Ohniví andělé - Kapitola 9 - Zlomená

Anotace: „Tohle mi neodpustíš,“ ozvalo se její zašeptání, když se bezmocně svalil zpátky do křesla. Otevřel pusu, aby něco řekl, ale zavrtěla hlavou. „Neodpustíš. Nemůžeš. Jak taky, když si to neodpustím já sama.“ A tak zůstal sedět a jen se díval jak brečí.

Sbírka: Ohniví andělé

Do zad ji tlačila nerovná struktura zdi. Cítila, jak rozdírá jemnou látku její košile a zvolna ji vyhrnuje z kalhot. Zepředu tomu napomáhaly Cedrikovy ruce. Objímala ho rukama i nohama. Jejich rty se k sobě vracely, jako magnety a jazyky se proplétaly v zoufalé snaze splynout.

Bylo to šest týdnů od jejich seznámení a od té doby spolu strávili většinu volného času. Flame se točila hlava touhou. Na tento večer čekali příliš dlouho. Když se vraceli domů, pozval ji k sobě. Věděla, co chce. Vypadal nervózně a napjatě. Jenže ona to chtěla snad ještě víc. S každým polibkem, který jí do dnešního dne dal, jen stupňoval její očekávání. A tohle šílenství dávalo naději, že její očekávání bude nadmíru naplněno.

Uvolnila sevření kolem jeho boků, aby se mohla postavit. Vdechl jí do úst protesty a přidržel jí stehna, kde byly. Zoufale se prohnula. Chtěla vytvořit prostor pro uvolnění a svlečení jeho trika. Chtivě zápasila s látkou a trhnutím ji uvolnila ze sevření opasku. Zasunula dlaně a pohladila kůži pod ním.

Pustil ji na zem. Ve zlomku vteřiny si přetáhl triko přes hlavu a škubnutím rozhalil její košili. To už si rozepínala kalhoty a zkopávala boty z chodidel. Cedrik proti ní dělal totéž. Netrvalo ani půl minuty a byli k sobě opět přitisknutí. Jejich těla už dělilo pouze spodní prádlo. Znovu ji nadzvedl a přešel s ní k posteli. Padl na ni zády a Flame tak přistála na jeho hrudi. Neodpoutala se ani na milimetr.

Mezi stehny cítila jeho ztuhlé přirození. Neodolala tomu nutkání a táhle se o něj otřela. Cedrikovi se z úst vydralo hluboké zasténání. Jeho ruce ji chytly za boky a přitlačily zpět v klouzavém pohybu. Reagovala instinktivně, aby oba dosáhli co největší rozkoše. Pohladil ji po stehnech a nahoru k zapínání podprsenky. Nechala ho bojovat s háčky a prohloubila jejich polibek. Znova pohnula boky.

„Dost, nebo zešílím,“ sténal Cedrik. Hlas mu nepřirozeně zhrubl. „Jak se to…,“ škubl vztekle se zapínáním, až ji guma střelila do zad.

„Auva, bídáku,“ plácla ho Flame po rameni a napřímila se nad jeho tělem. Zkroutila paže dozadu, aby se sama svlékla. Cedrikovy dlaně se okamžitě přesunuly na její břicho a nedočkavě propátrávaly pokožku směrem k vrcholkům jejích ňader. Jakmile byla takhle překážka pryč, převalil ji pod sebe mezi polštáře a všemi dostupnými prostředky si vychutnával nově odkryté území. Flame se pod ním kroutila a sténala, ale nedovolil jí, se ani hnout. Když konečně upřel zrak do jejích očí, jeho pohled byl téměř nábožný.

„Jsi nádherná,“ šeptal.

„A já musím říct, že ty rozhodně stojíš za hřích.“ Zatím co její oči neuhnuly před jeho pohledem, její ruka se velmi zvolna posunovala mezi jejich těly směrem dolů. Rozšířily se mu zorničky a svaly na břiše se mu očekáváním stáhly a ztuhly. S úsměvem uhnula stranou a pohladila jeho stehno, kam až dosáhla. Z úst se mu vydralo zavrčení a znovu se sklonil k polibku.

Když je o něco později zbavil posledních kousků prádla a přiblížil se k jejímu středu, dostavil se strach. Ztuhla pod jeho tělem a zoufale stiskla víčka.

„Flame, zlato?“ Cedrik se odtáhl a jemně ji pohladil na spánku. „Stalo se něco? Ublížil jsem ti?“

„Ne, to je že…“ Flame se trhavě nadechla a násilím otevřela oči. „To jen, že je to poprvé.“

Zadržel dech a zkameněl uprostřed pohybu. „Ty jsi ještě…? Opravdu?“ zasípal po chvíli.
Jen zakroutila hlavou. Z koutku oka se jí uvolnila slza. „A jsi si jistá?“

Když přikývla, jeho obličej se rozjasnil tím nejkrásnějším úsměvem. Zlehka se sklonil a velmi jemně ji políbil. Víc se nepřibližoval, ani se jí nedotýkal jinak, než rty. Pomalu se pod ním uvolňovala, jak se vracelo její roztoužení. Přesunul svou pozornost na krk a dlouze laskal jeho linii po obou stranách. Prohnula záda a nabídla mu svá ňadra. Přijal to pozvání a několik nekonečných minut zkoumal jejich tvar a chuť. Pokračoval ve své pouti po její pokožce směrem k místu, které po něm nejvíce toužilo.

Ruce se jí sevřely kolem jeho ramen a sykavě popadala dech, když tam dorazil. Neměla valnou představu, co dělá, ale výsledek ji obíral o kyslík i sebeovládání. Pokojem se ozývaly její stále hlasitější steny a tělo se jí škubavě prohýbalo v touze po dosažení… něčeho víc. Někdy uprostřed šílenství, které ji ovládlo, se přesunul zpět k jejím ústům. Z jeho rtů chutnala svou vlastní vůni a nezkušeně vycházela vstříc tomu, co se opatrně dobývalo do jejího lůna.

Očekávala bolest. Přišla pouze slast. V omámení cítila, jak do ní celý pronikl a zastavil se, aby jí dal čas si zvyknout. Jenže ona neměla v úmyslu na cokoli čekat. Znovu se pod ním prohnula. Prsy probíhala po linii jeho zad a přitahovala ho blíže k sobě.
Konečně se začal pohybovat a oba vynášet do stratosféry uspokojení.

Mohlo to trvat okamžik i hodiny. Synchronně oddychovali, jejich pot se promíchal do souvislé vrstvy pokrývající jejich těla. Lehl si vedle ní a přitáhl si ji k boku. Položila si ucho na jeho hrudník a naslouchala, jak tlukot jeho srdce zpomaluje a zklidňuje se – spolu s jejím.

Mlčeli. Ve vlasech cítila jeho prsty, jak ji lehce hladí. Namotával si je kolem ukazováčku a jemně tahal. Usmála se pro sebe a ponořila se do snů. Neznatelně se zachvěla při závanu vzduchu a ošila se. Přetáhl přes oba zmuchlanou přikrývku. Za nedlouho spokojeně usnul s ní.

Ráno je zastihlo zaklesnuté v objetí. Flame se k Cedrikovi tiskla zády a on ji pevně objímal kolem pasu. Obličej měl zcela zakrytý jejími vlasy, na polovině z nich ležel. Což zjistila ve chvíli, kdy zkoušela pohnout hlavou. Zamumlal nesrozumitelně ze spaní a přitáhl si ji ještě blíže k sobě. Znova se nesnažila uvolnit. Místo toho zavřela oči a pod víčky si přehrávala vše, co se událo v posledních týdnech… na první rande.

- - -
„Už jsem si myslel, že nepřijdeš.“ konstatoval Cedrik.
Flame koukla na hodinky a pozvedla obočí. „Je deset hodin a pět minut. To není špatné skóre. Jsem žena. Mám právo, nechat muže chvíli čekat.“ Usmála se.

Rick se zasmál taky. Nemohla vědět, že tady čeká už skoro hodinu. V kanceláři ani doma neměl stání. Todd ho nakonec poslal domů, aby zachránil zbytky svého prošlapaného koberce. Pokoušeli se získat ještě nějaké informace, ale bylo prakticky nemožné zjistit cokoli o rodině muže, kterému kriminální podsvětí svého času přezdívalo Ďáblův mstitel. Stal se legendou a to všechno stihl dřív, než v pětatřiceti odešel do předčasného důchodu, aby se mohl starat o dvě děti svého bratra.

Galantně pomohl Flame se posadit a sám usedl naproti. Byl to příjemný podnik. Hrála tady živá hudba a boxy byly uspořádány tak, aby vyhovovaly představám zákazníků o soukromí. Uprostřed podniku byl celkem velký parket a u něj bylo napojeno několik dlouhých stolů pro větší skupinky lidí. Překvapeně zjistil, že Flame je tady pravidelným hostem, protože když přišel číšník, objednala si pouhým pokývnutím.

Sám to tady objevil před třemi měsíci a strávil tady už několik večerů. Přesto mohl přísahat, že ji tady ještě neviděl.

„Hej, Flame. Jak rád tě vidím, lásko. Už dlouho ses tu neukázala. Doufám, že nám věnuješ alespoň pár nadechnutí. Chybělas' nám. Máš tu sebou i Storm?“

Rick měl sto chutí tomu floutkovi jednu natáhnout pěstí. Přihasil si to k jejich stolu a přivítal Flame ne zrovna bratrským polibkem. Jeho přítomnost naprosto ignoroval.

„Kroť svůj temperament Frede. Mám tady společnost a Storm to není, jak sám vidíš. Ta je mimo město. A – ne. Dýchat pro vás dneska nebudu. Brnkni mi zítra a domluvíme se. Jo a Frede - taky tě ráda vidím.“ Odchod toho chlapa se shovívavým úsměvem. Pak se s omluvou otočila zpět k Rickovi.

„Je mi líto. Dlouho jsem tu nebyla a trochu jsem své přátele zanedbala. Občas jsme tu se sestrou vystupovaly. Ale to už je dávno.“

„Jako by ti nebylo teprve dvacet, ale alespoň dvakrát tolik.“ V tu chvíli měl chuť se plácnout přes pusu. Na zlomek vteřiny zadoufal, že si toho přeřeknutí nevšimla. Flame však okamžitě vyletělo obočí nahoru a to bylo znamení všech zmařených nadějí.

„Neřekla jsem kolik mi je. Vlastně jsem kromě křestního jména na sebe neprozradila skoro nic. Takže,“ složila před sebe ruce a propletla prsty, „kolik toho o mě ještě víte, pane Stone?“

„Okamžik pravdy? Něco už o tobě vím. Ne dost. Ani v nejmenším ne dost. Znám tvé jméno, tvůj věk. Ale … jsem vinen.“ zvedl ruce nad hlavu, že se vzdává. „Všiml jsem si tě už dřív. Snažil jsem se zjistit si o tobě pár informací, ale tohle je vlastně všechno.“
Flame ho bedlivě pozorovala. Byla si jistá, že před ní ještě něco tají.

„Vlastně ještě něco.“ Pokračoval Rick a naklonil se k ní blíže. „Máš ty nejnádhernější oči a nejsladší úsměv, co znám. Tvoje rty mě svádí k polibku už od prvního okamžiku, kdy jsem je spatřil. Moc rád bych věděl, jak chutnají… Už se na to těším.“

Flame zalapala po dechu. V Cedrikových očích četla vzrušující sliby plné pokušení. Nebylo to poprvé, co jí dělal někdo takové návrhy. V náznacích, decentně i vulgárně. Po každém vystoupení v klubu se našel někdo, kdo měl pocit, že když zpívá a tančí s takovým temperamentem a vášní, tak nebude těžké ji dostat do postele.

Tohle však bylo jiné. Tohle totiž nebyl milostný návrh. Toto bylo jen prosté sdělení faktu. A jí se navíc hlavou honily podobné myšlenky. Dovedla si to představit víc než živě. Téměř cítila jeho dotek.

Cedrik Stone byl opravdu hezký kus chlapa. Storm by řekla, že stojí za hřích. Se svými vysokými podpatky měla oči téměř ve stejné rovině jako on. To znamenalo, že měřil přibližně metr sedmdesát a něco. Souměrná postava, pravděpodobně ani gram tuku navíc, ale ne hubený. Černé vlasy, jemný obličej, plné rty, šedé oči.

Napadlo ji, že kdyby za ní po některém vystoupení přišel on, tak by se tolik nebránila. Pravděpodobně by byla už mnohem zkušenější, než ve skutečnosti je. Storm si sice svoje panenství chránila pro svého vyvoleného, ale na rozdíl od Flame si nic jiného neupírala. Vždycky jen pohodila hlavou a prohlásila, že chce být připravená, až přijde On. Pan Pravý. Už od malinka se jí o něm zdálo.

Jednou ho Flame popsala do nejmenších detailů. Trochu jí to záviděla. V jejích snech nebyla žádná tvář, jméno, cokoli. Byl to jenom pocit, že není sama. Pocit bezpečí a klidu. Rozhodla se to pro změnu risknout a vše vsadit na jednu kartu. Zlehka si navlhčila rty jazykem a zastřeným hlasem hodila svému společníkovi rukavici.

„A nač čekat? Proč to nezjistíš?“

Rickovi se po tomhle prohlášení rozšířily zorničky a prudce vdechl. Proklínal stůl mezi nimi. Proklínal osazenstvo podniku, které ho nutilo k trpělivosti. V osmadvaceti by člověk řekl, že by ho taková poznámka neměla vyvádět z míry. Určitě ne takhle. Jenže už o ní snil příliš dlouho. Měl za sebou příliš studených sprch na to, aby to jen tak přešel. Pomalu vstal a nabídl jí ruku.

„Tančíš?“

„Neodmítám výzvy,“ přijala Flame.

„Ani já.“ Dokončil Cedrik dvojsmyslně.
- - -

„Čemu se usmíváš?“ ozval se šepot u jejího ucha. Flame se v posteli rozkošnicky protáhla.

„Vzpomínala jsem na naše první rande,“ odtušila. Zasmál se a přitáhl si ji blíže.

„Pak jsem rád, že se při té vzpomínce směješ. Osobně mi tenkrát moc do smíchu nebylo. Šílel jsem už od rána, a pak to tvoje zpoždění – bál jsem se, že nedojdeš vůbec.“

„Šestkrát jsem se převlékala. To nějakou tu chvilku zabere,“ vyplázla na něj jazyk a schovala obličej pod polštářem.

„Tak šestkrát?“ škádlil ji a snažil se ukrást svůj polštář zpět. Nakonec ho po něm hodila sama.

„Jo, šestkrát. A ty mi nevěš bulíky na nos. Sebevědomí z tebe sálalo do dálky. A ten tanec…“ zčervenala, vytrhla mu polštář z rukou a znova ho připlácla na svůj obličej. Cedrik zvažoval další souboj, ale ponechal jí ten pocit vítězství. Místo toho zalovil rukama pod peřinou a nevinně se zeptal, co si dá k snídani.

O hodinu později si zpívala s rádiem a tančila kolem kuchyňské linky. Někde v jejích útrobách ulovila dostatek surovin na lívance se sirupem. Vůně kávy ho dostihla už v koupelně a on se poddal jejímu vábení. Cestou popadl zvonící telefon a zašklebil se na volané číslo.

„Dobré ráno, šéfe.“ Mrkl na Flame a než popadl kávu, stihl ji plácnout. Ohnala se po něm utěrkou, ale to už byl na ústupu. „Ano, je tady se mnou – živá, zdravá a v bezpečí. Celou noc jsem z ní nespustil oči.“ Ostentativně ignoroval její sarkastické odfrknutí.

Gabriel Hunter se těžko smiřoval s jeho existencí, ale nakonec se z toho pokusil vymámit nějaká pozitiva. Takže, když nemohl své dceři zabránit, aby se pohybovala volně po okolí a ještě se stýkala s Cedrikem, najal si ho, jako jejího osobního strážce. Pokaždé, když ji sháněl, volal nejdříve jemu.

Cedrik by přísahal, že zaslechl, jak na druhém konci linky zaskřípaly zuby. „Věřil byste mi, kdybych řekl, že mi došel benzín a nemohl jsem ji dovézt domů?“ Po vzteklém zafunění a strohé žádosti předal telefon Flame a smál se nad talířem vonící snídaně.

Flame vesele popřála dobré ráno, ale po pár větách pobledla v obličeji. „Jasně, dorazím, co nejdříve to bude možné. Ne, zajdu tam. Ne, hlavně nepanikař – zjistím, co se stalo. Ano… už jsem skoro na cestě. Zatím pa.“ Ve spěchu zaklapla telefon a zmizela v ložnici. Cedrik vystartoval za ní a naházel na sebe oblečení stejně rychle jako ona. Bez otázek ji posadil do auta a vyrazili na cestu.

„Ozvu se ti,“ zašeptala na rozloučenou a věnovala mu poslední polibek. Další týden nebyla k nalezení. Každý den jí zkoušel volat, ale pokaždé se ozvala jen hlasová schránka. Gabriel jen dokola opakoval, že není v dosahu a neví, kdy se vrátí. Ne, neřekne mu, kde by ji mohl najít. V zoufalství se pokusil i sledovat dům, jestli ji nezahlédne, ale buď tam opravdu nebyla, nebo celou dobu nevyšla z domu.

O další týden později ji našel ve své posteli, když se vrátil z noční sledovačky. Zůstal stát opřený o rám dveří a díval se, jak klidně oddechuje oblečená do jeho trika. Byl rád, že ji vidí a vzteklý, že se mu celou tu dobu neozvala. Nervózně si pohrával se zipem bundy a zvažoval, zda ji vzbudit a vynadat jí, políbit ji, vyhodit nebo obejmout. Pohrával si i s myšlenkou na trvalé připoutání k jeho posteli. Nakonec se jen svlékl a lehl si vedle ní.

Zamumlala ze spaní a přitulila se k němu. Než sám zavřel oči, všiml si nezhojených jizev na rukou a černých kruhů pod očima. Srdce se mu sevřelo představou, co se mohlo stát, aby po dvou týdnech vypadala, jako po měsících strádání.

Znovu otevřel oči – už se skoro stmívalo. Flame stále spala. Opatrně odkryl pokrývku a očima pátral po dalších stopách, které by mu přinesly odpovědi. Byla pohublejší, než předtím a po lýtku se jí táhla další růžová čára. Nevěřícně zakroutil hlavou a potlačil další desítku nepravděpodobných hypotéz o jejím původu.

Při pohledu do lednice konstatoval, že nemají co jíst. Tiše se vytratil z bytu a vyrazil na nákup do nejbližšího obchodu. Po návratu zjistil jen tolik, že se převalila na jeho půlku postele a teď objímala jeho polštář. Pravděpodobně si jinak ani nevšimla, že tady byl a zase odešel. Zavřel dveře a vytočil Gabrielovo číslo. Na konci hovoru nebyl o nic chytřejší.

Hunter byl očividně rád, že ví, kde Flame je. Nicméně s ní údajně nemluvil a nemá ponětí, od čeho může být tak zřízená. V jeho hlase zazněl podtón, který Cedrika upozornil, že to nebude tak docela pravda. Každopádně z jejího otce konkrétnější informace nedostal, takže pouze slíbil, že na ni dohlédne a ozve se, až bude třeba.

- - -

Ostré prásknutí dveří oznámilo konec další hádky. Třetí v tomto týdnu. Cedrik vztekle mrštil prázdným hrnkem o zeď. A to byl teprve čtvrtek. Měl pocit, že každou chvíli zešílí. Když se Flame probudila, prostě se odmítla bavit o době své nepřítomnosti. Nad svými zraněními mávla rukou. Neřekla, kde byla tak dlouho, proč se mu neozvala nebo, co se vlastně stalo. Když naléhal, obvinila ho ze žárlivosti a nedůvěry.

Statečně se tvářila, že se nic neděje. Pokoušela se odvést jeho myšlenky všemi dostupnými způsoby. Většinou ji nechal. Na sexu na usmířenou bylo něco neodolatelného. Ale když největší vášeň pohasla, všechny otázky a pochybnosti se vrátily a útočily na něj ještě naléhavěji než předtím. Dneska ráno to vyvrcholilo, když mu oznámila, že opět odjíždí.

Ne, neřekne mu, kam jede. Důvod není důležitý a neví, za jak dlouho se vrátí. Nemůže jí zavolat, protože tam není signál. Telefon sebou brát nebude. Pohádali se a ona vyrazila ze dveří jako fúrie.

Sledoval ji cestou domů. Utábořil se v autě přímo proti bráně. Když musel odjet, zavolal Todda, aby ho vystřídal. Nespustili z domu oči ani na jediný okamžik. A přesto byla pryč. Gabriel ho dokonce nechal prohledat dům, aby se mohl sám ujistit. Neodpověděl mu na jedinou otázku, ale v očích toho muže viděl Cedrik pochopení a lítost. Jednou to vypadalo, že mu snad alespoň napoví, ale objevila se Darknessine a jen zavrtěla hlavou. Poprvé viděl, jak se ten velký chlap schoulil – no, lepší výraz pro to snad ani není – do sebe.

Znova se do toho domu nevrátil. Odvolal stráž u domu a zabarikádoval se ve vlastním bytě s několika lahvemi Jacka Danielse. Další dny utápěl svou sebelítost mezi kostkami ledu. Kolem něj se hromadily nedopalky cigaret a prázdné flašky. Posedával v křesle v džínách a rozepnuté košili. Neholil se ani nemyl. Spal i bděl ve stejné poloze.

Netušil, kolik času uběhlo. Probral se a uviděl ji sedě na zemi proti křeslu. Opírala se o zeď, kolena pokrčené pod bradou, tiše na něj hleděla a po tvářích jí tekly slzy. Snažil se vstát a … snad dojít k ní. To sám nevěděl, ale byl příliš opilý, aby se vůbec udržel stát vzpřímeně.

„Tohle mi neodpustíš,“ ozvalo se její zašeptání, když se bezmocně svalil zpátky do křesla. Otevřel pusu, aby něco řekl, ale zavrtěla hlavou. „Neodpustíš. Nemůžeš. Jak taky, když si to neodpustím já sama.“ A tak zůstal sedět a jen bezmyšlenkovitě civěl, jak brečí před jeho očima. A cítil… zadostiučinění… a lítost.

„Opustila jsi mě,“ zaskřehotal přes vyschlé hrdlo asi o hodinu později. Zvedla hlavu a polekaně na něj pohlédla.

„Nikdy!“

„Ale ano. Dvakrát.“ Odkašlal si a znovu se pokusil vstát. Tentokrát s větším úspěchem. Opatrně se přidržoval nábytku a přesunul se do kuchyně. Vyštrachal tam jednu relativně čistou sklenici a překročil střepy, které tam ležely od jejího bouřlivého odchodu. U dřezu vypil snad litr vody.

„Mám odejít?“ ozvalo se za jeho zády. Zavřel oči a zkoušel si to představit. Vize jeho života bez ní byla nesnesitelná. I tak váhal s odpovědí.

„Řekneš mi, co se stalo?“

„Zkusím to. Alespoň tolik, co mohu.“

Otočil se a sedl si za stůl. Mávl rukou na protější židli. „Tak začni.“

Flame zůstala stát ve dveřích a s bolestí v obličeji začala vyprávět. Celou dobu mlčel, a když skončila, hlavou se mu honilo snad tisíc myšlenek. Napadlo ho, jestli není blázen. Ona nebo on. Teď už seděla proti němu s hlavou skloněnou. Jako odsouzenec, co čeká na rozsudek. Ticho se prohloubilo a ztěžklo. Flame pokývla hlavou, vstala a vyšla ze dveří dřív, než dal dohromady myšlenku na její zastavení.

Klapnutí dveří rezonovalo celým bytem a na Cedrika se zřítila skutečnost.