Roman I

Anotace: Podivný Roman a jeho dobrodružství. Dopředu to promyšlené nemám, čert ví co z toho vznikne. Původně to mělo být o znásilnění.

Sbírka: Roman

„Hnusák! Obluda! Prase!“, znělo chodbou, když po ní Roman se sklopenou hlavou sunul své sádlovité tělo. Děti na něj ukazovaly prstem a pokřikovaly, jiné zase posměšně napodobovaly jeho tučňáčí chůzi, zatímco on sváděl marný boj s přívalem slz, které se mu koulely po jeho kulatých tvářích směrem k bradě, kde padaly na košili. Sunul se chodbou jako nemotorné plačící slůně. Na posměšky, urážky a týrání byl zvyklý, škola pro něj byla peklo, ale dnešní den byl jeden z nejhorších. A Roman přitom nechtěl nic jiného než klid a samotu, pryč od toho všeho.
Zbývala ještě jedna vyučovací hodina, pětačtyřicet minut které ho dělí od konce každodenního utrpení, pětačtyřicet minut za které konečně může jít domů a zamknout se ve svém pokoji. Pnul se k té myšlence tak silně, že přestal plakat, ale také si nevšiml hrozícího nebezpečí v podobě z rohu se vynořivších kluků z posledního ročníku. Ti si na Romana zasedli už od malička, každý den mu něco udělali. Dnes se jim mohl vyhnout…
„Tak co pašíku? Co jsi měl na sváču? Krávu?“ vmetl mu do tváře nejvyšší kluk s napomádovanými vlasy a silně mu stiskl rameno. Roman se bolestně prohnul a vysloužil si tím další salvy smíchu.
„Doma mu prý dávaj žrádlo do velkýho koryta!“ křičel pobaveně menší kluk vedle, „Jako praseti!“
Vysoký napomádovaný kluk se přitáhnul k Romanovi, obličej k obličeji a řekl mu do tváře tiše, ale výhružně: „ Je to pravda?“ Z pusy mu byl cítit zápach z cigaret.
Roman nic neříkal, neodpovídal. Věděl že by všechno zhoršil, do podobných situací se dostával obden a už dávno se poučil, že vzdor je naprosto zbytečný. Třeba ho budou jen urážet a nezbijí. A tak stál a pokorně se dívajíc do země. Sám ve své ubohosti, úplně sám v plné chodbě. Dnešek však neměl dopadnout takhle.
„Co nic neříkáš ty tlustej hajzle?!“ zakřičel znechuceně vysoký kluk a silně do Romana šťouchnul. Ten na to nebyl připraven a jeho obrovité tělo se skácelo k zemi. Kolem se rozkutálely bonbóny, které měl v kapse a on hlasitě zavzlykal. Děti se smály a škodolibě je rozšlapávaly. „Nechrochtej ty prase!“ křičely.
Vysoký kluk se zašklebil. „Nebul pro svoje bonbónky pašíku, já ti něco dám.“
Zašátral v batohu a vytáhl z něj housku, pravděpodobně ke svačině, rozevřel ji a hlasitě do ní plivnul. Každý komu housku nabízel to po něm ochotně zopakoval. Poté se pokleknul, chytil Romana za vlasy, aby mu mohl zvednout obličej. Roman se bránil, cukal hlavou, ale bolest mu nedovolila vyhnout se. Vysoký mu ji plácl přímo doprostřed obličeje.
„Tak žer ty prase! Chro chro!“ řval a jezdil mu z houskou po obličeji, který byl za krátkou chvíli celý od směsi slin, másla a kousků salámu. „Chro chro chro! Burácela se smíchem celá chodba.
Roman plakal, slzy mu stékaly po špinavém obličeji a rozplácávaly se o podlahu. Dnešek byl hrozný!
Vysokého už přestala houska bavit a postavil se. „Válíš se tu jako prase! Protože jsi prase!“
Znechuceně na Romana plivl. To se okolo stojícím zřejmě zalíbilo, protože se na Romana snesl déšť slin ze všech stran. Jedna velká mu stékala po krku. Plakal a uvnitř hlavy křičel ať už to skončí ať se propadne někam pod zem. Dnešek byl hrozný.

Najednou byli všichni pryč a Roman byl sám. Nevstával, zůstával obličejem na podlaze a plakal. Vypadal jako velké plačící batole.
„Co se tady válíš Konvičko?!“ ozval se nad ním přísný hlas.
Roman zvedl pohled a spatřil fyzikáře.
„Mazej do třídy, už je dávno po zvonění! A ukliď ten nepořádek tady! Rychle, to ti povídám, jinak si mě nepřej!“ burácel fyzikář.
Roman se těžce postavil a otřel si rukávem tvář.
„Na co čekáš? Posbírej si to tady a mazej do třídy!“ zaburácel znovu fyzikář a energickým krokem odešel směrem ke své třídě. Roman si kleknul a začal se vzlyky sbírat rozšlapané bonbóny. Učitelé ho také neměli v lásce, ve škole nijak nevynikal a působil vlastně celkem nepříjemně, i když nechtěně. Roman nebyl nepříjemný, ale léta týrání, urážek, posměšků a život bez lásky mu na obličeji vytvořily jakýsi nepřítomný výraz. Neuměl se smát.
Po sesbírání zbytků bonbónů se postavil, dal si pořádně batoh na záda a vydal se k třídě kde má poslední hodinu. Poslední hodina! Konečně! Už jen chvíle a může odejít z toho pekla domů a zamknout se ve svém pokoji, ve svém hradě. Měli výtvarnou výchovu, ve které seděl jako vždy sám a snažil se nakreslit obrázek na téma, jež učitelka zadala. Ostatní děti se smály, navzájem si ukazovaly svá díla a vůbec panovala veselá nálada. Roman byl ale tiše ve svém koutě sám, bez reálných přátel, bez nikoho. Aspoň že při hodinách mu nikdo nemůže nic udělat, proto je měl raději než přestávky, na rozdíl od jiných dětí.



-----



Zavřel dveře a tiše otočil klíčem v zámku. Byl doma. Byl ve svém pokoji, ve svém hradu, pryč od okolního světa a všeho zlého. Natáhnul se na postel a nechal myšlenky plynout. Měl velmi dobrou představivost a jeho nejoblíbenější činností bylo právě toto snění aniž by spal. Teď ale nechtěl snít, jen ležel, díval se do stropu a myšlenky ho neustále táhly zpět do školy, k tomu co se stalo. Byl ponížen nesčetněkrát, před celou školou i jinde, ale dnes to patřilo k tomu nejhoršímu. Styděl se. A nenáviděl se. Nenáviděl se za to, jaký je, tlustý, hloupý, divný a srab. Neuměl by se nikdy nikomu postavit, jen tiše, či se vzlyky přijímat rány. Byl ubohý a navíc na všechno sám. Bez kamarádů, bez nikoho s kým by mohl mluvit. Táta jím byl znechucený a dával mu to patřičně najevo, že je omyl, co to zplodil, po návratu z hospody mu to dával najevo i pěstmi, zatímco máma, ta příliš rozumu nepobrala, její projev lásky byl ládovat všechny okolo jídlem. I ten opičák se mu směje. Kouká na něj ze stropu a cení na něj své špičaté zuby. Když Roman mrknul, byl opičák pryč, místo toho se mu na stropě odehrávala obrovská bitva, dvě strany po sobě metaly kopí letící v širokých obloucích nebem a navzájem se sekaly meči, byl to masakr. I tento výjev však nevydržel dlouho, začal se transformovat do surrealistického portrétu starého muže. Roman to z postele pozoroval a nijak jej to neudivovalo, měl spoustu naprosto zbytečných darů a jeden z nich spočíval v tom, že když soustředil pohled na jedno místo, začal v místě dopadu jeho zraku vidět obrazy, výjevy, většinou roztodivné obličeje.
Ozvalo se zaklepání, starý muž zmizel. Roman se těžkopádně posadil a spustil nohy na zem. Pravděpodobně máma s obědem, myslel si když šel otevřít. Byla tam. Už trochu opilá, silně nalíčená a v rukou ověšených náramky z rozličných kovů držela talíř.
„Kuře, to máš rád Románku“, řekla pisklavým hlasem a pokusila se o přiopilý úsměv. Její pohled byl při tom nepřítomný, dívala se jakoby skrz Romana. Ten beze slov převzal talíř a odnesl jej ke stolu. „Dobrou chuť“, ozval se ode dveří pisklavý hlas a zavřel dveře. Roman ,opět beze slova, přešel ke dveřím a neslyšně otočil klíčem v zámku.

Jedl. Rytmicky žvýkal jedno sousto za druhým, až postupně v jeho útrobách zmizela celá čtvrtka kuřete i všechny kousky nakrájených brambor. Na zdi při tom sledoval tucet malých smějících se obličejů. Koukaly na něj a chichotaly se mu, protivné obličeje. Začaly pomalu rotovat. Točily se dokola, rychlost se zvyšovala, až se z nich začal tvořit ucelený kruh. Pořád ale když se soustředil, dokázal rozeznat jednotlivé obličeje, jak se mu pořád smějí. Opřel se o opěradlo židle a odsunul od sebe talíř, dojedl. Pak si to rozmyslel, vzal talíř do ruky, postavil se a šel ho odnést do kuchyně. Vrátil se s dortíkem s notnou porcí šlehačky. Taková jeho máma byla, jen jídlo a popíjení. V podstatě by se dalo říci, že měl hodnou matku, nikdy na něj nebyla ošklivá, nikdy ho neuhodila, ale k čemu to, když neposlouchala, vůbec nevěděla co se s Romanem děje. Nikdo to nevěděl, jen on sám. Tak moc toužil po někom, komu by se mohl svěřit, komu by se vypovídal z toho, co jej tíží. Nikdo takový nebyl, na všechno byl sám.

Když dojedl dortík, znovu se natáhnul na postel. A začal snít. Rád snil, ve svých představách mohl být kdokoli, mohl být mocný, silný, nepřekonatelný a hlavně žít bez okolního světa, jež mu uštědřoval jen a jen potupu. Měl velmi dobře rozvinutou fantasii, ve své hlavě cokoli co si představil viděl jako film.