Kapitola 2.

Anotace: „Jen tam a hned zase zpátky, žádné zdržování. Žádné hlouposti Bianco, slíbila si to!“

Sbírka: Slzy Mirelle Bloom

Horečka neustupovala a dívka přes všechnu péči mizela svým drahým před očima. Šestý den Gregor, jako baletní mistr i jeden z představených divadla, oblékl nejlepší šaty a odešel žádat o audienci u samotného Vládce. Už si nevěděli jiné rady a bylo obecně známé, že Vrchní mág se vyzná v mnohých uměních. Celé divadlo se modlilo, aby jim pomohl dívku zachránit. Když se ani ne za hodinu se Gregor vrátil a nebyl sám. Vládce s ním ihned poslal jednoho ze svých synů.
Jakmile černovlasý mladík vstoupil do pokoje Mirelle k němu malátně otočila hlavu a pak zděšeně vykřikla. Přestože ještě před chvílí sotva držela oči otevřené, strach či překvapení ji bleskurychle vyburcovaly k životu. Vrhla se na samý kraj postele a skrčená pod těžkými přikrývkami si zakrýval obličej dlaněmi, jako by snad čekala ránu.
„Omlouvám se pane, blouzní…nikoho nepoznává.“ Zašeptal Aberthen zarmouceně. Mathias ho nepřítomným posunkem ruky poslal pryč z pokoje a znovu se obrátil k Mirelle, která do něj zabodávala pohled skrytý za třesoucími se prsty.
„Nepřišel sem vám ublížit slečno.“ Začal, ale proud dívčiných myšlenek ho zarazil. Skrze ně cítil všechen její strach. Zaplavovaly ho desítky útržkovitých vzpomínek na cestu myší dírou a uplynulé dny až ho to donutilo o krok ustoupit, jako by to byl hmatatelný fyzický nápor. Unaveně si promnul spánky a pokusil se uzavřít vlastní mysl, jak nejlépe to dokázal. Mirellin bezeslovný křik se tak změnil v pouhé ozvěny, přestože úplně nezmizel.
Ze skryté kapsy pláště vylovil lahvičku z čirého skla, postavil ji na stůl a natáhl se k dívce. Ucukla mu, ale byl rychlejší, takže ji přesto chytil za zápěstí:„Nenapadlo mě, že nemáte žádnou zkušenost se skrytými cestami. V tomhle divadle jich jsou stovky, předpokládal jsem…“ Mirelle mu vlepila facku. Tu největší na jakou se zmohla. Její nehty dokonce zanechaly na jeho tváři tři úzké krvavé šrámy. Zdálo se jí, že jeho oči zčernaly v jeho obličeji se mísil šok s pučící zlostí, ale rozhodla se nenechat se tím zastrašit.
„Mohla jsem tam umřít a nikdo by si ani nevšiml.“ Vyčetla mu vysokým hysterickým hlasem a pokusila se ho uhodit znovu, ale to už jí nedovolil. Smýkl s ní takovou silou, že spadla z postele. Noční košile se jí o pár centimetrů shrnula dolů z levého ramene, ale nevšimla si toho.
Mathias se natáhl pro lahvičku a násilím vlil její obsah dívce do krku. Mirelle ji chtěla hned vyplivnout ale držel jí nos a ústa, dokud nepolkla. Teď už se tvářil doslova rozlíceně a šrámy na jeho levé tváři zářily drobnými kapičkami krve, jeho kůže musela být stejně horká jako její a doteky ji pálily jako žhavá železa.
„Procházel jsem chodby celou noc, abych tě našel.“ Vyštěkl na ni a vztek způsobil, že zapomněl na všechnu svou obvyklou odtažitost. Zalomcoval s ní znovu, až dívka narazila hlavou o pelest. Před očima se jí na okamžik roztančily tmavé kruhy. Chvilku si myslela, že omdlí a sesune se na tvrdou kamennou podlahu, ale pak se tma začala k její úlevě stahovat i když jí temeno hlavy pulsovalo tupou bolestí.Napůl čekala, že ji teď také uhodí. Avšak jakmile jí ta myšlenka vytanula na mysli z Mathiasových rysů zloba zázračně rychle vyprchala.
Místo rány zvedl dívku ze země a položil ji zpátky na postel. Zdálo se mu, že vůbec nic neváží. V duchu zalitoval, že se vůbec nechal hloupě vyprovokovat, ale dal si záležet, aby mu to nebylo poznat ve tváři. Zdánlivě netečně se vpíjel do jejích očí a proti své vůli v koutku duše obdivoval jejich průzračně modrý odstín.
Mirelle se na něj dívala se směsicí nenávisti, strachu a zmatku. Znovu si vzpomněla na to jak o něm mluvila Becy a pak jí hlavou prolétla vzpomínka na Duncana líbajícího neznámou hnědovlásku na opuštěné chodbě. Okamžitě se pokusila ten obraz zaplašit, ale on ho přesto zachytil, to dobře poznala.
Z obličeje se mu vytratily poslední zbytky barvy. Všimla si, jak sevřel pěsti, až mu zbělely klouby. Bez dalšího slova vyšel z místnosti a práskl za sebou dveřmi, aby alespoň trochu dal průchod svému vzteku.

Mirelle neosaměla na dlouho. Dřív než se jí opět podařilo zalézt pod přikrývky už ve dveřích stála Bianca se sklenicí vody. Očima přelétla rozházené lůžko i židli, kterou Mathias nevědomky povalil. Nijak nereagovala, jen zastlala Mirelle zpět do postele a pak odešla pro další obklad, protože dívce podivně hořely tváře. Když se s ním vrátila už nebyl potřeba. Obsah malé lahvičky fungoval přímo zázračně, po horečce nezbyla jediná stopa a do dvou dnů se Mirelle postavila zpátky na špičky.
Cítila se, jako znovuzrozená. Jako by žádná nemoc neexistovala, přestože smrti v horečkách možná unikla jen o vlásek. Všem popravdě vypověděla co se stalo, přesto zamlčela potyčku v pokoji i scénu s Duncanem. Nepřišlo jí správné to rozšiřovat a také se za obě ty události styděla.
Lahvičku, kterou Mathias roztržitě zapomněl v pokoji si schovala, přestože dost dobře nevěděla proč to dělá. A ještě méně tušila co si má myslet o jejím majiteli. Gregor jí vyprávěl, že ani nemusel čekat na přijetí, protože Mathias dávno o všem věděl a čekal jen na to, až bude mít možnost pomoci. Nemohl přijít z vlastní iniciativy, ale jakmile se Duncan objevil v předpokojích přijímací haly, sám ho vyhledal.
„Neřekl mi za celou cestu ani slovo.“ Pokrčil Gregor rameny, když se Mirelle dožadovala přesnějšího vysvětlení. Nešlo jí to dlouho z hlavy, ale zkoušky ji nakonec zaměstnaly natolik, že odložila celý ten zmatek k ledu a pouze v těch prchlivých okamžicích těsně před usnutím rozebírala všechno znovu a znovu, dokud se nepropadla do neklidných snů, které měly stále velmi blízko k horečnatému blouznění.

…

Oteplení si toho roku dávalo na čas, přestože se dny prodlužovaly a moc noci slábla, sněhové vichřice dlouho neustávaly. Šuškalo se, že Vládce již několikrát žádal bohy o znamení, ale prozřetelnost zřejmě zatvrzele mlčela. Když se pak poprvé šedá clona roztrhla a skrze cáry mlh prosvitly první modravé záblesky lidé vycházeli do ulic a hlasitě velebili na koho si jen vzpomněli. Mirelle toho dne také stála na balkoně a s potěšením sledovala, jak rampouchy tají před očima.

„Oslavy jara trvají celý týden!“ Bianca se natáhla na postel a radostně se rozesmála. Oči jí jen zářily při představě takových radovánek. „Budeme vystupovat každý večer!“ vykřikla znovu. Bláznivě rozradostněná vyhodila do vzduchu polštář, div, že ho neroztrhla. Mirelle se k jejímu smíchu také přidala a lehla si vedle ní. Vlasy měla ještě mokré a tělo příjemně prohřáté po koupeli. Za okny se už stmívalo, ale ani jedné z dívek se nechtělo spát. Bianca se náhle posadila. Černé vlasy za ní vlály, slepené vlhkostí do tlustých provazců jí smáčely záda.
„Viděl už tu novou scénu?! Viděla? Já se tak moc chci jít podívat, postavili prý podium přímo na jezeře! Na jezeře!“ opakovala, aby tomu dodala na dramatičnosti.
Mirelle zavrtěla hlavou, dobře tušila, že se Bianca už párkrát chystala obětovat pauzu na oběd a ještě riskovat pěkné kázání, za to, že opustila areál paláce, nakonec to však dívka vždycky raději vzdala. Gregor by to nerad viděl, zvláště když by se ještě doslechl, že Bianca šla sama.
„Tak se tam pojď podívat. Dneska. Kulisáci zkouší, uvidíme scénu osvětlenou.“ zaprosila
„Vždyť se tam dostaneme koncem týdne tak či tak…máme začít zkoušet vždyť to víš.“namítla Mirelle střízlivě.
„Ale to nebude čas na koukání, copak ty nechceš vidět město? A jezero?“ Bianca na nic nečekala a začala kamarádku tahat na nohy, i přes její hlasité protesty. „No tak Mirelle, nebuď tak ustrašená, za tmy si tam sama netroufnu, ale znám myší díru, která ústí nedaleko jezera!“
„Myší díru? Jak si na ní přišla?!“
„Prozradil mi to ten hoch co zametá podium.“
„Bez klíče se tam stejně nedostaneš.“ Poučila Mirelle kamarádku vítězně, ale Bianca jí převezla. Přiskočila k prádelníku a ze změti krajkových spodniček vylovila špaček bílé křídy.
„To koukáš co?“ usmála se vítězně a strčila svůj poklad Mirelle až pod nos.
„Kdes to proboha vzala!“
„Vypadla Gregorovi z kapsy, už toho moc není, ale na pár průchodů ještě stačí.“
„Měla bys ji vrátit, tohle může být nebezpečné a navíc…“ Na Mirellině tváři bylo jasně znát, že její povídačce, jak křídla vypadla z kapsy pranic nevěří.
„Tak nebuď taková.“ Přerušila ji Bianca a tvářila se trochu ublíženě, uražená kamarádčiným nedostatkem nadšení. Pro Biancu bylo tohle vnímání zodpovědnosti a potenciálního nebezpečí typické. Než ji objevili jak jim vykrádá vůz a hledá nějaké jídlo, protloukala se životem sama a zvyky jsou železná košile. Mirelle byla možná podobně vzdorovitá jako její kamarádka, ale do další myší díry ji to pranic netáhlo, přestože by nikdy nepřiznala, že by mohlo jít o strach ze tmy.
„Tak půjdeš? Prosím pojď, vždyť tu stále jen dřepíme zavření. Tohle je konečně pořádná záminka vyjít z paláce.“
„ A co ti tu chybí?! Co lepšího by sis ještě přála“ vyjela na ni netrpělivě, ale už bylo poznat, že začíná váhat.
„Nebuď taková Mirelle!“ vykřikla Bianca znovu a hmátla po křídě, která nevinně ležela v Mirelliných dlaních.
„Já bych tě na holičkách nenechala.“ Obvinila ji a Mirelle rezignovaně rozhodila rukama. V duchu si pomyslela, že i kdyby je chytili, maximálně zůstanou bez večeře. A musela si také přiznat, že je sama zvědavá na plavoucí podium, postavené speciálně pro oslavy tolik očekávaného jara.
„Tak jak chceš, půjdu.“přikývla nakonec, vzala si z komody suchý ručník a začala si jím chvatně cuchat mokré vlasy. Bianca hned udělala to samé, tváře jí hořely očekáváním a celou dobu se culila jako šašek.

…

Mirelle si stáhla kapuci do čela, jak nejlépe to šlo, připadala si směšně. Navlečená byla do tmavých saténových šatů a vlněného pláště, jako nějaká nájemná vražedkyně. Zalitovala, že nemá nic prostšího v černé barvě, ale všechny její obyčejné bavlněné šaty byly buď bílé nebo světle modré či zelené. Chtěla si nahlas postěžovat, ale Bianca si přiložila ukazováček ke rtům a jako myška ji vedla řadami čalouněných židlí skrz hlediště. Vchod do myší díry byl přímo z největší a nejhonosnější lože divadla.
„Zřídili ji jako únikovou chodbu pro Vládce a jeho gardu, čistě pro případ ohrožení“ tvrdila Bianca, když své společnici vysvětlovala detaily plánu.
Potichu se kradli divadlem, dokud po točitých schodech nevyšli až k čestnému místu pro Vrchního mága. Vedle složitě zdobeného křesla tu bylo ještě několik dalších židlí, ale různé opotřebení kůže jasně prozrazovalo, kdo je tím největším milovníkem umění. Mirelle se zvědavě zadívala, na obě židle, které stály křeslu po levici, ale zdálo se jí, že na nich snad nikdy nikdo neseděl, povzdychla si. Za celé dlouhé měsíce Eliase ani nezahlédla, na druhou stranu ani s jeho zlým dvojčetem neměla co dočinění a tak ji celková bilance zas tolik netrápila.
Bianca bez zaváhání ukázala na stěnu nalevo, vytáhla křídu a obtáhla jí na čalounění obdélník dostatečně velký, aby jím mohly obě projít, když se trochu skrčí. Jen co se čára dotkla svého začátku, celá linie pobledle zazářila a vsákla se do stěny zanechávajíc za sebou rýhu okraje tajných dveří. Vypadalo to přesně stejně, jako když tenkrát otevřel vchod Mathias, on si ale křídou ruce špinit nemusel. Bianca vítězoslavně schovala svůj ukradený poklad hluboko do kapsy a strčila do dveří, které se bez zavrznutí vyklonily z hladké stěny.
„Připravená na trochu dobrodružství?“ zazubila se přes rameno.
„Jen tam a hned zase zpátky, žádné zdržování. Žádné hlouposti Bianco, slíbila si to!“ upozornila ji ještě Mirelle, ale černovláska jen protočila panenky a bez váhání prošla do tmavé chodby za tajnými dveřmi. Mirelle se ještě jednou roztržitě obrátila zpátky k řadě židlí a pak vyrazila za ní.

V chodbě byla tma, ale obě dívky si nesly svíčku, kterou dlaní chránily proti průvanu, takže měli dobrý přehled o svém okolí. Mirelle se zdálo, že úniková cesta pro Vrchního mága je mnohem honosnější, než chodba, kterou před měsíci musela projít ona. Stěny byly hladce otesány a mohli by tudy jít tři nebo čtyři muži vedle sebe, aniž by jim to dělalo problém. Ani jedna se kvůli ozvěně neodvažovala mluvit, nezdálo se sice pravděpodobné, že by někdo v noci chodbami procházel, ale většina tajných cest palácem se různě propojovala a křižovala, takže pokud by někde stála stráž mohla by je tak zaslechnout i na velkou vzdálenost.
Cesta jim trvala slabou půlhodinku. Díky teplému oblečení je dokonce ani nezačalo zábnout, kdy narazily na konec. Míjely hned několik odboček, ale Bianca nepřeháněla, když tvrdila, že cestu dobře zná a tak prošli labyrintem bez problémů. Na konci chodby položila Mirelle dlaň na stěnu a ta se po vyslovení kamarádčina jména hned hladce odsunula. Do chodby zavál čerstvý vzduch, přinášející sebou vůni prvních jarních kvítek. Obloha zářila tisícem svých očí a při tom pohledu na odraz světýlek na klidné hladině jezera přestávala Mirelle litovat celé téhle ztřeštěné výpravy. Ten pohled prostě stál za to.
„No neříkala jsem to? Podívej.“ Bianca ukazovala na osvětlený čtverec vznášející se na vodě. Díky dokonalému odrazu to však vypadal, jako by plošina plula středem samotné oblohy. Byly od ní teď sotva sto metrů daleko.
Chodba se vynořovala přímo z obvodové stěny paláce. Museli nejspíš projít skoro celým komplexem, protože Mirelle budovu za jejich zády vůbec nepoznávala. Znovu se otočila k jezeru, právě v čas, aby zahlédla Biancu, která zhasínala svou svíčku. „Je to příliš nápadné, mohli by nás zahlédnout zamumlala.“ Mirelle přikývla a rychle sfoukla i svůj plamínek, světlo teď stejnak nepotřebovaly protože obloha zářila dost na to, aby mohly bezpečně projít po skalnatém břehu.
„Jak moc blízko půjdeme?“ zašeptala rozechvěle.
„Co nejdál.“
„Ale nejsme tu samy nezapomeň.“ Namítla Mirelle, místo odpovědi se však ozvalo jen křupání kamínků, jak se Bianca vydala vpřed.
Potichu postupovaly po břehu a jakmile jim to terén dovoloval, vystoupily trochu víš do svahu, kde byla vysázená jabloňová alej. Stromky zde vysadily, když se narodil Vládcův první syn, bělokvěté jabloně, měly růst s ním. Mirelle téměř láskyplně pohladila kmínek a rozpustile s za ucho zastrčila spadlý květ, kamarádka ji napodobila a obě se tomu potichu zasmály.
Pak Pokračovaly dál po trávníku, schované za stromy. Jak Bianca slibovala, dokázaly se nepozorovaně proplížit na sotva deset metrů k plavoucímu podiu.
Dřevěná plošina měla dobrých patnáct metrů na délku a pohupovala se na vodě nadnášená otesanými kmeny stromů. Všude okolo pobíhali dělníci a malíři, kteří divadlu upravovali kulisy. Na lodičkách přeplavovali jednotlivé kousky a umisťovaly je po scéně. To mravenčí hemžení vypadalo takhle z výšky ještě o to zajímavěji, protože každý si nesl svítilnu a zlatavé body se pohybovali jako bláznivá souhvězdí, zcela bez ladu a skladu.
Bianca se na kamarádku zazubila a posadila se do trávy, sotva ji Mirelle také sedla ozvalo se odněkud hlasité třesknutí, silné jako rána z děla. Dívky sebou trhly. Tu ránu musela způsobit obrovská světelná koule, která vylétla ze břehu sotva pár metrů od nich. Světelný bod stoupal nad jejich hlavy, kde se rozprsknul na několik menších. Podium bylo teď osvětlené jako za dne. Ozvalo se obdivné pískání a potlesk všech přítomných. Mirelle jen zírala. V tom nepřirozeném světle dobře zpozorovala postavu stojící na místě odkud ohnivá koule vylétla a bílé vlasy jí nenechávaly na pochybách.
„Stačí to?!“ zakřičel Duncan směrem k podiu a svěsil ruce. Mirelle měla pocit, že se mu od prstů kouří, zdál se jí také bledší než před tím, ale za to možná mohly noční stíny, které se jen nerady vzdávaly vlády své moci.
„Musíme jít pošeptala Biance. Nesmíme tu zůstávat, mohl by nás slyšet.“
„Vždyť jsme daleko, nebuď strašpytel. Páni ještě nikdy sem někoho z nich neviděla tak zblízka.“ Vypískla Bianca blaženě a zírala na Duncana s nábožným obdivem. Mirelle vztekle zavrtěla hlavou. Nebylo pro ní bezpečné být takhle blízko, co kdyby pomyslela…ne to nesmí!“zatřásla hlavou, aby rozehnala obrazy, které se jí vkrádaly do mysli. Seděly díkybohu nejspíš dost daleko, aby její mysl nedokázal zachytit, ale přesto se neodvažovala odhadnout co by se stalo, kdyby ano.
„Pojď rychle dokud je čas. Umí číst myšlenky. Chápeš? Uslyší nás a nemusíš říct jediné slovo!“ šeptala Mirelle horečně, ale bylo příliš pozdě. Mentální křik kamarádčiny mysli dávno přilákal nechtěnou pozornost. Zlatá světelná koule se natočila a zalila jejich útočiště jasným světlem.
„Ne!“ Mirelle zalapala po dechu zděšením, na nic nečekala a táhla paralyzovanou Biancu pryč, ale černovláska se jí vzpírala a na pobídky nereagovala. Možná byla vyděšená, nebo ji Duncan ovládal nějakým temným uměním, každopádně všechno to zdržení způsobilo, že je přivolaní dělníci obklíčili dřív, než vůbec dokázaly seběhnout z travnaté aleje zpátky na břeh jezera. Mirelle mimoděk zadrkotaly zuby, když se k nim ti pacholci blížili. Některé z nich poznávala a rozhodně oni poznali je. Slyšela jak volají jejich jména. Nebylo úniku.

Duncan k nim došel lenivě pomalým krokem, ale tvářil se nejzaujatěji, jak ho kdy Mirelle vůbec viděla, vyjma té noci… a najednou to už nešlo vzít zpátky. Myšlenka jednou vyřčená prolétla její myslí a mladíkovi zorničky se roztáhly údivem. Viděl příliš.
„Dovedu je zpátky.“ Prohlásil dutě a nevěřícně zíral na Mirelle, klečící v trávě. Dívka se na něj neodvážila pohlédnout. Z jejího zorného pole postupně mizeli špinavé, odřené boty dělníků, až nesourodá trojice osaměla.
„Ty můžeš jít.“ Ukázal Duncan na Biancu, ale ta se ani nehnula.
„Pane prosím, neudělaly jsme nic špatného. Já ji přemluvila Mirelle je v tom zcela nevinně…“ Biancina chabá obhajoba zůstala bez odezvy.
„Jdi! Vrať se kudy si přišla.“ Zavrčel na ni a Bianca se už neodvažovala ani špitnout. Mirelle k ní zvedla hlavu, ale přítelkyně uhnula jejímu pohledu, poraženecky zacouvala pryč z osvětleného prostoru a zmizela ve tmě.
„Ty půjdeš se mnou.“ Zavelel Duncan a zvedl dívku ze země. Vyrazili spolu skrze město k postranní bráně a on ji celou dobu svíral nad loktem, aby mu snad neutekla. Mirelle to párkrát napadlo, ale s hořkým úsměvem ten hloupý nápad zaplašila, ať už ji mělo čekat cokoli, marným útěkem by si jen přitížila.
„Chytrá.“ Zavrčel Duncan a mávnutím ruky rozrazil masivní železná křídla brány.