Jedna velká lež jménem život...(11)

Anotace: ....další pokračování

Druhý den, když se vzbudím, Dominik už v pokoji není, ale slyším sprchu z koupelny, podle toho taky usoudím, že tu musel být celou noc a teď se pokouší díky sprše probrat. Chudák, pomyslím si, ale vždyť já ho nenutila, aby tu zůstal celou noc..měl jít spát..
Rychle se oblíknu do riflí a trika, nevím jak to u nich chodí, ale nechci si oblékat tepláky, abych se náhodou neznemožnila. Než si vyberu ty správné věci, mezitím už zmizí z koupelny zvuk sprchy. Nevím, jak to tu chodí, tak chvilku počkám, než uslyším bouchnutí dveří od jeho pokoje a sama se vydám do koupelny, abych se trochu upravila.
Vypadám hrozně, pomyslím si, jen když se podívám na svůj obličej v zrcadle. Celá bledá, kruhy pod očima, nevypsaná..rychle si opláchnu obličej vodou, vlasy nechám rozpuštěné, aby mi alespoň trochu zakryli obličej. Po chvilce váhání vyjdu z koupelny a vydám se k Dominikovi do pokoje. Třikrát se nadechnu, než zaklepu na jeho dveře.
„Pojď dál!“ozve se jeho hlas. Otevřu dveře a vklouznu mu do pokoje. Jeho pokoj je tak krásný. Tmavý, ale krásný. Stěny mají bílou barvu, ale protější mají tmavě modrou a všechno je tu laděno do modra. Nejspíš miluje modrou, usoudím. Skříně a postel má ze stejného materiálu jako já. V rohu má opřenou kytaru, krásnou, blýská se mu jen co se od ní něco odrazí.
„Ahoj“pozdravím ho tiše. Sedí na posteli a má v ruce mobil, nejspíš píše smsku, beztak mamce nebo přítelkyni, které se omlouvá, že dneska za ní nemůže přijít protože musí svou „sestru“ provést Londýnem.
„Ahoj, jak ses vyspala?“usměje se na mě. Proč on vypadá tak čile a já tak hrozně strhaně? Na sobě má stejně jako já rifle, takže jsem udělala nejspíš dobře, když jsem si je vzala a bílé triko..no musím prostě uznat, že vypadá báječně.
„Spíš bych se měla zeptat já tebe. Moc se ti omlouvám, že jsem tě vzbudila! Moc mě to mrzí a pokusím se ať už se to neopakuje, nebo to nějak zařídím, abys mě neslyšel.“ řeknu zoufale a Dominik se hned rozesměje.
„Nedělej z toho vědu, tak jsi měla noční můru no. Já to chápu po tom co se ti stalo si myslím, že by jsi byla divná, kdybys ji neměla“ na tohle nemám co říct. Možná to pozná, protože se hned přestane smát a oznámí mi plán dne „volal jsem kamarádům a kámoškám, že jsi už přijela, chtějí tě poznat, dokonce mi nabídli, že půjdou semnou tě provést Londýnem, pokud ti to nevadí?“
„Ne v pohodě, ale neměl jsi jiné plány? Ať to není na mě, že jsi to musel zrušit“ zajímám se hned.
„Ne neměl“ujistí mě hned s úsměvem. „jo mamka mi kladla na srdce, že tě mám vzít do nějakýho obchodu, abys si koupila nějaké věci. Já na tohle nejsem, takže tě nechám na pospas mé kámošce, která se v tom vyžívá. Až ji poznáš, tak možná budeš litovat, protože já lituju taky“
„To je tak hrozná?“zajímám se s obavou.
„Uvidíš sama“řekne mi tajemně „na snídani zůstaneme doma a pak hned pojedeme pro Alici a Megan, kluci se k nám přidají, ale holky nemají řidičák, tak je musím vyzvednou“ vysvětlí mi.
„Dobře, akorát já nemám peníze, za co ty věci koupím?“strachuju se.
„Jsi součástí naší rodiny, takže s penězi si nedělej starosti“ mávne nad tím rukou. „půjdeme na tu snídani ne? Myslím, že Melissa už něco udělala“
„Kdo to je?“ zajímám se, když mi otevře dveře a já projdu na chodbu.
„Naše hospodyně, vaří nám tu.“řekne mi než dojdeme před jídelnu. „jo“ řekne a otočí se na mě, čímž mě zadrží „ona neví tvou minulost, takže jsi opravdu moje sestra jo, alespoň před ní a kamarády“
„Dobře“přikývnu hned. Dominik se na mě usměje svým zářícím úsměvem a pustí mě jako první do jídelny. Jídelna je spojená dveřmi od kuchyně, které jsou otevřené, takže vidím Melissu, jak skládá na podnos talíře, hrnečky a konvici.
Posadím se naproti Dominikovi. Stůl je větší, ale přesto jsou tu jen 4 židle. V čele dvě, kde sedí nejspíš rodiče a dvě po delší straně, kde teď sedíme my dva.
„Dobré ráno Dominiku a...“zastaví se na mě pohledem, když vejde do dveří Melissa.
„Tohle je moje sestra Rebecca“představí mě Dominik hned, jen co se na mě Melissa podívá.
„Dobré ráno slečno Rebecco“pozdraví mě a položí přede mě hrneček s talířkem, kde jsou míchaná vajíčka. Alespoň normální jídlo, které znám i já. Anglie je významná tím, že se tu kombinují různá jídla nebo tím, že tu mají jídla jiná než my. Takže jsem ráda, že teď jsou vajíčka, kterým se snad najím.
„Dobrý den“pozdravím ji. Dominikovi stále hraje na tváři ten úsměv, který má už od rána. Jen co dá i hrneček s talířem Dominikovi a konvici položí doprostřed, zmizí zase v kuchyni bez jediného slova. Dominik mi kývnutím naznačí, ať se dám do jídla a on sám mi nalije hrneček čaje.
„Díky“poděkuju mu a dám si do pusu první sousto. Za chvilku už mám talíř prázdný, jak to bylo dobré. Takhle neumím vařit ani já! Ani nikoho koho znám..má to výborný prostě!!
„Připravená?“ zajímá se Dominik, když vyjdeme ven a on zamíří rovnou do garáže. Jdu mu v patách a docela mě zajímá, jaký má autíčko, ovšem co to uvidím, mě vyděsí. Má tam krásné černé autíčko, které vypadá jako by právě vypadlo z katalogu aut!! Myslím, že je to porsche, ale nejsem si tím jistá..nevyznám se v nich.
„Panebože“ zašeptám a pomalu přejdu k autu. Dotknu se ho, jestli se mi nezdá a když ho opravdu uctím, je mi jasné, že tohle není sen, ale realita. Takové autíčko, co bych za něj dala, panebože..asi musí být hodně bohatí, když si můžou dovolit Dominikovi koupit takové autíčko..
„Co je?“zeptá se Dominik se smíchem.
„To je tvoje?“zajímám se.
„No tak trochu“ zasměje se a jen co nastoupí, otevře mi dveře a já se posadím vedle něj, na místo spolujezdce. Sedadla jsou tak pohodlná, měkká, krásná...
„Měla by sis zapnout pás“ připomene mi než nastartuje. Hned ho poslechnu a pás si zapnu, ale on ne. Co mi radí, když sám ho nemá?, pomyslím si, ale nevěnuju tomu dál pozornost, protože vyjede z garáže. Dominik pak ji pak jen na dálku zavře a jedeme dál. Podle toho, jak řídí usoudím, že miluje rychlou jízdu. Nedivím se, když má takové rychlé auto, tak přece nebude jezdit pomalu...
„Kam teď jedeme?“zajímám se a pevně se chytím sedadla, protože se začínám tak trochu bát.
„Jedeme pro Alici s Megan, budou nás čekat u nich před domem a pak máme sraz s kluky ve městě. Nemusíš se bát, jsou v pohodě“ řekne a za chvilku se objevíme před domem, který je o hodně menší než ten, ve kterém bydlím, ale i tak je krásný...Před hlavním vchodem sedí dvě holky, které čekají až pro ně Dominik přijede. Hned jen co je uvidím poznám, že jde o dvojčata. Jsou úplně stejná. Krátké hnědé vlasy, štíhlé, že jim i kosti jsou beztak vidět a obě oblečené do stejného. Bílé kalhoty, modré trika a úplně obyčejné botasky..
„No kde jsi?“utrhne se na Dominika jedna z dvojčat, jen co nastoupí do auta.
„Tady“zasměje se a rozjede se. „jo holky, tohle je moje ségra Rebecca, Rebecco, tohle je Alice“ukáže za sebe „a Megan“ ukáže za mě. Hned se na ně otočím, abych se s nimi mohla pozdravit.
„Ahoj“řeknu jim jen.
„Ahoj Rebecco, tak konečně tě poznávám“usměje se na mě Alice.
„Ahoj Rebecco, taky tě ráda poznávám, konečně teď nebude Dominik takovej, když se musí o všechno dělit, že Domi?“
„Sklapni Megan“ zasměje se a když se naše oči setkají, jen je protočí, čímž mě opravdu rozesměje, ale nezasměji se nahlas jen potichu.
„Kolik ti je Rebecco?“zajímá se hned Alice, která se ke mně nahne. Počkat, tohle mi nějak vypadlo..kolik říkala Gabča, že mi je? Změnili mi roky to vím, aby mě nikdo nemohl najít a i datum narození, ale na kolik? S prosbou se podívám na Dominika, který hned můj pohled zachytí a odpoví za mě.
„16, ale za dva měsíce ji bude 17“
„Super, jsi skoro stejně stará jako my,“ řekne Megan a mě neujde jak si mě Alice prohlídne. Že by ji neušlo to, jak jsem se zarazila nad její otázkou a nechala za sebe odpovědět jeho? Přece každý zná svůj věk, tak ji to musí být trochu divné, že já ne...
„Budeš chodit s námi do školy?“zajímá se Megan dál, místo Alice.
„Já...nevím“ řeknu popravdě a znovu se podívám na Dominika, kterému se na tváři objeví úsměv.
„Jo dokonce asi do stejné třídy“
„Tak to je fakt super“ řekne nadšeně Megan.. Jen nervózně přikývnu a podívám se z okna.
„Ty toho moc nevíš že?“zeptá se tentokrát Alice, čímž mi vyrazí dech. Jak to myslí?
„O čem?“ zajímám se.
„O sobě, nevíš kolik ti je, kam budeš chodit do školy, nic prostě“ Cítím, jak se mi z tváře vytrácí barva a jak mi tvář celá zbledne..panebože..co ji mám říct? Vidím, jak po mě Dominik rychle střelí pohledem, který mě varuje. Rychle vymyslet nějakou lež..rychle honem..
„Já...je to nezvyk mít kolem sebe tolik lidí, nebyla jsem na to zvyklá...“ vykoktám ze sebe „trochu mě to děsí“
„Aha, to nevadí za chvilku si zvykneš“ ujistí mě Alice, ale stále má nedůvěřivý pohled, kterým mě sjíždí. Jsem z něj docela nesvá a na nervozitě mi to docela přidá.
„Jsme tu“ řekne Dominik po chvilce ticha, kdy se holky dívají z okna a já nervózně před sebe, ale ještě pevně svírám sedadlo. Holky hned jen co Dominik zastaví na parkovišti, vyběhnou ven za kluky, kteří stojí kousek od nás a já jen pak už vidím, jak se s nimi zdraví.
„Jsi v pohodě?“ zajímá se Dominik, který mě chytí za ruku, aby mě zastavil ještě před tím, než vylezu taky za nimi.
„Jo..jen prostě..je to divný...“vykoktám ze sebe nervózně.
„Holky jsou v pohodě, jen jsi tu nová, tak se museli zeptat, ale zvládla jsi to. Počkej až poznáš kluky, taky jsou v pohodě“ ujistí mě a stiskne mi ruku.
„Alice...zdá se mi, že mi nevěří ani slovo.“ řeknu mu svou obavu.
„Alice ona je taková nedůvěřivá, ale jinak je v pohodě holka. Megan jsi padla do oka to poznám. Jo s Megan taky půjdeš nakupovat, Alici si klidně vezmu na starost, nemusí jít s vámi“nabídne mi.
„Díky“ poděkuju a zhluboka se nadechnu.
„Pojď, budu tam s tebou kdyby něco“ ujistí mě. Povzbudivě se na mě usměje a když se znovu nadechnu, vylezu z auta. Jen co ho obejdu, Dominik je hned u mě a vede mě ke klukům.