Nebezpečné známosti 2 - 3. kapitola

Anotace: -

Tak další díl je na světě. Bohužel, jsem z něj trochu více zklamaná. Neomlouvá mě, že jsem ho psala v horečce a ve větší nevolnosti, ale celkově je nepovedený, nudný, nijaký :D Takže se předem omlouvám, ale i přesto jsem zvědavá na Vaše komentáře :))) potěší mě i jeden kladný :D Silar nám zamíchá karty a to se pak bude odvíjet od zbytku příběhu. Přeji hezké čtení! ;)

 

 

NEBEZPEČNÉ ZNÁMOSTI 2

3. kapitola – Jar of hearts

 

 

 

„No tak...pusťte mě!“ ucedím nepříjemně a zmítám se pod nimi, jak ryba na souši.

„Pustíme vás, ale nebudete vyšilovat, jasné?“ houkne na mě jeden z ochranky a stále mi drží ruce za zády.

„Dobře.“ pokusím se vyznít klidně a ihned ze mě opadne to napětí, když pustí mé ruce. Vyzvednu se na nohy, kdy mi ti týpci chtějí pomoct, ale já je z hrdostí odmítnu.

„Jsi v pořádku?“ zeptá se mě ŠUGY a přistoupí opatrně ke mně. Dost! Musím jít ven! Seberu moji kabelku ze země a vypochoduji si to ven, před blbý B-mart, do kterého už v životě nepáchnu. Zrovna tam dojde Rachel a já ji čapnu za ruku a odtáhnu ji až o další tři bloky dál.

„Co-co se děje, zpomal!“ vyhrkne na mě Rachel a vytrhne se mi. Otočím se na ni, zbavena všudypřítomnosti, schopna teď si do někoho zaboxovat.

„Ten hajzl.....on.....si tu klidně chodí po Atlantě, flirtuje s holkama a vůbec ho nezajímáme my, vůbec se nestará o to, zda jsme v pořádku, zda se nám něco nestalo kruci!“

„Myslíš Silara? Silar je tady? Jako fakt?!“ vyvalí na mě oči Rachel.

„Ne asi...ježiši, já jsem tak vytočená...potřebuju kafe a nebo velkýho panáka!“ syknu si sama pro sebe.

„Pojď raději na ty nákupy.“ utrousí klidně Rachel, zapojí se do mého rámě a táhne mě do nového nákupního centra o pár bloků dál.

 

 

 

 

„Už je ti lépe?“ zeptá se mě Rachel po chvíli ticha u našeho stolku. Já mám položené čelo na stole a přitom koukám na špinavou a mokrou podlahu pod námi, na moje nové boty a nákupní tašky Rachel.

„Jsem naštvaná sama na sebe.“ řeknu klidně a zvednu hlavu, abych se mohla podívat na Rachel.

„Nemusíš být...je to blbeček, furt ten samí Siler. Navíc...třeba si to už s nimi vyřídil, nevíš, jak to doopravdy může být.“

„Jo to je fakt, ale stejně...stupidní Sugar Smithersová, ta tomu nasadila korunu.“

„Hele, né, že bych tě chtěla teď nějak naštvat jo...ale navrhuji ti dvě alternativa, jak ze sebou něco dělat. Poslední dobou jsi strašně výbušná, cholerická a navaluješ na sebe až příliš práce a problémů. Mám kamaráda a ten má svoji ordinaci...“ navrhne mi Rachel a hledá něco ve své peněžence. Po té mi podá vizitku.

„Navrhuješ mi psychologa?“ zeptám se udiveně.

„Nebo! Vezmi si dovolenou a odjeď někam...“ dodá Rachel. No, ta druhá varianta, je rozhodně lepší.

„To jsem na tom tak špatně, že potřebuju psychouše?“ utrousím zklamaně, sama nad sebou.

„Neber to tak hrozně, ale on je někdo, na koho můžeš navalit své problémy, svou práci, své emoce a pocity.“ opáčí Rachel a usrkne ze svého šálku kávy.

„Hmm...uvidím ještě.“ zamyslím se a v tu chvíli mi začne vyzvánět mobil v kabelce. Přijmu hovor.

„Ahoj lásko.“ uslyším na druhém konci hovoru unaveného Jamesona.

„Ahoj zlato. Tak co, jak je? Už víš, kdy přijedeš?“ vychrlím na něj otázky.

„Bohužel, domů se dostanu asi až za týden...prodloužilo se nám to tu. Je mi to líto, Amber.“

„Takže nestihneš ani tu charitativní akci, že?“

„Ne a věř mi, že mě to mrzí, ale více mě mrzí to, že tě tak dlouho neuvidím.“

„Nejraději bych za tebou jela, ale nejde to.“ utrousím smutně, opravdu se mi po něm stýská.

„Já vím, ale my si to určitě vynahradíme...mohli bychom si vyrazit někam o víkendu, až přijedu.“

„To by bylo super.“ uculím se do mobilu a Rachel se začne usmívat a dělat všejaké posumky.

„No zlato, musím končit, jdu do sprchy a spát, jsem vyšťavený jak pomeranč.“

„Dobře, tak ti přeji dobrou noc a krásné sny. Zvládni to tam a zase se ozvy, jo?“

„Určitě, miluju tě, Amber.“

„Já tebe, pá.“

 

 

 

„Vy dva jste prostě rozkošný pár.“ nadhodí užasle Rachel a zazubí se od ucha k ucha.

„Jo...zpravil mi náladu.“ usměji se.

„No budu muset jít...venku se stmívá a Aaron na mě doma čeká s večeří, tak jsem zvědavá co ukuchtí.“

„Hmmm to zní, jako kdyby se můj bratříček činil...teď si tak uvedomuji, že jsem ho neviděla dlouho, tři týdny? Asi?“

„Má hodně práce, dělá i přesčasy, abychom mohli miminku zařídit pěkný pokojíček.“

„Aha. Tak to pak jo.“

„Uspořádáme nějakou společnou večeři, aby jste se taky viděli, jo?“

„Jasné.“ usměji se a poberu si své věci.

 

 

 

Po té, co se s Rachel rozejdeme každá na jinou stranu, zajdu ještě do supermarketu, kde si nakoupím jídlo na doma a pak se s těžkými taškami odporoučím domů.

„Haaach, konečně doma.“ syknu si pro sebe, kdy se mi jedna taška roztrhne na dně a všechna zelenina a ovoce se odkutálý po plovoucí podlaze obýváku.

„Do háje.“ syknu nechám ovoce a zeleninu a mezitím odnesu zbývající nákup na kuchyně, aby se mi ještě ten neroztrhl. Položím tašky na linku a jdu do obýváku. Rozsvítím si v obýváku a začnu sbírat rozsypaný nákup. Až po nějaké chvíli si všimnu, že někdo stojí u velkého okna...jelikož naše světla v obýváku vypovídají službu, není tak dobře osvětlený, jako vždycky, takže u okna, televize a sedací soupravy není skoro nic vidět.

„Sakra!“ vyhrknu, když si pomyslím, že mě opět navštívil holohlavec, začnu něco rychle hledat ve své kabelce. Vytáhnu si devítku z kabelky a otočím se k oknu, ale tam už nikdo není. Na to mě ta osoba překvapí z boku, chytne mi ruku, ve které držím zbraň a stočí mi ji za záda a přitiskne ke zdi. Donutí mě pustit zbraň na zem a přitiskne se ke mně.

„Pusťte mě! Co chcete?!“ syknu strachy až mi selže hlas.

„Klid...to jsem já.“ cekne Silar a opatrně mě pustí. Cože? Silar? Dělá si ze mě srandu?!!!

Otočím se, moje ruka se vymrští a udělí mu facku do života. Jeho tvář se stočí do leva a chvíli tak zůstane.

„Vypadni!“ křiknu na něj. Naběhnou mi slzy...slzy překvapení, strachu co se mohlo stát, kdyby to nebyl on. Slzy z něj...že ho opět vidím, po pěti letech.

„Nechtěl jsem tě vystrašit.“ řekne klidným hlasem a podívá se na mě.

„Jdi pryč...“ vzlyknu a odejdu do kuchyně. Uslyším jeho kroky, že jde za mnou.

„Můžeš mě aspoň vyslechnout?“

„Ne.“ zapřu se a začnu uklízet nákup, abych se aspoň trochu uklidnila.

„Přišel jsem ti říct...no...kvůli čemu jsi mi volala. To už jsem zařídil, nebudou vás už otravovat.“

„Fajn.“ syknu tiše.

„Amber...“

„Nech toho, nic neříkej a odejdi!“ vyjedu na něj z ostra.

„Jak ses vůbec sem dostal?!“ napadne mě.

„Furt mám starý klíč, od Jamesona. Měla by sis pořídit bezpečnostní zařízení, pokud nechceš, aby tě někdo další navštívil.“ odpoví mi a usadí se k jídelnímu stolu.

„Mínil ses vůbec ozvat...kdybych tě nepotkala v tom krámě, ještě s takovou …. no nechci být sprostá, ozval by ses?“ další otázka mě napadla.

„Přijel jsem teprve včera do Atlanty.“ opáčí svůj deficit neozvání se starým přátelům.

„Měl by jsi odejít.“ řeknu naštvaně a tašky z nákupu šoupnu do šuplíku. Otočím se na něj s vážnou tváří, aby věděl, že to myslím vážně.

„Dobře,...jen chci, abys ještě něco věděla.“ nadhodí Silar záhadně a vstane ze židle.

„Co?“ syknu otráveně.

„Ač ne úmyslně, budeme se teď výdat častěji...což vzhledem k minulosti z toho nejsem taky nadšený, ale tak to je.“

„Pod tím, si mám jako představit co?“ nechápu.

„Woke si mě najal, jako nového hlavní fotografa.“ oznámí mi a já jsem poněkud v šoku.

„Cože?“ vyrazí ze mě další nechápavá otázka. Vždyť on nikdy nefotil, nikdy jsem ho neviděla s foťákem, co sakra dělal během těch pěti let, že se teď stal hlavním fotografem Woku?!