Nový život - 25. kapitola

Zavřela jsem oči a v duši jsem cítila klid, žádný strach nic… jako by ze mě všechny emoce vyprchaly… cítila jsem smrt která mě brala do své náruče a pomalu odnášela do temnoty… potom následovala druhá fáze – čerpání životní energie – což znamenalo ohromnou fyzickou bolest celého těla až se mi z toho podlomila kolena.

Smrt v tu chvíli by byla vysvobozením ale ne, já takový šťastlivec zase nejsem.
Najednou se všechno zastavilo a to doslova zastavilo dokonce i kapky vody které v pravidelných intervalech padaly na zem v jednom tmavém koutě. A čemuž jsem děkovala, bylo po bolesti.
Přede mnou se objevila pětice postav v černých pláštích.
Povzdechla jsem si. Zase.
„Víte vy co? Raději se nechám zabít než si zase nechat vymazat paměť.“ Řekla jsem tak pevně jak to v tu chvíli bylo možné, zvlášť když jsem byla oslabená a polovina mého „daru“ i životní síly byly v té malé baňce.
„Nepřišli jsme ti ublížit.“ Ozvala se jedna z postav. Sundala kápi a byly vidět její vlasy, byla to mladá žena asi v mém věku. „Ty, Lilian, Stuart a Daniel jste prošli zkouškou. Jste volní.“ Usmála se a zatleskala, ostatní čtyři postavy se k ní přidali.
Já a nějaká pokusná myš vždyť nás mohli zabít, došlo jim to vůbec. Tohle se mi ani za mák nelíbilo a přepadl mě vztek v takové intenzitě že jsem doslova viděla rudě.
„Zkouška? Děláte si ze mě dobrý den nebo co?“
Postavy s sebou trochu trhli.
„Klid. To co se stalo vám se stalo mnohým před vámi. Je to součást našich tradic a navíc můžeme díky tomu třídit dobré a špatné jedince naší rasy.“ Řekla ta žena.
Zamračila jsem se na ni.
„Díky této zkoušce se můžete přidat k naší komunitě, která je izolovaná od lidí, nebo můžete dál žit mezi lidmi, další poslední možnost je – což je velice neobvyklé – můžete se zbavit svých schopností a nesmrtelnosti a stát se člověkem, jak chcete rozhodnutí je na vás.“
„To jde?“ Vykulila jsem oči.
„Ano, jednou se to stalo. To když se jedna z nás zamilovala během zkoušky do člověka. Potom nechtěla zůstat a žít věčně. Prý: ´Bez něj nemá můj život žádný smysl.´“ Protočila oči. „Pche stát se člověkem a umřít to může jen blázen.“

„Co se s ní stalo?“
„Nic vzala si toho chudáka, a žila s ním dokud neumřel. A teď je sama, stará a za pár let umře.“
Její neúcta k lidem mě šokovala, a zvlášť její pohrdání. Najednou mi to docvaklo, kdyby pokračovali byl by ze mě obyčejný člověk, neumřela bych.
„Proč jste nenechali dokončit obřad? Přece bych neumřela ne?“ Zvedla jsem jedno obočí a podívala se na ni.
„Upřímně řečeno – protože potřebujeme abych byla tím čím jsi.“
„Potřebujete?“ zeptala jsem se zhnuseně.
„Víš každý si myslí, že nemáš žádnou schopnost, ale není to pravda viď ty ji potlačuješ.“
„Blbost.“
„Ty jsi nejsilnější z nás, dalo by se říct úplně čistokrevná – z dvou velice starých rodů. Čekali jsme až se tvoje moc projeví.“
Protočila jsem oči.
„Vím že ty sis to nikdy nemyslela, a vím že se bojíš svých schopností.“
„Nebojím.“
„V hloubi duše ano. A proto jsme museli trochu poupravit proroctví.“
„Poupravit?“
„Víš původní verze byla pro dva, ale protože ty ses ode všech držela dál, museli jsme apelovat na tvoje ochranářské pudy a vyplatilo se.“
Kdyby můj pohled vraždil, byla by na místě mrtvá.

„Ale no tak nečerti se, vždyť to nic nebylo celou dobu jsme všechno pozorovali a vždy včas zasáhli.“
„A teď doufáte že vám vděčně padnu kolem krku?“ neodpustila jsem si ironickou poznámku.
„Trocha vděčnosti by neuškodila.“
„ZA CO PROSÍM TĚ?!“
„Začnu od začátku, získala jsi rodinu, díky nám – ty která ses od všech držela stranou, vím rodiče tě opustili ale na jejich obranu musím říct, že opravdu nechtěli.“
Zhnuseně jsem si odfrkla.
„Ale my to napravili nebo myslíš že ti dva měniči tam byli náhodou? No pak kde jsme to ještě…. A už vím, ta zkouška, byli jste tak hezky rozpárovaní, škoda, ale museli jsme vás rozdělit, vlastně když jsme u toho v New Yorku jsme tě nenechali náhodou v domě kde jsi se narodila ale také ve městě kde žije ta jenž se svých schopností vzdala. Znáš jí.“
Panebože. „Lisa?“
„Správně, poznala tě proto tě tam nechala bydlet i když ztratíš nesmrtelnost zůstane ti smysl pro to vycítit náš druh, a ona ač je stará je velmi chytrá a došlo jí o co se jedná. Takže jsme vás rozhodili po světě, abyste se našli a jak jsme doufali zlikvidovali, slabé kusy které neprošli předchozími zkouškami a eliminovali je. Což se vám nepodařilo. Škoda.“
„A co teď?“ zeptala jsem se.
„Teď nic, protože jste na sebe upozornili dáme vám čas na rozmyšlenou, zatím celou vaší skupinku i s těmi upíry, pche paktovat se s nimi je ještě horší než se paktovat s lidmi. Přeneseme na libovolné místo.“
„A? Jen tak, prostě nás necháte být?“ Pochybuji v tom bude někde zakopaný pes.
„V pravý čas se ozveme. Řekni nějaké místo.“
„Seattle. V pravý čas?“
Má otázka bohužel zůstala nezodpovězená, neboť jsme se všichni během vteřiny ocitli v lese.

„Jste všichni v pohodě?“
„Ano.“ Odpověděli mi a viděla jsem jak se všechny páry objímají. Al ke mně přistoupil a chtěl udělat to samé, ale…
„Nech ji na pokoji.“ Zavrčel Danny a stoupnul si do bojové pozice. „Z ní si svačinku neuděláš.“
„To sem neměl v plánu. Hodlám z ní udělat svoji ženu a teď jestli dovolíš…“ řekl klidně Alex ale svou řeč nedokončil.
„To je moje přítelkyně. Jdi si za nějakou pijavicí je všude spousta.“
Stoupli si do bojových pozic.
„Dost.“ Zařvala jsem, taky mám do toho co mluvit. „Nechte se. Mám nové informace, ale nejdříve by to chtělo koupel a čisté věci. Kdo je pro?“
Všichni souhlasně zamručeli až na ty dva, kteří se zaobírali tím druhým.
„Nechte toho.“ Varovala jsem je.
Paličáci.
Vrhli se na sebe.
Už mě to nebavilo. Cítila jsem se nějak lépe jako bych nepostoupila ten rituál tak jsem se rozhodla.
Odhodila jsem je od sebe tlakovou vlnou, tak silnou že oba dva přelomili strom.

„Řekla jsem nechte se.“
Konečně mě poslouchali.
„Kam teď půjdem?“ zeptala jsem se.
„No jsme někde v lese…“ ozvala se Sar.
„Nejsme někde jsme blízko Seattlu.“
„Jak to víš?“ zeptala se Lili udiveně.
„Teď to nebudeme řešit, potřebuju si trochu odpočinout a vy jak koukám také.“
„Můžeme jít k nám.“ Navrhla Sar.
„Výborný nápad.“ Odpověděla jsem.
„K upírům?“ Danny si zhnuseně odfrkl. „Nikdy.“
„Fajn, ti kdo jimi opovrhují ať si zůstanou v lese já k nim jdu. A zítra se setkáme v jejich domě, kdo tam nebude, jeho smůla. Protože to co vám chci říct, je velmi důležité a rozhodující pro naši budoucnost.“
Danny se na mě dival ublíženě.
„Tak kdo jde se mnou?“
„Já.“ Lili
„Když jde Lili jdu i já.“ Stu.
„A ty Danny, budeš opravdu takový paličák a zůstaneš v lese?“
Povzdechl si. „Dobrá půjdu s vámi.“


Danny a Alex, budu muset tomu udělat přítrž a konečně si vybrat aby to nedopadlo špatně, aby se v lepším případě nepobili. Ale koho si mám vybrat – zvolit Dannyho kterého mám ráda, bytost stejného druhu, která mi vrátila naději a důvěru, nebo Alexe, mého paradoxně ochránce a lásku v jednom. Upíra, někoho koho bych měla nenávidět, vraha, kterého bych každou buňkou v těle měla chtit zabít?