Nový život - 20. kapitola

Anotace: next...

„A proto mám pro tebe nabídku.“
„Nabídku?!“
„Víš, chtěla jsem se jim pomstít, zabít všechny, protože jsem si myslela že tě nechali zabít. Ale teď když jsem tě našla připadá mi to celkem zbytečné pokračovat, takže se tě ptám Joe nebo Anno to je jedno – zůstaň se mnou a spolu zjistíme co se tenkrát stalo… co ty na to?“
„Proč bych měla pomáhat někomu koho neznám?!“ zakřičela jsem na ni.
„Věděla jsem že to řekneš.“ Usmála se a hned zařvala na své poskoky: „Teď!“ jen co to dořekla, vrhlo se na mě pět upírů.
Supr. Jsem zase v pořádný kaši. Kruci. Proč zrovna já mám takovou smůlu?
Jenže než jsem se stačila vzpamatovat, píchla mi do ruky injekční stříkačku s nějakou stříbrnou tekutinou.
„ Co to…?“ ani jsem nedořekla a mojí mysl zahalila temnota.

Danny

Doletěl jsem do Vancouveru, měl jsem podivný pocit, jakoby se něco stalo. A tak jsem si vypůjčil nejrychlejší auto a rozjel se za Leem do Squamishe a začal jsem si vzpomínat jak to všechno začalo, jak jsem se stal členem nejbáječnější rodiny na světě…

O 40 let dříve

Odjakživa, co jsem se dozvěděl o svém původu, vyhýbal jsem se lidem, vždycky jsem si připadal jako zrůda, chodil jsem lovit a toulal se po světě. Sám. Na své cestě jsem narazil na Lea, kterého ohrožovali upíři a protože jsem cítil, že jejich počet stále stoupá kývnul jsem na jeho nabídku a tak jsme se po světě toulali jako bratři a dokonce jsme vždycky jsme se na nějaký ten čas usadili v nějakém malém domě. Samozřejmě že jsme si museli hrát na lidi, chodit do práce a podobný kraviny, ale bylo mi to jedno. A zrovna, když jsme už asi rok žili v Leově rodném městečku, tak se to stalo…

Byli jsme na lovu jako každé tři týdny. Právě jsem zavětřil stádo srnek. Na nic jsem nečekal a hnal jsem se jak blázen, když v tom jsem postřehl že se z druhé strany žene někdo jiný a než jsme stačili zabrzdit, srazili jsme se.
„Kruci.“ Zaklel jsem. „Jsi v pohodě?“
A pak se to stalo, uviděl jsem ji zvedala se ze země, byla to nejkrásnější bytost na světě.
Zamračil jsem se.
Upírka.
Chystal jsem se ke skoku.
„Ne v pohodě.“ Usmála se a nejistě se zeptala. „Ty nejsi upír že?“
Zkameněl jsem. Nedávalo mi to smysl, ze dvou důvodů – myslel jsem si že jsme na pokraji vyhynutí a že je nás tak málo, takže se nikdy nesetkáme a za druhé kvůli jejímu vzhledu – bílá kůže, tmavé vlasy… ale ne nebyla to upírka, když jsem se nadechl cítil jsem její pach ne nebyl těžký a nasládlý.

Kruci, vždyť já málem zabil jednu z nás.
Musel jsem vypadat jako hlupák, když jsem tam stál a zíral na ní, protože se zeptala:
„Jsi v pořádku?“
Usmál jsem se.
„Jo v pohodě a nejsem upír.“
„Uf tak to jsem si oddychla.“
„Odkud vlastně jsi?“ zeptal jsem se na první otázku která mě napadla. „Teda no vlastně promiň nechtěl jsem moc vyzvídat.“
„V pohodě alespoň někdo před někým se nemusím přetvařovat jako před lidmi.“ U posledního slova obrátila oči v sloup. „Popravdě jsme tu noví, dnes jsme se nastěhovali do městečka kousek odtud.“
„Nejmenuje se to městečko náhodou Squanish?“ zeptal jsem se.
Prosím, prosím ať se stěhují do našeho malého městečka.
„Blízko, nevím jak se vlastně jmenuje ale vím že s ním sousedí.“
Uf, tak alespoň něco a pak mi něco došlo…
„Řekla jsi my?“ nadzvedl jsem obočí.
„No je nás osm.“
„Hm.“ Zamručel jsem.
Já hlupák jak jsem si mohl myslet že nikoho nemá. Jsem domýšlivý blázen.
Viditelně ji to zmátlo.
„Co je?“
„Nic.“
„Ty – jsi tu sám?“ zeptala se nejistě.
„Ne, jsem tu s kamarádem, bydlíme v již zmíněném Sqanishi.“
Rozzářila se jak vánoční stromeček a rychle se mě zeptala:
„Nechtěli byste nás někdy navštívit, víte rádi se potkáváme s našinci, ale když je nás takhle málo tak je to pro nás něco jako svátek.“
„Dobře.“ Vyhrkl jsem dříve než jsem si to stačil promyslet, vlastně jsem vůbec nemyslel, pokud byla ona na blízku. Doslova se ze mě stala oběť a ona si se mnou mohla dělat co chtěla, kdyby to samozřejmě věděla.
Chvíli se rozmýšlela.
„Víš ty co, tady“ rychle napsala adresu. „tady bydlíme, když si to nerozmyslíte budeme vás dneska večer čekat.“ Usmála se a odběhla.
První setkání…
A já blbec jsem se jí nezeptal na jméno.

…….

Naštěstí jsme se tam, i přes Leovy protesty, vydali.
Řekl bych, že ani jeden z nás nebyl zklamaný. Já byl rád že jsem viděl svou neznámou a Leo? Ten se zakoukal do její kamarádky… jmenovala se od N, ale víc jsem si toho o ni nezapamatoval, viděl jsem jen tu hodnou bytost, která se na mě nedívala jako na zrůdu. Pro ni jsem byl normální nesmrtelnej kluk. Jmenovala se Joe.

Současnost

Ještě, že mám dobré reflexy, protože bych to byl dávno napálil někam do stromu. Celou cestu co jsem tam jel jsem vzpomínal jaké to bylo mít rodinu. Povzdechl jsem si a zastavil před nápisem – VÍTEJTE V SQANISHI.
Šel jsem na jisto.

Protože když jsme tam byli naposledy, pronajali jsme si domek kde se narodil a kde vyrůstal.
Samozřejmě jsem to řádně okomentoval a nechápal ho. Říkal jsem mu že je morbidní, ale co mě by bylo fuk i kdybych bydlel v nějakým polorozpadlým srubu v horách. Nikdy jsem lidi neměl rád, a v tomhle městečku byli zvláště zvědaví.

Vystoupil jsem z auta, a rychle vyběhl k domu. Byl zpustlý a prázdný, no jo 40 let jsme ho nechali chátrat, tak se nesmím divit.
Bylo tu ticho.
Nebylo to poklidné ticho jaké bývá na malém městě, tohle bylo tíživě jako předzvěst nějaké bouřky. Moje zlé tušení se v zápětí potvrdilo. Nečekal jsem a použil svou maskovací schopnost – takže jsem byl doslova a do písmene neviditelný.
Obešel jsem dům a za ním uviděl malou skupinku upírů.
„Najala si nás, tak ať nám zaplatí. Zavolej ji Stefane.“ Naštvaně promluvil stařší upír s šedými vlasy.
„Nebudu ji volat, když se tu máme sejít.“ Prskal na něj Stefan.
Unesli ho problesklo mi hlavou.
Má teorie vzala ihned za své, když jsem uviděl dvě postavy mířící ke skupině.