Elena - 9. kapitola

Anotace: nepříjemné zpoždění

Sbírka: Elena

Pět minut před stanovenou dobou jsem kráčela po České. Měla jsem na sobě bílé krátké šaty z volné látky, která odhalovala jedno rameno. Říkala jsem jim „řecké“, protože mi připomínaly nařasená roucha řeckých soch. Dívala jsem se pozorně na zem a snažila jsem se vyhýbat uvolněným kostkám, které tam zbyly po nedávných opravách. Pro mé nohy, obuté do lehkých sandálků na podpatku, by totiž setkání s hranatým kamenem nemuselo dopadnout dobře. Vlasy jsem si nechala rozpuštěné a trochu je natočila do přirozených vln. Zpoza rohu jsem se podívala na místo, kde jsme měli sraz. Ještě tam nebyl. Vytáhla jsem mobil a dělala, že někomu píšu. Přece tam nebudu první! Nakonec jsem to vzdala a cestou k legendárním hodinám nenápadně pokukovala po okolí, jestli se někudy neblíží. Kousek stranou stála partička už trochu podnapilých teenagerů, kterým se, když mě uviděli, nebezpěčně rozsvítily oči. Věděla jsem, že v tomhle případě je nejbezpečnější předstírat, že je neslyším, a tak jsem se k nim obrátila zády a výroky typu „Ta by za to stála“ nebo „Pěknej zadek, kotě“ jsem jednoduše ignorovala. Pro jistotu jsem v ruce nenápadně sevřela psaníčko s masivní kovovou úchytkou, ze kterého se při správném držení stávala nebezpečná zbraň. Všechny moje smysly se soustředily za mě a já za to byla vlastně ráda, protože jsem nemusela myslet na to, jak jsem nervózní z toho, že tu Lucas ještě není.
Najednou se za mnou začalo ozývat šuškání a povzbuzování „Jo, běž!“. Ztuhla jsem a sevřela kabelku ještě pevněji. Slyšela jsem za sebou nějaké kradmé kroky, jak se jeden ze skupinky asi odpojil a šel směrem ke mně. Pak mi ten někdo položil ruku na zadek. Okamžitě jsem se otočila a ohnala se kabelkou. Cítila jsem, jak se mu její okraj zaryl do dlaně.
„Au!“ vykřikl překvapeně a, zatímco studoval rozsah poškození, mohla jsem si ho prohlédnout. Nebylo mu rozhodně víc jak 16, měl na hlavě kšiltovku s oflitrovaným drakem a můj vkus až příliš rozedrané džíny. Kam ta naše mládež spěje, povzdechla jsem si v duchu, to už se mu ale v obličeji usazoval nebezpečně naštvaný výraz.
„Tohle si vypiješ, kočko,“ řekl. Jeho výhružku poněkud znevážil fakt, že se ohlédl po svých kamarádech, kteří nás pořád sledovali, usazení na lavičce, a teď se zvedli. Asi aby mu šli pomoct. Nenápadně jsem se rozhlédla. Nikde nikdo, což bylo vzhledem k času a skutečnosti, že byl začátek prázdin, který mládež vyždycky dlouho oslavuje, vážně divný. Mám prostě smůlu.
„Jdi ode mě,“ zasyčela jsem.
„Hmm, tak slečna si bude ještě vyskakovat,“ ponesl posměšně asi nejstarší kluk z party, se stříbrnou naušnicí v uchu a příliš nagelovaným kohoutem. Fotbalista, odhadla jsem.
„Nechte mě být,“ varovala jsem je. „Můj přítel tady bude co nevidět a nakope vám zadky, jestli se mě ještě jednou dotknete.“
„To ti tak věřím,“ řekl ten s náušnicí s neochvějnou sebejistotou.
Popadl mě nešetrně za loket a táhl k nedalekému rohu. Snažila jsem se bránit, ale nebylo mi to nic platné. Potom mě chytl za ramena a přitiskl mě zády ke zdi. Dokonce jsem se snížila k tomu, že jsem zaútočila kolenem na jeho slabiny, ale zřejmě to čekal a uhnul. Kluk, co stál vedle něj zachytil moji nohu a teď, jako kdyby přemýšlivě, klouzal od kolene směrem k lemu sukně.
„Přestaň,“ zavrčela jsem znovu. Kde ten Lucas může být?
„Ivo, tady?“ zeptal se jeden z mladších kluků poplašeně. Měl pravdu, tohle nebylo to nejlepší místo, ať už se mnou měli v plánu cokoli. I pozdě v noci tady chodili lidé a sem tam se tady mihla i policejní hlídka, která sbírala opilé adolescenty.
„O to je to větší sranda,“ odvětil ten, co mě držel za ramena a já ucítila jeho dech, páchnoucí zvětralým pivem. Zatnula jsem zuby, aby se mi nenavalilo. „Tak co, pánové, kdo si troufne?“ otočil se tázavě na svoje kumpány a zesílil svůj stisk. Zavřela jsem oči a začala se modlit.
„Nikdo,“ zaznělo zprava a já jsem oči zase otevřela tak rychle, že mě světla pouliční lampy na chvíli oslnila. Byla bych přísahala, že jsem předtím nezaslechla žádné kroky – to už ale teď bylo jedno. Lucas tam stál s výhružně založenýma rukama a díval se na skupinku s děsivým opovržením.
„Lucasi!“ vydechla jsem úlevou.
„Tak tohle je ten tvůj kluk?“ zeptal se mě Ivo, aniž na mě pohlédl.
„Ano,“ odpověděl ihned Lucas, takže si nikdo nevšiml mého zaváhání. Co jsem měla odpovědět?
Ivo si stoupl přede mě, jako by mě chtěl chránit. To ovšem bylo jen zdání; určitě se ještě nevzdal naděje na… radši na to nemyslet. Pak mi ale došlo, že Ivova šance na to, aby tenhle večer skončil podle jeho gusta, je mnohem větší, než ta Lucasova. Přece jen jich bylo 6, i když o několik let mladších, než Lucas, a taky trochu opilých. Ale na hollywoodské scény, kdy jeden hrdina zbije dvacet protivníků, vážně nevěřím, pomyslela jsem si.
„Pusť ji,“ řekl Lucas nebezpečným hlasem. Přeběhl mi mráz po zádech. Snažila jsem se posunout tak, abych na něj viděla, ale Ivova záda byla víc než široká. Najednou se jeho doposud sebevědomě uvolněný postoj napjal a on začal couvat do strany.
„Tak dobře, kámo, jen se nerozčiluj,“ začal, a to už zbytek jeho bandy zdrhal jeden přes druhého do noci. Nakonec se otočil i on a, i když se snažil zachovat důstojnou rychlost, bylo vidět, že by nejraději následoval příkladu svých kamarádů.
Dívala jsem se za ním, dokud nezmizel ve stínu na druhé straně ulice.
„Hajzle,“ vydechla jsem. Pak jsem si opřela hlavu o zeď a na moment zavřela oči. Snažila jsem se zhluboka dýchat.
„Ublížili ti?“ ozval se Lucas blíž, než jsem čekala.
„Ne, ne, myslím.. Ne, jsem v pohodě,“ řekla jsem nakonec.
„Určitě?“ ujišťoval se, zajel mi rukou do vlasů a zkoumavě se na mě díval. „Asi bych tě měl odvézt domů.“
„To v žádném případě,“ odmítla jsem kategoricky. „Jsem tady, abych se bavila a žádná přiopilá parta nadrženej teenagerů mi v tom nezabrání. Navíc, doma by to na mě ještě víc padlo.“
Zdálo se, že o tom přemýšlí. „Hmm… Asi máš pravdu,“ připustil nakonec.
„Jistě, že mám,“ přikývla jsem a pomalu se odlepila od stěny. Otočila jsem se, abych zkontrolovala, jaké škody napáchala špinavá zeď na mých původně sněhobílých šatech, a k mému překvapení byly čisté. „Fajn. Tak kam chceš jít?“
„Já myslel, že to vybíráš ty,“ řekl a nabídl mi, abych se do něj zavěsila. Sice poněkud staromódní, ale tentokrát jsem za to byla ráda. Po tom, co jsem zažila, jsem měla ještě pořád trochu nejisté nohy.
Nakonec jsem ho navigovala do Caribicu, klubu, kam měli oficiálně vstup jen plnoletí, ale většinou záleželo na náladě vyhazovačů. Tou dobou jsem už dost vzpamatovala, abych mohla po tlustých chlapech u vchodu vrhnout znechucený pohled, když mě donutili vytáhnout občanku. Když jsem prokázala, že je mi osmnáct, sedli jsme si k jednomu z mála volných stolů, který byl docela daleko jak od tanečního parketu, kde se momentálně rozléhala poslední rádiová pecka Black Eyed Peas, tak od obou barů.
„Co chceš na pití?“ zeptal se Lucas, jakmile jsem se usadila. Neuniklo mi, že po mě občas střílí znepokojeným pohledem. Asi čekal nějakou větší reakci na to, že se mě před čtvrt hodinou někdo pokusil znásilnit. Nechala jsem ho; věděla jsem, že reakce ještě přijde a už teď jsem z toho měla nepříjemnej pocit. Kousek za mnou byly dvěře od záchodů. Rozhodla jsem se, že využiju čekání na to, než přinese vodu a dva panáky, které jsme oba potřebovali, nějak užitečně, a půjdu se upravit. Šplíchla jsem na sebe voňavku z minibalení, které jsem měla vždycky v kabelce a trochu poupravila líčení, dala si lesk a vracela se k našemu stolu právě včas, abych viděla Lucasův znepokojený výraz, když mě u našeho stolu nemohl najít. Pospíšila jsem si a zamávala na něj, aby si nedělal starosti. Kývl na mě a ve tváři se mu zračila úleva.
„Byla jsem na záchodě,“ vysvětlila jsem mu, když jsem si sedala vedle něj na lavici.
Beze slova mi přisunul skleničku.
„Co to je?“ zeptala jsem se. Předtím jsem ho totiž nechala, aby mi něco vybral. V alkoholu jsem se nevyznala.
„Měla by to být vanilková vodka. Myslel, jsem, že by ti mohla chutnat,“ odpověděl a nastavil skleničku, abych si s ním mohla ťuknout.
„Jo, je to dobrý,“ potvrdila jsem, jakmile jsem to do sebe vyklopila. S mírným pobaveným úsměvěm mě pozoroval. Vzala jsem si malou PETku s vodou a pomalu odšroubovávala víčko. „Ještě jsem ti ani nepoděkovala za to, jak jsi mě zachránil,“ řekla jsem.
„Neděkuj, kdybych tam byl včas, nic by se nestalo,“ odvětil.
„Hmm, to máš možná pravdu,“ připustila jsem. „Ale i tak, díky.“ Podívala jsem se mu do očí. Onyx, napadlo mě znovu. Nechápala jsem, proč mě pořád napadá tenhle blbej nudnej kámen. Navíc, když Lucasovy oči jsou tmavě modré. „Jak,“ sklopila jsem oči dřív, než jsem stihla zapomenout, na co jsem se chtěla zeptat. „Jak jsi je vlastně přesvědčil, aby mě nechali? Přece jen byli v přesile…“
„Ani nevím,“ odpověděl a uhnul pohledem. „Pravděpodobně to prostě byla jen banda nudících se zbabělců, kteří se klepou strachy ještě teď.“
„Ale tys prostě jen řekl, že mě mají nechat, a oni tě poslechli, to je vážně divný,“ nedala jsem se.
„No, hlavně, že se ti nic nestalo, ne?“ zasmál se nervózně.
„Jo, jasně,“ řekla jsem nakonec. Chvíli jsme tam jen tak seděli, sem tam jsem se napila a odhodlávala se, abych mu položila některou z otázek, které mě poslední týdny tak pálily. Raději jsem začala s tou nejjednodušší. „Kde je vlastně teď Solenne?“
„Ve Francii. Hraje tam na nějakém festivalu a pak jede navštívit rodinu,“ zareagoval okamžitě.
„Aha. Ona je vážně dobrá, že?“
„Asi jo, lidi mají její hudbu rádi. Ale nemůžu říct, jestli je dobrá, nebo ne, protože tomu moc nerozumím.“
„A kde máte rodinu? Teda tu francouzskou, myslím.“
„Západně od Paříže, někde kolem Le Mans.“
„Aha…“ zaváhala jsem. „To nevím přesně, kde to je,“ přiznala jsem a trochu se začervenala.
„Tam, jak se jezdí ty automobilový závody,“ napovídal mi, viditelně pobaven mou nevědomostí.
„Tak to samozřejmě vím, že se tam jezdí závody, ale nevím přesnou polohu,“ odvětila jsem lehce otráveně.
„To budeme muset změnit,“ poznamenal. „Ovšem, jestli budeš chtít.“
„No tak mi to ukážeš na mapě.“
„Nebo jinak,“ pronesl se záhadným úsměvem na rtech, který mě donutil přemýšlet nad tím, jak to myslel. „Nepůjdeš si zatancovat?“ přerušil tok mých myšlenek.
„Jasně,“ strčila jsem si flašku do kabelky, překvapená, že se tam vlezla, a dodala jsem, s pohledem k našim prázdným skleničkám „Ale nejdřív bych si dala ještě něco na pití.“