Jolly Stuart 10

Anotace: :-)

21.

Sing with me, sing for the year,
Sing for the laughter, sing for the tear.
Sing with me, just for today,
Maybe tomorrow the good Lord will take you away.
Eminem – Sing for the moment

Čas ubíhal poměrně rychle a jí se zdálo, jako by se téměř ani nic nestalo. Spánek Joanovi pomohl a i když na něm byla i tak znát únava, nebo možná spíš zamyšlenost, nemluvili už o tom, co se stalo. Nechtěla už o tom mluvit.. Pověděla mu to jednou. Nechtěla se v tom hlouběji rýpat. Nebolelo ji to, až do dnešního dne. Ve stresu si neměla čas uvědomit nic kromě přítomnosti, ale teď šok odezníval. A ona si uvědomovala, že ve chvíli, kdy by běžně byla venku se psy, připravovala by jim jídlo, povídala si s Henrikem, možná by šli běhat…v té době seděla u Joana doma.
Vzpomněla si na psy. Zvířata milovala už jako malá, ale její máma nikdy žádného doma nechtěla. Její máma neměla čas ani na ni, natož na zvíře. A přitom tvrdila, že je má ráda. I ji měla ráda. Ale mít rád někdy nestačí. Ona měla Henrika ráda a přitom jej nechala zemřít. Její máma ji možná milovala a přitom nezabránila tomu, aby jí ubližovali. Nezabránila tomu, aby ji v jednu chvíli nezačala nenávidět…
Šok odezníval, ale realita se ještě taky neukázala v plné síle. Bylo to, jako když byl člověk na dovolené. Vše bylo jiné, tak daleko. Přesto, že nebyla na cizím místě, Joanův byt už dřív navštívila, život v něm pro ni byl nový.
Povídali si o jeho práci, o jejím tancování. Vyhýbali se tématu školy. Děsilo ji, že o ni zase přijde. Bavila ji a měla sen něco dokázat. Už jednou ho sama zahodila. Nechtěla o něj přijít i podruhé. Nechtěla zůstat blbá.
Nevadilo jí usmívat se, když jí hlavou běžely tyhle myšlenky. Zbavit se jich nedokázala, ale ještě dnes jí pomáhalo tvářit se, že je vše v pořádku. Věděla, že se to nejspíš brzy zlomí. Že zítra, nebo možná ještě večer bude potřebovat o všech svých obavách znovu mluvit. Budoucnost byla jedna věc, tu řešili včera. Nedá se říct, že vyřešili, ale měla li alespoň nějakou představu, nějakou naději, netížila ji. Ale ty ostatní černé mraky – psy, které už nikdy neuvidí, lidi, ti bližší i ti vzdálenější, o které má znovu přijít, on (bude v jejím novém životě mít vůbec místo?) i to co ji tak bavilo – škola a tancování, ty se mezitím kupily a slibovaly pořádou smršť.
V televizi běžel hloupoučký, naivní dětský pořad. Obvykle nesledovala téměř nic, ale teď dotvářel smích z obrazovky kulisu. Jejich odpolední idilka. Intermezzo, mezi dvěma bouřkami. Chvíle odpočinku.
Tak jak očekávala se její nálada s blížícím Joanovým odchodem horšila. U brzké večeře (nebo možná pozdního oběda) se ještě smála, ale už za hodinu toho nebyla schopná. Nechtěla být sama. Měla pocit, že si toho být sama ještě užije víc než dost. Za okny se setmělo a dětský smích už dávno vystřídala nějaká kriminálka. Neměla náladu sledovat zrovna něco takového, ale bála se ticha, které by nastalo, kdyby tu televizi vypla. Zatím si nechtěla připustit, že už to nezvládá, alespoň dnes večer si chtěla udržet tu spokojenou iluzi. Ještě dnes, a zítra začne znovu bojovat. Ještě dnes se při loučení s Joanem dokáže usmívat. Až se ráno vrátí, uvidí, jak na tom bude. Má celou noc sama na sebe. Spoustu času na přemýšlení…

22.

You bring me closer to yesterday, yesterday´s a milion miles away
Why can´t you her me? Why can´t I sleep?
And I don´t understand, what keeps me breathing.

„Pokud to považujete za nutné,“ pokrčil rameny, trochu moc ležérně a určitě ne dost rychle. Měla jasno.
„Obávám se, že ano.“ Dokázala být jako led. „A byla bych vám vděčná, kdybyste cestou nikam netelefonoval. A kdybychom mohli vyrazit okamžitě.“
„Ale…“ otočil se směrem ke vchodu do klubu.
„O to se zajímat nemusíte. Pustí vás, nebojte.“ Jeho sebeovládání dostávalo drobné trhliny. Snažil se, ale nervozita prosakovala na povrch už příliš výrazně. Byla u něj. Věděla to. Trefila se a on teď přemýšlel, jak ji varovat. Nesměla mu k tomu dát příležitost. Stačí jen neudělat chybu a ještě večer bude znát odpovědi na své otázky. Nepokazit to a už zítra bude pryč. Pryč z tohoto zatraceného města plného minulosti. Vzpomínek na Gill, na dávné přátele, práci kterou milovala, Harweye i její chybu. Ne tu v pracovním životě. Na tu v osobním. Na ty dny a noci strávené na ulici. Na ty hodiny, kdy nenašla jediného člověka, na kterém za celou její kariéru opravdu záleželo. Jen tahle, snad už formalita, a bude doma, u rodiny, své druhé šance, kterou si možná už ani nezasloužila. Chtěla být u nich. Obejmout Tobyho, políbit Thomase.
Tak proč jí najednou bylo líto, že to končí?
Kývla na Marka, který celý jejich rozhovor slyšel, a to mu stačilo jako znamení, aby zařídil vše potřebné. K němu domů už pojede jištěná kompletním týmem. Jestli se nespletla, a ona o svém úsudku nepochybovala, její sólová práce tímto končí.
Copak nechtěla jet domů rychle?
Pocit uvnitř ní jí říkal, že takhle to končit nemá. Což bylo absurdní. Viděla Stringerovu nervozitu rostoucí každým krokem k autu, kterým tady s Markem byli. To, jak bojuje s nutkáním něco udělat. Možná, že se odhodlá, ale spíš ne. Zdál se jí příliš opatrný, zdálo se, ,že ví, co riskuje. A i když byl v průšvihu už teď, nechtěl si zřejmě přidělávat další.
Měla by být ráda, že to bylo takhle lehké…bylo to tím, že ji to znovu bavilo? Že se mohla vrátit k tomu, o čem někdy tajně snila při studiu veteriny, při tom, když se připravovala na svou novou profesi? Alespoň na ty dva dny, a teď ji mrzelo rozloučit se s tím navždy…
Mark je dohnal a ona věděla, že než dojedou k Juanovu bydlišti, budou všichni na svých místech. Co teda ještě zbývalo pro ni?

23.

A zeneset nyugtod már tudod mert nem hallom a hangodat
Nem tetzenek a filmek mert nem látom az arcokat
Nem tudok ételni mert küled én nem létezem
Fekete Vonat -

Po jeho odchodu nevěděla co dělat. Vypla televizi, a přesně jak čekala, zavládlo nepříjemné ticho. Zastesklo se jí po tanci a po hudbě (vždyť by dnes večer pracovala, nebýt toho všeho…), ale měla strach, že kdyby si opravdu něco pustila, bylo by jí ještě hůř. Ticho nebo hluk, není to nakonec jedno?
Snažila se usnout, ale marně. Přecházela po pokoji, dokonce si zkusila zacvičit. Dala si sprchu a znovu vlezla do postele. Jenže spánek nepřicházel a ona nechtěla jen tak ležet. Nechtěla být sama, neměla náladu na společnost. Lákalo ji jen tak ležet, ale když to udělala, vadilo jí to a potřebovala se hýbat. Jakmile se zvedla, nevěděla co dělat, jen tupě přecházela. Měla pocit, že by jí pomohlo se vyplakat, ale neměla slzy. Chtěla řvát, vybít vztek, ale jakmile byť jen promluvila, vlastní hlas ji vyděsil. Každou chvíli se zadívala na hodiny a čas se vlekl. Nejednou zapochybovala o tom, zda je vůbec ještě normální, a nejednou si znovu pomyslela, o kolik jednodušší by bylo se zbláznit.
Od posledního pokusu usnout už nesvítila. Dvacet dva minut už přecházela po bytě a snažila se dostat své myšlenky aspoň trochu do kupy. Téměř dvacet tři, a jediné, čeho dosáhla, byla bolavá ruka, když v pokusu uklidnit se udeřila vší silou do zdi. Až na ten jediný tupý náraz bylo ticho. Ticho a tma. Ticho, tma a jeden šílenec, pomyslela si ironicky. To chce takhle strávit noc? To chce takhle strávit zbytek života?
Přešla k oknu a zadívala se z něj. Nebylo ještě až tak pozdě, ulicí procházeli lidé, projížděly auta. Život se nezastavil, proč by měl? Jen proto, že jí se zhroutil celý svět? Jí se mohlo stát cokoliv a přitom se tam venku nic nezměnilo. Spousta lidí přicházela o své všechno každý den, a na ulici člověk nic nepoznal. Asi to tak mělo být. Pamatovala, jak to jako malá nechápala, ale proč by se měl někdo zabývat cizími problémy? Copak ona něco takového někdy dělala? Teď už se neviděla ve středu světa, ale když byla malá, dvanáctiletá a vyděšená, sama, na ulici, přesvědčená, že se něco musí stát, nechápala, jak to, že všichni jen tak prochází kolem. Že se nic nemění…
Teď už ale nebyla dítě. Možná podle některých nebyla ani dospělá, ale už věděla, že se nic neřídí podle ní. Tehdy si prožila ošklivý šok, vystřízlivění, když poznala, že útěk není řešením. Ale žádné jiné do té doby nepoznala. Utekla, když nezvládala školu. Utekla, když se pohádala s mámou. Utíkala před svými pocity, když poprvé přijala drogu i když za to potom musela nést následky. Nechtěla to nikdy opakovat. Ale později tak začala utíkat až příliš často. A konec konců, na útěku byla i teď. Uměla vůbec něco jiného? Co ti lidé na ulici, taky byli tak zbabělí? Taky se někdo z nich nedokázal žádnému většímu problému postavit?
Asi nepočítala s tím, že bude tak úspěšná. Že dokáže opravdu utéct ze svého života. Nechtěla by to, kdyby to věděla. Mockrát kdysi přemýšlela „proč“ a její tehdejší důvody se teď zdály tak malicherné…tak sobecké a naděje tak naivní…
Kam běžela teď? Kdy bude moct spolu s těmi lidmi jen tak jít? Jít a neskrývat se před světem, může v něco takového vůbec ještě doufat? Nebo už si svou šanci pokazila definitivně?
I Henryk utíkal. Moc o tom nemluvili, ale věděla, že taky zatracuje všechna rozhodnutí, která jej k tomu vedla. Že i když to nedával najevo, nebo se to alespoň snažil skrývat, často neměl na další skrývání sílu. Že nejednou přemýšlel o konci. A i to viděla jako důvod, proč ji stále tak moc připomínal, aby se nevzdávala… protože měl strach z toho, že ani on to už brzy neunese a svůj boj sám se sebou prohraje.
A ona byla slabší než on. On byl naučený, trénovaný na to, žát jako někdo jiný. Ne stále, ale byl zvyklý tajit. Možná by se dalo říct, že si svůj život dobrovolně vybral. Ač určitě nepředpokládal tento konec.
Ale co ona? Chyby dělá každý. Děti tím víc. Ta její sice byla dost velká, ale nemyslela si, že až tak výjimečná. A přitom ji dovedla až tam, kde byla teď. Nepřipravenou.
Když jí bylo deset, jedenáct, všichni říkali, že se chová jako mnohem starší, že je jako dospělá. Později, když začala dělat problémy, byla nepřizpůsobivá. Slyšela padnout i slova jako „nezvladatelná“. Ona však, když se dívala zpátky, viděla jen jedno. Jak byla hloupá a naivní. Jak myslela že svět okolo sebe změní tím, že se mu odmítne přizpůsobit, že problémy zmizí, když se k nim otočí zády. Nebyla dospělejší než ostatní, jen byla zvyklá, že se o sebe musí často postarat sama, když máma nemá čas. Nebyla ani nezvladatelná. Jen na sebe chtěla upozornit, když jí nutili ze dne na den změnit vše na co byla zvyklá. A pak už byla jen tvrdohlavá. Zarputilá a uražená. Cítila křivdu a místo aby se jí někdo omluvil, obviňovali ji. Nikdo ji neposlouchal, to když se z té „dospělé“ změnila na „nezvladatelnou“. Nikdo, ani její vlastní máma, nepřikládala váhu jejím slovům. Jako by byla neviditelná. Jako by nemohla o ničem rozhodnout. Najednou byla nesvéprávné dítě a ona se tak necítila. Byla plná zlosti a chtěla ubližovat. A tenhle pocit bohužel nevyprchal tak rychle jako většina ostatních. Zmizel až v době, kdy byla na dně, kdy už nebyla cesta zpátky…
Ulici vnímala jen napůl, když její oči přitáhla jedna trojice. Joan a dva další lidé. Zprvu nechtěla věřit svým očím, ale během několika sekund jí bylo jasné, že se nezmýlila. Šel v doprovodu muže a ženy. Nebyli v uniformě, ale jí bylo jasné, co jsou zač. Joan zvedl pohled k oknu ve kterém stála a ona uskočila, ač věděla, že ji z venku nemůže být vidět. „Zradil mě“ proletělo jí hlavou jako první.

24.

You only see, what your eyes want to see
How can life be what you want it to be
You´re frozen, hen your hart´s not open

Cestou schválně nemluvila a dívala se z okna. Viděla v něm jeho odraz. Jeho nervozitu zvyšující se s každým metrem. Bylo jí ho téměř líto.
Cesta nebyla příliš dlouhá. Bydlel na sídlišti poměrně blízko centra, na tom stejném, kde kdysi bydlívala ona. Celou dobu si říkala, že se přestěhuje, koupí si dům, že tohle prostředí dítěti škodí. Nikdy to neudělala. Bohužel. Protože podle všeho se nemýlila…
Zastavili asi dvě stě metrů od domu, který jim Joan ukázal. Nelhal. Mark měl tenhle údaj už zjištěný a kdyby se pokusil, zřejmě by mu zadělal na problém rovnou. Takhle jen řídil a taktéž mlčel. Uznával, že tato hra je zatím pořád její.
Ten kousek šli pěšky. Oči mu vzhůru ulétly jen jednou, ale to bohatě stačilo. šla o půl kroku za ním a viděla, jak zaťal ruce v pěst. Zastavila. Překvapeně se po ní otočil a zůstal stát také.
„Dřív než uděláte něco, čeho byste mohl později litovat, chci vás upozornit, že na faktu, že se do vašeho bytu podíváme, nic nezměníte. Nemáme sice oficiální povolení, ale jestli odmítnete, není problém získat ho třeba i teď hned, po telefonu. A vzhledem k tomu, o jaký se jedná případ, bylo by hloupé, kdybychom sem s vámi šli sami. Zbytek týmu je tady v okolí.“
Neodpověděl, ani Mark se neozval. Věděla, že ho tím proslovem překvapila. Sebe taky. Ale z toho gesta, které ten kluk udělal, vycítila, že se chystá postavit na odpor. A to ona nechtěla. Prohodila s ním jen pár slov, většinu z nich pro něj dost nepříjemných, ale získal si její sympatie. Nechtěla, aby dělal takovou hloupost. Mohla by říct i že to už nechtěla dále komplikovat.
Znovu vykročila a oba muži ji následovali. Najednou se paradoxně cítila klidná. Jako by jí to varování pomohlo. Jako by se těmi čtyřmi větami smířila s tím, že to pro ni zřejmě končí. I když ten zvláštní smutek zůstal.
„baví vás ta práce co děláte?“ ozvala se, znovu, jak pro Joana, tak pro Marka nečekaně. Joan se na ni opravdu zadíval s otázkou v očích. „Zajímá mě to, v tom žádný jiný smysl hledat nemusíte,“ pokrčila rameny.
„Sháním něco jiného. Ale jde to těžko,“ odpověděl. Tomu se nedivila. Nezaměstnanost v Nieble Meoně byla dost vysoká.
„Co jiného byste si tak představoval?“ Všímala si jeho nejistého pohledu. Ptala se tak jen proto, že už jí přišlo zbytečné bavit se o Jolly. Buď ji brzy potká osobně, nebo… nebo tady nemá co dělat. Jestli se teď plete, tak už se na tuhle práci opravdu nehodí.
„Nemám nic vysněného. Hodilo by se víc peněz a nejlíp něco, u čeho bych zase mohl v noci spát.“
Jejich krátký rozhovor přerušilo to, že vešli do domu a vydali se, Joan první, nahoru, do prvního patra. Tam zalovil do kapsy pro klíče a Tess si všimla, že Mark schoval ruku pod bundu. Věděla, že v ní má připravenou zbraň. Lhala by, kdyby chtěla tvrdit, že jí to nevadí. Nesnášela konflikty se zbraněmi. Používala je jen v nejnutnějších situacích, ač tím často dost riskovala. Přesto by i teď nejraději pokračovala dál sama. Věděla ale, že v něco takového nemůže ani doufat…
Odemkl a otevřel, pomalu, jako by doufal, že ho ještě zarazí, že se ještě stane něco, co ho spasí. Nestalo. Vstoupili dál a zavřeli za sebou. Vyzuli se, konec konců, byli návštěva a ona ho požádala, aby je provedl jednotlivými pokoji. Přikývl, už se moc ani nesnažil něco hrát, pohled držel u země. Ruce měl zaťaté v pěst.