Roman II

Anotace: Druhý díl téhle blbosti, kterou ani nevím proč píšu, nevím co se tam stane ani o čem to vlastně je.

Sbírka: Roman

Když bylo Romanovi jedenáct, postihla jeho rodinu tragédie. Policista, který zazvonil v pošmourném listopadovém dni na dveře jejich domu jim sdělil smutnou zprávu. Otec měl nehodu a zemřel. Když se to Roman dozvěděl od matky, jež se na to řádně opila, nestalo se nic. Žádný smutek, možná jen mírné překvapení. Otce neměl rád a on neměl rád jeho. Je dobře že umřel, alespoň nebude Romana bít. Později vyšlo najevo, že měl v krvi tolik alkoholu, že bylo až s podivem, jak se dokázal dostat do kabiny svého kamiónu. Možná popíjel i v kabině, jak míval ve zvyku. Nic to ale nemění na tom, že není.

Uplynulo pár týdnů a v domě Romanovy, teď už neúplné, rodiny to začalo jít z kopce. Po smrti hlavního zdroje příjmů se citelně snížil rodinný rozpočet a Romanova matka se paradoxně rozhodla dále rozvíjet svůj největší koníček, konzumace všeho, co obsahuje alespoň nějaké procento alkoholu. Častokrát ji po návratu ze školy nacházel téměř, někdy i úplně, v bezvědomí. Začala zanedbávat domácnost, na Romana už nečekal každý den doma oběd, jen tehdy, pokud byla její opilost na takové úrovni, že byla schopná vařit a i tehdy tvořila pokrmy pochybné kvality. A v té době Roman začal krást. Byl zřejmě donucen okolnostmi, jak jinak si to vysvětlit, protože jeho jindy na jídlo štědrá matka na své kulinářské „umění“ téměř rezignovala.

A zrovna dnes se po cestě ze školy vypravil do místního supermarketu, aby si opatřil nějakou obživu, jeho matka si totiž včera domů přivedla „strejdu“ a dle zásob, jež si sebou přinesli bylo jasné, že jej žádné hody doma čekat nebudou. Jako vždy prvně zamířil do oddělení sladkostí. Rozepnul si tašku na zádech a zůstal stát před regálem, který nabízel přehršel čokolád, tyčinek a dalších sladkostí. Zkušeně se rozhlédl, nikde nikdo. Kamery tady neměli, to věděl. Taška se ocitla na zemi a Roman bral vše co mu přišlo pod ruku a ukryl to v hlubinách školní tašky. Když už byl jeho kontraband dostatečný, jednoduše tak akorát, přešel i s taškou o dvě uličky vedle a svou kořist překryl sešity a učebnicemi. Co ale netušil bylo to, že ho sledoval nenápadný pár očí. Když dokončil zamaskování, šel do oddělení pečiva. Po cestě si zastrčil za pas láhev coly, jež díky jeho mohutné postavě prakticky nešla vidět. Koupil pět housek a s naprostým klidem si to namířil k nejbližší pokladně. Před ním byli jen dva lidé, stará paní a elegantně vyhlížející pán. Položil svých pět housek na pás a poslušně počkal až na něj přijde řada, zaplatil a s pytlíkem housek v ruce si to namířil k východu. Zbývalo mu už jen pár metrů, když v tom se na jeho rameno snesla masitá ruka a pevně jej stiskla. Roman zkoprněl, bylo mu jasné co se děje. Jistě, malé procento jeho myšlenek se ubíralo směrem, kde ruka patří někomu, kdo se chce na něco zeptat, ale většina jeho mysli věděla, že se stalo to nejhorší. Chytili ho. Pomalu se otáčel a spatřil zakaboněný obličej mírně obtloustlého postaršího pána v modré košili a černých kalhotách. Ochranka.

„Mladej, můžeš mi ukázat co máš v tom baťohu?“
Roman mlčel, absolutně netušil co má dělat. Zmohl se jen na nulový odpor a nechal se jako poslušný pejsek vést do, pro veřejnost zakázaných, útrob supermarketu. Prošli jedněmi dveřmi, pak druhými, kde potkali muže kouřícího cigaretu.
„Co to máš Josefe?“, zeptal se kouřící muž pobaveně.
„Zlodějíčka“, pronesl přísně Josef a dodal: „Kurva říkal jsem ti stokrát ať tady nehulíš.“
„Sorry“, řekl kouřící suše a uhasil o zeď cigaretu.
Josef, jako by to neviděl, prošel s Romanem třetími dveřmi, za kterými se nacházela velmi střízlivě zařízená kancelář. Josef Romana pustil, zamknul dveře a pak si sednul, zřejmě na své, místo za stolem.
„Sedni si.“ řekl přísně, spojil ruce a opřel si bradu o nastavené palce.

Roman bezmyšlenkovitě přijal příkaz a usadil se na židli přes stůl k té Josefově. Cítil strach, ale ne moc velký. Kdo by ho taky potrestal. Strach ho spíš ovládl proto, protože nikdy nebyl přistižen při činu. Když se usadil, tak na Josefa upřel lhostejný pohled.
„Ukázal bys mi svojí tašku?“ zeptal se Josef.
„Nic jsem neudělal!“
Marné, všechno bylo marné, Josef se natáhnul přes stůl a zmocnil se Romanovy školní tašky. Rozepnul zip a podíval se do vnitřku tašky. Přivítaly jej sešity a učebnice žáka páté třídy. Ty odsunul a taška mu vyjevila své sladké tajemství.
„Takže jsi kradl.“ řekl Josef a začal vytahovat ilegální obsah tašky na stůl. „Dej mi číslo na své rodiče.“
Roman bez problémů začal diktovat číslo jeho telefonu domů. Josef si ho se zamyšleným výrazem zapsal, vytočil a telefonoval.
Roman pozoroval jak Josef svou masitou bradu přikládá ke sluchátku a kdy se něco ozve. Jeho matka to zvedla. Zřejmě nebyla až tak opilá, jelikož podle rozhovoru jež proběhl si Roman odvodil, že přijde. Josef se na něj vítězoslavným pohledem podíval a škodolibě se zasmál.
Přišla. Tedy, dopotácela se. Není třeba nudit rozhovorem jež proběhl, důležité je to, že když skončil, Roman i s matkou odešli domů. S Josefem se pak seznámil velmi důvěrně, stal se jeho stálým strejdou..