Jak jsem se (ne)stal cestovatelem

Anotace: První kapitola popisuje letecký přesun do Indie. Osa: Praha - Miláno - Bombej (asi budu kapitoly rozdělovat do částí, nebo se naučím psát rychleji na pc...)

1. ZAČÁTEK ŠPATNÝ, VŠECHNO ŠPATNÉ... (část 1)

Plán jízdy na letiště byl naprosto dokonalý. Na pátou Vidlička vyzvedne Filipa, pak nabere Karla s Lénou (5:05 - 5:10) a na poslední štaci mě (5:10 - 5:15). Proč by to měl podělat poslední člen řetězce, když to může zhnojit ten první, čímž se to stane velmi zábavné pro všechny...
Filip nedbal rad své paní a místo jedné flašky vína, jal se rozloučiti se svou milovanou paní a neméně milovanou vlastí, lahvemi vína rovnou dvěmi. Následkem čehož následujícího rána si krapet přispal a už to jelo. Respektive nejelo. No, tedy, jelo se, ale s notným zpožděním. Vidlička nabírala Filipa v době, kdy měla již odjíždět se mnou. Aktivisté Karel s Lénou byli natolik aktivní, že pro sichr dorazili na předem určené stanoviště za pět pět, co kdyby jako náhodou pro ně přijeli o něco dřív, ať se bytečně nečeká... Oproti tomu já ukázal klid (posílen navíc domluvou s Vidličkou, že až vyjede ze Sítné, tak mě prozvoní) a opustil útroby svého bejváku v 5:12, s tím že na smluvený flek do čtvrt dojdu, ať se zbytečně nečeká...
Výpočet se ukázal být správným. Tudíž se mi naskytlo nostalgicky se pokochat busem č.13, jezdícím právěže v čtvrt, kterým jsem se něco najezdil do Poldovky, když jsem tam ještě fachčil. Minuty plynuly dále, takže jsem se rovněž mohl zasnít při pohledu na další třináctku, vyjíždějící pět minut po té prvé. A jelikož mi ten den ´štěstěna´ dopřávala plnými doušky, bylo mi z shůry dáno shlédnout kterak odjíždí poslední třináctka s opozdilci o půl šesté, neboť naši opozdilci vyráželi ze Sítné až za dvě půl, soudě dle prozvonění.
Se ztrátou dvaceti minut jsme tedy přec jen vyrazili, směr Praha- Ruzyně. Ještě že byla Vidlička prozíravá a přichystala teplý čaj, který přišel velmi vhod promrzlým osobám, čekajícím dlouhou dobu venku, v chladném české podnebí, jen tak na lehko oděni do počasí indického.
Cesta ubíhala pohodlně, mimo jiné díky novým tlumičům. Což pohotově poznala Léna, byť skromně tvrdila, že jen náhodně nadhodila, že se jde fajn, jestli náhodou Vidlička nemá nové tlumiče. Je vidět, že ženy rozumí autům více než-li muži.
Časová ztráta byla nakonec s bravurou zlikvidována tím, že místo složitého projíždění letištní areálem, jsme neohroženi zaparkovali na place pro V.I.P. a zdravotně handicapované (samozřejmě zadarmo), vy/zne-užívajíc faktu, že je s námi slepecký pes. I když jeho schopnosti vést slepce jsou naprosto mizivé. Zdarma byl i odvoz, poněvadž Vidlička odmítala přijmout finanční náhradu za cestovné. Prý to měla při cestě (jela do Č.Budějovic a zřejmě to brala jako Švjek- všechny cesty vedou do Budějovic...) a protože obnos vskutku nepřijala, obdaroval jsem jí alespoň žvýkačkou, aby se jí ten projetý benzín nějak částečně kompenzoval. Po rozloučení s naší mlio šoférkou jsme se odebrali do, zařivkami zářivě prozářeného, ruzyňského letiště.
Filip, jako mikuláš, počal tahat z batohu různé pamlsky, plechovky piva, jimiž nás obdařil, poloplacaté chlebíčky s majonézou, po jejichž pozření vskutku vypadal jak, onen zmiňovaný, mikuláš. To vše zazdil domácí marmeládou z borůvek. Bohužel mé plechovce, od Filipa, se v mém báglu příliš nelíbilo, tudíž z něj vyskočila ven a to ve velice příhodný okamžik- když jsme šli po schodech nahoru. Takže jsem za ní musel utíkat pěkně až dolů, aneb před upotřebením důkladně protřepejte.
Další pobavení následovalo při odbavení zavazadel, jelikož jsme skoro omylem vlezli, s veškerou bagáží, rovnou na místo kde rentegenují osoby, již zproštěné jakéhokoliv větší zavazadla, za což krosnu považovat lze. Divně na nás koukali a moudře poučovali, že tam s bagáži nesmíme. Avšak celou causu jsme bagetalizovali odůvodněním, že jsme šli jen doprovodit a rozloučit se s Magdou, které ončila směna a šla dom. Čímž jsme z toho přec jen vybruslili částečně se ctí a odkráčeli odevzdat naše drahocenná zavazadla do míst tomu určených.
Poté naši squadru objevil Prochy. Další osůbka, občas zavítající do Sklepa. Ten si nás užíval přímo plnými doušky. Hlavně Filipa, našeho bezkonkurenčně nejscestovanějšího cestovatele, zbavujícího se předodletové nervozity hraním basketu. Jeden předmět za druhým házel do koše, neboť jako zkušený cestovatel tušil, že ho na palubu nepustí s věcmi jako zrcátko, resp. nebezpečně vypadající, ostrý střep ze zrcátka, či snad dokonce s nožem. Ten by se zcela jistě dal označit jako zbraň. A je zcela nepřípustné, nosit si s sebou takové rozličné elementy do letadla.
U Rtg konrotly jsem ovšem otěže hlavního baviče převzal já, vytasením trumfových es z rukávu, či spíše prezervativů z kapes... Kteréžto se staly příčinou sporu, páč jsem se najik neobtěžoval vyndavat, domnívajíc se že pípaj pouze železné věci (proklatý, částečně aluminiový, obal). No, na třetí pokus, mě obsluha přemluvila, že tam vskutku cos zkrývám. Já tedy odtajnil tajuplně pípající věci z úkrytu kapes, před, za mnou se tvořící, nedočkavou frontou. V těch chvílích Prochymu kanuly slzy a popadal se za břicho.