Návštěvnost
BABYLON
BABYLON
BABYLON
DROGY :VĚČNÉ TÉMA,VĚČNÝ KOLOBĚH.
DROGY-TAK KRÁTKÉ SLOVO A DOKÁŽE TOHO TOLIK ZNIČIT.
DROGY-ZA TÍMTO SLOVEM SE SKRÝVÁ 6P.
POKUŠENÍ
POZNÁNÍ
PROZKOUMÁNÍ
POMATENÍ
PROCITNUTÍ
A NÁSLEDNÉ PEKLO
KAŽDÝ ČLOVĚK PO NAROZENÍ DOSTÁVÁ PRÁVO VOLBY.JAK CHCEŠ
VLASTNĚ ŽÍT?
A JE NA KAŽDÉM,JAKÝ ŽIVOT SI UDĚLÁ.
BUD BUDE ŽÍT ŽIVOT ,JAKO OSTATNÍ,NEBO BUDE CHTÍT VYNIKNOUT
I ZA CENU,ŽE MOŽNÁ NENÍ CESTY ZPĚT!!!
PŘITOM K DROGÁM VEDE TAK JEDNOUCHÁ CESTA.
STAČÍ OKUSIT A JE TO.
AVŠAK ŽIVOT S DROGAMI NENÍ VŮBEC JEDNODUCHÝ.
ČLOVĚK ZTÁCÍ : REALITU
RODINU
PŘÁTELE
LÁSKU
A POZDĚJI :SÁM SEBE!!!
PROTO ZÁLEŽÍ NA KAŽDÉM Z VÁS,ZDA K DROGÁM PŘIČICHNE,OKUSÍ,ČI PODLEHNE.
NABÍZÍM VÁM POHLED DO ŽIVOTA PARTY MLADÝCH LIDÍ.KTEŘÍ SI,
STEJNĚ JAKO MNOZÍ Z VÁS SÁHLI NA DNO,JELIKOŽ PROPADLI DROGÁM.
NA ZÁVĚR BY JSEM CHTĚLA VZKÁZAT VŠEM JEDNU VĚC.
AŤ SE ROZHODNES PRO DROGY ,ČI NE,UVĚDOM SI PROSÍM JEDNO.
ZDA CHCEŠ ŽIVOT ŽÍT,NEBO JEN PŘEŽÍVAT-S DROGAMI SE DÁ POUZE A JEN PŘEŽÍVAT.
A LIDEM,KTEŘÍ SE NA LIDI NA DROGÁCH DÍVAJÍ ZKRZE PRSTY,BY JSEM VZKÁZALA:
NEŽ ODSOUDÍŠ,POCHOP.AŽ POCHOPÍŠ,PAK TEPRVE SUĎ.
MOST MEZI ŽIVOTEM A SMRTÍ JE HROZNĚ TENKÝ A NIKDY NIKDO NEMŮŽE VĚDĚT,ZDA
NENÍ PRÁVĚ TENTO PŘÍBĚH BUDOUCNOST I NAŠICH DĚTÍ.
TUTO KNIHU BY JSEM CHTĚLA VĚNOVAT KAMARÁDŮM,O KTERÉ JSEM DÍKY DROGÁM PŘIŠLA.
1.KAPITOLA
KDYŽ SE ŠTĚSTÍ NEDÍVALO
"NIDKY TI NIDKO NEŘEKNE,
JAK MÁŠ SVŮJ ŽIVOT ŽÍT.
NARODIL JSI SE,
ABY JSI NA TO PŘIŠEL SÁM"
.
Rodina Novotných bydlela na okraji malého městečka v samém srdci jižních Čech.
Jejich dům stál na rovné stěně ulice nedaleko hlavní silnice,která je hlavní spojnicí,mezi Českými Budějovicemi a Prahou.Široký trávník před domem si Laura Novotná matka Niky a Filipa pečlivě udržovala.Bylo to taky to jediné,co si Laura od Roberta vydupala.Trávník též sloužil,jako místo na hraní.Na pravé straně dál od silnice byla postavena houpačka.Byla připevněna širokým , silným lanem mezi dvěma stromy.Na stromy si Laura nepotrpěla.Spíše milovala květiny.Těch rostlo okolo domu i trávníku,který byl ohrazen vysokým plotem,kvůli bezpečnosti,požehnaně.Nespočetné množství barev druhů i velikostí.Samotný dům nebyl nikterak moderní.Omlácená venkovní omítka,střecha v takovém stavu,že se sousedi a známí divili,že zatím nikomu nespadla na hlavu.
Nikolka nejmladší člen rodiny se posadila na posteli a vypadala vyplašeně.
Chvatně se vydala po točitých schodech do kuchyně.Kuchyň byla dalším Lauřiným rájem.
Na čerstvě naleštěných parketách ze smrkového dřeva bylo slyšet jemné pleskání jejích nohou v bavlněných punčocháčích,které dostala k minulým Vánocům od své babičky.
Přistoupila k zábradlí a škvírou mezi schodištěm pohlédla dolů.Chodba byla tichá,pro devítiletou slečnu možná, až děsivá.
"Mami,"zvolala tiše a utírala si slzy.
Náhle si všimla,že vedle vchodových dveří leží Lauřiny boty.
S úlevným pocitem a lehkým úsměvem se vydala rychlým krokem dolů.
Zastavila se až u dveří do kuchyně.
Ráno prohledávala celý dům.Přála si najít alespoň jeden důvod,že její rodina nezapomněla na narozeniny ,které má oslavit právě dnes.
"Mami,"zopakovala pro jistotu ještě jednou.Ani teď však neměla štěstí.
Laura svoji dceru slyšela velice dobře.Utřela si ruce do utěrky a jemným krokem schovala svoji štíhlou postavu za dveře.
"Mami,"začala znova vzlykat.Laura nechtěla více dceru trápit.
"Baf,"vykoukla zpoza dveří a cvrnkla ji do nosu.
Nikola i přes velké leknutí ,nijak neskrývala radost,že Lauru vidí.Šibalsky se usmála a skočila Lauře okolo krku.
"No, copak se děje?"hladila svoji dceru po vlasech.
Ta svoji matku vší silou objala."Já jsem se bála,že jsi mi někam zmizela."hrála si s Lauřinými vlasy a vdechovala jejich přirozenou vůni.
"Ale prosimtě,já jsem nikam nezmizela a ani nezmizím,jen jsem ti dělala překvapení,"prozradila.
Nikolce se zaleskla jiskra v oku.Seskočila z Lauřiny náruče a spěchala zjistit,co za překvapení se pro ní chystá.
Laura svoji dceru chytila za gumu od punčocháčů a jemně ji k sobě přitáhla.Přitom hlídala, by Nikola neuklouzla a neupadla.
"Kampak jsi se tak rozeběhla mladá dámo,překvapení bude až večer."pohladila ji po vlasech a opatrně popostrčila dál od kuchyně.
Lauře ke štěstí stačilo,aby se na ní Nikolka,nebo její 12 letý syn Filip,usmáli.Tím Lauře dávali najevo svoji lásku a náklonnost.Vždyť to bylo asi to jediné štěstí,které jí drželo nad vodou.
Když si ve svých dvaceti letech,kvůli těhotenství brala Roberta,doufala,nebo si to alespoň přála,že její manželství bude skvělé,plné překvapení a lásky.Vždyť se oba milovali a Lauru ani ve snu nenapadlo,že by se ten krásný sen mohl tak rychle obrátit v noční můru.
Jakmile se narodil prvorozený syn Filip,byli oba štěstím bez sebe.Laura si v tu dobu myslela,že může samým štěstím obejmout svět.I Robert byl velice pozorný a něžný,ale jak už se tak říká, žádné štěstí netrvá věčně a Laura brzy začala pociťovat,že něco není v pořádku.
Robert se začal vracet pozdě z práce, pil a občas došlo i na hádky . Co bylo nejhorší,nešel daleko ani pro rány.Laura se noc ,co noc zamykala na záchodě s Filipem v náruči a bála se.Čekala na okamžik,kdy Robert přijde domu opět úplně opilý.Jeho opilost se měnila v agresivitu,která postupem času přecházela v agresivitu i ve stavu zcela střízlivém.
Jejich manželství by se dalo přirovnat k horské dráze.Jednou tak,po druhé úplně jinak.
Za rány které přijímala bez jediného slova občas sice dostala květiny,ale jako by to byla omluva a jistota,že to může udělat příště zase..
Den co den se ptala sama sebe ,jestli něco neudělala špatně,ale stejně na nic nepřišla.
Za tři roky tohoto ze dne na den úplně jiného života,který se vymykal těm životům z telenovel,které sledovala a z knih,jaké četla, si na rány a změny zvykla.Ovšem nečekaná zpráva od doktora,který jí s radostí sdělil,že čeká své druhé dítě,Lauru zahnala do kouta.Ta zpráva jí podlomila kolena.V jednu chvíli dokonce pomýšlela na interrupci,ale její matka jí to ihned rozmluvila.
"To dítě za nic nemůže,nemůžeš mu upřít právo na život,"říkávala,vždy,když k ní Laura se slzami v očích přišla pro radu.
Nevěděla kudy kam.Chtěla se radovat,že se v ní opět rozvíjí nový život,ale nešlo to.Nakonec se rozhodla,že si dítě nechá,stůj co stůj.Jednoho večera se rozhodla,že zprávu sdělí i Robertovi,ale jakmile opět zcela opilý Robert řekl pouze"A kdo to jako má živit.Jsem ti říkal,že máš brát prášky,"byla zpět v realitě. V té hnusné realitě,ve které znala pouze nadávky,ponižování a rány.Tak si přála být šťastná,že se jednoho večera rozhodla,že od Roberta odejde.
Počkala,až Robert uloží své pro Lauru až nechutné tělo ke spánku na gauči ,sbalila Filipa a s cestovní taškou stála v obývacím pokoji . Dívala se na svého dříve vysněného manžela. Ležel na pohovce,sálal z něho alkohol a zdaleka se nepodobal jejímu ideálu.Možná v tu chvíli si poprvé uvědomila,že život není pohádka ale realita,která má hodně zvratů a může hodně ublížit.
Ta chvíle,kdy za sebou zabouchla dveře a ocitla se na ulici,byla pro ní samotnou osvobozující.Cítila se,jako by jí ze srdce spadl obrovský kámen..
Jenže kam má teď jít? Stála na ulici,kapky deště ji stékali po tváři,která za tři roky zestárla nejméně o let dvacet a i když se cítila svobodně,připadala si bezradná.Koukala z jednoho kraje ulice na druhý.
Filip tahal svoji maminku za rukáv "Maminko,co budeme dělat?Je mi zima,"stěžoval si .Laura začala opět plakat.Byl to projev bezmoci a bolesti.
"Nevím,"řekla a pohladila svého synka po hnědých kudrnatých vlasech.Střídavě si prohlížela svůj dosavadní domov a prázdnou tmavou ulici.V následující chvíli udělala možná největší chybu svého života.
S hlubokým povzdechem sebrala ze země cestovní tašku,chytila Filipa za ruku a vrátila se zpět do domu.
Vrátila se zpět k Robertovi a tudíž i k minulému režimu.
I když věděla,co jí tam bude čekat,nedokázala se odpoutat.Snad se bála,že by si ji Robert stejně našel?Kdo ví.Každopádně za sebou opět zavřela dveře-možná ke svobodě.
Ani narození Nikolky,roztomilého caparta s modrýma očima a šibalským úsměvem nepomohlo,aby se jejich společný život srovnal.
Tím ,jak se Robert choval ke své ženě i dětem si vysloužil to,že i jeho vlastní děti začali svého tátu nenávidět.
Dny se začlenily do jisté rutiny,či stereotypu.Každý následující den byl jako ofocený list papíru.
Okolí začalo Roberta odsuzovat .Lauře se mnozí divili,jak to může snášet a Filipa s Nikolou litovali na každém kroku.I přes to ale věděli,že Laura by nikdy nedokázala odejít.Také jim bylo nad slunce jasné,že jejich manželství nikdy nemůže skončit happyendem.
A dnes seděla opět v kuchyni a bála se toho samého.Až se Robert vrátí domů.
"Mami,proč jsi tak smutná,"Nikolka pohladila maminku po vlasech a věnovala ji polibek.
"Nic kotě,"usmála se na ní.
"Nic,"řekla už tišeji s obavou v hlase,jelikož se ozval jí již tolik známý zvuk bouchnutí dveří.
"Je doma,"problesklo jí hlavou.
"Filipe,vezmi Niky nahoru a hrajte si,"zavolala na svého syna,který seděl znuděně v křesle a pročítal si časopis.Bez řečí se zvedl.
"Pojď,"vzal sestru za ruku a podíval se s obavou na Lauru.
"Děkuju Filípku,"též ho pohladila po vlasech.
"Není zač,za tebe a Niky se budu rvát,to ti slibuju,"odpřísáhl a odešel se sestrou do svého pokoje.
Laura se musela pousmát.Byla na Filipa pyšná.Věděla,že na 12 letého chlapce je rozumově vyzrálý.Bez jediného slova sledovala své dvě děti,jak stoupají po schodech do svého pokoji.Cítila,jak jí opět tečou slzy.Otřela si je,aby Robert nic nepoznal.
Robert vešel do dveří a rozhlédl se po kuchyni.
"Co to tady tak smrdí?"popošel k lednici,vyndal z ní láhev piva,sedl si ke stolu a láhev si otevřel.
"Nic,dělala jsem Nikolce dort,"
"A k čemu?"divil se.
"Má narozeniny,ale nepředpokládala jsem,že by jsi si datum narozenin vlastní dcery pamatoval,"řekla a otočila se k němu zády.Vzala do ruky kuchyňský nůž a snažila se nakrájet cibuli.
"To je toho .Nechápu,proč se to slaví,"řekl a napil se z láhve.
"Protože tím dávají lidi najevo,jak jim na ostatních záleží.Jak je mají rádi,ale co ti to tu vlastně povídám.Ty ani nevíš,co je to mít rád.Umíš jenom chlastat a nadávat,"
Nevěděla,zda jí tečou slzy kvůli cibuli,nebo jako vždy ze vzteku.
Robert se zvedl ze židle,bouchnul rukou do stolu a popošel až k Lauře.Chytil ji zezadu za vlasy a její obličej si přitáhl k sobě.
"Co si to vůbec dovoluješ?Já si můžu dělat,co chci.Ty máš stát u plotny a držet hubu.To je tvoje práce .Nic neděláš,do práce nechodíš,kvůli těm parchantům jsi celej den doma a tak kurva aspoň drž chvíli hubu.Já chodím do práce a když přijdu,chci mít klid."
"A kdo mi ti parchanty udělal?"vztekle a se slzami v očích vyjela.Naštvalo jí,jak mluví o vlastních dětech.
"No odpovíš mi?"dožadovala se odpovědi.
"Nebo chceš říct,že je mám s někym jiným?"křičela ještě hlasitěji.
Pod tíhou bolestí,jakou jí způsobil tím,že za vlasy tahal víc a víc ,upustila nůž na zem.Jeho ostří zacinkalo o dřevěnou podlahu .Jeho dopad na zem,jakoby věštil něco velice špatného.
"Kdo ví s kým je máš.Copak já vim,s kým se tady kurvíš mezitím,co jsem v práci,"křičel.
Filip seděl na posteli .Rukama objímal svoji sestru a přál si,aby to vše už pro jednou skončilo.Chtěl být starší,aby se vlastnímu otci mohl postavit a do očí mu říci,co si o něm myslí.
Nešlo to.Ač ruce svíral do pěstí,musel mlčet.Nesměl se nijak projevit,nebo odporovat.Věděl,že tím by to vše ještě zhoršil.Kdyby tak měl peníze. Vzal by Lauru a Nikolu pryč.Ale kam?Bylo by vlastně jedno kam by je vzal.Hlavně hodně daleko od něho.Od člověka,který,ač je pokrevní otec obou sourozenců,nemá s nimi nic společného.
V hlavě si tolikrát připravoval,co by mu vlastně řekl.Byli by to hlavně výčitky.Spousta výčitek.Ale prozatím mu nezbývalo nic jiného,než sedět na posteli,hladit kadeřavé vlasy sestry a utěšovat ji slovy,které by jí mohli pomoci od pláče.
Ač by sám nejraději brečel,nemohl si slzy dovolit.Musí být silný.Pro sestru i pro matku.
Nadávky,které doléhaly po schodech až do pokoje oba sourozence zasahovali do srdce,jako tisíce ostrých nožů.
Bylo jim smutno.Chtěli tátu.Přesně takového,o jakých povídají spolužáci ve škole,nebo ve školce.Takovýho ,který o víkendech brává své děti do parku, na zmrzlinu,nebo jen na procházku se psem.Takovýho,za kterým by mohli kdykoliv přijít,kdyby jim bylo smutno,nebo kdyby něco potřebovali.
Filip by si přál tátu,s jakým by mohl chodit hrát fotbal na louku za barákem.Denně se díval z okna,pozoroval zelený povrch trávy a přál si tam jednou stát a kopnout do míče.Otec by se k němu naklonil,daroval by mu polibek a řekl by"Výborně synu.Jsi pašák,"ale nedočkal se.
Nikolka by chtěla tatínka,který by ji brával do zoo,stavil s ní bábovičky a říkal jí princezno.
Rok co rok psali Ježíškovi o takového tatínka,ale Ježíšek,jako by na ně pozapomněl.Místo toho dostávali ponožky, hračky...to jim však nestačilo.
"Neplakej,"Nikolčin pláč byl čím dál tím víc hlasitější.Filip už neměl nápady,kterými by ji utišil.
O poschodí níže měla hádka stejnou intenzivní náruč.Robert nyní už nedržel Lauřiny kadeře.Stál u okna,které rozdělovalo kuchyňskou linku od pračky,kterou z nedostatku místa měli umístěnou též v kuchyni.Stál zády a díval se z okna.
"Já vlastně nevím,co tady dělám,"napadlo Lauru..To Roberta opět rozčílilo.Chytil svoji ženu pod krkem a výhružnýma očima naznačoval,že opět řekla něco špatně.
I přes hádku se nedal přeslechnout Nikolky nářek.Robert se snažil tento výraz smutku přehlížet.
Nešlo to.
Pustil Lauru a rozešel se ke schodům.
Laura se polekala."Kam chceš jít?"zděsila se.
"Co je ti do toho.Nebudou řvát."řekl a pokračoval v cestě.
Laura se za ním rozeběhla aby ho zastavila .Uchopila jeho paži .
"Nech je být,já tě o to prosím,"naléhala.
"Ne,"trval na svém a svlékal si pásek.Ten pásek,jaký Niky i Filip měli moc dobře v paměti.
"Roberte prosím.Oni se utiší,"snažila se zasáhnout kousek lítosti v něm,tedy pokud tam ještě nějakou vůbec měl.
Nechápala,proč se ke svým dětem takto chová.Vždyť on sám si děti přál.
"Pust mě,nepomůžeš jim."upozorňoval ji.
"Prosím,"stále držela jeho paži.Cítila,jak v jeho tepnách pulzuje horká krev.
"Ne,"řekl a odhodil ji od sebe.
Laura se snažila zachytit zábradlí,ale nepovedlo se.Padala,jako pták,kterého střelili do křídla.Bez schopnosti se vznést a zabránit pádu.
Byla to minuta,ale Lauře připadalo,jako by padala roky.
Robert se otočil a pozoroval,jak jeho žena padá ze schodů.
I Filip a Niky uslyšeli maminčin křik. Běželi se podívat,co se děje.Stáli u zábradlí a vše sledovali uplakanýma očima.
Náhle si Robert všiml,že Laura padá právě tím směrem,kterým spadl onen nůž,který sama upustila
Ne, uvědomil si.Laura nepadala jenom tím směrem,ona padala přímo na čepel nože.
"Neee,"zakřičel a rozeběhl se ,aby ji v pádu mohl zabránit.Bohužel nestihl doběhnout včas.Lauřin křik při dopadu utichl.Čepel projela Lauřiným tělem takovou rychlostí a jemností,jako by
se nůž zabořil do závěje sněhu.Jejím tělem projela bolest a zároveň chlad.Bylo jí,jakoby se položila do sněhové závěje.
Robert si kleknul vedle těla a vzal její obličej do svých dlaní.Nyní to viděl.Prázdný výraz plný nenávisti,který měl po dobu dlouhou několika let on sám ve tváři.
Teď to byl on,kdo se bál,kdo se modlil,aby se vše mohlo vrátit.Zachoval by se jinak?Možná.Každopádně by se o to alespoň pokusil.Druhou šanci však už nedostal. Krásné pomněnkové oči,kterými se Laura pyšnila, se jako na povel zavřeli.Aby se do nich už nikdo nepodíval a nedostal příležitost je ranit. Odešla tam,kde jí bude možná lépe.Alespoň tam nebude on.Člověk,co jí miloval, nenáviděl,zradil a nakonec i zabil.On který si nezaslouží nic jiného,než smutek a nenávist sám k sobě.A tu teď cítil.Projížděl si celé manželství pod drobnohledem.Bylo mu najednou nad slunce jasné,že to vše špatné zavinil on sám.On je vinen,on sám musí zaplatit za vše.
Otočil se.Filip s Nikolkou stáli za ním a plakali.
Nyní to už Filip nevydržel a rozkřičel se"Co jsi to udělal?"
"Proč jsi to udělal?Ty jsi ji nemiloval?Jak jsi jenom mohl?Zabil jsi nám maminku!!!!!!!"
A právě ta poslední věta,jako by se Robertovi zaryla do kůže."ZABIL JSI NÁM MAMINKU!"
Filip si utíral slzy ale nespouštěl Roberta z pohledu.Zásoboval svého otce otázkama,na které chtěl slyšet odpověď.Chtěl,aby si on sám vychutnal nenávist,jakou k němu cítí.
"Mamííí,"Nikolka se schoulila Lauře na hruď.
"Maminko neodcházej prosim tě.Prosííím,Vždyť máš pro mě to překvapení,neodcházej,"plakala,ale nebylo to nic platné.Laura své oči už neotevřela.
Následující hodiny byli pro všechny hodně těžké.Jakmile se Robert vzpamatoval,obvolal vše potřebné.Dokonce se osobně přiznal policii a následně se nechal odvést.
Pro Filipa s Nikolou si přijeli prarodiče a rozhodli se, že si děti osvojí.
Za necelý měsíc byl Robert na základě rozhodnutí Státního soudu ČR odsouzen k 10 letům za úmyslné zabití a po důkladném prošetření i za týrání svých vlastních dětí.
Děti dostali do opatrovnictví Lauřiny rodiče a pro Nikolu s Filipem to byl další zvrat v životě.Stěhování,nové město,nová škola ,kamarádi a hlavně život bez mámy.
O 6 let později.
"Halo,vstávat,"ozvalo se z přízemí. Marie stála u schodů a snažila se vzbudit svá vnoučata.
Niky líně vykoukla zpoza peřiny.Ostrý odraz slunce ji donutil,aby oči přimhouřila.
Jakmile překonala šok ze světla,opět otevřela oči a protáhla se.
Evidentně Marie oběma nevěřila,proto je vyzvala znovu.
"Tak co bude to?Přijedeme pozdě,"vysvětlovala,aby si uvědomili,kolik je hodin.
"Jo vždyť už jdem,"odpověděla i za Filipa,který momentálně ještě spal.
Bosé nohy se líně postavily na studenou dřevěnou podlahu,ale tělo zůstávalo stále ležet.
"Brácha vstávej,nebo přijedeme pozdě,"její hlas zněl poněkud tlumeně.Dlouho trpěla kašlem a chrapotem,proto se sama divila,že po ránu může vůbec mluvit.
"Slyšíš?"překlopila své tělo na bok a hodila po bratrovi polštář.
"Nech mě na pokoji.Já dnes nejdu,"zamumlal a přehodil si přes hlavu peřinu.
"Jo tak to se tady klidně válej,ale já jsem chytrá a den zužitkuju jinak,"zafrázovala,zvedla se a popošla ke své skříni.
Zvědavost donutila Filipa,aby se probral.Pohlédl na svoji sestru a nechápavě zakýval hlavou.
"Hele Nik,nejsi zamilovaná?"
"Proč?"oplatila otázku otázkou a dál se přehrabovala ve svých věcech.
"Já jen,že nikdy jsi se do školy netěšila a najednou by jsi tam byla i první,kdyby to šlo,"vysvětlil a pokusil se postavit.Jeho pokus však nedopadl dobře.Nohy neunesly váhu zbytku těla,zavrávoral a skončil opět v posteli.
"Taky dobře,"usoudil a zachumlal se zpět do peřiny.
Niky se začala smát."Ty jsi teda expert,mě popichuješ a sám jsi línej, jako veš.Budou nám dnes rozdělovat náměty na články a tak si chci vybrat ten nejlepší,"se smíchem po Filipovi hodila svetr a zavřela skříň.
"Tak co?"postavila se čelem k Filipovo posteli .
"Co jako,"vykoukl zpoza peřiny.
"Je to dobrý?Můžu v tom jít?"
Filip se usmál."No pokud nechceš dostat jen nejlepší článek, ale k tomu ještě učitele,tak by jsi mohla mít úspěch,"smál se a pro jistotu se schoval.Moc dobře věděl,že jeho narážky Niky štvou.
"Jsi blbej,"zaklepala si na čelo , vzala si batoh , svetr,který po Filipovi hodila a odešla.
"Taky tě miluju,"zakřičel a otočil se v posteli na bok.
Marie čekala u auta a nervózně se dívala na hodinky.
"No to ti to trvalo,kde je Filip?"zásobila svoji vnučku otázkama,jakmile se objevila ve dveřích.
Niky hodila batoh na přední sedadlo a posadila se.
Marie nakoukla do auta a vyčítavým pohledem se podívala na Niky.Ta se prohlížela v zrcátku a upravovala si vlasy.
"Slyšela jsi mne vůbec?"
"Jo,"sykla a dál se věnovala svým vlasům.
"Prosím tě,proč se tak upravuješ?"ptala se,mezitím,co se snažila usadit na místo řidiče.
I jí bylo divné,že se Niky tolik šlechtí.
Jenže to Niky začínalo vadit.
"Proč se sakra každej ptá.Prostě nechci jít do školy jako nějakej houmles,"vyslovila slovo,které se Marii zdá vulgární.Zdviženým ukazováčkem dala Nikole názor,že se jí slovo "HOUMLES"příčí.
"No jo,tak jedem,"pochopila že babičce nemá cenu něco vysvětlovat a zapnula si bezpečnostní pás.
"A Filip co?Ten jako nejede?" vrátila se zpět k aktuálnímu tématu.Kolikrát Filip říkal,že do školy nepůjde a nakonec dobíhal autobus.
"Ne,stávkuje,já už fakt,ale do tý školy musím,"naléhala.
"Dobrá,"spokojila se,že dnes poveze jen jedno vnouče a za minutu byla červená Mazda součástí provozu na pozemních komunikacích.
"Tady mi zastav,"řekla,jakmile uviděla svoji kamarádku Janu.Jana byla jediná,kdo se Niky po přistěhování ujal a provedl jí městem.
Babiččino řidičské umění Niky nikdy nepochopila,stejně jako skupinka chlapců,do kterých málem najela.
Niky se opatrně podívala,kolik lidí zabili."Uf,"oddychla si a se zjištěním,že jsou vyděšeni,ale jinak zcela zdrávy,vlepila babičce pusu na tvář a s bouchnutím ji ještě jednou zamávala.
"Prosim tě,ona je snad nemocná,nebo je to nájemnej vrah?"jeden z mladíků utrousil narážku ,která se Niky pochopitelně nelíbila.
"Ne,není ani jedno,ale když s tebou tak mluvím,lituju,že není ten nájemnej vrah."utrousila a objala Janu, která k ní přišla.
Jana se pro Niky po přestěhování stala jedinou oporou.S ní snáze snášela nové město ,nové lidi.I když jí Jana nemohla nehradit mámu,Niky měla alespoň pocit,že není sama.
"Ahoj,"pozdravila a Jana ji pozdrav opětovala polibkem na tvář.
Mladík,kterého před chvíli odpálkovala měl očividně dost velkou kuráž.
Jako ředitel nějaké firmy si stoupl s rukama v bok a provokativně vyfukoval kouř z cigarety přímo Niky do obličeje.
"Hele,ty máš docela drzou hubu.Já kdyby můj fotr seděl,vyhýbal by jsem se lidem,"jeho provokativní názory lezly Niky už dlouho na nervy.Neměla ráda,když se někdo slovně dotkl její rodiny.
Hodila po Janě batoh.Zaujmula postoj,jako její protivník a dívala se mu zpříma do očí.
Neuhnul.I on se díval přímo do modrých jasných očí,které Niky zdědila po své matce a myslel si své.
Možná mu problesklo hlavou,že k ničemu nedojde,že je to přeci jenom dívka,ta by se určitě nemohla vzepřít klukovi,jako je on.Pokud si toto přeci jen myslel,šíleně se spletl.
"Co jsi to řekl?Zopakuj to ještě jednou a uvidíš,"vyhrožovala mu a popošla k němu ještě blíž.
Usmál se."Já ti to klidně zopakuju,"řekl a provokativně se naklonil až těsně k jejímu obličeji.
"Kdyby můj fotr seděl,chodil bych kanálama,"
"Dobře,"řekla.K jeho údivu nic neudělala.Jen se otočila a dala se na odchod.Nechtěla se rvát.A možná by to ani neudělala,kdyby si nevyslechla něco,co se její duše dotklo asi nejvíc.
"Hele,"zavolal na ní ještě.
"Co,"odpověděla bez sebemenšího zájmu .Ani se neotočila.
"Jaký to je vidět svoji matku,jak umírá,"smál se na celé kolo a partička,která ho obklopovala,chválila jeho povedený vtípek.
Niky se zastavila a podívala se na Janu.Ta jí nenásilným gestem naznačila,aby si ho nevšímala,ale neuspěla.
Otočila k němu opět čelem.Její kroky se rozešli.Zastavila se až pár metrů před ním.
"Jak se jmenuješ?"zeptala se.
Kluk vytřeštil oči.
"Proč,"
"Slyšel jsi dobře,jak se jmenuješ?"zopakovala ještě jednou.
"Petr,proč?"nechápal.
Neodpověděla.Rozhlédla se okolo sebe ,aby odvedla jeho pozornost.V okamžiku,kdy se díval jinam ,napřáhla se a vší silou dala ránu pěstí přímo jemu do obličeje.Přesněji do nosu.
Petr okamžitě zavrávoral a rukou se chytil za obličej.
"Proč jsi to udělala?To bolí.Jsi blbá,nebo co?"I přes bolest ,kterou očividně cítil měl na nadávky sil dost.
"Nikdo se nebude navážet do mojí rodiny,to si pamatuj,"upřesnila.
"A proč jsi se mě ptala na jméno,"vzpomněl si.
"Jen aby jsem věděla jméno člověka,kterýmu jsem poprvý rozbila hubu.Každý poprvý by si člověk měl pamatovat ne?"ušklíbla se,převzala od Jany batoh,která se celou dobu výborně bavila a na rozloučenou Petrovi zamávala.
"Jo a dej si na to obklad,bude to bolet míň,"poradila mu na odchodu.
Petr ještě cosi utrousil na její adresu,ale toho si už Niky nevšímala.
"Ty jsi mu to nandala,"chválila Jana svoji kamarádku po cestě.
Niky si prohrábla vlasy a ještě jednou se ohlédla.Petr stál se svoji partou stále na hřišti.Všichni si se zaujetím prohlíželi,jeho otékající nos.Výborně se bavili a věty jako "Ty vole, tebe skolila holka,"přinášeli zbytku partičky pobavení.Petr se zas tak dobře nebavil.S nenávistí ve tváři sledoval odcházející Niky s Janou.
"To byla taková maličkost,"otočila se zpět a obě se začali nahlas smát.
"Slečno Novotná,zdá se mi to,nebo vám začátek hodiny nic neříká,"učitelka na Němčinu stála opřená o stůl a očima si měřila Niky,která s Janou vrazila do třídy,samozřejmě pozdě.
"Omlouvám se,už se to nestane."omluvila se a co nejrychleji zaplula do lavice.
O necelých pět minut později se ozvalo jemné klepání na dveře.
"Dále"křikla učitelka.Jakmile se dveře otevřeli,Niky zůstala,jako opařená.
Mezi dveřma nestál nikdo jiný než Petr,kluk kterýmu udělala modrý nos.
"A tak už jsi tady,výborně posaď se a začneme,"pokynula a podívala se po třídě.
"Toto je Petr a bude s námi chodit na hodiny Němčiny.Doufám že ho přivítáte mezi sebou jak se sluší a patří,"nabádala své žáky.
"Koukám,že to někdo udělal za nás,"ozvalo se z posledních řad.
Celá třída se začala smát nad Petrovo otékajícím nosem.
Niky začínala pomalu sjíždět ze židle.Kdyby mohla,schovala by se snad pod zem.
Všichni na ní koukali ,což jí ani nevadilo,kdyby však na ní nekoukal Petr sám a jeho pohled zdaleka nepatřil k těm kladným.
"To jsem si to zavařila co?"sykla na Janu,která se pousmála.
"Klídek,on to rozdejchá,neboj,"plácla ji po rameni a poslušně si začala zapisovat látku.
Niky sama pro sebe si přála,aby vyučování skončilo hned z minuty na minutu,ale jak vidno její prosby nebyly vyslyšeny.Zdálo se jí,jako by jedna hodina měla na místo původních 45 minut nejméně dvakrát tolik.
S Janou se bavila s hlavou stále otočenou k tabuli,což přišlo nesmírně vhod vyučující,jelikož tím nabyla dojmu,že se Niky konečně soustředí.
Nevěděla, však,že se Niky takto chová jen kvůli tomu,aby se na Janu nemusela podívat.Tím by padla do rány Petrovi,který se trefně posadil na Janinu stranu.
Jakmile učitelka rozdala domácí úkoly,Niky by nejradši vstala a dala jí pusu za to,že jí osvobodí od velkého utrpení,jaké jí přineslo dnešní vyučování.
Na nic nečekala.Naskládala si své věci do batohu,s větší námahou se propletla davem spolužáků.kteří měli dnes také nějak na spěch a snažila se v co nejkratší době dostat se ke skříňkám.
Nevnímala ani Janino volání,chtěla zmizet a to hodně rychle.Naposledy takto rychle utíkala před čertama minulý rok.Ani ten rok se neobešel bez pořádných modřin ,které si přinesla domu. Petr by jí sice nemlátil,to věděla jistě, ale už jen při pomyšlení,že by mu musela opět stanout tváří tvář,by se ráda přesunula o rok zpátky a všem čertům,kteří běhají každoročně po městě,by dobrovolně nastavila své pozadí.
Doběhla až ke skřínkám,kde si mohla konečně oddychnout.Celá udýchaná se dobývala do své skříňky a doufala,že ji Jana brzy doběhne.
V tomto ohledu měla štěstí.Ani Jana neotálela.Při zjištění,že jí Niky utekla, nasadila své rychlé tempo a za chvíli měla svoji kamarádku na dohled.
"Niky,"zavolala.
Niky se pouze otočila ,pokynula rukou na znamení ,aby Jana ještě zrychlila.
Ta sice nebyla nijak nadšená,ale i přesto opustila rychlou chůzi a dala se též do běhu.
"Co to má znamenat?Honí tě svědomí?"celá udýchaná se opírala o skříňky.
"Tak nějak,"dívala se po celé chodbě,zda Petra nezahlédne.
Jana se začala smát,ale ve tváři měla výhružný až podezřívavý výraz.
"Nechceš mi snad říct,že jsem běžela jen kvůli tomu idiotovi,kterýmu jsi přivodila nešťastnou náhodou bebí?"Přimhouřila oči,aby Niky poznala,že se opravdu zlobí.
"Jo,"odpověděla."Jdem?"prosila.
Jana se také ohlédla a následovala Niky k východu.
"Jsi praštěná,"prohodila ještě při odchodu na adresu své kamarádky.
Mezitím,co se obě dívky snažily dostat z útrob školní budovy,na místním nádraží panoval velký ruch.Poblíž vchodu postávalo několik nevábně vypadajících bezdomovců s flaškami od alkoholu,které je obklopovaly,jako nějaký plot.Na lavičkách sem tam posedávala maminka s velice neposednými dětmi,pár školáků dorozumívající se podivnou řečí a ne o moc více dam již v důchodovém věku,které byly vděčné za každou volnou lavičku a proto se rozčilovali,když žádnou volnou nenašli.Vše vlastně vypadalo,jako normální všední den.Lidí se na vlakovém nádraží vždy vystřídají mraky.
Poklidnou a ve starých kolejích zajetou atmosféru pondělního odpoledne narušovala pouze skupinka mladých lidí postávajících stranou od všeho a všech ,avšak svoji hlučností nešli přehlédnout.4 chlapci a dvě slečny se starali o zábavné divadlo.
Ve městě byli již pověstní.Nenašel by se snad nikdo,kdo by neznal Pika a jeho povedenou partičku,kteří si po škole a většinou i mimo ní krátí čas vysedáváním na místní promenádě,ničením města a jinými činnostmi vzbuzující v obyvatelích města mírné zděšení.
Všichni věděli,že mají též zálibu v krádežích a drogách.
Niky je vídala jen občas ve škole a už tehdy jí zaujali svým chováním.Byli jiní než ostatní,ale nepřikládala tomu velkou pozornost.Když jí zmizeli z dosahu,zapomněla na ně.
"Dojdeš se mnou na nádraží?Přijede ségra a nechci tam čekat sama,prosíím,"smutnýma očima prosila Jana.
Niky udělala bezbranné gesto pomocí pozvednutí ramen.
"A mám nějaké možnosti?"
Jana se zazubila"Říct ano,nebo ano,"
Niky byla zahnána do kouta.
"No co mám s tebou dělat,"raději souhlasila,protože kdyby se na ní Jana ještě chvíli upřeně dívala,snadno by narazila do některého sloupu,kterých je po městě požehnaně.
To by znamenalo,že Jana namísto na nádraží,pojede na nejbližší pohotovost a Niky by byla po dlouhém přemlouvání nucena dojít pro Janinu sestru sama.Měla ji docela ráda,ale že by měla chuť poslouchat celou cestu řeči o jejím novém příteli se také říci nedalo.
"Jsi zlato,"Jana udělila své kamarádce hodnost,kterou většinou používala, když něco potřebovala.
Jelikož byla Niky docela zima,ruce si vsunula hluboko do kapes,čehož Jana náležitě využila a mezi škvírkou Nikyniny ruky a zbytku těla vsunula tu svou.
Bylo nad slunce jasné, že se do tohoto malého městečka Soběslavi snaží vetřít podzim.Vítr jako by si dával závod s listím,které pod jeho sílou padalo ze stromů.I teploty už srazili svoji výšku a okolím se rojili lidé zahaleni do svetrů a ti méně otužilí schovali své tělo do bundy,či lehkých kabátků.
Ani toto však Niky s Janou nevadilo.Cestu si krátily poskakováním a nebyly by to snad ani ony,kdyby nedošlo i na zpěv.
Na nádraží zatím došlo k menší změně.Vystřídalo se zde několik vlaků.Lidé obývající nádražní prostor sice ve většině nastoupili na ten či onen vlak,ale v zápětí je vystřídali jiní,kteří byli odsouzeni k dalšímu čekání,které bylo vlivem zpoždění delší a delší,nebo se rozprchly do ulic města.
Jen již zmíněná partička včele s nepřehlédnutelným Pikem zůstávala na stejném místě.Snad ani nikam jet nechtěli.
"Piko, dívej se,"štíhlý tmavovlasý klučina,který se houpal na jednom ze zábradlí, se dožadoval pozornosti.
Piko se otočil a společně se zbytkem partičky propukl v dávivý smích.
Klučina neodhadl možnou šířku zábradlí a s hlasitým křikem dopadl necelý půl metr ze srázu dolů do hromady listí.
"No to je fakt vtipný,"rozčiloval se při snaze dostat se zpět nahoru.
Piko chlapci nastavil levou paži,s kterou záhy ucukl,jakmile se jí chtěl chytit.
"Co děláš blbe,pomoc mi na horu,"vší silou se snažil alespoň zachytit zábradlí.Piko si ho nevšímal.Stál zády k němu a bavil se s pohlednou dívkou ,která mu visela se zalíbením na rtech.Sledovala každý pohyb jeho úst.
Niky a Jana se k nim pomalu blížily.
Jana si jich všimla již z dálky.
"Hele,"ukázala rukou.
Niky se podívala směrem,jakým Jana ukazovala.
"Vidim,je a co jako,"nechápala důvod,proč Jana když je vidí,vždy k nim má co říci.
Niky na tom sice nebyla jinak,ale jen v myšlenkách.Ani tak jí nezajímala parta,ale tmavovlasá dívka,která se stále bavila s Pikem.
Jana se zachvěla.Niky to cítila,jelikož měla Janinu ruku stále zachycenou v té své.
"Prosim tě,co ti je,"reagovala na její chvění.
"Nic,nesnáším je,"
"Proč?Vždyť´ je neznáš,"
Jana se podívala na Niky.
"Ty nevíš proč?Vždyť jsou pověstný po celým městě.Feťáci jsou to a to mi bohatě stačí.
Niky zakroutila hlavou.
"Každý jsme nějaký,"řekla,čímž Janu vyděsila .Svoji ruku vytáhla zpoza kapsy.
"To si děláš srandu,"
"Proč?"
Jana začala kolem sebe rozhazovat rukama.
"Proč?Snad mi ještě řekni,že chápeš to,jak si ničej život těma drogama.To by jsi mě hluboce zklamala kamarádko."
Nedalo se říci,že by drogy,jakožto samostatnou jednotku chápala,ale rozhodně je neodsuzovala.Jeto na každém z nás,zda drogám řekne ano,či ne.
Svoji kamarádku musela ale nějak uklidnit,nebo by se Jana na místě zhroutila.
"To víš,že drogy odsuzuju a vůbec mě ta parta nezajímá.Neznám je a ani nechci,"usmála se .Jana se z části uklidnila,ale zbytek cesty Niky pozorovala ,jelikož celou cestu partičku pozorovala.
Když je míjeli,Niky na okamžik pohlédla tmavovlasé dívčině do očí.Ta se přestala bavit a i ona svůj pohled zaměřila na Niky.
Byl to mžik pohledu,ale jakoby ten krátký pohled obě dívky spojil.
Niky se otočila a pokračovala s Janou do nádražní haly.I když se na ně již nedívala,zaslechla o čem si povídají.Podle rozhovoru zjistila,že dívka,která Niky natolik zaujala, se jmenuje Petra.
"Halo Niky,"Jana mávala rukou před jejíma očima.Niky se přistihla,že stále kouká prosklenými dveřmi .Sledovala každý jejich pohyb.
"Slyšíš mě?"
Niky zamhouřila oči.Podívala se na Janu
"Jo ,slyšim tě,co se děje?"odvětila otráveně.
Jana v jedné ruce držela kelímek s horkou čokoládou a druhou ukazovala na automat.
"Chceš taky něco?"ptala se.Niky očima přejela nabídku nápojů.
"Jo, kup mi bílou čokoládu,"hlesla a rukou zalovila v kapse.
Jakmile se jí na dlani ocitli peníze,na mžik pohlédla zpět na automat,aby zjistila cenu.
"Stojí deset,"špitla Jana,aby Niky celý proces ulehčila.
Niky tedy vybrala z drobných peněz deset korun.Vtiskla je Janě do dlaně a dál se věnovala pozorování,od kterého byla před chvílí vyrušena.
Po necelé minutě jí kolem nosu přelétla vábivá vůně horké čokolády.
Převzala od Jany pohárek a na naléhání své kamarádky,šla stepovat na peron.
"Jsi v pořádku?"
Niky na mžik zaváhala."Proč,"řekla a dál si ruce hřála o kelímek s čokoládou.
"No, já jenom,že od té doby,co jsme potkali ty feťáky,tak jsi nějaká divná."
Niky se ušklíbla."To se ti jenom zdá.Já jsem divná od narození,na to jsi přišla až teď?"chtěla odpoutat pozornost od nevhodného tématu.Přece Janě nemůže říct,jak to doopravdy je.Že jí Pikovo ovečky něčím zajímají.
"Ty si ze mě budeš furt utahovat co?"evidentně se jí to dotklo.Otočila se zády,ale dlouho to nevydržela a opět Niky hypnotizovala.
Rozesmálo jí to.Usrkávala horký nápoj a smála se.
Jana se opět naštvala.
Tentokrát si Niky jejího chování všimla."Prosim tě,co je teď tobě?"
Jana neodpovídala.
"Halo,kolegyně,"
Jana prudce popošla.
"Nic.Jenom mi přijde,že jsi jiná a nelíbíš se mi,"argumentovala.
Niky pod dalším výbuchem smíchu upustila kelímek s čokoládou na zem.
"Vidíš,co děláš?"vyčítavě se na Janu podívala,když se shýbala k zemi.
Zvedla kelímek ze země.Popošla k odpadnímu koši a kelímek vyhodila.
"Jano prosimtě,děláš zbytečný scény.O nic nejde a to že se ti nelíbim,z toho si nic nedělej.Já si tohle říkám každý ráno při pohledu do zrcadla,"vhodila do rozhovoru opět trochu vtipu,což ale s Janou ani nehnulo.Stále stála k Niky zády a urputně sledovala trať.
"Na druhou kolej přijede rychlík číslo 452 z Prahy pokračující..."ozvalo se nad děvčaty.
"Pokračující až do Budějc,"recitovala Niky.
"Jani jede ti sestra,"žertovně do Jany strčila.
"Alespoň už půjdeme domu,"odsekla bez jediného pohybu.
Niky se musela opět smát.Jana jí připomínala kamennou sochu,kterou zapomněli z nástupiště odstranit.
"Jen se směj,on tě ten smích přejde."
"Já tu taky vůbec nemusím bejt,"tentokrát se naštvala Niky.Už jí nebavily Janiny věčné nálady.
"Já tě tu nedržím,stejně mi už ségra jede,"opět odsekla.
"Fajn,"
"Fajn,"zopakovala i Jana.
"Kam jdeš?"vyjekla,jakmile viděla Niky na odchodu.
Ta na to už ale neodpověděla.Zabouchla za sebou dveře od haly a nechala Janu samotnou.Už jí měla plné zuby.Poslední dobou se jí nic nelíbí,štěká ,jako nějaký pouliční ratlík a je na každýho milá ,jen když něco potřebuje.Na to ale Niky už neměla nervy.Možná proto udělala to,co nikdy před tím.Prostě odešla,čímž nasadila Janě brouka do hlavy.
"Když si myslí,že jsem jiná,tak budu"procedila skrze zuby,jakmile se ocitla před nádražím.
Rozhlédla se.Možná podvědomě hledala Petru,nebo se jen ujišťovala,že může v klidu přejít silnici,aniž by jí něco srazilo.
Sama nevěděla,co jí na Petře tolik zajímá.Vždyť to bylo stvoření stejné, jako ostatní.Dvě nohy,dvě ruce,oči ,ústa,prostě člověk,jak má být.
Nezahlédla však ani Petru,ani nikoho jiného.Ulice,jako by se najednou vyprázdnily.
Už měla opět ty své stavy.Stála sama před nádražím.Nikde nikdo.Ani člověk,ani žádné auto.Jen ona sama se svými myšlenkami.Otřásla se.Z ničeho nic začal foukat silný vtíravý vítr.
Zapnula si bundu až ke krku,pro jistotu se ještě jednou rozhlédla a vyrazila raději domu.
Od toho dne Petru ani zbytek její party neviděla.Jakoby se propadli do země.Nevěděla proč,ale od setkání na nádraží je nemohla dostat z hlavy.
Nepotkávala je ani ve škole,ani na nádraží,kam občas jen tak ze zvědavosti zamířila.
S Janou si sice vše vyříkali,ale Niky se přesto zdálo,že jejich kamarádství postupně uvadá.
Párkrát se sešli mimo školu.Niky však rozčilovalo Janino věčné stěžování si na rodiče,na chlapce apod.
Postupně se i společné schůzky omezovali a slova,jakoby utichala.
Došlo to až tak daleko,že si už neměli skoro co říci.
Niky cítila,že jí v jejím životě něco chybí.
Nebylo to nic určitého,spíše jen takový pocit,ale byl to pocit dost intenzivní.Natolik,že se čím dál víc zdržovala ve svém pokoji.
Vnímala pouze ráno a večer.
Za okny jejího pokoje čas běžel stále stejným tempem,ale u ní jakoby se zastavil.
Měsíc od posledního setkání s Petrou utekl ,jako voda a Niky se jako každý den chystala do školy.U srdce jí hřálo,že je pátek a před sebou má dva dny volna.
Jana onemocněla,což Niky nikterak nevadilo.Naopak byla docela i ráda.
Do batohu sbalila svačinu a byla připravena na odchod.
U dveří jí ještě zastavila Marie.
"Po škole skoč do obchodu a kup jednu bonboněru.Paní Eva má narozeniny.Já mám doma,ještě moc práce.Máš u sebe peníze?"
"Jo mám,"vtiskla Marii polibek na tvář a odešla.
Nebyla moc nadšená,že bude muset stát kilometrovou frontu,jen kvůli nějakým sladkým bonbonům.O to víc byla otrávená,když to vše musí podstoupit kvůli Evě.Eva Svobodová byla totiž Mariina velmi dobrá přítelkyně.Bydlela pár bloků od jejich domu.Stále upravená, ukecaná, chodící parfumerie,jak jí Niky označovala.Vždy ,když s ní měla mít tu čest,raději se vzdálila,aby nebyla vystavena věčnému probírání nových účesů,trendů v oblečení a v neposlední řadě elektrických erotických pomůcek,neboli "kamarádů",jak je Svobodová vždy nazývala.
Její manžel byl každou chvíli na služebních cestách a její sexuchtivý apetit nikdo jiný kromě jejich "kamarádů", nedokázal lépe ukojit.
Marii toto vše zajímalo.Každou větu,kterou Svobodová vyslovila,hltavě vnímala.
Niky svoji babičku,Evu a všechny lidi podobného zaměření nechápala a v nejbližší době ani pochopit nehodlala.
K životu jí stačili troje kalhoty,tři trička,dvě mikiny,troje boty a jedna sukně,kterou měla pouze na slavnostní příležitosti,aby Marii udělala radost.
Sukně totiž jinak bytostně nesnášela.
Ve škole měli pouze pět hodin,což Niky ocenila spánkem na lavici,jelikož v noci opět přemýšlela,takže nemohla pořádně usnout.
Proto si její tělo notnou dávku spánku vybíralo přes den.
Do karet jí nahrával i fakt,že se ten den nezkoušelo,ani se nepsala žádná písemka.
Probouzela se vždy na přestávku,aby byla viděna,jakožto živý a sem tam i pohybující se člověk,ale zvoněním na další hodinu opět propadala v hluboký spánek.
Zdálo se jí o všem možném.O mamince, Petře a v neposlední řadě se jí do snu vetřela i Svobodová, se svojí erotickou sbírkou"kamarádů",což pro Niky znamenalo noční můru,která jí nakonec probudila.
Vyděšena z posledního snu,prolétla pohledem celou třídu.
Byla prázdná.
Zmateně vzhlédla k hodinám.Ručičky ukazovaly půl třetí.
"Asi jsem zaspala,"ospale si promnula oči.
Bylo jí ale divné,že jí nikdo nevzbudil.
Nehodlala se tím více zajímat.Své sešity naházela do batohu,který si přehodila přes rameno a ještě napolo ospalým krokem se vydala vstříc víkendu a kilometrové frontě na sladké pokušení pro Svobodovou.
"Tolik peněz,"divila se ,jen co se ocitla v supermarketu u regálu s bonboněrami.
"No jo,ale kterou jí mám vzít?"přemýšlela nahlas a pohledem bloudila po regálu.
V tom uslyšela povědomý hlas.Zpozorněla.
Vyklonila se ze strany regálu,ale ihned své tělo vrátila zpět.
Srdce se jí rozbušilo,nohy se rozklepaly.Byli to oni.Už ani nedoufala,že by je mohla potkat a najednou to bylo tady.
NIKY:"Chovala jsem se ,jako naprostý idiot.Stála jsem tam ,jako tvrdý Y a klepala jsem se,jako by za těma regálama nestála Petra ,ale britská královna,"
Zmatená z náhlého setkání,vzala tu nejbližší bonboněru a čekala ,až zmizí z dohledu..
Měla štěstí.Nenakupovali toho moc.Pár flašek alkoholu,cigarety,chipsy a citrónovou Šťávu,jak rozpoznala při pohledu do košíku,který vezla Petra.
Naštěstí si jí nikdo z nich nevšiml.
Kvůli skromnému nákupu netrvalo dlouho a i s jejich pověstným hlaholem opouštěli kasu a později i celý obchod.
Niky na nic nečekala.I ona zamířila k nebližší kase.
Cestu jí však zpomalila stařenka,tlačící svůj košík rychlostí šnečí chůze.
Taktně se stařence vyhnula a ještě taktněji ji předběhla.Před sebou v řadě už měla pouze mladou maminku s dítětem v kočárku.Jelikož už platila,Niky se rozhodla,že počká.
Jakmile byla na řadě, vyndala svůj nákup na pás a pohled ponořila opět ven.
Když se blížila ke kase,zahlédla je před obchodem.Seděli na schodech a nechávali mezi sebou kolovat jednu z lahví,co si koupili.
I teď tam byli.Stále popíjeli a náramně se bavili.
Celou dobu je sledovala.Byla natolik zabraná,že dokonce zapomněla,že je na řadě.
Prodavačka za pultem nebyla už od pohledu příjemná a nyní,když Niky nevnímala,ztrácela i trpělivost.
Rukou naštvaně praštila o pás ,až Niky leknutím nadskočila.
"Co,"zmateně koukala.
"125 korun,"vztekle jí oznámila a netrpělivě čekala,až Niky ze zadní kapsy vyloví papírové bankovky.
"Děkuji,"hodila peníze na pult,vzala krabici s bonbonama do ruky a společně s vozíkem opustila supermarket.
Košík zařadila mezi ostatní.
S hlubokým nádechem a se sevřeným žaludkem míjela postupně všechny lidi,kteří šli proti ní,až se objevila u schodů.
Petra seděla na schodech zády k Niky,takže nemohla tušit,že Niky stojí za jejími zády.
Jinak tomu bylo v případě Pika.Vysokého,štíhlého kluka s tmavými na krátko střiženými vlasy.Byl docela hezký v obličeji,který si Niky mohla důkladně prohlédnout,jelikož on její přítomnost zbystřil ,jako první.
Měl opravdu hezkou tvář.Líbil se jí.To však ještě netušila ,že právě ta hezká tvář,která Niky pozorovala uhrančivýma hnědýma očima,jí bude budit ze spaní,jelikož se pro ní stane noční a později i denní můrou.
Přestal mluvit , provokativně si stoupl před Niky a ruce si dal v bok.
"Co chceš?"řekl.
To už Niky zbystřili i ostatní.Petra se otočila a usmála se.Také jí bylo líto,že Niky dlouho neviděla,ale před Pikem své pocity raději neventilovala,jelikož moc dobře věděla,že jí nemůže ani cítit.
Niky stála stále ,jako přikovaná a nezmohla se ani na jediné slovo,což Pika vytáčelo.
"Hele puťko,jestli nic nechceš,tak se dej na odchod."
Petra se na Niky stále usmívala.
"Já jsem tady Petře přinesla bonbony,"špitla.
Vtiskla Petře krabici s bonbonama a zbaběle utekla.
"Jak znáš mé jméno,"křikla za ní a stále pozorovala,jak Niky mizí za kostelem.
"Děkuju,"hlesla již tišeji.Byla ale stále dost překvapená.
Bylo to poprvé,co něco od někoho dostala a ještě k tomu bez žádného důvodu,jako v případě Niky.
Sám Piko jí dával dárky,jen v tom případě,když na nějakém Petra dlouho trvala,aby měl klid.V poslední době to byly dárky v podobě drog.
"Přinesla jsem jenom Petře bonbonky,"Piko zženštile parodoval Niky.
"Kráva blbá,"dodal.
Pohled obrátil na Petru,která dlaněmi hladila krabici s bonbonama.
"Snad si to nechceš nechat?"zděsil se.
"Jo,"řekla s jistotou.
Piko sebou trhl,Petře krabici vytrhl z ruky a hodil mezi odpadky.
"Co děláš?To je přece moje,"hájila dárek ,který dostala,ale nebylo jí to nic platné.
"Bylo,"řekl pouze,vzal ji za ruku a vztekle se dal na odchod.Ostatní se též přidali.
"Zkazila by jsi si zuby,"argumentoval nakonec,když viděl Petřin naštvaný výraz.
Petra nemohla pochopit,proč se o ni Niky tak zajímá.O co jí asi tak jde?Po cestě se stále otáčela,ale Niky už nikde nezahlédla.
Sama Niky dorazila domu celá udýchaná.
Mezitím,co se zouvala,Marie přešla z kuchyně do předsíně.
"No ,to je dost.Kde jsi proboha tak dlouho?"zajímala se.
"Trochu jsem se zdržela,"
"Jakou jsi koupila?"
Niky zpozorněla."Co jsem měla koupit?"
Marie vložila ruce v bok.
"Ty bonbony pro Evu,"
Niky se zděsila.Ta krabice,kterou dala Petře ,měla být přece pro Svobodovou.Reflexně si dala ruku před ústa.
"Jé babi,sorry,já jsem na to zapomněla,"lhala.
Marie zakroutila hlavou.
"Co ty v tý tvý hlavě nosíš?"
Niky vtiskla Marii polibek na tvář a opět se obouvala.
"Učení babičko,učení,"usmála se a spěchala do cukrárny na okraji ulice.Chodili tam dřív s Janou docela často, a tak si byla jistá,že bonboněru tam určitě mít budou.
DROGY :VĚČNÉ TÉMA,VĚČNÝ KOLOBĚH.
DROGY-TAK KRÁTKÉ SLOVO A DOKÁŽE TOHO TOLIK ZNIČIT.
DROGY-ZA TÍMTO SLOVEM SE SKRÝVÁ 6P.
POKUŠENÍ
POZNÁNÍ
PROZKOUMÁNÍ
POMATENÍ
PROCITNUTÍ
A NÁSLEDNÉ PEKLO
KAŽDÝ ČLOVĚK PO NAROZENÍ DOSTÁVÁ PRÁVO VOLBY.JAK CHCEŠ
VLASTNĚ ŽÍT?
A JE NA KAŽDÉM,JAKÝ ŽIVOT SI UDĚLÁ.
BUD BUDE ŽÍT ŽIVOT ,JAKO OSTATNÍ,NEBO BUDE CHTÍT VYNIKNOUT
I ZA CENU,ŽE MOŽNÁ NENÍ CESTY ZPĚT!!!
PŘITOM K DROGÁM VEDE TAK JEDNOUCHÁ CESTA.
STAČÍ OKUSIT A JE TO.
AVŠAK ŽIVOT S DROGAMI NENÍ VŮBEC JEDNODUCHÝ.
ČLOVĚK ZTÁCÍ : REALITU
RODINU
PŘÁTELE
LÁSKU
A POZDĚJI :SÁM SEBE!!!
PROTO ZÁLEŽÍ NA KAŽDÉM Z VÁS,ZDA K DROGÁM PŘIČICHNE,OKUSÍ,ČI PODLEHNE.
NABÍZÍM VÁM POHLED DO ŽIVOTA PARTY MLADÝCH LIDÍ.KTEŘÍ SI,
STEJNĚ JAKO MNOZÍ Z VÁS SÁHLI NA DNO,JELIKOŽ PROPADLI DROGÁM.
NA ZÁVĚR BY JSEM CHTĚLA VZKÁZAT VŠEM JEDNU VĚC.
AŤ SE ROZHODNES PRO DROGY ,ČI NE,UVĚDOM SI PROSÍM JEDNO.
ZDA CHCEŠ ŽIVOT ŽÍT,NEBO JEN PŘEŽÍVAT-S DROGAMI SE DÁ POUZE A JEN PŘEŽÍVAT.
A LIDEM,KTEŘÍ SE NA LIDI NA DROGÁCH DÍVAJÍ ZKRZE PRSTY,BY JSEM VZKÁZALA:
NEŽ ODSOUDÍŠ,POCHOP.AŽ POCHOPÍŠ,PAK TEPRVE SUĎ.
MOST MEZI ŽIVOTEM A SMRTÍ JE HROZNĚ TENKÝ A NIKDY NIKDO NEMŮŽE VĚDĚT,ZDA
NENÍ PRÁVĚ TENTO PŘÍBĚH BUDOUCNOST I NAŠICH DĚTÍ.
TUTO KNIHU BY JSEM CHTĚLA VĚNOVAT KAMARÁDŮM,O KTERÉ JSEM DÍKY DROGÁM PŘIŠLA.
1.KAPITOLA
KDYŽ SE ŠTĚSTÍ NEDÍVALO
"NIDKY TI NIDKO NEŘEKNE,
JAK MÁŠ SVŮJ ŽIVOT ŽÍT.
NARODIL JSI SE,
ABY JSI NA TO PŘIŠEL SÁM"
.
Rodina Novotných bydlela na okraji malého městečka v samém srdci jižních Čech.
Jejich dům stál na rovné stěně ulice nedaleko hlavní silnice,která je hlavní spojnicí,mezi Českými Budějovicemi a Prahou.Široký trávník před domem si Laura Novotná matka Niky a Filipa pečlivě udržovala.Bylo to taky to jediné,co si Laura od Roberta vydupala.Trávník též sloužil,jako místo na hraní.Na pravé straně dál od silnice byla postavena houpačka.Byla připevněna širokým , silným lanem mezi dvěma stromy.Na stromy si Laura nepotrpěla.Spíše milovala květiny.Těch rostlo okolo domu i trávníku,který byl ohrazen vysokým plotem,kvůli bezpečnosti,požehnaně.Nespočetné množství barev druhů i velikostí.Samotný dům nebyl nikterak moderní.Omlácená venkovní omítka,střecha v takovém stavu,že se sousedi a známí divili,že zatím nikomu nespadla na hlavu.
Nikolka nejmladší člen rodiny se posadila na posteli a vypadala vyplašeně.
Chvatně se vydala po točitých schodech do kuchyně.Kuchyň byla dalším Lauřiným rájem.
Na čerstvě naleštěných parketách ze smrkového dřeva bylo slyšet jemné pleskání jejích nohou v bavlněných punčocháčích,které dostala k minulým Vánocům od své babičky.
Přistoupila k zábradlí a škvírou mezi schodištěm pohlédla dolů.Chodba byla tichá,pro devítiletou slečnu možná, až děsivá.
"Mami,"zvolala tiše a utírala si slzy.
Náhle si všimla,že vedle vchodových dveří leží Lauřiny boty.
S úlevným pocitem a lehkým úsměvem se vydala rychlým krokem dolů.
Zastavila se až u dveří do kuchyně.
Ráno prohledávala celý dům.Přála si najít alespoň jeden důvod,že její rodina nezapomněla na narozeniny ,které má oslavit právě dnes.
"Mami,"zopakovala pro jistotu ještě jednou.Ani teď však neměla štěstí.
Laura svoji dceru slyšela velice dobře.Utřela si ruce do utěrky a jemným krokem schovala svoji štíhlou postavu za dveře.
"Mami,"začala znova vzlykat.Laura nechtěla více dceru trápit.
"Baf,"vykoukla zpoza dveří a cvrnkla ji do nosu.
Nikola i přes velké leknutí ,nijak neskrývala radost,že Lauru vidí.Šibalsky se usmála a skočila Lauře okolo krku.
"No, copak se děje?"hladila svoji dceru po vlasech.
Ta svoji matku vší silou objala."Já jsem se bála,že jsi mi někam zmizela."hrála si s Lauřinými vlasy a vdechovala jejich přirozenou vůni.
"Ale prosimtě,já jsem nikam nezmizela a ani nezmizím,jen jsem ti dělala překvapení,"prozradila.
Nikolce se zaleskla jiskra v oku.Seskočila z Lauřiny náruče a spěchala zjistit,co za překvapení se pro ní chystá.
Laura svoji dceru chytila za gumu od punčocháčů a jemně ji k sobě přitáhla.Přitom hlídala, by Nikola neuklouzla a neupadla.
"Kampak jsi se tak rozeběhla mladá dámo,překvapení bude až večer."pohladila ji po vlasech a opatrně popostrčila dál od kuchyně.
Lauře ke štěstí stačilo,aby se na ní Nikolka,nebo její 12 letý syn Filip,usmáli.Tím Lauře dávali najevo svoji lásku a náklonnost.Vždyť to bylo asi to jediné štěstí,které jí drželo nad vodou.
Když si ve svých dvaceti letech,kvůli těhotenství brala Roberta,doufala,nebo si to alespoň přála,že její manželství bude skvělé,plné překvapení a lásky.Vždyť se oba milovali a Lauru ani ve snu nenapadlo,že by se ten krásný sen mohl tak rychle obrátit v noční můru.
Jakmile se narodil prvorozený syn Filip,byli oba štěstím bez sebe.Laura si v tu dobu myslela,že může samým štěstím obejmout svět.I Robert byl velice pozorný a něžný,ale jak už se tak říká, žádné štěstí netrvá věčně a Laura brzy začala pociťovat,že něco není v pořádku.
Robert se začal vracet pozdě z práce, pil a občas došlo i na hádky . Co bylo nejhorší,nešel daleko ani pro rány.Laura se noc ,co noc zamykala na záchodě s Filipem v náruči a bála se.Čekala na okamžik,kdy Robert přijde domu opět úplně opilý.Jeho opilost se měnila v agresivitu,která postupem času přecházela v agresivitu i ve stavu zcela střízlivém.
Jejich manželství by se dalo přirovnat k horské dráze.Jednou tak,po druhé úplně jinak.
Za rány které přijímala bez jediného slova občas sice dostala květiny,ale jako by to byla omluva a jistota,že to může udělat příště zase..
Den co den se ptala sama sebe ,jestli něco neudělala špatně,ale stejně na nic nepřišla.
Za tři roky tohoto ze dne na den úplně jiného života,který se vymykal těm životům z telenovel,které sledovala a z knih,jaké četla, si na rány a změny zvykla.Ovšem nečekaná zpráva od doktora,který jí s radostí sdělil,že čeká své druhé dítě,Lauru zahnala do kouta.Ta zpráva jí podlomila kolena.V jednu chvíli dokonce pomýšlela na interrupci,ale její matka jí to ihned rozmluvila.
"To dítě za nic nemůže,nemůžeš mu upřít právo na život,"říkávala,vždy,když k ní Laura se slzami v očích přišla pro radu.
Nevěděla kudy kam.Chtěla se radovat,že se v ní opět rozvíjí nový život,ale nešlo to.Nakonec se rozhodla,že si dítě nechá,stůj co stůj.Jednoho večera se rozhodla,že zprávu sdělí i Robertovi,ale jakmile opět zcela opilý Robert řekl pouze"A kdo to jako má živit.Jsem ti říkal,že máš brát prášky,"byla zpět v realitě. V té hnusné realitě,ve které znala pouze nadávky,ponižování a rány.Tak si přála být šťastná,že se jednoho večera rozhodla,že od Roberta odejde.
Počkala,až Robert uloží své pro Lauru až nechutné tělo ke spánku na gauči ,sbalila Filipa a s cestovní taškou stála v obývacím pokoji . Dívala se na svého dříve vysněného manžela. Ležel na pohovce,sálal z něho alkohol a zdaleka se nepodobal jejímu ideálu.Možná v tu chvíli si poprvé uvědomila,že život není pohádka ale realita,která má hodně zvratů a může hodně ublížit.
Ta chvíle,kdy za sebou zabouchla dveře a ocitla se na ulici,byla pro ní samotnou osvobozující.Cítila se,jako by jí ze srdce spadl obrovský kámen..
Jenže kam má teď jít? Stála na ulici,kapky deště ji stékali po tváři,která za tři roky zestárla nejméně o let dvacet a i když se cítila svobodně,připadala si bezradná.Koukala z jednoho kraje ulice na druhý.
Filip tahal svoji maminku za rukáv "Maminko,co budeme dělat?Je mi zima,"stěžoval si .Laura začala opět plakat.Byl to projev bezmoci a bolesti.
"Nevím,"řekla a pohladila svého synka po hnědých kudrnatých vlasech.Střídavě si prohlížela svůj dosavadní domov a prázdnou tmavou ulici.V následující chvíli udělala možná největší chybu svého života.
S hlubokým povzdechem sebrala ze země cestovní tašku,chytila Filipa za ruku a vrátila se zpět do domu.
Vrátila se zpět k Robertovi a tudíž i k minulému režimu.
I když věděla,co jí tam bude čekat,nedokázala se odpoutat.Snad se bála,že by si ji Robert stejně našel?Kdo ví.Každopádně za sebou opět zavřela dveře-možná ke svobodě.
Ani narození Nikolky,roztomilého caparta s modrýma očima a šibalským úsměvem nepomohlo,aby se jejich společný život srovnal.
Tím ,jak se Robert choval ke své ženě i dětem si vysloužil to,že i jeho vlastní děti začali svého tátu nenávidět.
Dny se začlenily do jisté rutiny,či stereotypu.Každý následující den byl jako ofocený list papíru.
Okolí začalo Roberta odsuzovat .Lauře se mnozí divili,jak to může snášet a Filipa s Nikolou litovali na každém kroku.I přes to ale věděli,že Laura by nikdy nedokázala odejít.Také jim bylo nad slunce jasné,že jejich manželství nikdy nemůže skončit happyendem.
A dnes seděla opět v kuchyni a bála se toho samého.Až se Robert vrátí domů.
"Mami,proč jsi tak smutná,"Nikolka pohladila maminku po vlasech a věnovala ji polibek.
"Nic kotě,"usmála se na ní.
"Nic,"řekla už tišeji s obavou v hlase,jelikož se ozval jí již tolik známý zvuk bouchnutí dveří.
"Je doma,"problesklo jí hlavou.
"Filipe,vezmi Niky nahoru a hrajte si,"zavolala na svého syna,který seděl znuděně v křesle a pročítal si časopis.Bez řečí se zvedl.
"Pojď,"vzal sestru za ruku a podíval se s obavou na Lauru.
"Děkuju Filípku,"též ho pohladila po vlasech.
"Není zač,za tebe a Niky se budu rvát,to ti slibuju,"odpřísáhl a odešel se sestrou do svého pokoje.
Laura se musela pousmát.Byla na Filipa pyšná.Věděla,že na 12 letého chlapce je rozumově vyzrálý.Bez jediného slova sledovala své dvě děti,jak stoupají po schodech do svého pokoji.Cítila,jak jí opět tečou slzy.Otřela si je,aby Robert nic nepoznal.
Robert vešel do dveří a rozhlédl se po kuchyni.
"Co to tady tak smrdí?"popošel k lednici,vyndal z ní láhev piva,sedl si ke stolu a láhev si otevřel.
"Nic,dělala jsem Nikolce dort,"
"A k čemu?"divil se.
"Má narozeniny,ale nepředpokládala jsem,že by jsi si datum narozenin vlastní dcery pamatoval,"řekla a otočila se k němu zády.Vzala do ruky kuchyňský nůž a snažila se nakrájet cibuli.
"To je toho .Nechápu,proč se to slaví,"řekl a napil se z láhve.
"Protože tím dávají lidi najevo,jak jim na ostatních záleží.Jak je mají rádi,ale co ti to tu vlastně povídám.Ty ani nevíš,co je to mít rád.Umíš jenom chlastat a nadávat,"
Nevěděla,zda jí tečou slzy kvůli cibuli,nebo jako vždy ze vzteku.
Robert se zvedl ze židle,bouchnul rukou do stolu a popošel až k Lauře.Chytil ji zezadu za vlasy a její obličej si přitáhl k sobě.
"Co si to vůbec dovoluješ?Já si můžu dělat,co chci.Ty máš stát u plotny a držet hubu.To je tvoje práce .Nic neděláš,do práce nechodíš,kvůli těm parchantům jsi celej den doma a tak kurva aspoň drž chvíli hubu.Já chodím do práce a když přijdu,chci mít klid."
"A kdo mi ti parchanty udělal?"vztekle a se slzami v očích vyjela.Naštvalo jí,jak mluví o vlastních dětech.
"No odpovíš mi?"dožadovala se odpovědi.
"Nebo chceš říct,že je mám s někym jiným?"křičela ještě hlasitěji.
Pod tíhou bolestí,jakou jí způsobil tím,že za vlasy tahal víc a víc ,upustila nůž na zem.Jeho ostří zacinkalo o dřevěnou podlahu .Jeho dopad na zem,jakoby věštil něco velice špatného.
"Kdo ví s kým je máš.Copak já vim,s kým se tady kurvíš mezitím,co jsem v práci,"křičel.
Filip seděl na posteli .Rukama objímal svoji sestru a přál si,aby to vše už pro jednou skončilo.Chtěl být starší,aby se vlastnímu otci mohl postavit a do očí mu říci,co si o něm myslí.
Nešlo to.Ač ruce svíral do pěstí,musel mlčet.Nesměl se nijak projevit,nebo odporovat.Věděl,že tím by to vše ještě zhoršil.Kdyby tak měl peníze. Vzal by Lauru a Nikolu pryč.Ale kam?Bylo by vlastně jedno kam by je vzal.Hlavně hodně daleko od něho.Od člověka,který,ač je pokrevní otec obou sourozenců,nemá s nimi nic společného.
V hlavě si tolikrát připravoval,co by mu vlastně řekl.Byli by to hlavně výčitky.Spousta výčitek.Ale prozatím mu nezbývalo nic jiného,než sedět na posteli,hladit kadeřavé vlasy sestry a utěšovat ji slovy,které by jí mohli pomoci od pláče.
Ač by sám nejraději brečel,nemohl si slzy dovolit.Musí být silný.Pro sestru i pro matku.
Nadávky,které doléhaly po schodech až do pokoje oba sourozence zasahovali do srdce,jako tisíce ostrých nožů.
Bylo jim smutno.Chtěli tátu.Přesně takového,o jakých povídají spolužáci ve škole,nebo ve školce.Takovýho ,který o víkendech brává své děti do parku, na zmrzlinu,nebo jen na procházku se psem.Takovýho,za kterým by mohli kdykoliv přijít,kdyby jim bylo smutno,nebo kdyby něco potřebovali.
Filip by si přál tátu,s jakým by mohl chodit hrát fotbal na louku za barákem.Denně se díval z okna,pozoroval zelený povrch trávy a přál si tam jednou stát a kopnout do míče.Otec by se k němu naklonil,daroval by mu polibek a řekl by"Výborně synu.Jsi pašák,"ale nedočkal se.
Nikolka by chtěla tatínka,který by ji brával do zoo,stavil s ní bábovičky a říkal jí princezno.
Rok co rok psali Ježíškovi o takového tatínka,ale Ježíšek,jako by na ně pozapomněl.Místo toho dostávali ponožky, hračky...to jim však nestačilo.
"Neplakej,"Nikolčin pláč byl čím dál tím víc hlasitější.Filip už neměl nápady,kterými by ji utišil.
O poschodí níže měla hádka stejnou intenzivní náruč.Robert nyní už nedržel Lauřiny kadeře.Stál u okna,které rozdělovalo kuchyňskou linku od pračky,kterou z nedostatku místa měli umístěnou též v kuchyni.Stál zády a díval se z okna.
"Já vlastně nevím,co tady dělám,"napadlo Lauru..To Roberta opět rozčílilo.Chytil svoji ženu pod krkem a výhružnýma očima naznačoval,že opět řekla něco špatně.
I přes hádku se nedal přeslechnout Nikolky nářek.Robert se snažil tento výraz smutku přehlížet.
Nešlo to.
Pustil Lauru a rozešel se ke schodům.
Laura se polekala."Kam chceš jít?"zděsila se.
"Co je ti do toho.Nebudou řvát."řekl a pokračoval v cestě.
Laura se za ním rozeběhla aby ho zastavila .Uchopila jeho paži .
"Nech je být,já tě o to prosím,"naléhala.
"Ne,"trval na svém a svlékal si pásek.Ten pásek,jaký Niky i Filip měli moc dobře v paměti.
"Roberte prosím.Oni se utiší,"snažila se zasáhnout kousek lítosti v něm,tedy pokud tam ještě nějakou vůbec měl.
Nechápala,proč se ke svým dětem takto chová.Vždyť on sám si děti přál.
"Pust mě,nepomůžeš jim."upozorňoval ji.
"Prosím,"stále držela jeho paži.Cítila,jak v jeho tepnách pulzuje horká krev.
"Ne,"řekl a odhodil ji od sebe.
Laura se snažila zachytit zábradlí,ale nepovedlo se.Padala,jako pták,kterého střelili do křídla.Bez schopnosti se vznést a zabránit pádu.
Byla to minuta,ale Lauře připadalo,jako by padala roky.
Robert se otočil a pozoroval,jak jeho žena padá ze schodů.
I Filip a Niky uslyšeli maminčin křik. Běželi se podívat,co se děje.Stáli u zábradlí a vše sledovali uplakanýma očima.
Náhle si Robert všiml,že Laura padá právě tím směrem,kterým spadl onen nůž,který sama upustila
Ne, uvědomil si.Laura nepadala jenom tím směrem,ona padala přímo na čepel nože.
"Neee,"zakřičel a rozeběhl se ,aby ji v pádu mohl zabránit.Bohužel nestihl doběhnout včas.Lauřin křik při dopadu utichl.Čepel projela Lauřiným tělem takovou rychlostí a jemností,jako by
se nůž zabořil do závěje sněhu.Jejím tělem projela bolest a zároveň chlad.Bylo jí,jakoby se položila do sněhové závěje.
Robert si kleknul vedle těla a vzal její obličej do svých dlaní.Nyní to viděl.Prázdný výraz plný nenávisti,který měl po dobu dlouhou několika let on sám ve tváři.
Teď to byl on,kdo se bál,kdo se modlil,aby se vše mohlo vrátit.Zachoval by se jinak?Možná.Každopádně by se o to alespoň pokusil.Druhou šanci však už nedostal. Krásné pomněnkové oči,kterými se Laura pyšnila, se jako na povel zavřeli.Aby se do nich už nikdo nepodíval a nedostal příležitost je ranit. Odešla tam,kde jí bude možná lépe.Alespoň tam nebude on.Člověk,co jí miloval, nenáviděl,zradil a nakonec i zabil.On který si nezaslouží nic jiného,než smutek a nenávist sám k sobě.A tu teď cítil.Projížděl si celé manželství pod drobnohledem.Bylo mu najednou nad slunce jasné,že to vše špatné zavinil on sám.On je vinen,on sám musí zaplatit za vše.
Otočil se.Filip s Nikolkou stáli za ním a plakali.
Nyní to už Filip nevydržel a rozkřičel se"Co jsi to udělal?"
"Proč jsi to udělal?Ty jsi ji nemiloval?Jak jsi jenom mohl?Zabil jsi nám maminku!!!!!!!"
A právě ta poslední věta,jako by se Robertovi zaryla do kůže."ZABIL JSI NÁM MAMINKU!"
Filip si utíral slzy ale nespouštěl Roberta z pohledu.Zásoboval svého otce otázkama,na které chtěl slyšet odpověď.Chtěl,aby si on sám vychutnal nenávist,jakou k němu cítí.
"Mamííí,"Nikolka se schoulila Lauře na hruď.
"Maminko neodcházej prosim tě.Prosííím,Vždyť máš pro mě to překvapení,neodcházej,"plakala,ale nebylo to nic platné.Laura své oči už neotevřela.
Následující hodiny byli pro všechny hodně těžké.Jakmile se Robert vzpamatoval,obvolal vše potřebné.Dokonce se osobně přiznal policii a následně se nechal odvést.
Pro Filipa s Nikolou si přijeli prarodiče a rozhodli se, že si děti osvojí.
Za necelý měsíc byl Robert na základě rozhodnutí Státního soudu ČR odsouzen k 10 letům za úmyslné zabití a po důkladném prošetření i za týrání svých vlastních dětí.
Děti dostali do opatrovnictví Lauřiny rodiče a pro Nikolu s Filipem to byl další zvrat v životě.Stěhování,nové město,nová škola ,kamarádi a hlavně život bez mámy.
O 6 let později.
"Halo,vstávat,"ozvalo se z přízemí. Marie stála u schodů a snažila se vzbudit svá vnoučata.
Niky líně vykoukla zpoza peřiny.Ostrý odraz slunce ji donutil,aby oči přimhouřila.
Jakmile překonala šok ze světla,opět otevřela oči a protáhla se.
Evidentně Marie oběma nevěřila,proto je vyzvala znovu.
"Tak co bude to?Přijedeme pozdě,"vysvětlovala,aby si uvědomili,kolik je hodin.
"Jo vždyť už jdem,"odpověděla i za Filipa,který momentálně ještě spal.
Bosé nohy se líně postavily na studenou dřevěnou podlahu,ale tělo zůstávalo stále ležet.
"Brácha vstávej,nebo přijedeme pozdě,"její hlas zněl poněkud tlumeně.Dlouho trpěla kašlem a chrapotem,proto se sama divila,že po ránu může vůbec mluvit.
"Slyšíš?"překlopila své tělo na bok a hodila po bratrovi polštář.
"Nech mě na pokoji.Já dnes nejdu,"zamumlal a přehodil si přes hlavu peřinu.
"Jo tak to se tady klidně válej,ale já jsem chytrá a den zužitkuju jinak,"zafrázovala,zvedla se a popošla ke své skříni.
Zvědavost donutila Filipa,aby se probral.Pohlédl na svoji sestru a nechápavě zakýval hlavou.
"Hele Nik,nejsi zamilovaná?"
"Proč?"oplatila otázku otázkou a dál se přehrabovala ve svých věcech.
"Já jen,že nikdy jsi se do školy netěšila a najednou by jsi tam byla i první,kdyby to šlo,"vysvětlil a pokusil se postavit.Jeho pokus však nedopadl dobře.Nohy neunesly váhu zbytku těla,zavrávoral a skončil opět v posteli.
"Taky dobře,"usoudil a zachumlal se zpět do peřiny.
Niky se začala smát."Ty jsi teda expert,mě popichuješ a sám jsi línej, jako veš.Budou nám dnes rozdělovat náměty na články a tak si chci vybrat ten nejlepší,"se smíchem po Filipovi hodila svetr a zavřela skříň.
"Tak co?"postavila se čelem k Filipovo posteli .
"Co jako,"vykoukl zpoza peřiny.
"Je to dobrý?Můžu v tom jít?"
Filip se usmál."No pokud nechceš dostat jen nejlepší článek, ale k tomu ještě učitele,tak by jsi mohla mít úspěch,"smál se a pro jistotu se schoval.Moc dobře věděl,že jeho narážky Niky štvou.
"Jsi blbej,"zaklepala si na čelo , vzala si batoh , svetr,který po Filipovi hodila a odešla.
"Taky tě miluju,"zakřičel a otočil se v posteli na bok.
Marie čekala u auta a nervózně se dívala na hodinky.
"No to ti to trvalo,kde je Filip?"zásobila svoji vnučku otázkama,jakmile se objevila ve dveřích.
Niky hodila batoh na přední sedadlo a posadila se.
Marie nakoukla do auta a vyčítavým pohledem se podívala na Niky.Ta se prohlížela v zrcátku a upravovala si vlasy.
"Slyšela jsi mne vůbec?"
"Jo,"sykla a dál se věnovala svým vlasům.
"Prosím tě,proč se tak upravuješ?"ptala se,mezitím,co se snažila usadit na místo řidiče.
I jí bylo divné,že se Niky tolik šlechtí.
Jenže to Niky začínalo vadit.
"Proč se sakra každej ptá.Prostě nechci jít do školy jako nějakej houmles,"vyslovila slovo,které se Marii zdá vulgární.Zdviženým ukazováčkem dala Nikole názor,že se jí slovo "HOUMLES"příčí.
"No jo,tak jedem,"pochopila že babičce nemá cenu něco vysvětlovat a zapnula si bezpečnostní pás.
"A Filip co?Ten jako nejede?" vrátila se zpět k aktuálnímu tématu.Kolikrát Filip říkal,že do školy nepůjde a nakonec dobíhal autobus.
"Ne,stávkuje,já už fakt,ale do tý školy musím,"naléhala.
"Dobrá,"spokojila se,že dnes poveze jen jedno vnouče a za minutu byla červená Mazda součástí provozu na pozemních komunikacích.
"Tady mi zastav,"řekla,jakmile uviděla svoji kamarádku Janu.Jana byla jediná,kdo se Niky po přistěhování ujal a provedl jí městem.
Babiččino řidičské umění Niky nikdy nepochopila,stejně jako skupinka chlapců,do kterých málem najela.
Niky se opatrně podívala,kolik lidí zabili."Uf,"oddychla si a se zjištěním,že jsou vyděšeni,ale jinak zcela zdrávy,vlepila babičce pusu na tvář a s bouchnutím ji ještě jednou zamávala.
"Prosim tě,ona je snad nemocná,nebo je to nájemnej vrah?"jeden z mladíků utrousil narážku ,která se Niky pochopitelně nelíbila.
"Ne,není ani jedno,ale když s tebou tak mluvím,lituju,že není ten nájemnej vrah."utrousila a objala Janu, která k ní přišla.
Jana se pro Niky po přestěhování stala jedinou oporou.S ní snáze snášela nové město ,nové lidi.I když jí Jana nemohla nehradit mámu,Niky měla alespoň pocit,že není sama.
"Ahoj,"pozdravila a Jana ji pozdrav opětovala polibkem na tvář.
Mladík,kterého před chvíli odpálkovala měl očividně dost velkou kuráž.
Jako ředitel nějaké firmy si stoupl s rukama v bok a provokativně vyfukoval kouř z cigarety přímo Niky do obličeje.
"Hele,ty máš docela drzou hubu.Já kdyby můj fotr seděl,vyhýbal by jsem se lidem,"jeho provokativní názory lezly Niky už dlouho na nervy.Neměla ráda,když se někdo slovně dotkl její rodiny.
Hodila po Janě batoh.Zaujmula postoj,jako její protivník a dívala se mu zpříma do očí.
Neuhnul.I on se díval přímo do modrých jasných očí,které Niky zdědila po své matce a myslel si své.
Možná mu problesklo hlavou,že k ničemu nedojde,že je to přeci jenom dívka,ta by se určitě nemohla vzepřít klukovi,jako je on.Pokud si toto přeci jen myslel,šíleně se spletl.
"Co jsi to řekl?Zopakuj to ještě jednou a uvidíš,"vyhrožovala mu a popošla k němu ještě blíž.
Usmál se."Já ti to klidně zopakuju,"řekl a provokativně se naklonil až těsně k jejímu obličeji.
"Kdyby můj fotr seděl,chodil bych kanálama,"
"Dobře,"řekla.K jeho údivu nic neudělala.Jen se otočila a dala se na odchod.Nechtěla se rvát.A možná by to ani neudělala,kdyby si nevyslechla něco,co se její duše dotklo asi nejvíc.
"Hele,"zavolal na ní ještě.
"Co,"odpověděla bez sebemenšího zájmu .Ani se neotočila.
"Jaký to je vidět svoji matku,jak umírá,"smál se na celé kolo a partička,která ho obklopovala,chválila jeho povedený vtípek.
Niky se zastavila a podívala se na Janu.Ta jí nenásilným gestem naznačila,aby si ho nevšímala,ale neuspěla.
Otočila k němu opět čelem.Její kroky se rozešli.Zastavila se až pár metrů před ním.
"Jak se jmenuješ?"zeptala se.
Kluk vytřeštil oči.
"Proč,"
"Slyšel jsi dobře,jak se jmenuješ?"zopakovala ještě jednou.
"Petr,proč?"nechápal.
Neodpověděla.Rozhlédla se okolo sebe ,aby odvedla jeho pozornost.V okamžiku,kdy se díval jinam ,napřáhla se a vší silou dala ránu pěstí přímo jemu do obličeje.Přesněji do nosu.
Petr okamžitě zavrávoral a rukou se chytil za obličej.
"Proč jsi to udělala?To bolí.Jsi blbá,nebo co?"I přes bolest ,kterou očividně cítil měl na nadávky sil dost.
"Nikdo se nebude navážet do mojí rodiny,to si pamatuj,"upřesnila.
"A proč jsi se mě ptala na jméno,"vzpomněl si.
"Jen aby jsem věděla jméno člověka,kterýmu jsem poprvý rozbila hubu.Každý poprvý by si člověk měl pamatovat ne?"ušklíbla se,převzala od Jany batoh,která se celou dobu výborně bavila a na rozloučenou Petrovi zamávala.
"Jo a dej si na to obklad,bude to bolet míň,"poradila mu na odchodu.
Petr ještě cosi utrousil na její adresu,ale toho si už Niky nevšímala.
"Ty jsi mu to nandala,"chválila Jana svoji kamarádku po cestě.
Niky si prohrábla vlasy a ještě jednou se ohlédla.Petr stál se svoji partou stále na hřišti.Všichni si se zaujetím prohlíželi,jeho otékající nos.Výborně se bavili a věty jako "Ty vole, tebe skolila holka,"přinášeli zbytku partičky pobavení.Petr se zas tak dobře nebavil.S nenávistí ve tváři sledoval odcházející Niky s Janou.
"To byla taková maličkost,"otočila se zpět a obě se začali nahlas smát.
"Slečno Novotná,zdá se mi to,nebo vám začátek hodiny nic neříká,"učitelka na Němčinu stála opřená o stůl a očima si měřila Niky,která s Janou vrazila do třídy,samozřejmě pozdě.
"Omlouvám se,už se to nestane."omluvila se a co nejrychleji zaplula do lavice.
O necelých pět minut později se ozvalo jemné klepání na dveře.
"Dále"křikla učitelka.Jakmile se dveře otevřeli,Niky zůstala,jako opařená.
Mezi dveřma nestál nikdo jiný než Petr,kluk kterýmu udělala modrý nos.
"A tak už jsi tady,výborně posaď se a začneme,"pokynula a podívala se po třídě.
"Toto je Petr a bude s námi chodit na hodiny Němčiny.Doufám že ho přivítáte mezi sebou jak se sluší a patří,"nabádala své žáky.
"Koukám,že to někdo udělal za nás,"ozvalo se z posledních řad.
Celá třída se začala smát nad Petrovo otékajícím nosem.
Niky začínala pomalu sjíždět ze židle.Kdyby mohla,schovala by se snad pod zem.
Všichni na ní koukali ,což jí ani nevadilo,kdyby však na ní nekoukal Petr sám a jeho pohled zdaleka nepatřil k těm kladným.
"To jsem si to zavařila co?"sykla na Janu,která se pousmála.
"Klídek,on to rozdejchá,neboj,"plácla ji po rameni a poslušně si začala zapisovat látku.
Niky sama pro sebe si přála,aby vyučování skončilo hned z minuty na minutu,ale jak vidno její prosby nebyly vyslyšeny.Zdálo se jí,jako by jedna hodina měla na místo původních 45 minut nejméně dvakrát tolik.
S Janou se bavila s hlavou stále otočenou k tabuli,což přišlo nesmírně vhod vyučující,jelikož tím nabyla dojmu,že se Niky konečně soustředí.
Nevěděla, však,že se Niky takto chová jen kvůli tomu,aby se na Janu nemusela podívat.Tím by padla do rány Petrovi,který se trefně posadil na Janinu stranu.
Jakmile učitelka rozdala domácí úkoly,Niky by nejradši vstala a dala jí pusu za to,že jí osvobodí od velkého utrpení,jaké jí přineslo dnešní vyučování.
Na nic nečekala.Naskládala si své věci do batohu,s větší námahou se propletla davem spolužáků.kteří měli dnes také nějak na spěch a snažila se v co nejkratší době dostat se ke skříňkám.
Nevnímala ani Janino volání,chtěla zmizet a to hodně rychle.Naposledy takto rychle utíkala před čertama minulý rok.Ani ten rok se neobešel bez pořádných modřin ,které si přinesla domu. Petr by jí sice nemlátil,to věděla jistě, ale už jen při pomyšlení,že by mu musela opět stanout tváří tvář,by se ráda přesunula o rok zpátky a všem čertům,kteří běhají každoročně po městě,by dobrovolně nastavila své pozadí.
Doběhla až ke skřínkám,kde si mohla konečně oddychnout.Celá udýchaná se dobývala do své skříňky a doufala,že ji Jana brzy doběhne.
V tomto ohledu měla štěstí.Ani Jana neotálela.Při zjištění,že jí Niky utekla, nasadila své rychlé tempo a za chvíli měla svoji kamarádku na dohled.
"Niky,"zavolala.
Niky se pouze otočila ,pokynula rukou na znamení ,aby Jana ještě zrychlila.
Ta sice nebyla nijak nadšená,ale i přesto opustila rychlou chůzi a dala se též do běhu.
"Co to má znamenat?Honí tě svědomí?"celá udýchaná se opírala o skříňky.
"Tak nějak,"dívala se po celé chodbě,zda Petra nezahlédne.
Jana se začala smát,ale ve tváři měla výhružný až podezřívavý výraz.
"Nechceš mi snad říct,že jsem běžela jen kvůli tomu idiotovi,kterýmu jsi přivodila nešťastnou náhodou bebí?"Přimhouřila oči,aby Niky poznala,že se opravdu zlobí.
"Jo,"odpověděla."Jdem?"prosila.
Jana se také ohlédla a následovala Niky k východu.
"Jsi praštěná,"prohodila ještě při odchodu na adresu své kamarádky.
Mezitím,co se obě dívky snažily dostat z útrob školní budovy,na místním nádraží panoval velký ruch.Poblíž vchodu postávalo několik nevábně vypadajících bezdomovců s flaškami od alkoholu,které je obklopovaly,jako nějaký plot.Na lavičkách sem tam posedávala maminka s velice neposednými dětmi,pár školáků dorozumívající se podivnou řečí a ne o moc více dam již v důchodovém věku,které byly vděčné za každou volnou lavičku a proto se rozčilovali,když žádnou volnou nenašli.Vše vlastně vypadalo,jako normální všední den.Lidí se na vlakovém nádraží vždy vystřídají mraky.
Poklidnou a ve starých kolejích zajetou atmosféru pondělního odpoledne narušovala pouze skupinka mladých lidí postávajících stranou od všeho a všech ,avšak svoji hlučností nešli přehlédnout.4 chlapci a dvě slečny se starali o zábavné divadlo.
Ve městě byli již pověstní.Nenašel by se snad nikdo,kdo by neznal Pika a jeho povedenou partičku,kteří si po škole a většinou i mimo ní krátí čas vysedáváním na místní promenádě,ničením města a jinými činnostmi vzbuzující v obyvatelích města mírné zděšení.
Všichni věděli,že mají též zálibu v krádežích a drogách.
Niky je vídala jen občas ve škole a už tehdy jí zaujali svým chováním.Byli jiní než ostatní,ale nepřikládala tomu velkou pozornost.Když jí zmizeli z dosahu,zapomněla na ně.
"Dojdeš se mnou na nádraží?Přijede ségra a nechci tam čekat sama,prosíím,"smutnýma očima prosila Jana.
Niky udělala bezbranné gesto pomocí pozvednutí ramen.
"A mám nějaké možnosti?"
Jana se zazubila"Říct ano,nebo ano,"
Niky byla zahnána do kouta.
"No co mám s tebou dělat,"raději souhlasila,protože kdyby se na ní Jana ještě chvíli upřeně dívala,snadno by narazila do některého sloupu,kterých je po městě požehnaně.
To by znamenalo,že Jana namísto na nádraží,pojede na nejbližší pohotovost a Niky by byla po dlouhém přemlouvání nucena dojít pro Janinu sestru sama.Měla ji docela ráda,ale že by měla chuť poslouchat celou cestu řeči o jejím novém příteli se také říci nedalo.
"Jsi zlato,"Jana udělila své kamarádce hodnost,kterou většinou používala, když něco potřebovala.
Jelikož byla Niky docela zima,ruce si vsunula hluboko do kapes,čehož Jana náležitě využila a mezi škvírkou Nikyniny ruky a zbytku těla vsunula tu svou.
Bylo nad slunce jasné, že se do tohoto malého městečka Soběslavi snaží vetřít podzim.Vítr jako by si dával závod s listím,které pod jeho sílou padalo ze stromů.I teploty už srazili svoji výšku a okolím se rojili lidé zahaleni do svetrů a ti méně otužilí schovali své tělo do bundy,či lehkých kabátků.
Ani toto však Niky s Janou nevadilo.Cestu si krátily poskakováním a nebyly by to snad ani ony,kdyby nedošlo i na zpěv.
Na nádraží zatím došlo k menší změně.Vystřídalo se zde několik vlaků.Lidé obývající nádražní prostor sice ve většině nastoupili na ten či onen vlak,ale v zápětí je vystřídali jiní,kteří byli odsouzeni k dalšímu čekání,které bylo vlivem zpoždění delší a delší,nebo se rozprchly do ulic města.
Jen již zmíněná partička včele s nepřehlédnutelným Pikem zůstávala na stejném místě.Snad ani nikam jet nechtěli.
"Piko, dívej se,"štíhlý tmavovlasý klučina,který se houpal na jednom ze zábradlí, se dožadoval pozornosti.
Piko se otočil a společně se zbytkem partičky propukl v dávivý smích.
Klučina neodhadl možnou šířku zábradlí a s hlasitým křikem dopadl necelý půl metr ze srázu dolů do hromady listí.
"No to je fakt vtipný,"rozčiloval se při snaze dostat se zpět nahoru.
Piko chlapci nastavil levou paži,s kterou záhy ucukl,jakmile se jí chtěl chytit.
"Co děláš blbe,pomoc mi na horu,"vší silou se snažil alespoň zachytit zábradlí.Piko si ho nevšímal.Stál zády k němu a bavil se s pohlednou dívkou ,která mu visela se zalíbením na rtech.Sledovala každý pohyb jeho úst.
Niky a Jana se k nim pomalu blížily.
Jana si jich všimla již z dálky.
"Hele,"ukázala rukou.
Niky se podívala směrem,jakým Jana ukazovala.
"Vidim,je a co jako,"nechápala důvod,proč Jana když je vidí,vždy k nim má co říci.
Niky na tom sice nebyla jinak,ale jen v myšlenkách.Ani tak jí nezajímala parta,ale tmavovlasá dívka,která se stále bavila s Pikem.
Jana se zachvěla.Niky to cítila,jelikož měla Janinu ruku stále zachycenou v té své.
"Prosim tě,co ti je,"reagovala na její chvění.
"Nic,nesnáším je,"
"Proč?Vždyť´ je neznáš,"
Jana se podívala na Niky.
"Ty nevíš proč?Vždyť jsou pověstný po celým městě.Feťáci jsou to a to mi bohatě stačí.
Niky zakroutila hlavou.
"Každý jsme nějaký,"řekla,čímž Janu vyděsila .Svoji ruku vytáhla zpoza kapsy.
"To si děláš srandu,"
"Proč?"
Jana začala kolem sebe rozhazovat rukama.
"Proč?Snad mi ještě řekni,že chápeš to,jak si ničej život těma drogama.To by jsi mě hluboce zklamala kamarádko."
Nedalo se říci,že by drogy,jakožto samostatnou jednotku chápala,ale rozhodně je neodsuzovala.Jeto na každém z nás,zda drogám řekne ano,či ne.
Svoji kamarádku musela ale nějak uklidnit,nebo by se Jana na místě zhroutila.
"To víš,že drogy odsuzuju a vůbec mě ta parta nezajímá.Neznám je a ani nechci,"usmála se .Jana se z části uklidnila,ale zbytek cesty Niky pozorovala ,jelikož celou cestu partičku pozorovala.
Když je míjeli,Niky na okamžik pohlédla tmavovlasé dívčině do očí.Ta se přestala bavit a i ona svůj pohled zaměřila na Niky.
Byl to mžik pohledu,ale jakoby ten krátký pohled obě dívky spojil.
Niky se otočila a pokračovala s Janou do nádražní haly.I když se na ně již nedívala,zaslechla o čem si povídají.Podle rozhovoru zjistila,že dívka,která Niky natolik zaujala, se jmenuje Petra.
"Halo Niky,"Jana mávala rukou před jejíma očima.Niky se přistihla,že stále kouká prosklenými dveřmi .Sledovala každý jejich pohyb.
"Slyšíš mě?"
Niky zamhouřila oči.Podívala se na Janu
"Jo ,slyšim tě,co se děje?"odvětila otráveně.
Jana v jedné ruce držela kelímek s horkou čokoládou a druhou ukazovala na automat.
"Chceš taky něco?"ptala se.Niky očima přejela nabídku nápojů.
"Jo, kup mi bílou čokoládu,"hlesla a rukou zalovila v kapse.
Jakmile se jí na dlani ocitli peníze,na mžik pohlédla zpět na automat,aby zjistila cenu.
"Stojí deset,"špitla Jana,aby Niky celý proces ulehčila.
Niky tedy vybrala z drobných peněz deset korun.Vtiskla je Janě do dlaně a dál se věnovala pozorování,od kterého byla před chvílí vyrušena.
Po necelé minutě jí kolem nosu přelétla vábivá vůně horké čokolády.
Převzala od Jany pohárek a na naléhání své kamarádky,šla stepovat na peron.
"Jsi v pořádku?"
Niky na mžik zaváhala."Proč,"řekla a dál si ruce hřála o kelímek s čokoládou.
"No, já jenom,že od té doby,co jsme potkali ty feťáky,tak jsi nějaká divná."
Niky se ušklíbla."To se ti jenom zdá.Já jsem divná od narození,na to jsi přišla až teď?"chtěla odpoutat pozornost od nevhodného tématu.Přece Janě nemůže říct,jak to doopravdy je.Že jí Pikovo ovečky něčím zajímají.
"Ty si ze mě budeš furt utahovat co?"evidentně se jí to dotklo.Otočila se zády,ale dlouho to nevydržela a opět Niky hypnotizovala.
Rozesmálo jí to.Usrkávala horký nápoj a smála se.
Jana se opět naštvala.
Tentokrát si Niky jejího chování všimla."Prosim tě,co je teď tobě?"
Jana neodpovídala.
"Halo,kolegyně,"
Jana prudce popošla.
"Nic.Jenom mi přijde,že jsi jiná a nelíbíš se mi,"argumentovala.
Niky pod dalším výbuchem smíchu upustila kelímek s čokoládou na zem.
"Vidíš,co děláš?"vyčítavě se na Janu podívala,když se shýbala k zemi.
Zvedla kelímek ze země.Popošla k odpadnímu koši a kelímek vyhodila.
"Jano prosimtě,děláš zbytečný scény.O nic nejde a to že se ti nelíbim,z toho si nic nedělej.Já si tohle říkám každý ráno při pohledu do zrcadla,"vhodila do rozhovoru opět trochu vtipu,což ale s Janou ani nehnulo.Stále stála k Niky zády a urputně sledovala trať.
"Na druhou kolej přijede rychlík číslo 452 z Prahy pokračující..."ozvalo se nad děvčaty.
"Pokračující až do Budějc,"recitovala Niky.
"Jani jede ti sestra,"žertovně do Jany strčila.
"Alespoň už půjdeme domu,"odsekla bez jediného pohybu.
Niky se musela opět smát.Jana jí připomínala kamennou sochu,kterou zapomněli z nástupiště odstranit.
"Jen se směj,on tě ten smích přejde."
"Já tu taky vůbec nemusím bejt,"tentokrát se naštvala Niky.Už jí nebavily Janiny věčné nálady.
"Já tě tu nedržím,stejně mi už ségra jede,"opět odsekla.
"Fajn,"
"Fajn,"zopakovala i Jana.
"Kam jdeš?"vyjekla,jakmile viděla Niky na odchodu.
Ta na to už ale neodpověděla.Zabouchla za sebou dveře od haly a nechala Janu samotnou.Už jí měla plné zuby.Poslední dobou se jí nic nelíbí,štěká ,jako nějaký pouliční ratlík a je na každýho milá ,jen když něco potřebuje.Na to ale Niky už neměla nervy.Možná proto udělala to,co nikdy před tím.Prostě odešla,čímž nasadila Janě brouka do hlavy.
"Když si myslí,že jsem jiná,tak budu"procedila skrze zuby,jakmile se ocitla před nádražím.
Rozhlédla se.Možná podvědomě hledala Petru,nebo se jen ujišťovala,že může v klidu přejít silnici,aniž by jí něco srazilo.
Sama nevěděla,co jí na Petře tolik zajímá.Vždyť to bylo stvoření stejné, jako ostatní.Dvě nohy,dvě ruce,oči ,ústa,prostě člověk,jak má být.
Nezahlédla však ani Petru,ani nikoho jiného.Ulice,jako by se najednou vyprázdnily.
Už měla opět ty své stavy.Stála sama před nádražím.Nikde nikdo.Ani člověk,ani žádné auto.Jen ona sama se svými myšlenkami.Otřásla se.Z ničeho nic začal foukat silný vtíravý vítr.
Zapnula si bundu až ke krku,pro jistotu se ještě jednou rozhlédla a vyrazila raději domu.
Od toho dne Petru ani zbytek její party neviděla.Jakoby se propadli do země.Nevěděla proč,ale od setkání na nádraží je nemohla dostat z hlavy.
Nepotkávala je ani ve škole,ani na nádraží,kam občas jen tak ze zvědavosti zamířila.
S Janou si sice vše vyříkali,ale Niky se přesto zdálo,že jejich kamarádství postupně uvadá.
Párkrát se sešli mimo školu.Niky však rozčilovalo Janino věčné stěžování si na rodiče,na chlapce apod.
Postupně se i společné schůzky omezovali a slova,jakoby utichala.
Došlo to až tak daleko,že si už neměli skoro co říci.
Niky cítila,že jí v jejím životě něco chybí.
Nebylo to nic určitého,spíše jen takový pocit,ale byl to pocit dost intenzivní.Natolik,že se čím dál víc zdržovala ve svém pokoji.
Vnímala pouze ráno a večer.
Za okny jejího pokoje čas běžel stále stejným tempem,ale u ní jakoby se zastavil.
Měsíc od posledního setkání s Petrou utekl ,jako voda a Niky se jako každý den chystala do školy.U srdce jí hřálo,že je pátek a před sebou má dva dny volna.
Jana onemocněla,což Niky nikterak nevadilo.Naopak byla docela i ráda.
Do batohu sbalila svačinu a byla připravena na odchod.
U dveří jí ještě zastavila Marie.
"Po škole skoč do obchodu a kup jednu bonboněru.Paní Eva má narozeniny.Já mám doma,ještě moc práce.Máš u sebe peníze?"
"Jo mám,"vtiskla Marii polibek na tvář a odešla.
Nebyla moc nadšená,že bude muset stát kilometrovou frontu,jen kvůli nějakým sladkým bonbonům.O to víc byla otrávená,když to vše musí podstoupit kvůli Evě.Eva Svobodová byla totiž Mariina velmi dobrá přítelkyně.Bydlela pár bloků od jejich domu.Stále upravená, ukecaná, chodící parfumerie,jak jí Niky označovala.Vždy ,když s ní měla mít tu čest,raději se vzdálila,aby nebyla vystavena věčnému probírání nových účesů,trendů v oblečení a v neposlední řadě elektrických erotických pomůcek,neboli "kamarádů",jak je Svobodová vždy nazývala.
Její manžel byl každou chvíli na služebních cestách a její sexuchtivý apetit nikdo jiný kromě jejich "kamarádů", nedokázal lépe ukojit.
Marii toto vše zajímalo.Každou větu,kterou Svobodová vyslovila,hltavě vnímala.
Niky svoji babičku,Evu a všechny lidi podobného zaměření nechápala a v nejbližší době ani pochopit nehodlala.
K životu jí stačili troje kalhoty,tři trička,dvě mikiny,troje boty a jedna sukně,kterou měla pouze na slavnostní příležitosti,aby Marii udělala radost.
Sukně totiž jinak bytostně nesnášela.
Ve škole měli pouze pět hodin,což Niky ocenila spánkem na lavici,jelikož v noci opět přemýšlela,takže nemohla pořádně usnout.
Proto si její tělo notnou dávku spánku vybíralo přes den.
Do karet jí nahrával i fakt,že se ten den nezkoušelo,ani se nepsala žádná písemka.
Probouzela se vždy na přestávku,aby byla viděna,jakožto živý a sem tam i pohybující se člověk,ale zvoněním na další hodinu opět propadala v hluboký spánek.
Zdálo se jí o všem možném.O mamince, Petře a v neposlední řadě se jí do snu vetřela i Svobodová, se svojí erotickou sbírkou"kamarádů",což pro Niky znamenalo noční můru,která jí nakonec probudila.
Vyděšena z posledního snu,prolétla pohledem celou třídu.
Byla prázdná.
Zmateně vzhlédla k hodinám.Ručičky ukazovaly půl třetí.
"Asi jsem zaspala,"ospale si promnula oči.
Bylo jí ale divné,že jí nikdo nevzbudil.
Nehodlala se tím více zajímat.Své sešity naházela do batohu,který si přehodila přes rameno a ještě napolo ospalým krokem se vydala vstříc víkendu a kilometrové frontě na sladké pokušení pro Svobodovou.
"Tolik peněz,"divila se ,jen co se ocitla v supermarketu u regálu s bonboněrami.
"No jo,ale kterou jí mám vzít?"přemýšlela nahlas a pohledem bloudila po regálu.
V tom uslyšela povědomý hlas.Zpozorněla.
Vyklonila se ze strany regálu,ale ihned své tělo vrátila zpět.
Srdce se jí rozbušilo,nohy se rozklepaly.Byli to oni.Už ani nedoufala,že by je mohla potkat a najednou to bylo tady.
NIKY:"Chovala jsem se ,jako naprostý idiot.Stála jsem tam ,jako tvrdý Y a klepala jsem se,jako by za těma regálama nestála Petra ,ale britská královna,"
Zmatená z náhlého setkání,vzala tu nejbližší bonboněru a čekala ,až zmizí z dohledu..
Měla štěstí.Nenakupovali toho moc.Pár flašek alkoholu,cigarety,chipsy a citrónovou Šťávu,jak rozpoznala při pohledu do košíku,který vezla Petra.
Naštěstí si jí nikdo z nich nevšiml.
Kvůli skromnému nákupu netrvalo dlouho a i s jejich pověstným hlaholem opouštěli kasu a později i celý obchod.
Niky na nic nečekala.I ona zamířila k nebližší kase.
Cestu jí však zpomalila stařenka,tlačící svůj košík rychlostí šnečí chůze.
Taktně se stařence vyhnula a ještě taktněji ji předběhla.Před sebou v řadě už měla pouze mladou maminku s dítětem v kočárku.Jelikož už platila,Niky se rozhodla,že počká.
Jakmile byla na řadě, vyndala svůj nákup na pás a pohled ponořila opět ven.
Když se blížila ke kase,zahlédla je před obchodem.Seděli na schodech a nechávali mezi sebou kolovat jednu z lahví,co si koupili.
I teď tam byli.Stále popíjeli a náramně se bavili.
Celou dobu je sledovala.Byla natolik zabraná,že dokonce zapomněla,že je na řadě.
Prodavačka za pultem nebyla už od pohledu příjemná a nyní,když Niky nevnímala,ztrácela i trpělivost.
Rukou naštvaně praštila o pás ,až Niky leknutím nadskočila.
"Co,"zmateně koukala.
"125 korun,"vztekle jí oznámila a netrpělivě čekala,až Niky ze zadní kapsy vyloví papírové bankovky.
"Děkuji,"hodila peníze na pult,vzala krabici s bonbonama do ruky a společně s vozíkem opustila supermarket.
Košík zařadila mezi ostatní.
S hlubokým nádechem a se sevřeným žaludkem míjela postupně všechny lidi,kteří šli proti ní,až se objevila u schodů.
Petra seděla na schodech zády k Niky,takže nemohla tušit,že Niky stojí za jejími zády.
Jinak tomu bylo v případě Pika.Vysokého,štíhlého kluka s tmavými na krátko střiženými vlasy.Byl docela hezký v obličeji,který si Niky mohla důkladně prohlédnout,jelikož on její přítomnost zbystřil ,jako první.
Měl opravdu hezkou tvář.Líbil se jí.To však ještě netušila ,že právě ta hezká tvář,která Niky pozorovala uhrančivýma hnědýma očima,jí bude budit ze spaní,jelikož se pro ní stane noční a později i denní můrou.
Přestal mluvit , provokativně si stoupl před Niky a ruce si dal v bok.
"Co chceš?"řekl.
To už Niky zbystřili i ostatní.Petra se otočila a usmála se.Také jí bylo líto,že Niky dlouho neviděla,ale před Pikem své pocity raději neventilovala,jelikož moc dobře věděla,že jí nemůže ani cítit.
Niky stála stále ,jako přikovaná a nezmohla se ani na jediné slovo,což Pika vytáčelo.
"Hele puťko,jestli nic nechceš,tak se dej na odchod."
Petra se na Niky stále usmívala.
"Já jsem tady Petře přinesla bonbony,"špitla.
Vtiskla Petře krabici s bonbonama a zbaběle utekla.
"Jak znáš mé jméno,"křikla za ní a stále pozorovala,jak Niky mizí za kostelem.
"Děkuju,"hlesla již tišeji.Byla ale stále dost překvapená.
Bylo to poprvé,co něco od někoho dostala a ještě k tomu bez žádného důvodu,jako v případě Niky.
Sám Piko jí dával dárky,jen v tom případě,když na nějakém Petra dlouho trvala,aby měl klid.V poslední době to byly dárky v podobě drog.
"Přinesla jsem jenom Petře bonbonky,"Piko zženštile parodoval Niky.
"Kráva blbá,"dodal.
Pohled obrátil na Petru,která dlaněmi hladila krabici s bonbonama.
"Snad si to nechceš nechat?"zděsil se.
"Jo,"řekla s jistotou.
Piko sebou trhl,Petře krabici vytrhl z ruky a hodil mezi odpadky.
"Co děláš?To je přece moje,"hájila dárek ,který dostala,ale nebylo jí to nic platné.
"Bylo,"řekl pouze,vzal ji za ruku a vztekle se dal na odchod.Ostatní se též přidali.
"Zkazila by jsi si zuby,"argumentoval nakonec,když viděl Petřin naštvaný výraz.
Petra nemohla pochopit,proč se o ni Niky tak zajímá.O co jí asi tak jde?Po cestě se stále otáčela,ale Niky už nikde nezahlédla.
Sama Niky dorazila domu celá udýchaná.
Mezitím,co se zouvala,Marie přešla z kuchyně do předsíně.
"No ,to je dost.Kde jsi proboha tak dlouho?"zajímala se.
"Trochu jsem se zdržela,"
"Jakou jsi koupila?"
Niky zpozorněla."Co jsem měla koupit?"
Marie vložila ruce v bok.
"Ty bonbony pro Evu,"
Niky se zděsila.Ta krabice,kterou dala Petře ,měla být přece pro Svobodovou.Reflexně si dala ruku před ústa.
"Jé babi,sorry,já jsem na to zapomněla,"lhala.
Marie zakroutila hlavou.
"Co ty v tý tvý hlavě nosíš?"
Niky vtiskla Marii polibek na tvář a opět se obouvala.
"Učení babičko,učení,"usmála se a spěchala do cukrárny na okraji ulice.Chodili tam dřív s Janou docela často, a tak si byla jistá,že bonboněru tam určitě mít budou.
Komentáře (0)
Doporučit
TiskKomentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.