Posluchač - Láska hory přenáší

Anotace: Joshua a záhadný kluk s černými vlasy =)...1.část kapitoly...za každý názor budu ráda

3. KAPITOLA - Láska hory přenáší

Začalo znovu pršet. Prudký déšť vytváří neprůhlednou clonu. Každá kapka naráží do všeho, co se jí postaví do cesty. Všichni by se v tomto počasí běželi schovat, ale on ne. Stojí tu a čeká. Čeká už dlouho, ale přesto to nevzdává. Měla přijít. Vždycky chodí včas. Podívá se na své hodinky. Je moc pozdě. Nepřijde. Rozhodne se rychle. Půjde to zkusit do školy. Třeba musela ještě něco zařídit nebo prostě zůstala v tomhle počasí radši v budově. Určitě tam je. Nadává si, že ho to nenapadlo dříve.
***Ještě kousek a už tam budu. Sice budu úplně mokrý ale to je jedno. Konečně. Už vidím budovu školy. Tak teď půjdu zkusit dveře. Doufám, že jsou otevřený. To snad ne! Hlavní vchod je zamčený. Mám prostě smůlu. Co se dá dělat. Ale co když je zadní vchod ještě otevřený? Asi bych to měl jít zkusit. Kdyby bylo i tam zavřeno, tak jí zavolám. Nebude z toho nadšená ale co.
Au! Dneska je fakt den. Nejenže jsem úplně durch, ale teď mi ještě podjedou nohy a já se vymáchám v té největší kaluži bláta.Tohle počasí fakt nenávidím. Zima, vlhko a bahno. Já mám radši sluníčko. Kdo by ho neměl rád. Je takové optimistické a krásně hřeje na tváři. Zato když prší, tak mi to spíš navozuje depresi a frustraci. Ztratím úplně chuť do života a nic se mi nechce dělat. Kdyby tak někdo slyšel mé myšlenkové pochody. To by si asi pomyslel, že jsem blázen. Povídat si sám pro sebe. Naštěstí mám tolik rozumu, že nemluvím na hlas.
Fakt špatný den. Zadní dveře jsou taky zamčené a nikudy jinudy se do školy nedá dostat. To je pech. Tak jí zavolám. Možná mě zabije, jelikož jsem slíbil, že jí nikdy nebudu volat. No jo, tak mě zabije. Horší to být stejně už nemůže. Jen doufám, že jsem si to číslo uložil. Ano, mám ho. Tučně napsané jméno „Samantha Grace“ tak, abych ho nepřehlédl. Tak to zkusím. ‚Vytáčím číslo Samathy Grace, chvilku strpení.‘ ‚Pí, pí ,pí, volaný účastník není dostupný.‘ Tak to si snad ze mě dělá srandu. Na schůzku nepřijde a telefon mi nebere. Třeba už se mnou nechce mít nic společného. Asi jsem se jí omrzel. A ke všemu teď ještě začnou padat kroupy. Musím se někam schovat ale kam? Všechno je moc daleko, ale támhle je velký strom. Ten mi snad bude stačit.***
Přetáhl si bundu přes hlavu a utíkal k tomu stromu. Když tam doběhl a zapnul si bundu až ke krku, všiml si tašky, která byla o strom opřená. Jen tam tak ležela. Vypadala, že ji tam někdo ve spěchu zapomněl. Začal o té tašce přemýšlet. Někde už jí viděl, ale nemohl si vzpomenout. Aby se přesvědčil čí je, chtěl najít nějaké doklady nebo něco takového. První co vytáhl byl mobilní telefon.
Tak se koukneme čípak je. Zmáčkl tlačítko a display se rozzářil a tam stálo ‚Zmeškaný hovor: Joshua Brent.‘

* * * * * * * * *

Dva mladíci stáli u auta a o něčem se hlasitě dohadovali. Z motorestu, u kterého stálo jejich auto, se vždycky, když už se skoro schylovalo k rvačce, přilepili na sklo lidi a zírali. Mladíci se vždycky otočili a ukázali na ty lidi nějaké sprosté gesto a oni se s opovržením otočili. Ve chvíli, kdy už to vypadalo slibně a oba mladíci měli pěsti připravené, jejich pozornost upoutalo auto, které zastavilo pár metrů od nich. Přestali se hádat a sledovaly osobu vystupující z auta. Mladík za sebou zabouchl dveře auta černé barvy stejné jako jeho vlasy a zamířil si to k oběma postávajícím hochům.
„Čau chlapi, co se děje?,“ pronesl s lehkostí v hlase.
Všichni tři byli staří přátelé, co si vždycky říkali všechno a pomáhali si. Pak se to ale změnilo a tenhle mladík s havraními vlasy si u nich něčím získal velkou autoritu. Oba ho poslouchali na slovo jako by se báli co jim udělá.
„Ále. Byli jsme se zbavit jedný školačky,“ pronesl jeden z nich s takovým tím tónem, že to nic neznamená.
„Cože? To snad nemyslíte vážně.“ Reakce byla jasná, mladík zbledl a s jeho tmavými vlasy to tvořilo děsivý kontrast.
„Jen jsme jí chtěli trošku postrašit,“ řekl menší z těch dvou, co se předtím hádali.
„Mě do toho netahej. Můj nápad to nebyl a tvůj taky ne. Kate to chtěla. Snažil jsem se to Peterovi rozmluvit, ale on si nedal pokoj.“ opáčil skoro okamžitě ten druhý.
„Petere víš, že TOHLE bychom neměli dělat?“ Snažil se uklidnit a přidat důraz na svá slova. Ale bylo vidět, že zuří. Kdyby to bylo možné viděly byste v jeho očích blesky.
„A jako proč ne?,“ hájil se Petere.
„Kurva asi proto, že náš za to můžou zavřít!“
„Nedělej z toho víc než to je Lucasi,“ pronesl Peter.
„Kdo z toho dělá víc! Jako myslím, že nejsem jedinej, kdo nechce hnít v base za únos.“ To už řval Lucas tak, že se i obsluha v motorestu šla podívat, kdo to venku tak vyvádí. Jeho kamarádi se ho snažili malinko ztišit, ale moc jim to nešlo.
„Ale…“ To už se chtěl bránit i ten mladík, co se málem popral s Peterem. Pravděpodobně to je Peterům mladší bratr. Dá se tak usuzovat podle podoby. Na to, že je mladší je vyšší a má urostlejší postavu.
„Mlčte! Tohle si na triko nevezmu. A kde jste sakra tu holku nechali?“
„No. Tam v lese.“
„V jakém lese? A nedělejte, že si to už nepamatujete!“
„No…“ Z Peterovýho bráchy to lezlo jako z chlupaté deky, tak musel zakročit on.
„Jeď asi 70 kilometrů po týhle silnici pak zaboč doleva a jeď až na konec té lesní cesty. Pak budeš muset jít kousek pěšky ale myslim, že pokud jí nesežralo nějaký lesní zvíře tak tam ještě bude.“
Lucas se ani nerozloučil a šel ke svému autu. Nastoupil do něj a se vztekem zabouchl dveře. Poté otočil klíčky a jen co se motor ozval, šlápl na pedál až už byl na cestě.

* * * * * * * * *

Po hodině jízdy dojel Lucas na to místo určené Petrem. Už se stmívalo. Vzal si baterku a vystoupil z auta. Záře z reflektorů auta ozařovala pár stromů před ním. Klíče od auta si strčil do kapsy a poté zapnul baterku. Chvíli blikala, tak do ní bouchl. S baterkou v ruce začal prozkoumávat nejbližší kus lesa. Došel dost hluboko do lesa, ale nic nenašel. Vrátil se k autu, zhasl baterku a hodil jí na sedadlo. Poté uslyšel zašustění listí a takový divný zvuk. Pohlédl na nejbližší stromy. V té tmě nebylo nic vidět. Asi to bylo nějaké zvíře pomyslil si a nastoupil do auta a odjel.
Po cestě si začal říkat, že se měl přece jenom kouknout lépe. Třeba to nebylo zvíře. Slíbil si, že se tam další den musí jet znovu podívat. Ta holka tam přece ještě musí být. I když už možná utekla.
Když dojel domů zaparkoval své černé auto na ulici. Ono to vlastně nebylo jeho auto. Lucasova rodina nebyla velmi bohatá a tak vlastnili jen tohle jedno auto. Dříve byl jeho pyšný majitel Lucasův dědeček Patric Rook ale dnes, jelikož mu už zrak neslouží, přenechal své auto vnukovi. Celá rodina bydlí pohromadě takže není třeba někam dojíždět, ale auto se vždy hodí. V jednom domě zde bydlí Lucas, jeho matka Calista, dědeček Patric a jeho žena Maria. Jedinou černou ovcí v rodině (paradox když mají všichni havraní vlasy) je Andrew Wright, otec Lucase a ex-manžel Calisty. Člověk o kterém se vůbec nikdo z jejich rodiny nezmiňuje. Jeho jméno je tabu. Ptáte se, co provedl tak hrozného, že ho rodina odvrhla? To nikdo až na pár zasvěcených neví. Ale samozřejmě kolují zvěsti a drby ve kterých se nejeví jako milý člověk, naopak často je znázorňován v doprovodu lidí v modrých uniformách. Všechno to jsou ale dohady. Nikdo si není úplně jistý, co se stalo. Akorát vědí, že po té události se už nikdy ve městě neobjevil. Někdo říká, že je ve vězení jiný, že je mrtvý. Co je pravda a co lež se musíme rozhodnou sami. Jediný člověk komu má být souzeno to vědět je osoba, co má tolik štěstí, že jí někdo unesl a poté pohodil v lese.
Lucas otevřel dveře domu a hned se na něho vrhla matka.
„Kde jsi byl zlatíčko? Všichni se o tebe už báli. Jen se koukni kolik je hodin!,“ prohodila vyčítavě.
„Kde bych asi tak byl?! Vždyť jsem ti říkal, že jsem si nechal něco ve škole když jsem tam byl naposled, tak jsem si proto jel. Po cestě jsem potkal Petera s jeho bráchou, tak jsem pokecali a já jel domů.“
„To jste si toho měli asi hodně, co povědět, když už je půlnoc a ty jsi odjížděl v pět.“
„To měli, to mi věř.“ V duchu se usmál a pomyslel si, co by se stalo kdyby na to jeho matka přišla. Jel najít holku, co unesl Peter na popud své holky. Zní to vtipně, ale vysvětlovalo by se to hůř.
„No jo, to je jedno. Až mi to budeš chtít říct tak přijď,“ pronesla a pohodila si svými černými vlasy spletenými do copu.
V téhle rodině se zastávalo názoru, že násilí vede k dalšímu násilí. Když na někoho tlačíte, tak to už tuplem neřekne. Je lepší počkat až to bude chtít říct on. Všem tenhle způsob vyhovoval a tak zde panovali přátelské vztahy. Nikdo nikomu nelhal pokud to nebylo nutné a pokud jo, tak se to později nějak vysvětlilo. Dalo by se říci, že se v téhle rodině skoro nikdy nikdo nehádal. Až nedávno se to změnilo. Poprvé sousedi slyšeli křik a pláč z vedlejšího domu. Původcem hádky byli Lucasovi prarodiče. Rozhodli se totiž, že jsou zde na přítěž a že odejdou. Ne na věčnost, ale dost daleko odsud, do jednoho sanatoria, ve kterém pracuje jejich známá. Calista se to snažila svému otci vymluvit a uvedla i nějaké rozumné důvody, ale on se svojí ženou si stáli za svým. Nějak to nevydržela a začala na ně křičet: ať se sni neopovažují ji opustit , že jednou to stačilo, že podruhé by to neunesla. Co kdyby se prý objevil zase někdo jako Andrew…To jim stačilo. Zmínka o Andreovi vše změnila. Dokonce i zatvrzelý názor jít do sanatoria.
Ráno se Lucas nenápadně vytratil z domu. Sedl si do auta a otočil klíčky v zapalování. Auto zachrčelo a poté začalo v pravidelných intervalech hučet. Věděl kam má jet takže se ani nepotřeboval dívat do mapy. Projel celým městem a poté zabočil na známou lesní cestu. Nedával si moc nadějí, že tu holku najde, ale za pokus nic nedá. Baterku nepotřeboval tak jí nechal ležet na sedadle spolujezdce. Prošel přilehlý kus lesa skrz na skrz ale nic nenašel. Prostě nic, stejně jako včerejší den. Ale něco ho nutilo dál hledat. Měl takový zvláštní pocit, že tady ta holka musí být. I když věděl, že je to nepravděpodobné.
V čase oběda se vrátil do svého vozidla a vytáhl koblihy, co našel ráno doma. Pohodlně se usadil v sedačce, hodil si nohy na palubní desku a zakousl se do svého oběda.
Asi po půl hodině se vrátil k pátrání. Prohledal to snad všude, kde ta holka mohla být. Podle Petera nebyla moc daleko a měla by být viděl, ale on prostě nic nenašel. Rozhodl se proto řídit svého hesla: Nehledej tam, kde to může být, ale tam, kde to být nemůže. Po chvíli objevil vyšlapanou cestičku, která vedla do nejtemnější časti lesa. Neměl na výběr.