Nový život - 23. kapitola

Anotace: inspirace:http://www.youtube.com/watch?v=2JfzSpZezTo (pozn.: za případné chyby se omlouvám, jak se řiká jsme jen lidi :-) )

Anna (Joe)

Nikdy jsem nemyslela že když člověku píchnou nějaký sajrajt, promítne se mu před očima celý jeho dlouhý život – i když já nejsem člověk. Takže to je asi pravda.
Jako na horské dráze, tak by se můj stav dal popsat. Emoce jako samota, smutek, bolest rychle přecházely v radost, štěstí, lásku.
Moje první vzpomínka se týkala toho tetování, vzpomněla jsem si na svůj dar a na to když se poprvé objevil, před celou vesnicí. Kvůli pověrčivosti a strachu z neznámého mě označili jako čarodějnici a chtěli mě upálit. Naštěstí mě zachránili dva rozumní muži, nebo bych měla říct lidé s podobným prokletím měniči.
Další vzpomínka setkání s Lili, a ostatní třemi. Poslední se k nám přidala Nao (se kterou jsem vyrůstala), byly jsme jako sestry. Proč mě zradila? Ne, proč nás zradila?
Následovala vzpomínka na první setkání s Dannym. Na to jak jsme se postupně poznávali, naše společné výlety, den kdy jsme si koupili náš dům. Naše štěstí bylo opravdové, zbavil mě samoty a naučil mě mít ráda. Postupně jsem díky vzpomínkám sledovala náš vyvíjející se vztah až do toho dne, kdy k nám vtrhlo dvacet lidí v černých pláštích a vymazali nám paměť. Bylo to divné, ale tušila jsem že to přijde, bylo jako cítit vodu ve vzduchu těsně před tím než začne pršet.
Proč?
Tma.
Vzpomínky ale neustaly, pořád mi problikávaly v hlavě.
New York.
Penzion, kde jsem bydlela.
Temná ulička.
Alex – kterého mám ráda.
Sarah.
Nepřátelská Iris, která mě hodila o stěnu.
Žádost o mou ruku.
To jak jsem málem zabila Alexe, když jsem měla záblesk vzpomínky.
Zděšení, smutek, vina.
Můj odjezd.
Zlomené srdce.
Najednou se mi vedle sebe ukázaly dvě tváře, situace byla čím dál víc zmatenější.
Jedna tvář patřila Dannymu milé, oddané, naslouchající bytosti stejného druhu jako já.
Druhá Alexova tvář mi připomněla všechnu lásku v očích kterou měl když jsme byli spolu, a to že si mě chtěl vzít.
Koho z nich vlastně miluji?

Moje úvahy rázně ukončila studená voda, kterou mi někdo chrstl na obličej.
Zamžourala jsem.
Když si moje oči zvykly, spatřila jsem před sebou Nao.
Její výraz, byl nepopsatelný, chvíli jsem tam zahlédla něco jako strach, ale to za chvíli vystřídal výraz triumfu, jako když člověk ví, že nad tím druhým má převahu.
„Jak dlouho jsem byla mimo?“ zeptala jsem se nakřáplým hlasem.
„Tři měsíce.“ Odpověděla.
„Já ti nepomůžu, jsi zrádce a já si myslela, že jsme kamarádky ne sestry. Jak si mohla?!“ zařvala jsem na ni.
„Já…“ zašeptala.
„Co ty?! Chceš říct že to děláš pro dobro světa, že ty ho zachráníš?!“ Znechuceně jsem si ji měřila.
„Je mi jedno co si myslíš, život tady je sakra těžký a když chceš přežít musíš s vlky výti.“
„Kdo jsou ti vlci?“ zeptala jsem se zděšeně.
„To poznáš v pravý čas, teď k tvé pomoci. Když neuděláš oč tě žádáme, a já doufám že ano, zabiju ty chudáky co tě přišli vysvobodit.“
Nezmohla jsem se na slovo jen jsem se dutě zeptala:
„Koho?“
„Říkám jim skupinka sebevrahů, i když si říkám proč tě chtěli zachraňovat i upíři, zvláštní já jsem si o tobě myslela jen to nejlepší a ty se taháš s takovou chátrou…
Zhnuseně protáhla obličej, zatímco jsem si v hlavě srovnávala fakta upíři, doufám že Alex, George a Sar měli tolik rozumu a drží se dál.
Začala postupně pomalu a kladla důraz na každé jméno které vyslovila:
„No to jsem odbočila od tématu tak ty jména: nějaký upír Alex,“ v tu chvíli se mi zastavilo srdce „Danny – jak jinak on tě vždycky chránil, Lili a Stu, nakonec upíři páreček Sarah a George. Tvoji přátelé vzpomínáš?“ Slovo přátelé vyslovila zhnuseně až mě zamrazilo.
„Co po mě chceš?“ zašeptala jsem zlomeně.
„Vidíš, tak se mi líbíš.“ Usmála se nechám tě tu. „Neboj večer zase přijdu.“
Schoulila jsem se do klubíčka v rohu malé bíle vypolstrované cely, připadala jsem si jako v blázinci, chyběla mi už jen svěrací kazajka.
Moje mysl pracovala, co po mě kruci chtějí?
Myslela jsem na všechny, co mě přišli zachránit, blázni měli mě tu nechat. Až je uvidím vynadám jim, riskovat kvůli mně svoje životy.
Cítila jsem vztek snad na celý svět.
Po asi šesti hodinách přišla Nao zpátky.
V tuhle chvíli bych ji nejradši vyškrábala oči a roztrhala na malé kousíčky.

„Klid. Když uděláš co chceme, nic se jim nestane.“ Chlácholila mě.
„Co mám udělat?“
„Dej nám svůj dar.“
„Cože?“
„Slyšela jsi dobře. Dej nám svou moc.“
„Ale když to udělám tak umřu.“ Zašeptala jsem zděšeně.
„Dáváme ti na vybranou. Buď se obětuješ, nebo tví přátelé umřou.“
Chvíli jsem tam seděla neschopná pohybu.
Oni nebo já, žádná třetí možnost.
Rozhodování mi netrvalo dlouho. Prakticky vzato mě píchlo u srdce pomyšlení že bych byla příčinou jejich smrti, co v dnešním světě znamená jedna bytost jako já?
Nic.
Jsem jedna z mnoha.
Ale jestli je můžu zachránit, udělám to.
Jsou moje rodina, láska, duše.
Nenechám je zemřít.
Nikdy.
„Udělám to“ Odpověděla jsem rozhodným hlasem a tentokrát jsem věděla, že dělám správnou věc. „Ale hned potom je pustíte. Necháte je žít.“
„Ano to ti slibuji. Víš chci ti něco dát, protože jsi byla jako má sestra. Dávám ti poslední přání. Přej si něco a já ti to splním.“
„Můžu se s někým rozloučit?“
„Ano to ti můžu splnit.“ Podala mi papírek s tužkou. „Napiš na něj jméno osoby, kterou chceš před tím vidět.“
„Proč? Nestačí když ti to řeknu?“
„Tady i stěny mají uši. A tuhle laskavost pro tebe dělám já a ne oni.“
Poslušně jsem napsala jméno.
„Jsi si jistá?“
„Nikdy jsem si nebyla jistější.“
„Dobře, za chvíli přijdu.“
Odešla.

Naposledy ho uvidím.
Pocítila jsem nával radosti a štěstí smíšené se smutkem.
Tohle je naše poslední setkání.
Tentokrát ho opustím navždy.
„Je čas.“ Zavolala ode dveří Nao. „Doufám že budeš rozumná a já ti nebudu muset dát pouta.“
Přikývla jsem, nemám času nazbyt.
Šly jsme dlouhou, starou, špinavou šedou chodbou s řadou železných dveří.
U jedněch jsme se zastavily.
„Tady to je nechám Vás chvíli o samotě. Jo a tohle by se ti mohlo hodit.“ Podala mi malý lavor s horkou vodou, mýdlem a pár látkových ručníků. „Byl trochu divoký neměli navýběr.“ Pokrčila rameny a otevřela dveře.
Sotva jsem vstoupila, zděsila jsem se.
I přes tu tmu jsem ho viděla ležet na provizorní dřevěné posteli, do půl těla svlečený a na hrudi a rukou měl vidět stopy po meči, v jedné ruce měl dokonce díru po kulce.
„Proboha co ti to udělali?!“