Nový život - 6. kapitola

Anotace: :)

6. kapitola

V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal.
Ona ho zná? Kdo to vůbec je? Chodí spolu? Určitě je krásná a podle rychlosti s jakou k němu přiběhla je taky upírka nebo anděl s blonďatými vlasy až po ramena, vysoká jako já (asi 156 cm), na sobě elegantní černé mini šaty a bílé průhledné sáčko. Prostě ideál každého muže. Ach jo proti ní nemám ani tu nejmenší šanci. O čem to vůbec přemýšlím, vždyť se mi nelíbí. Nebo ano? Nesmím na něj takhle myslet je to zadaný upír. Nelíbí se mi. NE NE NE!
Jenže ve chvíli, kdy ho chtěla políbit, se od ní odtáhl a přešel ke mně. Ona na něj nevěřícně koukala.
„Kdo je ta maličká?“ zeptala se posměšně a dodala. „Kvůli které mě odháníš lásko.“
„Nebuď melodramatická a to oslovení si nech od cesty.“ Zamračil se na ni Alex a otočil se na mě a představil nás. „Anne tohle je Iris, Georgova sestra. Iris tohle je Anne. Bude tu s námi bydlet.“ Jen co to dořekl dal mi ruku kolem ramen.
„Zapomněl jsi u představování zmínit, že spolu chodíme.“ Odpověděla a koketně na něj zamrkala. „Dám si věci do našeho pokoje.“ A už byla v domě.
On si povzdechl a za chvíli byl v domě.
Tak jsem měla přece jen pravdu. Chodí spolu. Jak jsem si jen mohla myslet, že takový hezký a hodný muž by o mě jen okem zavadil.

Z myšlenek mě vytrhla Sar.
„Anne, tohle je můj manžel George.“
Byl docela hezký vysoký, měl krátké světlé vlasy. Vypadal mile, hezky se smál, jeho oči měly stejnou barvu jako oči Sar – bezpochyby měli stejné stravovací návyky.
Nadšeně mi ho představila. Usmál se a podal mi ruku.
„Těší mě.“
„Mě také. Sar se tě už nemohla dočkat.“ Dodala jsem se smíchem.
On se na ni podíval s takovou láskou a něhou, že jsem si tam připadala jako křen a chtěla se pomalu vytratit. Jenže kam? V domě je plno a já netoužila potkat zrovna Iris. V lese se nevyznám – ještě bych se ztratila.
Najednou jsem se rozhlédla a uviděla krásnou zahradu s altánkem. Potichu jsem se tam vydala. Ti dva byli tak šťastní a užívali si shledání, že si toho nevšimli a nechala jim trochu soukromí.
Bylo tam krásně, i když zrovna nesvítilo slunce a bylo pod mrakem. Sedla jsem si na lavičku v altánu a užívala si to ticho. Kousek dál ode mě jsem viděla záhony s květinami, které krásně voněly – byly tam růže, jasmín, a nějaké trvalky. Občas zazpíval nějaký ten ptáček. Prostě krása.
Najednou mi došlo. Budu tu moct zůstat, nebo bych měla počkat až mi pošta přiveze moje věci, které mi Lisa poslala. Co budu proboha dělat? Zase nemám vůbec nic.
Nevím jak dlouho jsem tam seděla a začalo pršet.
Tady snad pořád prší.
„Anne!“ někdo mě zavolal „Pojď dovnitř, vždyť prší. Zmokneš.“
„To je dobré. Jsem v Altánu.“ Zavolala jsem zpět.
A v tu ránu byla u mě Sar. Běžela tak rychle že z ní byla jen rozmazaná šmouha.
„Musíme si domluvit zbytek – nejprve zařídit tvůj nový pokoj nábytkem, kromě toho nutně potřebuješ šaty…“ pak vyjmenovávala všechno co potřebuju.
„Počkej, vždyť se ti teď vrátil George a ty myslíš na nakupování? Neměla bys být s ním.“ Nadzvedla jsem obočí.
„On ti taky musí něco zařídit – tvoje doklady. Stačí tě jen vyfotit a půjde je sehnat.“
„Dobře tak na co čekáme.“ Zavelela jsem.

Rychle jsem přeběhla do domu, kde na nás čekal Georgie s fotoaparátem.
„Tak stoupni si ke zdi a já tě vyfotím.“ Usmál se.
„To si děláš srandu“ začala na něj naštvaně prskat Sar. „Nejdřív ji musím upravit. Podívej jak je celá zmáčená.“
A už mě táhla do jejích pokoje . Dala mi tmavě modré šaty na ramínka, svetřík v barvě šatů, černé boty na menším podpatku a já si ho poslušně oblékla. Naštěstí mi k tomu dala mou tašku přes rameno a bylo to kompletní. Potom si mě vzala do parády – vyfoukala mi vlasy, nanesla make-up.
„Tak už jsem hotová. Teď půjdeme dolu George tě vyfotí a pak spolu půjdeme na nákupy co ty na to?“
„No nevím.“ Řekla jsem nejistě.
„Určitě nechceš být v pokoji, kde jsou jen čtyři holé stěny.“
„Tak dobře. Vzhůru do focení a na nákupy.“ Povzdechla jsem si.
Sešly jsme dolů.
„Tak co líbí se ti tvoje nová sestřička?“
„Páni sekne ti to ségra.“ Řekl uznale a u posledního slova se zasmál.
„Díky brácha.“ To jsem si prostě nemohla odpustit a mrkla na něj.
Pak mě vyfotil a Sar zavelela.
„Hurá na nákupy:“
Jenže sotva to dořekla, přiřítila se Iris.
„Někdo tady mluvil o nákupech?“ zeptala se s jiskřičkami v očích.
„Promiň,“ řekla ironicky Sar, „ na nákupy jedu jen já s Anne a máme toho hodně.“ Ušklíbla se na ni, což jsem vůbec nechápala. Co jí udělala?
Rozloučily jsme se s nimi a šly do garáže, kde jsme nastoupily do jejího černého BMW a vyrazily.

Obchodní centrum bylo obrovské a měli tam snad úplně všechno od prodejce aut až po obchody s potravinami.
Nejprve jsme zašly k autům, nic naplat, poznámky o tom že nemám řidičák a že nevím jestli umím řídit, prostě jen přešla. V prodejně se mě zeptala jestli se mi nějaké auto líbí, dlouho jsem si všechny prohlížela a padl mi do oka malý stříbrný Mini Cooper S. Zaplatila ho a nechala poslat domů.
Potom nábytek, ten mi všechen vybrala v modré barvě se slovy:
„Tvůj pokoj bude v modré barvě.“
Nic jsem proti tomu nenamítala modrá není špatná barva.
Nakonec mi vybrala velkou postel, knihovnu, stolek, židli k němu, skříňku na CD, křeslo, světle modrý koberec a pár polštářků.
V elektronice notebook, hi-fi věž, discmana, mobilní telefon, kam mi hned uložila svoje a Georgovo číslo.
V obchodě s hudbou jsem si vybrala pár CD a tím skončila ta příjemnější část nákupu.
Oblečení. Nakupovat ho s ní je očistec, ne PEKLO. Musela jsem si vyzkoušet všechno možné oblečení – od šatů po kalhoty, vůbec ji nevadilo jak je to všechno drahé. Nakonec nechala butik se spodním prádlem. Koupila mi spoustu nočních košilek, a spodního prádla – jsem zvědavá, proč mi kupovala tolik vyzývavých kousků.

Nákupy nám všeho všudy trvaly asi 6 hodin, Sar každému členu rodiny ještě koupila 1 tašku oblečení a byla úplně spokojená.


„Nábytek bys už doma měla mít v pokoji, dala jsem Georgovi instrukce jak má být rozestavěný, tak už zbývá tohle všechno dát do tvé šatny a budeme mít hotovo.“ Řekla nadšeně, když jsme všechny tašky daly do auta a poté nasedly a vyrazily domů.
Nedalo mi a zeptala jsem se.
„Ty nemáš Iris ráda?“
Ta otázka ji trochu zaskočila.

„No víš, neměla bych ti to říkat, ale co. Iris je Georgova pravá sestra ne tak jako já a Alex, my jsme se hledali až jsme na sebe zbyli“ usmála se. „Ale zpátky k Iris, už je to hodně dlouho, skoro staletí potkali se v roce 1855 v lese na lovu, už tenkrát jsme se živili zvířecí krví. Potkali se a zamilovali do sebe, jak mi tenkrát Al tvrdil. Jak jsem ji potkala, tak jsem si ji oblíbila jako sestru, netrvalo dlouho a představila nám svého bratra, no víš jak to s námi je. Teď zpátky k ní, začli si spolu pár let jim to klapalo. Ale potom se všechno začalo hroutit, nevím podrobnosti, protože jsem u toho nebyla, ale byli jsme Já, Al, a George na lovu a ona byla sama doma. Alexovi se po ní stýskalo a proto se rozhodl vrátit dřív… A načapal ji s jiným upírem v jejich posteli. Oba dva je vyhodil ještě než jsme přisli. Od té doby ji nemůžu ani cítit, divím se že měla tu odvahu se sem vracet.“ Odfrkla naštvaně Sar.
„Vezme ji zpátky viď?“
„Proč si to myslíš?“ divila se Sar.
„Nevypadal zrovna naštvaně, když mu skočila kolem krku.“
Dál jsme se na tohle téma nebavily, protože jsme byly doma.
„Půjdu napřed a všechno ti dám do šatníku jo? Prosím prosím počkej tady tak 5 minut a přijď se podívat dozadu do 3 dveří nalevo do tvého pokoje.“ Mrkla na mě a rychle odběhla než jsem stačila cokoliv říct.
Chvíli jsem čekala a když to bylo 5 minut, pomalu jsem přecházela garáž, když v tom do mě něco prudce narazilo a já letěla na protější stěnu s policemi. Po nárazu jsem spadla na zem a na mě se vysypala sprška všeho možného kovového nářadí. Au.