Elena - 22. kapitola

Anotace: konečné odhalení

Sbírka: Elena

Asi hodinu a půl jsme se projížděli po městě a Lucas mi ukazoval různé zajímavosti. Dokonce jsme se i stavili do několika obchodů s oblečením, ale venku bylo tak krásně, že jsem tam dlouho nevydržela. V jednom malém antikvariátě jsem si koupila francouzský výtisk Pýchy a předsudku. Byla jsem z něj naprosto nadšená a nemohla jsem se dočkat, až se budu most ponořit do těch skvěle vonících zažloutlých stránek. Díky tomu mi ani moc nevadilo, když mi Lucas oznámil, že musí ještě na nějakou schůzku, která by mě rozhodně nebavila. Domluvili jsme se, že se sejdeme o půl jedné na velkém prostranství před katedrálou, a půjdeme na oběd. Asi půl hodiny jsem strávila v jedné internetové kavárně, kde jsem napsala e-mail rodičům a Jindřichovi. Vylíčila jsem mu, jak se mám skvěle a jak je tady krásně a doufala, že přestane mít Lucasovi tolik za zlé, že mě odvezl, když uvidí, že jsem šťastná. Potom jsem se uvelebila na první příhodné lavičce a otevřela novou knížku.
Nějak jsem se ale nemohla soustředit, a tak jsem jen pozorovala lidi kolem a sem tam něco vyfotila Lucasovým foťákem, který si zapomněl u mě v tašce. Byla jsem si ale docela jistá, že ho na té schůzce, nebo kde je, nebude potřebovat. Čas mi docela rychle utekl, a o půl jedné jsem už stepovala na smluveném místě. Za chvíli se objevil, s veselým cinkáním zvonku na kole.
„Tak oběd?“ zeptal se, sotva jsme se krátce políbili.
„Jasně,“ souhlasila jsem hned. Už jsem měla docela hlad.
Nakonec mě zavedl do takové malé restaurace na střeše. Byly tam čtyři stolečky a malé slunečníky, které ale moc stínu nedávaly. Objednala jsem si kuřecí salát a nějakou místní limonádu, kterou mi doporučil Lucas. Když postarší servírka odešla, zeptala jsem se: „Jaká byla schůzka?“
„Jo, v pohodě. A co ty?“
„Taky dobrý, mám tvůj foťák,“ vzpomněla jsem si a podala mu ho.
„Díky.“ Chvíli prohlížel fotky, co jsem udělala, až jsem trochu znervózněla.
„Nevadí, že jsem něco vyblejskla, že ne?“
„Ne, určitě ne, naopak! Tohle je vážně docela dobrý?“
„Fakt?“
„Jo,“ ujišťoval mě a asi chtěl ještě něco říct, ale to už nám donesli jídlo.
„Jo, a co s tím tajemstvím?“ dělala jsem, jako bych si na to náhodou vzpomněla.
„Aha, to tajemství,“ opakoval po mně a trochu se zachmuřil. Cítila jsem, jak se začínám chvět. Teď to přijde.
Jeho prstýnek mi pořád házel prasátka do očí. Zašklebila jsem se.
„Promiň, sundám si ho,“ řekl, když si toho všiml.
„Ne, nedělej to!“ vyděsila jsem se; byl celý na slunci.
„Co, proč?“ Dělal, jako že nechápe.
„No, říkals, že ho nikdy nesundáváš, ne?“ Najednou jsem ztratila odvahu. Rychle jsem si strčila sousto do pusy, abych měla čas se vzpamatovat z toho, že mi právě nabídl, že se nechá spálit na prach, a znovu si vrátila odhodlání mu to říct. Teď hned.
„No jo, ale když ono tě to musí hrozně otravovat.“
„To zas tak nevadí,“ přemlouvala jsem ho. „Vždyť si ho nesmíš sundat!“
„Nesmím?“ zatvářil se překvapeně.
„No jasně, vždyť bys…“ zaváhala jsem trochu. Měla jsem v úmyslu k tomu dospět tak, abych měla situaci pod kontrolou, nejlépe opětovným zmíněním tématu „Twilight a spol“. Rozhodně jsem ale nechtěla, aby mě k tomu donutil tím, že mě naprosto vytočí. „vždyť bys umřel,“ dokončila jsem větu a dala si do pusy kus opečeného chleba, který měl asi být krutónek.
„Cože?“ řekl a já si začínala připadat hloupě. To si myslí, že mi nemůže věřit?
„Ale no tak, Lucasi, už to přede mnou nemusíš schovávát! Vím, co je to tvoje tajemství,“ vyhrkla jsem a razantně položila příbor na stůl.
„Vážně?“ zeptal se nevěřícně. Chvíli bylo ticho; v jeho obličeji bylo vidět strach, nevěřícnost, ale taky probleskují naději a úlevu.
„Jo,“ potvrdila jsem mu to ještě jednou.
„A…“ odmlčel se, aby se mohl napít. „Jak jsi na to přišla?“
„No, z všelijakých náznaků…“ Nechtěla jsem to dál rozpitvávat. Jediné, po čem jsem toužila bylo, aby mi na té prosvětlené střeše s omezeným výhledem na řeku za zády potvrdil to, co mi už několik dnů nedávalo pořádně spát. No, spala jsem dobře, ale víte, co myslím…
„Jakých například?“ Nedal mi nic zadarmo.
„No dobře,“ povzdechla jsem si. „Tak třeba: jak ses tak rychle a neslyšně zjevil pod hodinama, když mě tam ti kluci ohrožovali? A jak jsi je odehnal? Jak jsi mě jen tak vytáhl na střechu a skákal se mnou. Pak jsou tady jen takové maličkosti, jako tvůj výraz, kdykoli se bavíme o tvém věku; ten prsten, který nikdy nesundáváš, skoro nikdy nejíš, musím držet speciální dietu a máš alergii na česnek,“ ta slova jsem pořádně zvýraznila. Pozorně jsem se na něj podívala; zatím to s ním skoro nic nedělalo, ale já jsem si všimla, že jeho maska začíná pomalu roztávat. Chtěl asi něco říct, ale já jsem ho nenchala. „A pak je tu, samozřejmě, ta flaška malinového sirupu,“ Dala jsem si pozor, abych prsty pořádně naznačila uvozovky. „kterou jsi zapomněl v ledničce.“
„Aha,“ začal se pomalu usmívat. „A k čemu tě to dovedlo?“
„Ale no tak, Lucasi.“ Už jsem se opravdu dopalovala. Na schodech se objevila servírka, ale já jsem jí naznačila, že nic nechceme, abychom mohli pokračovat. Nebylo sice moc pravděpodobné, že by nám rozumněla (mluvili jsme česky), ale stejně bych měla nepříjemnej pocit.
„Poslouchám,“ nedal se.
„No tak dobře, ale řekl sis o to!“ připomněla jsem mu. „Jsi upír,“ řekla jsem s neochvějnou jistotou. Když jsem si v duchu přehrávala tento náš rozhovor, který se téměř vždycky odehrával v setmělé restauraci a já měla před sebou talíř houbových ravioli, i když hoby nejím, připravila jsem se na všechny reakce, které jsem si mohla vymyslet, od typického „zapírat, zapírat a když to praskne, pořád zapírat“ až po nabídku k sňatku. Co jsem ale rozhodně nečekala, byl výbuch jeho poněkud hysterického smíchu. Chvíli se smál, ale když se na mě znovu podíval a zjistil, že se tvářím vážně, přestal. Měl zčervenalé tváře.
„Lucasi,“ chtěla jsem něco říct, ale nenapadalo mě, co.
Nevěřícně se na mě díval a pak zavřel oči. Bylo vidět, že se snaží ovládnout; barva z jeho lící pomalu mizela.
„Řekni, že si děláš jen legraci. Prosím,“ vydechl, oči stále zavřené.
„Cože? Ale no tak, už se můžeš klidně přiznat,“ přemlouvala jsem ho. „Vždyť já to chápu! Jsem v pohodě, nebojím se…“ Trochu jsem panikařila. Proč se mi neche odhalit? Vždyť už jsem na to přišla!
„Já nejsem žádná mytická přišera,“ snažil se nezvedat hlas.
„Jakto? Vždyť máš alergii na česnek, speciální dietu, hroznou sílu, chodíš jako duch a v ledničce schováváš flašku s krví!“ Věděla jsem naprosto přesně, o co se tady snaží. Nehodlala jsem mu ale dovolit, aby mě takhle odbyl.
„Jo, to jsi už jednou řekla a naprosto zcestně interpretovala,“ odtušil. Já jsem si zatím nenápadně sundala prstýnek; chtěla jsem ho nechat podstoupit tu nejtěžší zkoušku.
„Jejda,“ vyjekla jsem rádoby překvapeně a hodila ho nenápadně směrem k němu. Jakmile se sehnul, bleskově jsem se zmocnila jeho steakového nože. Ani jsem moc nepřemýšlela nad tím, co dělám, a tak mě docela překvapilo, jak moc byl ostrý. Krev z ruky mi začala prýštit okamžitě; samozřejmě jsem se neřízla do zápěstí, zas tak sebevražedné sklony jsem neměla. V tu chvíli mi stačilo, že jsem měla v přítomnosti upíra celou ruku od krve. S bušícím srdcem jsem čekala na jeho reakci.
„Tady je,“ se spokojeným výrazem se zvedl zpod stolu a natáhl ruku, aby mi ho podal. Tu chvíli, kdy spatřil krev a nůž, který jsem opatrně odložila na svůj ubrousek, abych nezakrvácela bílý ubrus (přece jen vím, jak se krev špatně pere), jsem dokázala naprosto přesně identifikovat. Můj prstýnek mu znova vypadl z ruky a pár vteřin na mě jen tak zíral. Pak popadl ubrousek a rychle jím stlačil moji ránu. Nebyla hluboká, bylo to vlastně jen vlásečnicové krvácení, takže brzy přestalo.
„Jsi normální? Co to jako mělo znamenat?“ vyjel na mě Lucas ihned, jak bylo jasné, že mu tam nevykrvácím.
„Chtěla jsem jen něco zkusit,“ odvětila jsem s nervózním úsměvem.
„Co? Jestli dostanu infarkt? Nebo to byla další část tvého skvělého plánu, který by ale fungoval jen za předpokladu, že bych byl upír?“
Dívala jsem se na něj zmateně, naprosto jsem nechápala, co se mi tady snaží sdělit. Pak, jako když se pomalu, velmi pomalu noříte do studené vody, mě opanoval nepříjemný pocit. Něco bylo špatně. Začalo mi to docházet, ale jedna moje část se tomu poznání pořád úporně bránila, téměř jsem cítila, jak se neurony a synapse snaží nepříjmat elektrické signály přenášené vylitím mediátorů do spojů mezi nimi, a v žádném případě je nezpracovávat…
„Takže to…“ nemohla jsem to ani doříct, jak jsem byla otřesená.
Stále na mě nevěřícně zíral, tak trochu jako na nějaký exemplář zvláštního, ale ne příliš hezkého hmyzu.
„Ty sis vážně myslela, že… Chci říct, věděl jsem, že máš tyhle věci ráda, ale že ti to vleze na mozek, to jsem fakt netušil.“
„Jak to myslíš, vleze na mozek?“ zeptala jsem se naprosto iracionálně, protože i já jsem si už uvědomila, že mi to opravdu na mozek vlezlo.
„Vyfantazírovala sis, že jsem upír!“ skoro vykřikl Lucas. Bylo vidět, že se jen stěží ovládá. „Tobě to nepříjde divný?“
Měla jsem v hlavě naprosto vygumováno, nebyla jsem ani trošku schopná mu odpovědět. Takže to není pravda. Celé jsem si to vážně vymyslela. Jsem blázen? Jsem blázen.
„Bylo to na základě pozorování,“ řekla jsem tiše. Na moment jsem pevně zavřela víčka, ale nepovedlo se mi to dřív, než mi na tvář vyklouzla první slza.
„Pozorování… Na, prosím tě,“ zopakoval po mně a, když viděl, jak brečím, podal mi ubrousek.
„Vysvětlíš mi to teda? Třeba tu speciální dietu, že nikdy nesundáváš ten prstýnek a tak,“ dožadovala jsem se, jako bych si masochisticky přála protahovat vlastní utrpení.
„To, že nesundávám prstýnek znamená, že ho nesundávám,“ odtušil suše. „A to s tou dietou… Mám prostě hodně těžkou cukrovku zkombinovanou ještě s jednou nemocí, tak se musím hlídat. A taky mám alergii na česnek. Začnu rudnout, opuchat a někdy se i dusím. Chceš vědět ještě něco?“ zeptal se poněkud ironicky.
Jen jsem zakroutila hlavou. Bylo mi jasné, že i všechny ostatní „indicie“ budou mít stejně nevinné všední vysvětlení, jako tato. A to velké tajemství jsem už ani vědět nechtěla. Jediné, po čem jsem toužila, bylo vypadnout odtud. Asi tři minuty jsem věnovala tomu, abych se uklidnila alespoň tak, abych byla schopná odejít z restaurace jinak, než jako štkající troska. Potom Lucas zaplatil nedojezený oběd a rychle jsme se vytratili. Do penzionu jsme jeli v naprosté tichosti. Nemohla jsem se ovládat celou cestu; čím víc jsem brečela, tím méně jsem viděla na cestu, a nakonec to dopadlo tak, že jsem pár metrů před odbočkou k penzionu vrazila do Pierra.
„Co se děje?“ ptal se překvapeně. „A kde máš Lucase?“
Otočila jsem se uviděla, že jsem byla asi rychlejší, a on mě nechal ujet. Příliv slz mě znovu ochromil a tak jsem využila zbytky viditelnosti, které mi ještě zbyly, abych doběhla do pokoje a tragicky sebou plácla na postel, kde jsem mohla dát plný průchod svému zoufalství.
Nemohla jsem to pochopit. Vždyť to bylo jasné! Naprosto, jako facka. Většina lidí by na to nepřišla, ale já ano, poskládala jsem si všechny ty malé náznaky do obrazu, který naprosto dával smysl. Ale pak někdo uhodil do stolu a puzzle se rozutíkaly kolem. Vše, co jsem si do té doby myslela, se najednou stalo fantasmaforií chorého mozku, škvařícího se na slunci přinejmenším tak neodbytném, jako v té proklaté restauraci. A nejhorší ze všeho na tom samozřejmě bylo to, že jsem se s tímhle bludem vytasila před Lucasem, který si teď o mě určitě myslí, že jsem blázen. Ne, on to ví, pomyslela jsem si a propukla v ještě zoufalejší pláč. Brečela jsem dokonce nahlas, a to tak, že jsem přeslechla první Lucasovo zaklepání.
„El, to jsem já. Můžu dál?“ ozvalo se zpoza dveří zdvořile, starostlivě a odměřeně.
„Není tu zámek, nic ti v tom nezabrání,“ odpověděla jsem podivně skřehotavým hlasem.
„To vím, ale nechtěl bych…“ začal, ale já jsem ho přerušila. Dospěla jsem k rozhodnutí a čím dřív mu to oznámím, tím lépe.
„Pojď!“
Dveře se pomalu otevřely a Lucas vešel, tváříce se jako rodič, který jde zkontrolovat své zlobivé uražené dítě, které má přesto rád. Posadila jsem se na posteli a doufala, že nevypadám jako mýval (řasenka nebyla voděodolná). Utřela jsem si tváře a rychle se sehla do tašky pro kapesník. Lucas tam jen tak stál, díval se na mě, jak smrkám – což vážně nesnáším – a mlčel. Zatímco jsem pečlivě zapínala zip na tašce a potom ji dávala zpátky pod postel, přemýšlela jsem o tom, jestli a kdy promluví.
„Tos sem přišel stát?“ vypadlo ze mě. Se smutkem v hlase to neznělo tolik podrážděně, jak jsem to myslela.
„Ne,“ odpověděl hned, jako by na tu otázku čekal. „Jen nevím, co mám říct.“
Rozhodla jsem se zachovat zdání klidu, síly a ovládání přesto, že jsem cítila škubání v opuchlých očích a sem tam jsem musela kousnout do tváře, abych se znovu nerozbrečela.
„Nemusíš mluvit, stačí, když mi najdeš nějaké levné letadlo, které brzy odlétá do Prahy,“ řekla jsem, s pohledem odvráceným k oknu. Nemusela jsem se na něj dívat, to zalapání po dechu bylo dost hlasité.
„Cože?“ Tahle otázka mi bolestně připomněla jeho překvapení asi o hodinu dřív.
„Slyšels,“ odušila jsem.
„Jak to myslíš? Jako že odjedeš?“ Jeho hlas se dožadoval mé pozornosti. Pomalu jsem vydechla, izolovala všechny příliš emocionální osobnosti a podívala jsem na něj.
„Ano. Myslela jsem to tak, že odjedu,“ potvrdila jsem. Nechápala jsem to opakování slova „odjedu“. Zřejmě budu masochistka.
„Ale proč?“
„Cože?“ Tentokrát jsem byla nepříjemně překvapená já. To mi to musí ztěžovat? Copak nevidí, že odjezd, pomyslela jsem si to slovo se zvráceným potěšením, je jediná možnost?
„Vždyť to není vůbec nutné,“ odporoval mi a taky si sedl na matraci.
„Já si myslím, že je.“ Tentokrát jsem se postavila já. Nechtěla jsem, aby mi to jeho blízkost zhoršovala. Musela jsem to udělat, tak ať je to co nejjednodušší.
„Proč?“ položil mi jednoduchou otázku, na kterou jsem ale odmítala odpovědět. Jestli to vážně nechápe, nebude mu to jasnější ani když mu znovu zopakuju celý náš předchozí rozhovor, a jestli se mě snaží ponížit… tím spíš budu mlčet.
„Zajdu dolů zeptat se Pierra, jestli můžu použít jeho notebook.“
„Ne, počkej, vždyť já tu mám svůj,“ zastavil mě. Oddechla jsem si. Ještě chvíli jsem postála u dveří s rukou na klice, ale když ho opravdu vytáhl a zapnul internetový prohlížeč, sedla jsem si vedle něho. Nad adresovým řádkem zaváhal.
„Jsi si jistá? Vždyť není důvod-“
„Lucasi,“ řekla jsem důrazně. „Já si to nerozmyslím. Nenuť mě, abych do toho tahala ještě i Pierra.“
„Dobře, ale...“ snažil se ještě nějak odporovat.
„Piš,“ přikázala jsem mu.
Po chvíli hledání mi našel let s nějakou nízkorozpočtovou aerolinkou. Někde jsem četla, kolikrát je pád letadla zaviněný jeho závadou pravděpodobnější u právě těchto společností, než u těch větších a renomovanějších, ale v té chvíli mi to bylo jedno. Nevadilo by mi ani, kdyby u letadla byla poznámka „Za letu má tendenci měnit se v hořící rakev“. Prostě jsem potřebovala vypadnout.
„Tak a je to,“ oznámil mi po pár minutách a několika prosebných z jeho a nesmlouvavých pohledů z mé strany. „Letí ti to za hodinu a půl.“
„Skvěle,“ pokusila jsem se o úsměv a mířila do koupelny. „Odvezeš mě, prosím, na letiště?“
„Ne.“
Překvapeně jsem se otočila. „No… Dobře, zjistím si autobus,“ řekla jsem ledově. Ten tón jsem si možná mohla odpustit vzhledem k tomu, z čeho jsem ho obvinila. Taky nesouhlasil s tím, abych odjížděla a rozhodně to nebyla jeho povinnost, mě tam vozit, ale přesto jsem s tím tak nějak počítala.
„Počkej,“ zarazil mě těsně před tím, než jsem za sebou dovřela dveře. Znovu jsem se na něj podívala. Seděl pořád na tom stejném místě, notebook odložený bokem, ruce založené na hrudi. Věnovala jsem milisekundu otázce, jestli si je vědom toho, že v téhle pozici nejlépe vyniknou jeho krásné svaly na předloktí. „Samozřejmě, že tě tam dovezu, jen chci, abys věděla, že s tím naprosto nesouhlasím a myslím si, znovu opakuji, že je to nesmyslné a zbytečné. Ale je to tvoje rozhodnutí a bohužel do toho nemám moc co mluvit.“
„Děkuju.“ To bylo to jediné, co jsem vymyslela. Věnovala jsem mu ještě jeden rychlý pohled a pak konečně dovřela dveře a mohla se přestat přetvařovat. Nebrečela jsem, na to jsem už byla moc smířená s tím, že tenhle úžasnej kluk si o mě myslí, že jsem naprostej blázen, a vrátím domů z očekáváné skvělé dovolené jako spráskanej pes. Navíc, napadlo mě najednou, si budu muset vymyslet nějakou přijatelnou výmluvu pro rodiče. Něco, normálního, aby mi nedalo domácí vězení, ale ani nepodali na Lucase žalobu. Měla jsem strach, že by toho taťka byl schopen. Trochu jsem se upravila – vážně jsem vypadala jako mýval – a asi za dvacet minut jsem byla fyzicky a psychicky alespoň trochu připravená vyjít ven.

Znamenalo to, že se mnou souhlasí. Byla jsem ráda, ale jedna moje malá část byla zklamaná, že mě nepřemlouval déle.