Nový život - 16. kapitola

Anotace: prostě další díl...

16. kapitola

Odešla jsem za Dannym.

Našla jsem ho v obývacím pokoji, seděl na gauči, obličej měl schovaný v dlaních a vypadal přešle. Nejspíš ho trápilo ten pohled na zuboženou Joe… Přišla jsem k němu blíž a byl tak zamyšlený že mě vůbec neslyšel… odkašlala jsem si. Díky čemuž vzhlédl a já uviděla smutek v jeho očích.
„Tak jak na tom je? Dostane se z toho?“ zeptal se smutkem v hlase.
„To víš že jo, je bojovnice na to nezapomínej… a navíc před chvílí se probrala.“
Viditelně se mu ulevilo. „Mluvila jsi s ni?“
„Ano.“
„Co ti řekla? No tak z tebe to leze jak z chlupatý deky.“
„Mám z toho dobrý pocit…“
„Kašlu na tvoje pocity… co ti řekla.“ Řekl netrpělivě.
Zamračila jsem se na něj a mlčela.
„Promiň jsem jen trochu… netrpělivý.“
„To je v pohodě, ona si vzpomněla…“ dál jsem se nedostala, jen co jsem dořekla poslední slovo Danny se otočil a odběhl pryč.
Blázen. Povzdechla jsem si a sedla si do křesla a přemýšlela, koho dalšího najdeme.

Po chvíli jsem zaslechla rozrušený Dannyho hlas:
„Lili.“ Zavolal
„Už jdu.“ Odpověděla jsem, zvedla se a pomalu se ploužila do kuchyně.
„Co potřebuješ Danny?“
„Řekla´s že si vzpomněla.“ Zahřměl jeho hlas.
„Počkej, počkej mluvila jsem s tebou a ty si v půlce rozhovoru odešel.“ Stáli jsme naproti sobě a mračili se na sebe.
„Poslouchám.“
„No sice, nevím jak, pamatuje si moje jméno ale to je všechno. Nezná nikoho z naší rodiny, a neví, kdo je. Tebe si pamatuje ale jen díky tomu společnému letu ze Seattlu do New Yorku.“
„Ne!“
Ve mně hrklo, panebože snad neběžel za ní do jejich pokoje! Doufám že nezkoušel…
„Co? Neudělal si to, že ne.“
„Jestli myslíš to že jsem za ní běžel do sprchy a začal ji tam líbat. Tak jo.“
„Ty pitomče, co sis myslel, kdyby si vzpomněla tak by za tebou přišla sama.“
„To mi fakt nedošlo. Prostě jsem byl v tu chvíli tak šťastný, že jsem za ní musel jít, prostě jsem se neudržel…“
„Jak na to reagovala?“ přerušila jsem ho netrpělivě.
„Nejdřív nic nedělala a nechala se líbat.“ Nadechl se a dodal. „Nebudu zacházet do detailů, ale za chvíli se vzpamatovala a dala mi facku, ještě teď mě to pálí jak čert.“ Třel si bolavé místo na tváři.
„Dobře ti tak,“ zamračila jsem a pokračovala: „Měl si počkat až ti všechno povím a ne se za ní hnát jako splašený.“
„Promiň, máš samozřejmě pravdu, ale dokážeš si představit že až najdeme Stua – nebude si tě pamatovat?“
„Ne a je mi z toho úzko, co když si někoho našel?“ zašeptala jsem zlomeně.
„To nic najdeme zbývající členy rodiny a budeme doufat, že se Joe vrátí paměť.“ Řekl s nadějí v hlase.
„To doufám, zatím jí nepomohlo ani to, že jsme se přesunuli do vašeho domu v Atlatnic city.“
Danny se opřel zády o stůl a vzdychl.
„Jenže co když si nevzpomene?“
„Na to nesmíš myslet.“
„Tys neviděla to jak se na mě dívala v té sprše. Jako na cizince. To mě ubíjí, vždyť já ji miluju a těsně před tím než nás napadli a rozdělili do celého světa jsem ji chtěl požádat o ruku. Jak mám kolem ní teď chodit a dělat, že se nic neděje?“
„Vím, že je to hodně těžké, ale musíš počkat. Budeš-li na ni tlačit, uteče a to by bylo horší ne?“
„Hmmm.“ Nesouhlasně zamručel. „Radši si půjdu zaplavat do bazénu. Kdyby něco jsem venku.“

Opřela jsem se o linku a přemýšlela, kde může Stu být, taky mu vymazali pamět. Co když si mě nepamatuje? Co když si někoho našel?
S tím jsem se zamyšleně vrátila do obýváku.

Sedla jsem si do křesla a zavřela jsem oči… málem jsem usnula, kdybych neměla naspáno na měsíc dopředu.
Najednou mě něco studeného a mokrého chytilo za rameno. Lekla jsem se a odhodila ho svou myslí, když jsem otevřela oči uviděla jsem Dannyho mokrého a rozpláclého na stěně za sebou.
Vyprskla jsem smíchy nemohla jsem jinak, bylo to hrozně srandovní, zvlášť když mu na hlavu spadl portrét Joe a místo její tváře se na mě díval jeho obličej. Najednou mě ale přešel smích, když jsem uviděla jeho výraz nevydala jsem ani hlásku.
„Co se ti stalo?“ zeptala jsem se vyděšeně.
„Ona už někoho má… je zasnoubená.“
Než jsem stačila cokoliv říct, sebral se a odešel.

Panebože. Tak tohle je hodně zlý. Co budeme dělat?
Tak fajn nejdřív se jí zeptám kdo to je a uvidíme. S tím jsem zašla do kuchyně nalila krev do sklenice a šla za Joe.
Našla jsem ji u bazénu, nejspíš nad něčím dumala.

„Copak to tu děláme?“ zeptala jsem se a podala ji sklenici, kterou vypila na ex a přemýšlela jak začít.
„Snažím se odpojit vědomí a na nic nemyslet.“
„Můžu se tě na něco zeptat?“
„Hmmm.“
„Víš Danny říkal že někoho máš.“
„Ano to je pravda.“
„No a víš chtěla bych se tě zeptat je to člověk?“ Panebože ať to je člověk, který za pár let umře a ona se vrátí k Dannymu, já vím je to krutý, ale chci mít svou rodinu zase pohromadě, i když už nebudeme úplně kompletní.
„Proč se ptáš?“
„No jen tak… víš my si s lidmi nesmíme nic začínat….“ Rychle jsem to plácla a doufala, že mi uvěří.
„Protože o nás nesmí nic vědět je to tak?“ skočila jsem ji do řeči
„Ano, tak co je?“
„Nemám nic s člověkem.“
Začala jsem přemýšlet i nad jednou strašnou variantou…
„Vlkodlak?“
„Ne.“
Trochu jsem si oddechla a pokračovala:
„Měnič?“
„Ne.“
Třeba si našla někoho z naší rasy, to by nebylo zase tak zlé rodina by sice nebyla jako dřív ale Danny by se s tím snad nějak srovnal.
„Jeden z nás?“
„Nevím co sice znamená to nás, ale ne.“
Ztuhla jsem.
To nemůže být pravda, ona si nemohla začít s upírem, to je zakázané… to je nepřípustné… vždyť tu jsou zákony, které nám v tom brání:
„Je… je… je to … upír!?“
„Ano.“
„Tak to si v pěkný kaši.“ Řekla smutně.
„Proč?“
„Mít něco s upírem je přísně zakázáno, poruší-li někdo zákon hrozí mu smrt.“
Zírala jsem na ni a bála se nadechnou.
Ticho přerušil její hlas.
„Neboj už ho nikdy neuvidím, odešla jsem od něj abych mu nemohla ublížit.“ Řekla naštvaně a odešla do domu.