Elena - 6. kapitola

Anotace: bilingvinní pokec

Sbírka: Elena

Když už jsme seděli v hospůdce a každý měl před sebou buď pivo nebo třeba Kofolu, postavil se Lucas a požádal o ticho. Musela jsem se usmát nad oficiálností, s jakou to provedl.
„Chtěl bych vám něco říct,“ začal francouzsky, ale pak náhle přešel do češtiny. „Umím česky. Moje maminka totiž byla Češka.“ Následovala chvíle ohromeného ticha. Já jsem jen seděla se založenýma rukama a pobaveně sledovala reakce ostatních. Jindra se po mě podezřívavě podíval, ale já se zatvářila dokonale nevinně. Koutkem oka jsem zachytila, jak na mě Lucas mrkl. Když to všichni zpracovali, kluci se začali překřikovat „A proč jsi nám to neřekl dřív?“ a holky se červenaly – asi jim došlo, že jejich hodnocení z první hodiny rozuměl. „Ale hlavně bych vám chtěl poděkovat za tohle milé pozvání,“ dokončil, stále v češtině.
Od té chvíle jsme se samozřejmě bavili jen česky. Do deseti hodin jsme si jen tak povídali. Hlavní pozornost se samozřejmě soustředila na Lucase, který byl donucen vyprávět rodinnou historii. Prý jeho matka odjela do Francie jako au-pair a pak se tam zamilovala do jednoho francouze a už tam zůstala. Svoje děti (prozradil, že má starší sestru) ale učila česky. Bohužel zemřela a Lucas se svou sestrou se rozhodli odjet do Česka, které chtěli alespoň trochu poznat.
„Víš ale, že tady čistě z historicky-geografického hlediska nejsi v Čechách, že jo?“ ozvala jsem se.
„Jistě,“ oplatil mi uličnický úsměv. „Ale maminka se narodila v Brně. Dalo by se říct, že tedy jsme napůl Moravané, ale tohle rozdělení se teď už moc nepožívá, ne?“ zeptal se se zmateným výrazem. Zdálo se, že to myslí vážně.
„Ne, ani ne,“ musela jsem přiznat.
„Navíc jsem řekl v Česku, ne v Čechách,“ připomněl. Na to jsem neměla odpověď, a tak se jen usmál a opět se otočil, aby čelil otázkám ostatních.

Jindra si přisedl vedlě mně na židli. „Jak to, že jste přišli na ten sraz spolu?“ přešel rovnou k věci.
„Náhodou jsme se potkali na přechodu,“ odpověděla jsem popravdě.
„Aha. No a? Vysvětlil ti nějak svoje chování?“
„Jasně,“ mávla jsem rukou. „Že prej to nechtěl nějak předvádět před ostatníma.“
„To dává smysl. Asi. A hele, El, tys věděla, že umí česky, že jo?“
„Jo,“ začervenala jsem se.
„Teda, čekal bych, že mi to řekneš,“ tvářil se nespokojeně.
„Když já jsem mu to slíbila,“ vysvětlovala jsem. Oba jsme se podívali na Lucase. Seděl čelem ke vchodu, právě vstával, a s úsměvem na někoho mával. Otočili jsme se tím směrem.
„To je jeho sestra,“ upozornila jsem Jindru. „Dělala Djku na naší after party. Jmenuje se Solenne.“
Solenne se už k nám připojila. Nejdřív se zastavila u mě.
„Salut, Elena,“ řekla.
„Ahoj Solenne,“ odpověděla jsem, také se spikleneckým úsměvěm. „Neboj, už jim to řekl.“
Zasmála se. „To je dobře, chtěla jsem se trochu procvičit – a nic není lepší trénink než povídání v hospodě. Promiň, musím za Lucem.“
„Jasně.“
Solenne došla ke svému bratrovi, který ji převyšoval asi o dvě hlavy – neuvědomila jsem si, že je tak vysoký – a políbila ho na obě tváře. Oči všech, kteří se už začali dohadovat, jestli ta nově příchozí je jeho přítelkyně, se k němu automaticky otočily.
„Chtěl bych vám všem představit svoji sestru Solenne,“ řekl. Solenne nám nesměle zamávala. Vypadala opravdu roztomile, vlasy rozčepýřené kolem jemného kulatého obličeje, velké oči stejné barvy jako Lucasovy.
„Ahoj,“ pozdravila.
Jeden ze starších kluků k ní okamžitě přistoupil, jestli nechce pivo. S radostným úsměvěm přikývla, čímž si okamžitě získala většinu osazenstva. Kluk, který ji předtím oslovil, se myslím jmenoval Honza, a za chvíli se vrátil se slíbeným pivem. Solenne se bez problému zapojila do hovoru, který její příchod opravdu oživil. Vyprávěli s Lucasem napřeskáčku různé příhody, doplňovali se a hádali, která verze se správná. Rozhovor plynul naprosto přirozeně a když jsem se podívala na hodinky a zjistila, že je 11 hodin večer, překvapilo mě, že je možné, abychom si tak dlouho měli co říct. Seděli jsme asi tři stoly od malého improvizovaného parketu, na který teď začalo blikat červené světlo. Asi šestnáctiletý kluk, který za miniaturním mixážním pultem vypadal poněkud nepatřičně, oznámil, že se dnes budou hrát hlavně oldies. Dívala jsem se na asi čtyři lidi od vedlejšího stolu, kteří byli dostatečně v náladě, aby šli exhibovat své naprosto nedostatečné taneční schopnosti. Díky stroboskopickému světlu jsme naštěstí viděli jejich pohyby velmi trhaně.
„El?“ strčil do mě Jindra, který celou dobu seděl vedle mě a vyrušil mě tak z pobaveného sledování parketu.
„Jo?“ zeptala jsem se zmateně, nevěděla jsem, co po mě chce.
„Lucas se ptal na to tvoje tancování,“ řekl.
„Aha,“ polkla jsem. Sice jsem se v průběhu večera už s Lucasem normálně bavila, ale jeho jméno a slovo „tancování“ v jedné větě spolu s upřeným pohledem Lucasových očí, které v tom přítmí měly ještě tmavší modrou barvu, se mnou dělaly nevídané věci. „No,“ vzchopila jsem se nakonec. „A co bys chtěl vědět?“
„Ani přesně nevím, jen mě to tak napadlo. Na první hodině jsi říkala, že děláš závodně tanec, tak jsem se chtěl dozvědět víc. Třeba jaký tanec máš nejradši a tak…“ Vedle něj jsem zahlédla Solennin podmračený nechápavý výraz. Taky jí asi bylo zvláštní, že tohle říká potom, co nás viděla spolu tancovat.
Mile jsem se usmála. „Nejradši mám samozřejmě chachu,“ odpověděla jsem rychle. „Moc nemusím jive.“
„Aha, díky,“ řekl a pomalu se napil ze své sklenice. Za celou dobu měl, pokud jsem dávala pozor, jen jedno pivo, které upíjel tak pomalu, že to hraničilo až s uražením dotyčného pivovaru.
„Nemáš zač,“ odvětila jsem a taky se věnovala svému pití. Po dvou pivech jsem se raději uchýlila ke Kofole. Lucasova otázka ve mně znovu vyvolala vzpomínky. Zaposlouchala jsem se do starých hitů, které teď vibrovaly celou místností a automaticky jsem začala poklepávat nohou.
Vstala jsem, abych na sebe upoutala pozornost a rychle, abych si to nestačila rozmyslet, jsem vyhrkla „Nepůjde někdo tančit?“ Chvíli bylo ticho, ale pak Solenne vyskočila a s nadšeným úsměvem odpověděla „Jasně!“ potom se otočila na ostatní, vzala Lucase za ruku a řekla „Pojďte taky!“
Několik lidí, mezi nimi i Jindra a ten Honza, co nabídl Solenne pivo, se k nám přidali a tak byl malý parket rychle zaplněný. Tancovali jsme s Jindrou vedle sebe; přesto, že hrál závodně hokej, nebyl rozhodně špatný tanečník. Párkrát jsem zahlédla Lucasův pohled, což mi dodalo potřebnou energii a za chvíli jsme z naší skupinky zbyli s Jindrou jediní. V tu chvíli začali hrát jeden z těch protřelejch ploužáků.
„Smím prosit?“ zeptal se Jindra a naznačil jemnou poklonu.
„Jistě,“ udělala jsem se smíchem pukrle a dala mu ruce kolem krku. Vzpomněla jsem si na podobnou situaci téměř před týdnem. Lucas se neptal, prostě si mě přitáhl. Tehdy jsem srdce cítila až v krku. Tohle bylo úplně jiné, ale líbilo se mi to. Chvíli jsem nad tím uvažovala, ale pak jsem si řekla, že je zbytečné to porovnávat. Když tanec skončil, vrátili jsme se ke stolu.
„Nepůjdeš si se mnou ještě zatančit?“ otočil se na mě Lucas.
„Ne, díky, už budu muset – jede mi poslední autobus,“ odmítla jsem a vzala si tašku.
„Však já tě klidně hodím, jestli chceš,“ nabídl se.
„To je v pořádku, děkuju,“ řekla jsem a snažila se skrýt rozčilení v hlase, které mělo hned několik důvodů. 1) Jet s Lucasem v autě? 2) Co by tomu řekla mamka? 3) Lesní cesta, mělký hrob…
Otočila jsem se k Jindrovi, který se začal bavit se Solenne. „Promiňte, že ruším, ale už musím jít, tak jsem se chtěla rozloučit.“
„Tak brzo?“ podivila se Solenne.
„No zítra je přece jen škola – ještě že máme na desátou.“
„Aha, to jsem si neuvědomila.“
Jen jsem se na ni usmála, když se nakláněla, aby přiložila tvář na tu mou v klasickém francouzském gestu.
„Jo, taky jsi mi ještě slíbila, že mi ukážeš nějaká místa, kde se dá bavit,“ připomněla mi.
„No jo, to máš pravdu,“ plácla jsem se do čela. „Ale já na tebe nemám kontakt…“
„Počkej, tady ti napíšu číslo…“ zamumlala Solenne přes vršek fixy, který si strčila do pusy. Naškrábala pár číslic na pivní tácek a podala mi ho. „Ale budu k mání asi až po začátku prázdnin,“ upozornila mě ještě.
„Dobře, zavolám ti,“ slíbila jsem.
„Tak ahoj, Jindřichu,“ ještě jsem ho poškádlila a obejmula.
„Měj se, El, ještě ti napíšu, jo?“
„Jasně,“ potvrdila jsem. „Tak ahoj, děcka, užijte si prázdniny!“ zavolala jsem, aby si mě všimli. Opovědí mi bylo „Ty taky!“ a zvedání piv na pozdrav.
Nikdy jsem nebyla příliš zběhlá v elegantním opouštění oslav a večírků. Tedy ne, že bych odcházela opilá, jen jsem byla většinou z té hlasité hudby a tance tak zblbá, že jsem si spletla východ s pánskými toaletami, porazila stojan na deštniky z jeleního paroží, nebo se několikrát vracela pro zapomenuté věci. Díky těmto zkušenostem mě vůbec nepřekvapilo, že jsem málem vletěla do potemnělé kuchyně, kde v tuto dobu už nikdo nebyl, a, když jsem konečně stála v chladivém vzduchu noci na chodníku, zjistila jsem, že jsem si dole nechala bundu. Rezignovaně jsem se otočila.