Elena - 5.kapitola

Anotace: společné přecházení

Sbírka: Elena

Za chvíli jsem našla ideální místo: lavička v polostínu, v dohledu žádný bezdomovec. Smetla jsem z ní listí, a spokojeně se usadila. Strčila jsem do uší sluchátka a pustila nějakou hudbu, aby mě nerušily šaliny, které bez ustání skřípěly po kolejích jen pár metrů ode mě. Pár minut jsem si četla v normální „slušné“ pozici, ale pak mě to přestalo bavit. Rozhlédla jsem se kolem a skrčila nohy do tureckého sedu. S tím, že mám sukni, jsem se nijak netrápila – byla dost dlouhá. Pohodlně jsem se opřela a konečně se začetla. Svět podle Garpa od Johna Irvinga mě natolik pohltil, že jsem přestala vnímat okolí a hrozně jsem se vyděsila, když mi zazvonil budík, který jsem si nařídila na za 10 minut sedm, abych nepromeškala sraz. Stejně jsem si ale byla jistá, že kdybych nedorazila, Jindra už by mi volal, kde jsem, a počkal by na mě.
S mírným povzdechem jsem se tedy zvedla, spravila si sukni, a vydala se směrem k místu srazu. „Hodiny“ na České nebo na Hlavním nádraží jsou už klasickým místem, kde si Brňáci dávají sraz. Výhodou těchto míst je, že jsou docela strategicky umístěná a, taky fakt, že se nad nimi tyčí nepřehlédnutelné tepané hodiny. Je oblíbenou kratochvílí jedinců i větších skupin hypnotizovat hodinové ručičky, nervózně přešlapovat a v hlavě spřádat více i méně neobvyklé důvody, proč má ten, na kterého čekají, zpoždění.
Téměř duchem nepřitomna, jak jsem ještě uvažovala nad knížkou, kterou jsem stále držela ruce, jsem zabočila na jednu z cestiček, paprskovitě se sbíhajících u fontány uprostřed parku. Šla jsem těsně u kraje, kde jsem se ale musela vyhýbat přerostlým větvím zkroucených okrasných stromů. Nespěchala jsem; věděla jsem, že 10 minut je víc než dost na to, abych se dostala na místo srazu. Ani jsem si neuvědomila, že pomalu povoluji stisk v ruce, která držela tlustou knížku. Ta žuchla na zem právě ve chvíli, kdy jsem se zastavila před přechodem. S mírným povzdechem jsem se předklonila.
„Au,“ vyjekla jsem překvapeně, rychle jsem se narovnala a držela se přitom za naražené čelo.
„Promiň, nečekal jsem, že se sehneš tak rychle,“ řekl a Lucas a s mírným úsměvem mi podával spadenou knížku. Zatajila jsem dech. Rychle jsem si ji vzala a přejela pohledem po malém zlatém kroužku na prostředníku levé ruky. Uprostřed měl zasazený malý modrý kámen.
„Díky,“ zamračila jsem se. Tohle je jak z béčkovýho filmu. Zkoumavě se na mě podíval – asi přemítal, proč se, bez zjevného důvodu, mračím.
„Můžem,“ upozornil nakonec, když v dohledu nebylo žádné auto. Beze slova jsme přešli silnici. Stále jsem se mračila. Teď zrovna proto, že jsem si vzpomněla, že jsem na něj vlastně naštvaná. A to dost. Zamračila jsem se ještě víc. Jak jsem na to mohla zapomenout?
„Proč se mračíš?“ zeptal se najednou.
„Jen tak,“ odsekla jsem, rozhodnutá nedat mu nic zadarmo. Navíc se ve mně svářely dvě osoby. Jedna byla na Lucase opravdu nazlobená, protože pátečnímu tanci přikládala velký význam. Ta druhá celou situaci zlehčovala. Říkala, že jeden skvělej tanec a polibek – navíc na tvář – nic neznamená. Co bych čekala, že se ke mně vrhne přede všema z kurzu? Z tohoto vnitřního boje jsem byla ještě víc rozčarovaná.
„Jestli jsi naštvaná na mě, tak mi vynadej,“ řekl povzbudivě. „Uleví se ti.“
„Proč si myslíš, že jsem na tebe našvaná?“ zeptala jsem se se špatně hraným údivem.
„Nevím, chováš se tak,“ odpověděl a po chvilkovém váhání dodal „A taky možná kvůli tomu tanci.“
„Měla bych být na tebe naštvaná kvůli tomu tanci?“ držela jsem se své pózy a začínala sama sebe štvát.
„To mi řekni ty,“ zřejmě ztratil trpělivost a postavil se přímo přede mě, aby mě donutil odpovědět. Zvedla jsem vzdorovitě hlavu a podívala se do jeho tmavě modrých očí. Byly vážné.
„No dobře,“ kapitulovala jsem nakonec. „Byla jsem naštvaná, protože mě překvapilo, že ses se mnou pozdravil tak chladně,“ řekla jsem neochotně. „Nechápala jsem-“
„Chápu,“ přerušil mě stále s tím vážným hodnotícím výrazem.
„To jsem ráda,“ odsekla jsem zklamaně – stále jsem nedostala odpověď na otázku, která mě trápila. Jak to bere on? Chtěla jsem ho obejít, ale zastavil mě.
„Počkej ještě… Je pravda, že jsem se k tobě možná opravdu choval příliš chladně, ale chápej, že jsem nechtěl nic ventilovat před ostatníma. Chtěl jsem si s tebou popovídat po hodině, ale…“ Dokázala jsem si představit, co ho odradilo. Můj rozhovor s Jindrou, který samozřejmě slyšel, rozuměl mu, a domyslel si, že ta slova jsou určená spíš jemu, než Jindrovi. V duchu jsem si nadávala do uražených vztahovačných nafoukanců.
„Chápu,“ řekla jsem teď pro změnu já. Znovu jsem se mu podívala do očí, polkla, a přes všechno, co jsem chtěla nebo nechtěla udělat, jsem co nejklidnějším tónem poznamenala „Měli bychom jít, ať na nás nemusí čekat.“
„Jistě,“ odvětil a tak jsme pokračovali v cestě.
„Mám ale ještě jednu otázku,“ pokračovala jsem. „Pořád chceš, aby si mysleli, že neumíš česky?“
Usmál se. „Řeknu jim to sám, až se někde posadíme. Všiml jsem si, že váš národ je vstřícnější s pivem v ruce.“
„Je to taky TVŮJ národ, pokud vím,“ řekla jsem s napůl hranou nevraživostí. Asi měl pravdu, ale já jsem vážně neměla ráda to zjednodušování a házení do jednoho pytle.
„Máš pravdu,“ rozesmál se. „A díky, žes udržela moje malé tajemství.“
„Nemáš zač,“ odpověděla jsem. Vlastně to ani nebylo tak těžké. Jindra byl sice můj kamarád, ale už tak jsem mu zatajila dost důležitých detailů o tom večeru (jako třeba ten polibek na rozloučenou), takže tohle se jen přidalo na seznam.
To už jsme dorazili ke skupince pod hodinama, která nás (no, hlavně Lucase) hlasitě přivítala. Zachytila jsem Jindrův tázavý pohled. Naznačila jsem mu, že mu to vysvětlím potom.