Jsi můj smysl života

Anotace: Tohle sice vymyšlený příběh. Ale je o ztracené lásce. Kterou by si snad chtěl najit každý.

Sbírka: Jsi můj smysl života

Jsi můj smysl života

,,Klimešová co jsi dělala při tom testu? Jsi přeci chytrá a teď ti vychází trojka, to jsi měla jedničku! Prober se! Pět.“ Hm, další pětka do sbírky. Stejně je to rodičům ukradené. Ještě poslední hodina a končím tady. A máme matematiku ta mě baví. „Ireno, co se děje s tebou“ zeptá se mě kamarádka. „Ale už na všechno kašlu! Je to úplně zbytečné!“ „Ale proč?“ Je mi divné jí vyprávět že už nemohu studovat, protože nemám peníze. A že můj táta ráčil nás zadlužit kvůli chlastu a pak si klidně spáchal sebevraždu. Do konce školního roku zbývá dva měsíce. To vydržím. Raději se před ní schovám na wc. „Promiň, ale potřebuji si odskočit“. Rychle zdrhám…
Po pár minutách akorát zvonilo na hodinu. A jdu pozdě to máme akorát třídní. To bude zase něco. Nesnášíme se! Ale raději běžím.. Přicházím asi pět minut po ní. „ Kde si se zase toulala?“ vyptává se ta baba. „Nemohla jsem najít třídu.“ vyleze ze mě. Všude se rozléhá smích. „Příště si vymysly něco jiného. Vlez si už raději do lavice a píšeme.“ To by nemohla být hodina bez testu vit. Ale raději nic neříkám a lezu do lavice.
Konečně zvoní toto trvalo. A jdu domu. Pomalu docházím domů. Když v tom na mě nikdo volá.. „Dobrý den. Prosím vás nevěděla byste kde bych mohl sehnat levné ubytování?“ odpoví mi krásný mladý mládenec. „No u mě doma by se určitě našla volná postel“ řeknu v rozpacích. „Vy žijete sama? Nemáte manžela? A nebudete se bát?“ vyptává se. „Žiji sama.“
Alespoň nebudu sama na nájem. „Dobře kde bydlíte?“ „Tady kousek“. Pomalu docházíme k mému malému podnájmu. „Je to nic moc“. „ Vypadá to dobře. Kolik chcete peněz?“ Nikdy jsem o tom nepřemýšlela. „Asi na polovičku s tím že jídlo si musíte kupovat sám“. „Souhlasím“. Nechám ho zabydlet v pokoji. S tím že jsme si řekli, že si nepolezeme do věcí-tedy do svého pokoje.

Spokojeně žijeme spolu dva měsíce. Dneska akorát dostanu vysvědčení. A musím přemýšlet kde sehnat práci. Poslední peníze mi už již docházejí. Asi se dnes půjdu podívat na úřad práce.
„Ale slečno Klimešová žádnou práci pro vás nemáme. Jelikož nemáte dostudováno, tak není tu ani práce.“ Hm, tak co tet? Pomalu přicházím ke svému bytu. Akorát nacházím složenku ve schránce. Ach kde seženu peníze? Půlku mám od Andrease, ale kde vzít další půlku? „Už jsi doma?“vyhrkne na mě Andreas. „Přišla složenka“ oznámím mu místo pozdravu. „Taky mám kvůli tomu sebou peníze“. Co kdybych se ho zeptala jestli mi nepůjčí? „Andreasi, půjčil by jsi mi peníze na tu složenku něž si seženu práci“ vyhrknu na něj. Co jsem to jenom řekla? podivím se. „Počkej ti přeci studuješ ne? Ještě ti schází jeden rok ne?“ podiví se. A tet musím s pravdou ven. „To je mi líto a co máma?“ „Ta se najednou vypařila ještě že jsem si tenkrát šetřila peníze. Ale tet musím si najít práci a vydělat si peníze.“
„Vím o jedné práci hledají písařku dopisů. Mohu tě doporučit.“ „To bych byla ráda“. Je úžasný ještě že jsme se tenkrát potkali. A hned jsem veselejší.
Odpoledne se vrací domů. Uvařila jsem mu jeho oblíbený oběd. „Mám pro tebe velmi dobrou zprávu zítra se máš dostavit v 11.00hodin do kanceláře řiditele.“ „Jsi úžasný“ jsem úplně nadšená. Pak došlo na oběd. „Je moc dobrý potěšila jsi mě!“
Nemohu ani dospat. Ale co na sebe? Rychle vyletím ze židle a pospíchám ke skříni. Nakonec se rozhodnu pro moje oblíbené a sváteční šaty. Nakonec jsem se vypravila na cestu. Za nedlouho jsem tam byla.
„Pojte dál“ ozve se po čtyř minutovém čekání. „Dobrý den. Jmenuji se Irena Klimešová a přišla jsem žádat o práci.“ vyhrknu hned na měj. „Já vím Andreas mi o vás řekl. Ale vám ještě není 18let vit? Proč chcete práci když jste ještě nedostudovala?“ „ Potřebuji práci jelikož nemám peníze.“ „Hm, můžu vás vzít jako písařku momentálně žádnou nemám. Pracovala byste v této kanceláři. Berete?“ Mám neuvěřitelné štěstí. „Jasně!“ A jenom se zasměje. „Kdy můžete nastoupit?“ „Klidně tet!“ „Zítra vás tady čekám v 8.00hodin.“ „Budu tady.“ oznámím v radosti. „Naschledanou“. „Naschle“ řekne suše.
Doma akorát vaří dobrý chutný oběd. A čekám s poděkováním až přijde. „Ahoj“ letím k němu a na přivítanou mu dám pusu. Pocítila jsem že ho miluji. „Co vzali tě vit?“ „ Ano ale, vděčím za to době.“ Povídala jsem si s ním asi do dvou hodin ráno. O naší minulosti a co plánujeme do budoucnosti. „Raději si půjdeme lehnou zítra stáváme oba do práce.“ vyhrkne na mě když jsi všimne že už zívám. Večer v posteli přemýšlím. O něj.
Ráno stávám docela dobře. Andrease probouzím snídaní a s teplou kávou. „Je ti jsi ale krásná. Mockrát děkuji za tu snídani.“
Oba se vypravujeme do práce. „Jo, tady jsou ty peníze na tu složenku“ prohodí. „Mockrát děkuji. Pak ti to vrátím.“ „Ale nic nevracej.“ Nevím co mám dělat.
V práci mi to rychle uchází a slýchávám jen chválu.

Dny ucházejí a dneska mi je 18let. Už jsem plnoletá. „Sedím v posteli když tu mi někdo ťuká na dveře. „Mohu dál?“ ozve se Andreas. „Přinesl jsem ti snídani s kytkou a s dárkem“ oznámí mi s nadšením. „Jé děkuji. Kolik je hodin?“ zeptám se ho. „Je 10.00hodin. Ale uklidni se dnes máš volno zařídil jsem ti to. Od řiditele a já taky. Půjdeme se projít do města a pak do kina a na oběd. No ale i na večeři si určitě dojdeme do té nejdražší restaurace. Tak za chvíli vyrážíme. Tak si pospěš.“ Ani nevím co na to mám říci. Ale hned po snídani jsem se oblékla a vyrazili jsme. „Děkuji za to všechno“ prohodím. Užili jsme si to. Nakonec jsme skončili opravdu v té nejdražší restauraci. „Irenko, musím ti něco říct. Dlouho jsem přemýšlel a zjistil jsem že tě miluji. Já vím že tě to asi zaskočí a že mě asi tet budeš nenávidět.Ale musel jsem ti to říct.“ zesmutnil. „Musím ti taky něco říct já tě taky miluji. Jsi můj smysl života.“ Poprvé jsme se spolu políbili. Potom jsme spolu došli domů. „Tak dobrou noc“ rozloučíme se téměř dvojhlasně.
V práci mi to jde tet nádherně. Všechno mi vychází. Mám nádhernou práci a mojí lásku. Našla jsem konečně smysl života.

Strávili jsme spolu úžasné tři roky když jednou zazvonila policie. „Dobrý den, bydlí tady Petrhlík?“ „Ano, co se stalo?“ „Máme ho zatknou za trojnásobnou vraždu.“
„To jste se určitě zpletly. Andreas by v životě nikoho nezabil!“ „Co se děje?“ Ozve se za mnou Andreas. „Petrhlík?“zeptá se jeden z policistů. „Ano, co se děje?“ „Jste zatknut za trojnásobnou vraždu“ a hned ho bere a dává mu pouta. „To je omyl já jsem nikoho nezabil!“ Odvádějí ho a já mám v očí slzy. Co mám dělat. Nemohu se z toho pamatovat. Přijdu do našeho pokoje a akorát se rozbrečím všude jsou jeho věci. Dostávám šok pohazuji věci kolem sebe a mlátím sebou o zem. A brečím a rozbijí věci. Najednou se uklidním. Musím tet myslet a ne bláznit. Seberu se a dojdu na policii snad tam pro něj budu užitečná.
„Dobrý den asi tak před hodinou odvedla policie mého snoubence někam. Mohu jsi promluvit se šéfem který to řídí?“ Oznámím na vrátnici. „Myslíte Petrhlíka? Jestli ano tak můžete hned za šéfem tudy a pak vlevo. Číslo dveří je čtyřka.“ oznámí mi. „Děkuji“ Snad pro měj mohu něco udělat. Dojdu rychlým krokem ke dveřím. Zakutám na dveře… „Pojďte dál“ hned se ozve. „Dobrý den“ vyhrknu na něj. „Co potřebujete? zeptá se. „Jdu se zeptat na Petrhlíka. On nic určitě neudělal.“ „A vy jste kdo?“ zašklebí se na mě. „Jsem jeho snoubenka“.
„Máte smůlu nemohu vám nic říkat jelikož nejste manželi. A to že jste snoubenci by mohl říct každý. Zítra je přelíčení ve 14.00 tak můžete přijít.“ To jste mi teda moc nepomohl. „Děkuji vám.“ V práci jsem jako mrtvá a jak jsem se špatně cítila když jsem to musela říct šéfovi ,že nemůže pracovat protože je ve vězení. Řekl mi že je mu to líto. Pak jsem se konečně dostala do jednací síně. Za pár minut to začalo, bylo odporné slyšet to co udělal, ale já tomu nemohla uvěřit. Nakonec byl odsouzen ke trestu smrti a bude převezen do věznice v Nex Yorku. Šla jsem ještě jednou za šéfem a poprosila jsem ho jestli bych mohla ještě mluvit s Andreasem. Mojí žádosti bylo vyhoveno. Zavedli mě do jedné místnosti a pak přivedli Andrease který byl spoutaný jako vrah. Bylo mi ho moc lito.
„Andreasi, že jsi to neudělal vit? Já ti věřím a vždy tě budu milovat až do konce života.“ řekla jsem s přesvědčením.
„Irenko, já jsem to opravdu neudělal. Miluji tě. Ale raději na mě navždy zapomeň a už se netrap víc. Na mé kreditní kartě jsou moje veškeré peníze. Kód znáš a tak je ti k dispozici. Myslím ti peníze. Udělala jsi mě šťastným a tak chci mýt na tebe hezké vzpomínky. Hlavně mi slib že budeš šťastná a že se vdáš, zapomeň na mě!“
„Miluji tě a v životě na tebe nezapomenu. Mám nápad přestěhuji se do Nex Yorku a najdu tam ty nejlepší advokáty a dokážeme že jsi neviný já tě miluji a pro tebe udělám cokoliv.“ Nakonec jsme se políbili a už mi ho obváděli. Ale já svůj slib splním. Když jsem přišla domu brečela jsem a nemohla jsem asi spát vzpomínala jsem na okamžiky s ním. Ráno jsem šla do bankomatu a zjistila jsem vstav jeho karty. Peníze na ní uložené by stačily na letenku i na nějaký podnájem. Jakmile jsem dorazila do firmy hned jsem šla za řiditelem a řekla mu že dávám výpověď.
„Ale proč vám se u nás nelíbí?“ „Ale ano, ale chci se přestěhovat do Nex Yorku a tak být na blízku Andreasovi.“
„Ty ho opravdu miluješ vit, ale mám pro vás nabídku pokut jsi to rozmyslíš tady máš místo jisté.“ „Mockrát vám děkuji mějte se ať se vám daří.“ Pomalu jsem si sbalila věci z firmy domu. A připravovala na cestu kufry. Když tu nikdo zvoní.
„Dobrý den co si přejete?“
„Slečna Klimešová?“
„Ano, to jsem já co se stalo?“
„Raději si sedněte“ pobídne mě .
„Co se stalo? Něco Andreasovi?“
„Andreas Petrhlík je mrtvý.“ oznámí mi.
Tu ránu padám na zem a jsem bez vědomí. Probudím se v nemocnici na jednotce intenzivní péči. Kolem mě jsou samé hadičky a podobně. Najednou ke mně přijde lékař a vyptává se jak se mi daří. Neodpovídám jsem v šoku. V nemocnici ležím asi půl roku nemluvím a taky nejím, proto mi museli zavést umělou výživu. Několikrát u mě byla psycholožka. Když ke mně přišla sestřička konečně jsem promluvila. „Sestřičko, je pravda že umřel?“ zeptala jsem se a ona hned zavolala doktora. „Doktore, opravdu umřel?“ Doktor zasmutnil, ale řekl ano. Cítila jsem jako kdyby do mě bodalo tisíce nožů. Po pár měsíců jdu konečně domu. Doma jsou jeho věci a taky moje sbalené kufry a tak je vybaluji musím si alespoň nakoupit. Říkám si. Po dlouhé době se procházím po městě jako tělo bez ducha. Vzpomenu jsi na nabídku od šéfa a tak se vydávám do firmy. Ohlásím se na vrátnici a hned mě volá k sobě do kanceláře.
„Co budete dělat?“ zeptal se mě. „Potřebuji práci nemohla bych tu zase pracovat?“Zeptam se.
„Ale jistě čekám na vás můžete nastoupit hned zítra.“
„Mockrát vám děkuji.“ Šla jsem hned domů a hned zítra jsem se přestěhovala na svůj pracovní stůl.
Dny ubíhají a rok a už od smrti Andrease uplynuly dva roky. A já ho stále miluji.
Jednou mě šéf pozval na večeří. „Irenko, musím ti něco říct. Už od té doby co jsem tě poprvé uviděl začal jsem tě mi mít rád, ale jinak.“
„Miluješ mě vit!“ povzdechnu si.
Nemohla jsem se udržet a utekla jsem. Ráno jsem ani nepospíchala do práce. Večer po práci jsem přemýšlela o tom že dám asi výpověď. A taky jsem to udělala. Protože při škole jsem měla ještě čas dostudovat poslední ročník, ale dálkově. Vystudovala jsem zdrávku a našla jsem si práci v nemocnici. Stejně jsem byla jako robot. Snažila jsem se být co nejmíň doma protože tam nejvíc jsem cítila smutek. Pořád přemýšlím a vzpomínám na něj. Jednoho dne předělávám vzorky a tet narazím na jméno mého bývalého šéfa. Má rakovinu a bohužel se už to nejde léčit. A tak se znova potkáme jednou náhodou v nemocnici na chodbě. Ještě to neví. Pomyslím si.
„Irenko, dlouho jsme se neviděli jak se máš?“ vyptává se mě.
„Mám se fajn.“ odpovím mu.
„Co dneska děláš?“
„Mám do 12.00hodin a pak jdu na oběd.“ odpovím. „Chci tě pozvat na oběd snad mi vyhovíš.“ odpoví mi. Hm, to se mi hodí. „Dobrá.“
Oběd byl moc dobrý, ale nechce mě zatěžovat s tím že je nemocný. „Máš mě pořád rád?“ zeptám se ho. Chci ho udělat šťastného a proto jsem se rozhodla že se s ním vdám, ale ne z lásky. Udělal pro mě hodně musím mu to oplatit. Ať alespoň je šťastný on.
„Ano, stále tě miluji“.
„Víš, přemýšlela jsem že bych to s tebou zkusila.“ odpovím mu. „Můžeš se ke mně hned přestěhovat“ nabídl mi.
Dá mi pusu a tak za pár dní se k němu stěhuji. Jsem stejně smutná a miluji pouze Andrease, ale ať je alespoň on šťastný. Žijeme spolu asi půl a jednou mě pozval opět na oběd.
„Irenko, žijeme spolu již půl roku nechceš si mě vzít? Já tě ale nenutí.“ Toho jsem se obávala. Ale přijala jsem. Příprava na svatbu byla dobrá. Měla jsem překrásné bílé šaty, ale smutná tiše jsem si přála se vdát za Andrease a ne za něho. Byl šťastný a to jsem chtěla, ale jeho vstav se hodně zhoršil. Měli jsme den svatby a akorát umřel. Další který mě měl rád. Bylo mi ho líto, ale lásku jsem k němu necítila.
Sice mám jeho peníze a firmu, ale ne Andrease. Firmu jsem prodala a všechny peníze jsem dala na dobročinnou činnost a do nemocnic. Sama jsem nakonec skončila jako obyčejný člověk mám jen střechu nad hlavou a práci. Lidé mě stejnak nepochopili proč jsem to udělala.
Byl zase jeden obyčejný den kdy u mě zazvonila policie. „Paní Klimešová?“
„Ano to jsem já.“
„Chceme se omluvit za mylné obvinění vašeho snoubence po čase jsme našli pravého vraha. Omlouváme se.“
„To mi ho ale nevrátí“.
„Je nám to moc líto takovou lásku jsme ještě nikdy nezažili. Naschledanou“.
Věřila jsem mu že je neviný, ale proč musel umřít? Dolezu do postele a zda se mi o měj. Za pár dní jsem šla kolem studny když za mnou někdo promluvil. Otočím se a vidím Andrease. „Jsi to ty není to sen?“ „Irenko, musel jsem se skrývat do té doby něž mě shledají neviným a nechtěl jsem tě ohrožovat“.
„Ty jsi živý nemohu tomu uvěřit. Čekala jsem na tebe, ale byla jsem jen z lítosti s ním šéfem než umřel.Ale miluji tě a ty jsi můj smysl života.“ řekla jsem mu.
„Já vím. Jsi taky můj život. Vím všechno. Viděl jsem tě každý den a toužil jsem se ti ukázat, ale nemohl jsem“.
Po těch letech jsem ho opět viděla. Jenom jsem toužila že ho někdy uvidím.
Policie byla velice ráda že žije. Kreditku jsem mu vrátila celou i s penězi. Sice pár věcí jsem vyhodila, ale ne všechny. Můj život má již smysl.
A za pár měsíců jsme měli svatbu. Byla to sice třetí, ale konečně jsem se vdala z lásky. Slib jsem splnila vdala jsem se ale za něho. Po pár měsíců se nám narodila holčička. Jmenuje se Andrea.
Šťastnější snad nemohu být mám úžasného manžela krásnou holčičku a práci která mě skutečně baví. A hlavně štěstí. K životu nejsou důležité peníze a sláva, ale láska.
Mohla jsem žít bez starostní, protože bych měla peníze ale lásku ne.
Ale našla jsem smysl života.