Ohniví andělé - Kapitola 11 - Putování

Anotace: Drake místo odpovědi bolestně zaúpěl a vzdálil se dřív, než Dirk stihl svou výhružku uskutečnit. Pokud se Alex hodlá zabarikádovat u sebe v ložnici na celý den, tak naprosto nic nebrání jemu, aby nenásledoval tak užitečný příklad.

Sbírka: Ohniví andělé

…O několik dní dříve.

Když prošli Branou, Dirk se otřepal jako mokrý pes. „Fuj, tohle nemám rád.“

Storm se smála. „Jo, jo. Jak tím nechodíš pravidelně, tak si jak opilý. Zvládneš to dál?“

„Ale nepovídej. Však já zvládnu ledaco. Jen létat neumím.“

„Cha! Myslíš, že tě neunesu? Dělej, dělej. Už jsem pryč příliš dlouho.“

„Ty se na toho svého ale těšíš, co? Měl bych ho pořádně proklepnout, aby se nám do rodiny necpal nějaký nedomrlý chudinka. Ovšem dle tvého spěchu usuzuji, že neschopný určitě nebude.“

Stále si ji dobíral. Vlastně každého a Drakea obzvlášť. Stormin pohled ho však popohnal ke spěchu. Pěšky by tu cestu zvládl za nepřiměřeně dlouhou dobu a teď byla navíc hluboká noc. Z vlastní zkušenosti věděl, že není radno ji v takových chvílích dráždit.

„Už se na Drakea těším. Neviděl jsem ho několik měsíců a nikdo nemá tak hroší kůži jako on. S ostatními rozhodně není taková legrace.“

„Dej si pozor bratříčku, aby tě nepřevezl. Celou dobu si trénoval odvety,“ varovala ho Storm se smíchem.


Tak jako každou noc stál Alexander u okna. Hleděl na noční oblohu a z hvězd se snažil vyčíst odpovědi. I dnes ho provázel tichý zpět Satin. Věděl, že sedí o několik oken dál a snaží se vyzpívat všechno, co ji trápí. A toho bylo poslední dobou opravdu hodně.

,Padá hvězda...‘ Vzpomněl si, jak mu matka říkala, že si má pokaždé něco přát. Když to bude chtít dost silně, tak se to splní. Teď hleděl na tu létající hvězdu a přemýšlel na Drakeovými slovy, když se mu snažil rozmluvit to vražedné tempo. Alex dělal cokoli. Hlavně, pokud mohl alespoň na chvíli zapomenout. Když před dvěma dny pomáhal hasit jednu stodolu, málem v ní zůstal. Všechno dělal s absolutním zaujetím. Od opravy hradeb až po čištění stájí. K večeři usedal unavený, ale nakonec stejně nemohl spát. Postrádal ji, jak jen může člověk postrádat jiného po pár týdnech známosti. Jenže čas u nich nehrál roli.

Jedno si ale slíbil. Jakmile se Storm vrátí, okamžitě ji odtáhne do nejbližší postele, tam ji bude držet alespoň tři dny, pak najde jakéhokoli svědka9 a bude jeho! Možná že to udělá v opačném pořadí. Ale hlavně ji už nikdy nenechá jít někam bez něj. Nesnášel tu nejistotu. Kde je, je v pořádku, kdy se vrátí. Chtěl patřit do její budoucnosti. Chtěl ji k sobě připoutat všemi dostupnými prostředky. Někde v koutku duše si držel malou naději, že právě jeho tvář provází Storm v jejích vizích. Že právě proto s ním tenkrát u jezera zůstala. A právě proto se vrátí.

Zpozorněl a upřel pohled na obzor. Najednou měl pocit, že tenhle obraz už viděl. Během jeho úvah se z padající hvězdy stávala ohnivá koule. Přesně tenhle obraz viděl, když Flame přilétala k jezeru. Obraz se stále zvětšoval. Alex vyběhl z pokoje a cestou na nádvoří bral schody po dvou. Zastavil se teprve u vnějších dveří. Nadával si do hlupáků. Běhá tady jako zamilovaný zelenáč a ani neví, kdo to přilétá. Klidně se může vracet Flame a on ze sebe jenom dělá idiota.

Pomalu vyšel na dvůr, ale držel se opatrně ve stínu. Světlo se pomalu snášelo k zemi. Křídla jí přestala žhnout a ze zad se jí odlepila vyšší postava muže. Plamínky poskakující mezi peřím osvítily nejen jeho tvář, ale taky strhaný obličej… Storm. Konečně!

V tu chvíli se jí podlomila kolena a Alex už vystartoval jejím směrem. Dirk ji zachytil spolu s ním, ale stačil jediný pohled na Alexe a zase ji pustil. O krok ustoupil a se zdviženými pažemi přešel ke dveřím. Když Alex se svým nákladem prošel, jemně za nimi zavřel a stoupal před nimi po schodech. Zastavil se až u Stormina pokoje, ale Alexandr kráčel dál. U svých dveří se otočil. Zahlédl však jen zavíření cizincova pláště, když zmizel za ohybem chodby.

Přešel se svým nákladem k posteli a jemně Storm uložil do polštářů. Zavřel dveře a pak jen tak stál u jednoho ze sloupků v rohu postele a díval se na svého anděla. Usmál se. Ještě před chvílí tady přísahal, co všechno neudělá a teď tady stojí a jen pozoruje, jak spí a zhluboka oddechuje.

Pomalu svlékl nejdřív sebe a pak i Storm. Dotýkat se po takové době jejího těla a nic nesmět bylo tím nejsladším mučením. Za nic na světě by se toho nevzdal. Lehl si a pevně ji objal. Ještě chvíli si prohlížel každý rys Storminy tváře, aby se ujistil, že se mu nezdá a pak spokojeně zavřel oči. Už si stihl jen pomyslet, že se konečně pořádně vyspí.

- - -

„Dobré ráno vespolek.“ halekala Velvet už zdálky. Pohlédla na strhaný obličej svého mladšího bratra se škodlivou radostí. Zvláštní potěšení jí přineslo bolestivé cuknutí v Drakeově obličeji, když uslyšel její hlas.

„Ale, ale. Někdo včera moc bumbal? Copak to bylo?“

Drake na ni pohlédl s úpěnlivou prosbou v očích. Ta však zůstala nevyslyšena. Velvet ani v nejmenším neměla v úmyslu se ztišit.

„No, ať už to bylo cokoli, musel toho být aspoň sud.“ Rozvíjela dál svou myšlenku. „A Alex toho musel vypít stejně, když se ještě válí v posteli.“

„To je mi jedno.“ Zavyl Drake. „Se mnou nebyl. Jak ho znám, tak už nejspíš někde od rozbřesku vybíjí svou frustraci kydáním hnoje nebo taháním balvanů na stavbu.“
„Omyl, bratře!“ ozvalo se další halekání od dveří.

Drake i Velvet škubli hlavami za zvukem Dirkova hlasu. Drake toho litoval hned dvakrát. Za prvé to přidalo k jeho bolehlavu a za druhé mu bohatě stačilo Velvetino popichování. Dva na jednoho byla otřesná kombinace. Bez ohledu na to, jak rád Dirka viděl.

„Pokud je Alex ten galantní rytíř, který včera křísil Storm – a já předpokládám, že ano – tak se pravděpodobně nehne z pokoje celý den.“

„Křísil Storm?“ pozvedla Velvet obočí.

„Jo. Poněkud jsme od Brány spěchali. Storm se rozhodla, že se nebudeme zdržovat po zemi. Celou cestu mě nesla na zádech. Ani se neodvažuji tipovat, kdy spala naposled a to vyčerpání se na ní dost podepsalo. Doletěli jsme sem a ona se hned po přistání odporoučela k zemi. Netuším, jak se tu ocitl tak rychle, ale zachytil ji rychleji než já.“

„Možná vás viděl přilétat,“ polemizovala Velvet.

„Cha. To musel být pohled. Ke konci jsme se potáceli jak jednonohý na kánoi.“

„Bodejť. Tahat na zádech takové tele jako ty. To musela být celkem fuška.“ komentoval Drake Dirkovu poznámku.

„Ha, ha. Fakt vtipné. Právě teď si připadám lehoučký jako kolibřík. Dokonce ti můžu i zazpívat na dobré ráno. Co takhle nějakou ódu na…?“

Drake místo odpovědi bolestně zaúpěl a vzdálil se dřív, než Dirk stihl svou výhružku uskutečnit. Pokud se Alex hodlá zabarikádovat u sebe v ložnici na celý den, tak naprosto nic nebrání jemu, aby nenásledoval tak užitečný příklad. A jelikož se protivní sourozenci začali množit dělením, jednalo se přímo o pud sebezáchovy.


Alexe něco lechtalo pod nosem. Po paměti se ohnal. Jenže zjisti, že se nemůže hýbat. Po tváři se mu rozlil spokojený úsměv. Storm se mu tiskla na pravé straně, jednu nohu měla přehozenou přes jeho boky, rukou ho objímala kolem pasu a pod nosem ho lechtalo zatoulané pírko z křídel. Ta je přikrývala jako nejjemnější přikrývka.
Opatrně, aby ji neprobudil, odfoukl pírko a levou rukou se poškrábal. Pohladil Storm pod kolenem a znova blaženě zavřel oči.

Storm se zavrtěla. ,Proč jsem, proboha, šla spát i s křídly?‘ blesklo jí hlavou. Už-už se chystala k proměně, když jí došlo, že teplo kolem ní nepochází jenom z peří a pokrývky. Pod levým křídlem ji objímala jedna ruka a druhá zlehka spočívala na jejím pravém stehně.

To už se probrala úplně. Znala tu zemitou vůni. Znala ty paže. A taky znala ten nádherný pocit, který jí tahle náruč přinášela.

„Dobré ráno,“ zašeptal jí Alexův hlas smyslně do ucha a jeho ruka ji pohladila na zadku.
Zvedla hlavu. „Dobré ráno.“ Vlastní hlas jí zněl chraplavě a cize.
Víc už toho ani říct nestihla. Alex ji nadzvedl na své tělo a přitiskl se k jejím rtům. Storm automaticky otevřela ústa, aby ho pustila dovnitř. Uvelebila se na něm. Jejich těla se do sebe zaklesla, stvořena jedno pro druhé.

Líbali se, jakoby nemělo přijít žádné zítra. Nebylo – žádné zítra, žádné potom. Bylo jen nádherné TEĎ. Přitiskl se k ní ještě blíže a hledal cestu pro spojení. Jakoby se vracel domů. Sledoval, jak se nad ním pohybuje – napůl nahá, napůl oblečená, s uzarděnými tvářemi. S rozkoší vnímal, jak se v ní ztrácí – zas a znova. Strnula s výkřikem a on ji okamžitě následoval.

„Nikdy mě nenapadlo, že to půjde i s křídly.“ Zamumlala mu do prohlubně pod uchem.

„A?“

„Jestli chceš další pochvalu…, tak nebude nic. O tvém nezdravém sebevědomí jsem ti už jednou svoje řekla. S tím egem bys neprošel dveřmi a zhynul tady hladem.“ Pohlédla na něj ještě rozostřeným pohledem. „Víš sám nejlíp, jak mi je, ty nafoukaný mizero.“
Plácla ho zlehka po hrudi.

Položila hlavu zpátky. Ještě chvíli něco mumlala, ale pak se její dech ustálil a ona znova usnula. Ve spánku se ještě zavrtěla a Alex nevěřícně pozvedl obočí.

,Zahynul hladem.‘ zapitvořil se. Uvažoval, že ji zase vzbudí a ukáže jí, jak hladový vlastně je. Pohrával si s tou svůdnou myšlenkou, ale nakonec ji zavrhl. Ať se vyspí. Budou mít pro sebe celou noc. To už nebude mít na spánek ani pomyšlení.

Bylo už téměř poledne, když se ozvalo bušení na dveře. Spící dvojice to vnímala jen v polospánku, na prahu vědomí. Alex nakonec zvedl hlavu, ale už nestihl říct ani slovo. Dveře se rozrazily a do pokoje vpadl Dirk.

„Ho, ho. Vstávat ospalci. Všichni dole čekají s obědem jenom na vás. Byl jsem jediný dobrovolník…“

Storm se zvedla na pažích. „Vypadni!“

„Nejdřív ven z postele,“ vzepřel se Dirk.

„Já tě varuji! Ven!“ mhouřila na něj oči. Alex se mezitím zhroutil do polštářů a pobaveně sledoval jejich slovní přestřelku. „Jestli okamžitě nevypadneš, vyhodím tě!“ varovala ho.
„Alespoň na to budeš muset vstát. Mám hlad.“

„Myslíš?“ zvedla Storm pravé obočí a zlehka mávla rukou. Dirka ten pohyb nadzvedl a vynesl z pokoje. Lehký pohyb zápěstí stačil na přirazení dveří a západky zámku. Dirkovi ty dveře málem přerazily nos.

„Páni,“ ozvalo se vedle ní. „Kolik toho ještě umíš?“

„Dost!“ sápala se ven z postele. „Vylez. Za chvíli bude zpátky a já musím podat zprávu. Taky mi celkem vyhládlo.“ Komentovala svůj kručící žaludek.

„Vrať se a já tvůj hlad uspokojím.“ Snažil se Alex po ní chňapnout. Šikovně mu ale vyklouzla a začala se oblékat. Než se sám vymotal z přikrývky, byla už napůl ze dveří. Zlehka zatřepetala prsty a byla pryč.

Alex zakroutil hlavou. Její proměny ho nikdy nepřestanou překvapovat. Chvíli hravá, hned zas vážná a pak se z ní stává dračice…

O tři minuty později už scházel ze schodů do jídelny.

- - -

„Takže?“ opřela se Satin pohodlně v křesle, které podezřele svou velikostí připomínalo královský trůn. Po obědě se všichni sešli v její pracovně, aby vyslechli nejnovější vývoj situace.

„Takže… co?!“ zatvářil se Dirk nechápavě. Nikdo mu současnou situaci zatím neobjasnil a nyní byl zmatený z napjatých pohledů všech zúčastněných.

„Podsvětí!“ pronesla Storm dramaticky. „Nic jiného nedává smysl. Tady není a na druhé straně taky ne.“

„Což jsem celou dobu říkal,“ neodpustil si Drake.

„Sakra! Kde není Kdo!“ zařval Dirk a začal se zvedat.

Satin na něj zlostně pohlédla. Pod jejím zamračením se zase posadil, ale v jeho výrazu nebyla žádná pokora či omluva. Přenesl svůj zrak z jednoho na druhého a zastavil se na Drakeovi.

„Stalo se toho hodně a teď není čas všechno vysvětlovat.“ Pronesla Satin unaveně. „Storm měla za úkol najít Flame. Zmizela odsud beze stopy a my o ní nemáme žádné zprávy. A jestli tu nepřestaneš hulákat, tak se ani žádné nedozvíme a já si to s tebou vyřídím.“

„Takže?“ otočil se Dirk zvědavě na Storm.

„Proč si myslíš, že je v Podsvětí? Nikdo z nás tam nemá přístup.“

„Za prvé, jak už jsem řekla, není nikde v Llavyonu, ani nikde v téhle dimenzi. Ovšem není ani na druhé straně. V obou případech bych ji vycítila. Ať ji unesl kdokoli – a já mám své podezření, ač bych si přála, aby bylo plané – musel to vědět a odvést ji tam, kde ji nenajdeme. My do Rea přístup nemáme, ale někdo jiný ano.“

„Ani se tě nebudu ptát, koho podezříváš. Ovšem chybí ti jediný důkaz pro takové tvrzení. Nevidím důvod,“ Satin klesl hlas, jako by ji napadlo něco, co ostatní nezjistili. „Každopádně,“ vzpamatovala se vzápětí, „stále jsi nám neřekla, co tě k tomu vlastně vede.“

Storm ignorovala pochybovačné pohledy a vychrlila ze sebe jeden argument za druhým. Každý jí pozorně naslouchal, jenom Dirk s Alexem se v jejím vyprávění poněkud ztráceli. Dirk, protože neznal předcházející fakta a Alex zase netušil, co je Rea a koho můžou podezřívat.

„No, dejme tomu. Jenže, co můžeme dělat? Vyhlásit pátrání jen upozorní na to, co už víme. Jakmile by zjistil, že jsme mu na stopě, tak se přesune jinam a budeme zase na začátku,“ brblala Velvet.

„Promyslím si to. Pokud Stormina teorie souhlasí, tak se tím staroušek snaží něčeho dosáhnout. Tipovala bych, že se mě pokusí vydírat. Což znamená, že se tu brzy ukáže a potvrdí Storminu teorii. Momentálně to bohužel vypadá jako to nejlogičtější vysvětlení.“ Satin si bolestivě vzdychla a postavila se k oknu. „Zatím mě nechte.“

„Proč tohle dělá?“ rozčilovala se Velvet, když na Satinino přání odešli zpět do sálu. „Pokaždé je to stejné. Vezme to všechno na sebe a nikoho k sobě nepustí. Začínám toho mít plné zuby. A stále nevíme, proč by Satin chtěl vydírat.“

„Ale Satin očividně ano,“ pokrčila rameny Storm. Byla vzteklá úplně stejně, ale Alex příjemně rozptyloval její pozornost tím, že si ji posadil na klín a nepřítomně ji hladil po stehně, když se bavil s Dirkem.

„To je další. O svém vlastním rychlém odjezdu neřekla ani popel. Nikdo neví, proč tak úpěnlivě sháněla Drakea I. a vsadím všechny svoje boty, že to souvisí s tím vydíráním a důvodem, proč asi unesl Flame.

„Tomu říkám sázka, vzhledem k jejich množství.“

„Drakeu, ještě slovo a já tě vážně praštím,“ skřípala Velvet zuby. Ostatní se rozchechtali. Dokonce i Alex už stačil zjistit, že největší posedlostí Velvet jsou desítky bot, na které má vyhrazenou celou jednu místnost. Do šatny by se jí nevešly.

„Satin neřekne nic, dokud nebude sama chtít.“

„Neměli bychom ji nutit. Nebylo by to správné. Má nárok na vlastní tajemství.“ Storm se prudce otočila, když Alex promluvil.

„Vlastní tajemství jsou přežitek,“ skuhral Drake. „Ta jsou pro jedináčky. U nás se na nic takového nehraje.“

„Ne,“ zčervenala Velvet. „Alex má pravdu. Nemáme právo se do toho plést, pokud ona nechce.“ Všichni čtyři se dívali, jak sklesle odchází ze sálu ven.

„Houby s octem,“ prolomila jako první ticho Storm. „Tohle není jen o Satin, pokud kvůli tomu unesli Flame a drží ji někde proti její vůli. Promiň, zlato, sice máš pravdu, ale tohle není ten případ. Ona nám to prostě říct musí! A taky řekne – o to se postarám.“ Praštila pěstí do stolu, až se zachvěl.

Alex jen ironicky pozvedl obočí a políbil ji na tvář. „Sluší ti to, když se vztekáš.“ Zlostně zafuněla, ale zároveň natočila tvář, aby z něj vymámila pořádný polibek.

Všichni se rozešli po svém a před večeří je čekal vzkaz, že po jídle s nimi chce Satin mluvit.

„Posaďte se všichni. Vím, že jste napjatí, kvůli tomu, co se poslední dobou stalo,“ přivítala je Satin, když se k ní po rychlé večeři nahrnuli. „Přeji si, abyste mě nepřerušovali, dokud neřeknu všechno.“

Velvet se přesunula k Drakeovi a okázale mu zacpala ústa. Ten ji zpražil pohledem, ale zamával pažemi, že se vzdává. Něco zamumlal do její dlaně, ale nepustila ho. Pokývla Satin, aby začala.

„Fajn, takže…“ odkašlala si. „Jsem zaslíbená. Drake I. dohodl ten svazek mezi mnou a synem Crowdaldu. Slib už byl složen v zastoupení – obou partnerů, jak se zdá. To je důvod, proč jsem ho sledovala po celém Rae a proč se přikláním ke Stormině teorii. Dohoda je uzavřena, ale pro potvrzení potřebují naši plnou spolupráci.“

Velvet pustila Drakeův obličej, ale v pokoji zavládlo ticho. Až se ozval Dirk s otázkou, který ze synů (věděli jen tolik, že jsou tři) je ten šťastný. Svou otázkou si vysloužil káravý pohled od Storm a silnou ránu do ramene od Velvet, která mu byla blíž. Bez výjimky se pak všichni otočili k Satin v očekávání odpovědi.

Pokrčila rameny. „To se mi dosud nepodařilo zjistit. Jen, že ten nejstarší to určitě nebude, protože ten už družku má. Nejpravděpodobnější volbou je, podle zpráv, prostřední syn Draven.“

Velvet vstala a s hromovým prásknutím dveří vyrazila z místnosti. Hradem se pak rozlehl její zuřivý výkřik.

„Zabiju ho,“ konstatoval Drake nepřirozeně klidným hlasem. Pravděpodobně nikdo ho neviděl tak vážného, jako v tu chvíli. Dirk mu položil ruku na rameno a stiskl na znamení, že jde do toho s ním.

Storm jen nevěřícně kroutila hlavou. Snad by měla cítit zadostiučinění, že ji její intuice nezklamala, ale v tomhle by se rozhodně raději mýlila. Alex ji pevněji objal a snažil se zachovat chladnou hlavu.

„Co budeš dělat?“ ozvalo se od dveří, když se vrátila Velvet.

Satin na ni pohlédla. „Co chceš dělat? Je to hotovo. Obřad už proběhl.“

„A co anulace?“ vložil se do toho Alex a upoutal tak pozornost na sebe.

„Anulace?“

„Jistě. Nevím, jak je to u vás, ale většinou se dá nenaplněné manželství jednoduše zrušit. A tohle – ať už mu říkáte jakkoli – bylo uzavřeno v zastoupení, bez přítomnosti a souhlasu obou partnerů.“ Argumentoval. „Nebo ne? Oficiálně nic oznámeno nebylo a je klidně možné, že ani on o ničem ani neví. Jinak by se tu dávno objevil, právě tak, jako se Satin okamžitě vydala na Crowdald, když se to dověděla,“ rozváděl dál svou myšlenku.

Velvet i Storm mu naslouchaly. Z výrazu jejich tváře bylo zřejmé, že tahle možnost jim zatím na mysl nepřišla. Dirk přeskakoval pohledem zmateně z jednoho na druhého. Byl z toho čím dál zmatenější. O Satinině odjezdu neměl tušení a ztrácel souvislosti.

„Mohu pokračovat?“ zeptal se Alex. Storm ho obdarovala nádherným úsměvem. Alexander ho lehce opětoval, a dál rozvíjel úvahy, které postupně zpracovával.

„Zcela určitě si tuhle možnost anulace uvědomují oba zprostředkovatelé. Proto ten únos. Těžko říct, čím chtějí donutit toho muže, ale je možné, že nijak. Satinina spolupráce by měla bohatě stačit.“

„Proč? Musí si přece zajisti i jeho spolupráci.“ Hádal se s ním Drake.

„Přemýšlej přece. Pokud ji donutí k plné spolupráci, kolik práce jí může dát, než ho svede. Jak dlouho bys odolával ty?“

Drake se zamračil. „Bude tušit, že je to past.“

„Možná ano, možná ne. Hlavním bodem teď není najít Flame. Pokud je s Drakem I., je sice vězněm, ale taky je v bezpečí. To důležité, je najít toho muže. Ale ne s pomocí poslů. Všichni nosí váš erb. Pochopitelně jim to dává jistou imunitu a ochranu, ale díky tomu jsou nápadní a není těžké před nimi varovat všechny, kteří něco vědí.“

„Co tedy navrhuješ?“ Storm zmateně mhouřila oči.

„Půjdu ho hledat já!“ Alex upřel zrak na svou milenku, která snad bezděčně, ale velmi důrazně kroutila hlavou.

„Nikdy! Samotného tě nikam nepustím. Ty tři dny byly nejdelší v mém životě a tohle bude trvat …týdny.“ Alexandrovi se po tváři rozšiřoval spokojený úsměv. Touhle malou lstí se konečně dozvěděl všechno, co vědět potřeboval.

„Pro svou cestu mám dokonalé krytí. Budu prostě jen toulající se cizinec, který si vyrazil na líbánky.“

Alex nechal poslední slova dramaticky doznít. V místnosti opět zavládlo ticho. Každý vstřebával význam jeho prohlášení, ale on měl oči jenom pro Storm. Té se v obličeji odrážela celá škála emocí a …barev. Střídavě bledla a rudla, naprosto neschopná slova. Ústa se jí otevírala jako rybě na suchu.

Satin se během hovoru stáhla do pozadí a nijak neupozorňovala na fakt, že ta „ona“, o které se stále hovoří, je s nimi v místnosti. Sledovala toho cizince, kterého našla ve svém domě po příjezdu. Rozléval se v ní příjemný pocit spokojenosti s výběrem své sestřičky. Měl pohotovou mysl a dobré srdce. A bylo vidět, že Storm skutečně miluje.

- - -

„Konečně moje. Ale nemysli si, že svatební noc strávím v sedle.“

Storm se podívala na Alexandra a usmála se jeho chlípnému pomrkávání. Laškovně na něj vyplázla jazyk a popohnala Hroma. Tryskem spolu závodili, až ji Alex dohnal. Za jízdy ji sundal ze sedla a posadil před sebe.

Uzdu Hroma přehodil přes hrušku jeho sedla, aby je mohl následovat a pobídl svého hřebce. Během jízdy ji něžně laskal. Vzpírala se se smíchem a plácala ho po rukou s tvrzením, že teď na to není čas. Trvalo to nějakou dobu, ale Alexander se svým laskáním nepřestal. Pomalu se měnilo ve vzrušující předehru. Storm rezignovala a přehodila nohy přes sedlo tak, aby seděla k Alexovi čelem.

Přitiskla se k němu a oba splynuli ve vášnivém polibku. Stravovaní naléhavou potřebou se brzy pokoušeli o čím dál hlubší spojení, ale bylo mezi nimi příliš mnoho vrstev oděvu. Ani jeden z nich se už nesnažil skrývat svou rozmrzelost nad tímto stavem.

Aby toho nebylo málo, kůň se pod nimi začal plašit. Nebyl zvyklý na takové chování a svou nevoli dával najevo velmi razantně. Dvojice roztoužených milenců to však jen rozesmálo. Stačil vzájemný pohled do očí, aby Alex zastavil koně a oba se z něj svezli.
Jejich spojení bylo rychlé. Storminy nohy osvobozené od kalhot se obtočily kolem Alexových boků. Přidržovala se jeho mohutných ramen a vnímala provazce svalů pod svými dlaněmi. Zády byla opřená o kůru stromu, ale její drsnost jen zvýrazňovala dravost okamžiku a zvyšovala její touhu. Alex rukama usměrňoval pohyby jejích boků, když se do ní znova a znova bořil v divokém rytmu.

Když dosáhli uspokojení, jejich křik se vznesl nad koruny a vyplašil ptáky, kteří tam pokojně sídlili. Ještě dlouho tam jen tak stáli a vychutnávali své spojení. Storm pokrývala polibky Alexovu tvář, krk i každý centimetr kůže jeho hrudi, která vykukovala se záplavou kučeravých chloupků z rozhalené košile. Prsty prohrabávala hustou kštici vlasů a utápěla v nich svůj obličej.

Alex ji pomalu postavil na zem. Storm se oblékla a Alexander mezitím smutně konstatoval, že jeho kůň se rozhodl vydat na cestu sám. Měl čertíky v očích, když jí navrhl, že ho za trest ponese na zádech. Bude to odplata, že ho tak vyrušila a on zapomněl oba koně přivázat.

„Zapískej,“ vybídla ho se smíchem. „Hrom je vycvičený a přijde.“

Na třetí pokus se Alexovi podařilo napodobit ten správný tón, který zvíře přivolával. Nasedli. Dále se k sobě tulili a jejich pohledy slibovaly pokračování. O hodinu později dostihli Alexova hřebce. Noc přečkali v jeskyni u Dračího jezera. Druhý den ráno vyrazili se svítáním.

Jeli zvolna a po každé zastávce si Storm z Alexandra dělala legraci, že na konci jejich odpočinku vypadá unaveněji, než na začátku. Svorně putovali několik dní a snažili se opatrně vysondovat zprávy o rodu Crow. Příliš nepochodili. Cestovali od vsi ke vsi, ale prozatím nic nezjistili. Nikdo netušil, kde se Draven Crow nachází. Vlastně to vypadalo, že nikdo ani netuší, že mu jeho otec domluvil sňatek, který již proběhl.

Ale možná to bylo jen zdání. Po několika dnech došlo hned k několika událostem najednou. Odnikud se vyrojila horda podsvětních skřetů. Vrhli se na koně a snažili se je stáhnout k zemi. Storm vyskočila ze sedla a dopadla na zem do klubka skřetů. Přikrčila se jako před výskokem a několik z nich zahynulo žárem její proměny. Alex mezitím využil toho, že upoutala jejich pozornost a následoval jejího příkladu. Seskočil a plácnutím poslal koně pryč.

Než si ho skřeti skutečně všimli, několik jich pobil, ale bylo to marné. Stále se objevovali noví a noví. Když se rozhlédl kolem, leželi tam dvě desítky mrtvých těl, probodaných nebo spálených. Jenže mnohem více jich stále bylo na nohou a bojovalo.

Chtěli Storm. Jen minimum se jich věnovalo Alexandrovi. Prozatím si je držela od těla gixarem a bičem. Švihala kolem sebe a každý, kdo se příliš přiblížil, okamžitě odskočil s větším či menším šrámem. A ten, kdo se zázrakem dostal ještě blíže, zemřel.

Konečně padl poslední z nich. Otřela si z tváře pot a ohlédla se po Alexovi. Ten klečel opodál a z paže mu vytékal proud krve. Řadu dalších šrámů a menších zranění měl na hrudi a v obličeji. Další potok krve barvil do ruda jeho kalhoty. Poklekla k němu a snažila se zastavit krvácení. Alex se na ni podíval.

„Jsi raněná,“ zahučel zlostně… a vyčerpaně. Zakroutila hlavou, ale bolest ji upozornila, že má pravdu. Po tváři se táhla hluboká brázda po dýce.

Vzájemně se ošetřili uprostřed mrtvých těl. Ty pak společně natahali na jednu hromadu a zapálili. Smrdutý kouř stoupal do výšky. Odešli od místa boje tak daleko, jak jim síly dovolily. Svezli se mezi kořeny stromů a vyčerpaně usnuli.