Schizo 1

Anotace: povídka z psychiatrické léčebny

Sbírka: Schizo

Je mi smutno.
Je mi strašně smutno, jak tu stojím s mřížema okolo krku a koukám teskně ven, kde se prohání podzimní vítr pod nízkými bouřkovými mraky. Miluju bouřky.
Přeju si, abych mohla utýct. Ven. Pryč. Navždycky. Utýct odsud a schovat se.
Procpu se dál skrz mříže, kam až to jde. Jako by mi ty dva centimetry navíc daly víc svobody. Mříže mě teď tlačí do ramen, drží mě tady. Tady, na uzavřeném oddělení psychiatrického ústavu.
Stromy v parku se ohýbají pod nápory větru. I já si jím nechám šlehat tvář a hltavě se ho nadechuju. Představuju si, že jsem ve vlaku, kterej mě veze na prázdniny jako jsem jezdívala k babičce, když jsem byla malá. Tam co šplouchá splav a na louce kvetou zvonečky a vřes. Tam co je večer takové ticho, že je slyšet, jak v sadě padaj jabka.
Zavřu oči a kolíbám se jako ve vlaku. Když mi na rameno zaklepe něčí ruka, málem si myslím, že je to průvodčí. Ale je to jen ošetřovatel v bílým triku a kalhotách.
“Zavři to okno. Táhne sem!”
Jsem zpátky v realitě. Poslechnu ho, protože mi nic jinýho nezbejvá, a loudám se otráveně zpátky na pokoj. Saša se na chodbě bláznivě směje. Hysterka.
Je tu nuda, toužím pryč. Stesk ve mě vzrůstá. Vlezu si do postele a deku přetáhnout přes hlavu. Zmizet. Nebýt.
Chci spát, abych nemusela spát v noci, a taky jim chci utéct.
Nedá mi to moc práce. Jsem tak nadrogovaná, že usínám téměř okamžitě. Jako když upadám do bezvědomí.
Zdá se mi sen. Ne ten, ve kterým zase běhám bosa po louce v rozevlátých bilých šatech a dělám si věneček z kopretin. Ani ten, ve kterém jsem strom a stojím v lese po kotníky zabořená do mechu, a cítím, jak z mých nohou vyrůstají kořeny a rostou hloub a hloub, až obemknou zemské jádro.
Dneska nic takovýho. Jsem pořád tady, ale utíkám. Utíkám jim.
Nejdřív dlouhou chodbou, kdy umírám strachy, že se otevřou jedny z těch dveřích po stranách, které míjím. Naštěstí zůstávaj zavřený, ty očíslovaný dveře s klikou jen zvenku a malým okýnkem. Všude je ticho. Nevím, jestli je noc nebo den, ale nemám čas to zjišťovat, protože utíkám. Na konci chodby zahnu za roh a už je tu požární schodiště. Nouzový východ. Jo, tak jo, jsem v nouzi a slovo východ mi zní jako hudba z ráje. Jako východisko. Jediné a napořád.
Beru po dvou betonové schody a prstama trhám pavučiny, kterýma je opředený kovový zábradlí. Otočka, a další schody. Hloubš a hloubš. Už jsem seběhla snad třicet pater, nebo šedesát, ale východ pořád nikde. Ani náznak denního světla. Je tu tma, jen občas zředěná holou rozsvícenou žárovkou, která je tak opředená pavučinou, že propouští jen lakomé světlo. To se neodváží do černých koutů.
Pavouci to tak nevnímaj. Pro ty se čas tady dole zastavil. Dál si nerušeně spřádaj svoje sítě, do kterejch mě nakonec stejně chytí.
V běhu se ohlížím přes rameno a vidím dva ošetřovatele v bílém. Maj vysoukaný rukávy a obrovský masitý ruce. Jako řezníci. Neběžej, jdou normálně, protože stejně dobře věděj, že jim neuteču. I když já utíkám jak o život, zůstávaj pořád za mnou. Mám strach. Mám strach z toho, co mi udělaj, až mě chytěj. Vidím jejich sadistické poloúsměvy a panikařím.
Chodba najednou končí. Žárovka je tu rozbitá, nesvítí. Nouzový východ nevede nikam. V panice nahmatám vlhkou zeď a zhroutím se na ní. Jdu na kolena. Ošetřovatelé jsou blíž a blíž. Natahujou po mě ty obrovský ruce jako chapadla chobotnice. V naškrobených uniformách vypadaj jak duchové.

Lítost. Žal mi stahuje krk jako neviditelná oprátka, jsem malá holčička, kterou nespravedlivě potrestali, chci utíkat k mámě, ale odvrací se ode mě. Jdi pryč, parchante. Chci brečet, ale nesmím. Nespravedlnost bolí víc než bití. Teď to vím. Slzy se mi valí proudem, neskrývám je.
Oči mi plavou v slzách, takže pokoj vidím, jako bych byla pod vodou.
Zamřížované okno s výhledem na zeď sousedního oddělení a kousek ústavního parku. Nechci tu bejt, nechci tu bejt, nechci tu bejt!
Přichází deprese,
Chci se vztekat, ale nemám sílu. Totální dno.

Večer zas to samý, vykachlíčkovaný zdi a z jídelny cinkání nádobí.
Kašpárek zmizel a za oknem je šero, najednou je mi smutno a chci aby tady byl. Taky se bojím, až přijdou bílí.
Přišli a jeden měl v ruce prášky, dvě kolečka a jeden podlouhlej. Začala obvyklá tiráda, nechci je! Hlavně ten, co se po něm nemůžu probudit z noční můry. Bojím se spát v noci, stejně musím hlídat, nebo pavouci vylezou ze šachty požárního schodiště, a taky hadi, co tam jsou, pod schodama.
“Dělej, nemáme jenom tebe!”
Jeden mi drží ruce za zády a druhý přitiskne dlaň s práškama na mojí pusu, zacpe mi nos, takže se dusím, musím otevřít pusu, a už je mám, teď mě chytil za krk, dělej, polkni, no třeba mě uškrť, no!
Peru se s nima, ale zase prohrávám, jsem malá holčička co uklouzla po skále a přepadla přes okraj, držím se římsy a pode mnou je propast, a nahoře stojej tihle dva, kteří nejen že jí nepomůžou, ale ještě jí šlapou po prstech, aby se pustila.
Slyším je smát, dávaj mi vodu, už je pozdě, vypiju vodu.
A jdou vedle, slyším vřískat Sašu, zmlkni hysterko!
Už je pozdě, pavouci-hadi už jdou, čekám na ně a chodím nervózně po pokoji, za dvě hodiny sedím na posteli a snažím se udržet oči otevřené násilím, kde jsi kašpárku, a rosa padá na mříže a vítr venku se utišil.
Už je pozdě, holčička padá do propasti a jsem to já.