A mohu to pouze říct, tedy nikoliv vykonat. Činit sice lze, ale ne neomezeně.

"Ach, věčný odpočinek!" pochvaloval si nebožtík. Slyšel jsem jeho hlas pod víkem rakve, jež byla ebenová a velká. "Jediné, čím se teď budu trápit, je, nic. Vskutku, žádná míra, žádné radostno, povýtce žádné rozdíly a taky nespokojenost. Ulevuje se mi, že jsem mrtev! Sebralo mi to vše špatné a naopak to dobré mi to nechalo, neboť vždy jsme štastní, jen jsou-li požitky neomezené a alespoň v naší představě dokonalé! Jak já mám slovo dokonalé rád!" pravil dále nebožtík. Obrovitá a ohyzdná vráska přeběhla mi po čele, běžela dál, až se přeměnila v teplo a roztavila nebožtíkovy ruce. "Nebudu tě pitvat," začal jsem, "ne, jinak! Nechci ohledávat tvou mrtvolu." "Co bys na mrtvole našel?" zazubil se přes víko, "copak neznáš už zákony universa? Nevěříš snad, že jsem mrtev, nemáš důvěru, že krčíš čelo, v mou mrtvost?" Spojil jsem prsty obou rukou. Nadechl jsem se. "Ba, jak bych věřil, že jsi mrtev. Podívám se - všechno žije. Podívám se - a vidím! Vidím, tedy jsem. Musím polemizovat o smrti." "Pak já tě zabiji," ozval se čísi magický hlas, otočím se a vidím: slečna M. mě chce zabít, nechce už, abych s ní dále žil na tomto světě! Podle jejího názoru jsem určen k odstranění! Položil jsem slečně M. ruce na ramena a bodře jsem se na ni usmál. I když byla rozezlena, přijala mou tezi o své iluzivnosti a zmizela, neboť jsem prozřel a když prozřím, přeludy mizí.

VIII.

Obřady jsou vykonány, teď již nemusím truchlit pro zesnulého nebo s ním rozmlouvat, odchází mi z mysli, jdu teď do salónu tajemné slečny Z. Řekl jsem tajemné? Nu, ale proč by tajemné? Není na ní nic tajemného, vše je jasné, všechno vidím. Vidím bělomodrou matraci s jen několika chlupy, vystupující slavnostně z tajuplné temnoty, vidím, jak se v dálce ztrácejí kůň, stůl a kytara, vidím veliké okno, kterým je vidět k panu bohu, a tímto oknem volám: "Pane bože na nebesích za stolem v prázdnotě! Podívej, tady jsem já, se světlem nerozžaté nepochodně, já jsem ti chtěl něco říct o temnotě, jaká byla, než z ní vystouply ty ostré modré líce, ty děsivé kry, ty čtverce neskutečného rozměru!" "Ach Ludmile, můj výtvore nezdárný, co ti činí potíže v mnou předepsané pouti? Co je to, řekni mi po pravdě, co je to, tížícího tvé svědomí?" "Ach pane, zmaten, jsem naprosto zmaten, nesvedu již ti ani hledeti zpříma v tvář, natož bez uzardění, chtěl jsem ti ale říct, že nejraději bych tě buď zabil, nebo oslepil ostrým kůlem, abych se mohl bez obtíží věnovat svým zhýralým a prostopášným choutkám." "To bys mě nezničil, nýbrž stvořil," vece bůh, "a to sice ty sám by jsi se stal mnou, okusil bys, jaké to je, nemíti nad sebou nadřazeného principu a nemoci čerpat z radostí hranic a omezení, nebýt spalován kolizí touhy a touhy jiných subjektů, neváznout vůbec mezi kolizemi, tvořit jen vše dobré, nač nemáš poté vliv, neboť se to samo zvrhává, a ovšem necítit a neprožívat nic než nudu, neexistovat než v objektivní nudě." "Objektivní nuda?" podivuji se, "nemoudře hovoří bůh, když si stěžuje. Nedobře by se nám žilo s pesimistickým bohem, kdyby prvním příběhem nebylo světa stvoření, nýbrž jeho zničení. Bože, tobě do úst vůbec nepatří takové věty, to vím, jakože znám etiku. "Ha ha, etiku," loučí se se mnou bůh. Mám v sebe naprosto důvěru, tak jako on. Kdyby neměl, nemohl by nad námi a nade mnou bdít. Nemá shora žádného biče. Možná jej pohání soucit s lidmi, ano, možná. Ach ten bezmezný chudák. Není to opravdový bůh, je to jen vymyšlený člověk, imaginární souputník každého, projev lidského důmyslu než čeho jiného. Položme ho na postel, ať vydechne, je stár, má nemocné všechny orgány. Nechci jiného takového, chci opravdového. Toho, jenž by byl hoden svého jména. Bezmeznou kreaturu ničíčí kontinenty duše, krásnou první plíseň. Takovému se nikdo neodváží vzepřít. Jeho tresty budou konečně opravdu bolet, sraží mě k zemi a dá mi vidět utrpení tisíců, které jsem způsobil. Vše, co je mi drahé, připodobní k smrti. Přinutí mě hledět mu do očí. Do nestvůrných, jasně modrých očí.

IX.

Modré oči má slečna Z. Ale nemá sympatie slečny M. a se slečnou H. se vlastně nezná. I proto je divné, že právě ona řekla slečně H. tu smutnou zprávu, která ji tak hluboce zasáhnula. Slečna H. by se ji však dozvěděla dřív nebo později tak jako tak. Nevím, co se teď s ní děje a co se s ní bude dít, jak se vypořádá se ztrátou smyslnosti života, byť možná dočasnou. Jak teď uspokojí své smysly, když život nemá smysl? On zemřel, je pro ni navždy ztracen, není už žádná naděje, že jej znovu uvidí. Bylo by zneuctěním, hledat jiného, jedinou zbylou alternativou je tedy sebevražda, jediné slušné východisko. Anebo doživotní zoufalství, ještě. Ano, dlouhotrvající utrpení je ještě sebevražednější než sebevražda sama, která je oproti němu jen zbabělým únikem. Takto se rozhodla slečna H.: věčně trpět. Nikdy nebude osvobozena, nikdo jí její úděl neulehčí, a pokud ano, přítíží jí. Bude jedno, co bude, protože nic než zoufalství a divnost nebude. Bylo by mi slečny H. líto, zvlášť ještě proto, že ji mám rád, avšak prožil jsem to samé, co ona, v ještě větších rozměrech. Ještě na ni žárlím, jak to má, ve srovnání se mnou, jednoduché, i když ji mám rád. Je to člověk. Ne tak jako slečna Z. Slečna Z. je zřejmě inkarnací nějakého světce a učitele. Má neuvěřitelné schopnosti a její ctnost září nade všechny a slouží za příklad všem lidem. Nelze k ní zaujmout subjektivní postoj, zamilovat si ji nebo ji nesnášet, lze ji jen objektivně obdivovat a vážit si jí. Je to zastoupení skutečného boha na zemi, je to skutečný bůh. Je tak dokonale přímočará, že stanovila zákony, oddělila světlo od tmy a zavedla pravdu jako jedinou možnou, pravdu jako sebe a sebe jako jedinou pravdivou. Od té doby k ní vztahuji ruce, doufaje, že až je stáhnu zpět dolů, budu v nich držet kus té pravdy, která pak ospravedlní i mou temnotu a dovolí i mně trochu zastupovat pravdu, pravdu proudit z mých úst. Na rozdíl od slečny H., slečna Z. nebude nikdy trpět, nezná utrpení, nemá je ráda; objektivně miluje věčnou blaženost a také ji má. Světlo je dokonalé, zmatek je jen tam, kde je ho málo, ale tam, kde svítí, je jasno, a slečna Z. je zdrojem. Na světlo strojem.

A tak končí mé vyprávění, má alotria: slečna Z. je světlo a my všichni ostatní, já, slečna H., slečna M., zesnulý pan B., pan T., všichni, jsme tma, jsme stíny, bolest jsme. Budeme se pronásledovat a budeme se trestat, vraždit, objímat, fackovat, nenávidět a milovat, ve tmě hynouce a ve tmě se koupajíce, co zatím nad námi a mimo nás sladce vědomá, věčně blažená, nekonečně vidoucí a rozumně svatá esence slečny Z. plá. Jsme špatní, ona je dobrá.