Nebezpečné známosti 2 - 4. kapitola

Anotace: -

Po dlouhé době sem přidávám další díl. Je dlouhý a to jsem ho v půlce usekla, protože mi přišel už moc dlouhý, tak ten zbytek nechám na další díl. Neočekávám nějaká komentáře nebo tipy, jelikož sem už nikdo nechodí. Upřímně-nedivím se. Staré časy literu byly nejlepší. Ale přes to Vám přeji hezké čtení ;)

 

NEBEZPEČNÉ ZNÁMOSTI 2

3. kapitola – Smile, please!

 

 

„To nemyslíš vážně.“ zaburácím mezi dveřmi Racheliných dveří od kanceláře. Rachel zvedne udiveně hlavu od nějakých papírů co jí leží na stole a nechápe mě.

„Co nemyslím vážně?“ opáčí.

„Najmula si Silera, jako fotografa, to má být fór? Vždyť on ani neví, že k tomu potřebuje foťák.“

„Jo tohle...no...chtěla jsem ti to říci, už včera, Siler potřebuje kvalifikaci a tak mě požádal o praxi u nás. Kdo by nechtěl praxi u nejprestižnějšího časopisu o módě v Americe.“ odůvodní a sundá si brýle s očí. Unaveně si protře oči a začne si něco pro sebe žvatlat.

„Bude akorát očumovat modelky a dávat jim svoje telefonní číslo.“

„Je to přítel Amber, nemohla jsem mu to odmítnout. Každý člověk má šanci.“ řekne klidně Rachel a je na ní znát, že je velmi unavená.

„Je ti dobře?“ zeptám se ji a nechám být záležitost se Silerem. Přejdu k ní a šáhnu ji na čelo.

„Horečku nemáš, ale jsi nějaká přetažená, doma je všechno ok?“ začnu se starat.

„Ne doma je to dobrý, ale já jsem unavená, bolí mě záda, jsem nevyspalá, navíc je tu tolik práce, že nemůžu ani zůstat doma...“

„Víš, že by jsi neměla riskovat svoje zdraví Rachel. Tu práci si můžeš vzít klidně domů.“ pokárám ji a sednu si na stůl, na tu hromádku papírů, na kterých před chvílí pracovala.

„Dneska mám poradu s dodavateli, zítra máme firemní poradu Woku, musím zařídit to focení v Paříži...a navíc, dnes mi přišla pozvánka na módní přehlídku Christiana Lacroixe, která se koná za měsíc v Praze.“ vyhrkne na mě svoje starosti Rachel a najednou mi je jí strašně líto. Má toho tolik, a nikdo ji defakto nepomůže.

„Víš co, jdi domů...přemýšlet můžeš i doma a vždy choď do práce jen na porady a nebo, když se bude dít něco důležitého. Všechno pečlivě naplánuj u hrnku dobré kávy a nějakého filmu v televizi. Aaron ti udělá něco k jídlu a budeš se mít, jak v ráji. Navíc, miminko musí být v klidu a když se budeš nervovat, tak mu moc nepomůžeš. Já ti pomůžu naplánovat tu Paříž, no a přehlídka...doufám, že mě vezmeš s sebou.“ zazubím se vychcaně. Kdo by nechtěl na takovou velkolepou přehlídku předního módního návrháře.

„To víš, že vezmu. No dobře tedy, ještě tu něco podepíšu a půjdu domů...nebo si dojdu na masáž, to je lepší nápad.“

„Moje řeč.“ usměji se na ní a odejdu do své kanceláře.

 

Když procházím mezi ostatními kancelářemi, všimnu si nenápadného posmívání, držení záchvatů smíchu a také schovávání rudých obličejů za výtisk ranních novin. Všichni se smějí mně? Ale proč?! Jo...a najednou mi to dojde. Zastavím se těsně před mými dveřmi kanceláře a čumím na ně, jak orel na myš. Na dveřích mám nalepený vystřižený článek z těch novin. „Další kleptomanka mezi známými osobnostmi – Amber Thomasová kradla ve známém B-martu, kde je vše levné!“ zní úryvek článku a pod ním je černobílá fotografie se záznamových kamer toho krámu, jak ležím přitisknutá na zemi a na mně ti dva hromotluci. Fajn, no to je fakt super, do prdele práce! Rozčíleně strhnu ten kus papíru ze dveří a vejdu do kanceláře. Se dveřmi neuvěřitelně třísknu, div nevypadly z pantu a posadím se do své kožené sedačky. Naštvaně do ní zapadnu a pokouším se rozumně uvažovat a hlavně klidně dýchat. Hlavně nezapomenout dýchat! Ani si nemusím číst zbytek článku, VÍM, že to bude naprosto nepravdivé a taky kdo ho napsal.

„Co je?“ ozve se mezi dveřmi Wayne a bez zeptání vejde dovnitř. Na stůl položí taštičku s něčím voňavým, že se to ihned roznese po mé kanceláři. Vůně skořice a kávy.

„Nečetl si ranní noviny?!“ syknu.

„Četl a nasmál jsem se. No ani za poslední dva roky jsem se takhle nezasmál.“ řekne pobaveně a rýpavě, chce mě snad ještě více rozčílit?!

„To si musíš vystavit, hezky do rámečku...úplně to vidím na támhleté stěně, hned, jak sem někdo vejde a uvidí ten článek, rozjasníš mu den!“ zazubí se Wayne a já se v duchu pousměji nad tím, jaký dobrý pocit by to byl, kdyby vyletěl z toho velkého okna za ním.

„Ale no ták, nebuď naštvaná...ty se budeš divit, až ti jednou prdne žilka v mozku a zemřeš. Protože proč? Protože ses ze všeho nervovala a všechno si tak brala. Co si navíc čekala, jsi trochu známá, ne tak jako jiné celebrity...ale ty si to také denně zažívají a jsou s tím smíření. Hm, tak už se nemrač a trochu úsměvu, ok?“ pokusí se mě povzbudit. Nikdy jsem ho ještě tak smířlivého a optimistického neviděla. Takhle ho zažívám prvně, což mě překvapuje.

„No tak nekoukej tak na mě. Úsměv, prosím!“ usměje se zároveň i on a mě to donutí se usmát.

„No vidíš, tak ti to sluší nejvíce!“ pookřeje a donutí mě vstát ze sedačky. Vysvlékne mě z lehkého saka, který pověsí na věšák a donutí mě jít si sednout za stůl a začít pracovat.

„Hezky si sedni, vezmi si do ruky tužku...ták...a podepiš tady ty tři papíry. Tenhle je od dodavatele, tenhle od tvé výplaty...ahah super, no a tenhle je od mé výplaty...toho velkého čísla si nevšímej, hlavně to podepiš.“ všechno to podepíšu, i když si připadám jako loutka a tužku zase zahodím na stůl.

„Kdybych tam měl pár nul navíc, podepsala by jsi to taky?“ rýpne si už se známým tónem, jakým ke mně mluví vždycky.

„Dej mi pokoj a přines mi panáka.“ ucedím, položím si ruce na stůl a do nich položím svoji těžkou hlavu plnou myšlenek.

„Ale no ták...máš tady kafe a croissant, tvůj oblíbený, to ti musí stačit.“

„Ke štěstí nestačí jen snídaně.“ řeknu tiše, spíše pro sebe.

„Ty hromádko neštěstí.“ sykne ironicky Wayne, přejde ke mně a obejme mě kolem ramen. Jeho objetí je pevné, příjemné a voňavé. Voní drahou kolínskou a jeho vlasy mě zašimrají na krku. Bradu si položí na moji klíční kost a sevření nepustí. Takové objetí mi chybělo – chlapské!

„Dobré ráno čorkařko!“ vlítne do mé kanceláře Siler s úsměvem od ucha k uchu, ale jak uvidí mě a hlavně Wayna, úsměv mu spadne k jádru Země. Wayne ode mě odstoupí, ale pomalu, nic neksrývá a nic se tu nedělo, takže proč by se měl dát na rychlé ústupky alá my jsme tu nic „nedělali“!

„Zajdeme pak na oběd?“ otáže se mě ještě Wayne, ale přijde mi to spíše z hecu proti Silerovi, protože se mě Wayne nikdy neptá. Znají se vůbec tihle dva?

„J-jo.“ odpovím nejistě a narovnám se do židle. Wayne odejde a hned, jak dveře zaklapnou, Siler spustí.

„Ty to táhneš s největším exotem pod sluncem, to ti můj brácha byl málo užitečný nebo co?!“ vyhrkne dotčeně.

„Co to plácáš! Wayne je můj asistent.“ začnu se ihned bránit.

„Hohoo, tohle neututláš, viděl jsem, jak jste se k sobě měli!“ prosadí si egoisticky a ruce si opře o můj stůl.

„Jsi směšný.“ pronesu klidně...nemíním se dnes rozčilovat více.

„Mimochodem, super článek v novinách...nevěděl jsem, že jsi tak slavná.“ procedí mezi zuby, vytáhne ze zadní kapsy kalhot srolovaný výtisk dnešních novin a mrskne s nimi o stůl.

„Kvůli čemu si sem přišel Silere?“ zeptám se s nezájmem, ale zároveň mě zajímá tato otázka v dvojím podání. Proč se vůbec vrátil a proč zavítal právě teď, do mé kanceláře.

„Rachel ti poslala na mail fotografie modelek. Máš vybrat tři, které budou zítra na rychlo fotit moji koláž.“

„Proč to mám udělat já? Je to tvoje kariéra, vyber si ty.“ opáčím nechápavě.

„Rachel tě tím poveřila, ví, že vybereš určitě dobře...jo...a navíc, na tom zítřejším focení máš být jako dohled.“ řekne s úsměvem, protože ví, že mě to štve. Ok, ta Rachel už by měla rodit...protože, když má dělat celkem zásadní rozhodnutí...rozhodne se pro pravý opak.

 

 

 

 

„Tahle není vůbec hezká, nechápu, jak může být modelkou...tahle se hodí jen na focení spodního prádla a svých implantátů, tato ujde...ta taky, tahle brunetka je moc pěkná, tu vyfoť určitě a tahle...hm, jo ta je taky pěkná. Máš tu čtyři modelky na tvoji koláž, hodně štěstí.“ vyhrknu svůj názor na seznam modelek, které mi předhodila Rachel a jejich fotografie hodím na Silerův mini stolek v jeho mini kanceláři, která mu na tu chvíli byla přidělena. Otočím se na podpatku a už jsem odhodlaná odejít, ale Silar mě ihned zastaví svými otázky.

„Ta bloncka je náhodou pěkná, co proti ní máš? A navíc, máš tam jít se mnou a být tam se mnou, tak kam zase jdeš?!“

„Mám důležitější věci na práci, než dohlížet na tvou práci, o kterou jde především tobě a ne mně. Takže si dělej co chceš, ty holky už jsem ti poslala do maskérny a plac se připravuje ve třetím suterénu, tak hodně štěstí, iééé!“ nahrnu co nejvíce ironie do mého nadšení a zmizím za rohem dveřmi. Teď ještě obvolat pár důležitých hovorů, napsat objednávku nové kolekce podzimní módy H&M a jít hurá domů.

 

„Thomasová, pojď se mnou dneska na ruskou ruletu.“ vrazí mi do kanceláře Wayne. Kruci, to nikdo nedokáže nejdříve zaklepat dneska! Místo mého trapasu, si na dveře nalepím červený nápis KLEPEJTE!

„Ruskou ruletu?“ udivím se, pokud se nemýlím, tak jsem ji nikdy nehrála a ani žádný jiný hazardní hry.

„Jo, dneska mám akci se svými přáteli, jeden z nich otevírá nové casíno a tak nás tam všechny pozval zadarmo. Akorát všichni tam jdou s někým a já se tam nechci cítit, jako kůl v plotě, tak bych byl rád kdybys šla se mnou.“ odůvodní a já se v něm začínám ztrácet. Náš vztah se mezi námi o honě změnil. Ještě nedávno to byl jen čistě pracovní sarkastický vztah a teď, to má blízko k navázání dobrého přátelství.

„To nejde, je úterý, všední den a to já nechodím do společnosti...protože zítra jdu do práce, chápeš.“ vysmeknu se z toho. Celkově ani nemám ráda casína a podobné podniky.

„Nemusíš pít alkohol, ale pobýt tam se mnou aspoň dvě hodiny a pak jít domů. Odvezu tě.“ navrhne mi.

„Ne, to nejde.“ odmítnu.

„Musíš se odreagovat, jsi furt napjatá, nervní a naštvaná. Společnost ti jen prospěje. Vyzvednu tě v osm ok? Zatím čus.“ zazdí mou odpověď a zmizí stejně tak rychle, jako se objevil.

„P-počkej...ale ono to fakt nejde!“ křiknu ještě za ním, ale myslím, že s takovým trvdohlavcem se nedá dál jednat. No...tak půjdu na hodinu pryč, jen na hodinu, bude to dobrý, pobavím se, dám si džus...a....do prčic nemám co na sebe!

 

 

 

„Ding dong...........Ding dong, ding dong, ding dong“

„Jo bože!“ ucedím a doběhnu ke dveřím a zhurta je otevřu.

„Jako, málem jsem ti rozbil zvonek, co tam prosím tě děláš?“ postěžuje si Wayne, ale co by čekal od ženy. Na hlavě mám natáčky, jedno oko namalovaný oční linkou a černou maskarou a to druhé úplně odlíčené. Stojím tam v černém huňatém županu a ještě OPRAVDU nejsem zdaleka hotová na odchod do společnosti.

„Musíš vydržet, tři hodiny jsem přemýšlela co si vzít na sebe.“ odseknu a odejdu zpět do koupelny. Uslyším jen, jak Wayne zabouchne za sebou dveře a dojde za mnou do koupelny. Opře se o futra.

„Stačily by obyčejné koktejlky a jít...tam nebudou řešit jak vypadáš.“

„Ale budou!“ pronesu vážně a nakrčím bradu, abych si vůbec dokázala načechrat oko řasenkou.

„Proč se u toho tam tváříš? Vypadáš, jak kdyby si chytla křeč do celého obličeje.“ pronese nechápavě Wayne při pozorování malování obličeje na ksicht.

„Nekecej mi do toho a jdi se posadit do obýváku.“ opáčím a pokouším se doladit co se dá. O patnáct minut později už jsem zcela připravená a odhodlaná vytáhnout paty z bytu. Rozhodla jsem se pro světle zelené načechrané koktejlky s překříženým výstřihem a černými lodičkami. Doplnila jsem to ještě černou kabelkou a černými blbostmi, jako prstýnky, náušnice a podobně.

„Jdeme!“ vyhrknu na Wayna a opatrně scházím schody do obýváku, abych nespadla na čumák.

„No vidiš...z ošklivého kačátka se zrodila kachna.“ rýpne si Wayne posměšně a zvedne se z pohovky, abychom se mohli vydat do casína.

„Nech si těch keců, nebo si to ještě rozmyslím.“ napomenu ho vážně, ale popravdě, celkem se těším. Casína nejsou má obliba, ale snad mi společnost opravdu pomůže.

 

 

Když sejdeme dolů na ulici, Wayne nám stopne taxíka.

„Neříkal jsi, že mě odvezeš ty sám?“ poznamenám s nadzvednutým obočím.

„Odvezu, ale taxíkem. Viděla jsi mě někdy s autem? Víš, jak nesnáším řízení.“ ucedí, jako kdyby to byla ta nejhorší věc. No, ok, lidé mají zvláštní fóbie a úchylky. Beru.

„Fajn, ale to neznamená, že budeš pít. Nechci, abych tam byla jediná při smyslech.“

„Uvidíme.“ mrkne na mě a oznámí řidiči dannou adresu, kde se nachází nové casíno.

 

 

Vydáme se na opačnou stranu Atlanty, k hotelu Whine, neboli k nejvyšší budově Atlanty. Taxík nám zastaví na Bulvar Square v závěsu několika dalších aut, především taxíků. Tolik lidí. Všichni míří na otevření nového Casína.

„Hele, já myslela, že to bude nějaké menší, normální casíno a ne, aby tam byly stovky lidí.“ ceknu na Wayna, který zrovna platí taxíkáři a vylezu z auta.

„No tak jsi myslela špatně, já ti neřekl, že je to velká akce?“ zeptá se ironicky, přitom moc dobře ví, že mi to neřekl. Zamračím se na něj, ale pak začnu věnovat pozornost na ostatní lidi. Zda neuvidím někoho známého.

„Zajímalo by mě, jestli přijde i tolik lidí na tu charitativní akci v pátek.“ řeknu si spíše pro sebe, ale Wayne na to zareaguje.

„Určitě jo, všichni přijdou dát penízky na děti a podívat se na tu trapku, která kradla čaj v B-martu.“ zakření se. Další narážka.

„Nech toho, nebo vážně odejdu.“ nazlobím se na něj, vážně mě někdy štve.

 

Projdeme mini náměstíčkem před mrakodrapem a vyšplháme rozsáhlé schody poseté zlatými a stříbrnými glitry až k monstrózním skleněným dveřím, kteří stráží muži v bílých oblecích a mezi nimi stojí mladé dívky, jako hostesky. Všem rozdávají letáčky s programem a uvítáním.

Když vejdeme dovnitř, nevím na co se dívat dříve...sakra vysoký strop, nádherné osvětlení, noblesní úprava, květiny, stolky s občerstvením, ale to nebylo vše...když jsem prošli „mini“ salónkem, na řadu přišel další salónek, o něco menší, ale tam čekalo překvapení. Fotografové a paparazzi. No super! Každého si fotili, když uviděli známou tvář, hned se ho na něco ptali, fotili si ženy v krásných róbách a obdivovali muže, kteří měli kolem sebe tolik žen. Naštěstí mě si nikdo „nevšiml“, ke konci, kdy končil salónek a začínalo casíno, plných světel a ruských rulet...

„Amber! Amber počkej!“ uslyším a jde na mě zaludeční nevolnost. Nahodím úsměv a otočím se přes rameno. No jistě, kdo jiný než ŠUGY.

„Ahoj.“ pozdravím ji s lehkým zamáváním a ona hned pokyne rukou ať jdu za ní.

„Pojď sem, vyfotím si tě, ať máš krásnou fotografii...třeba uspěješ u módní policie!“ vyhrkne nadšeně a postaví si mě na červený koberec, před paletu s nápisy všech sponzorů této akce.

„Slečno usmějte se!“ vyhrkne jeden fotograf a už mastí svůj fotoaparát. To samozřejmě zaujme i dalšé fotografy a tak jsem před záplavem světla. Což nesvětí mému postoji a výrazu. Jsem nejistá a nesnáším fotografy!

„Slečno Amber Thomasová, jednu báječnou fotku pro Woke!“ ozve se mezi davem mastičů foťáků a já uvidím mezi nimi Silara. Ale jo proč ne, pro Woke všechno. Nahodím úsměv a ruce v bok a je to!

„Už musím jít!“ vyhrknu na všechny a spěchám zpět za Waynem, který stál mezi hranicemi Casína a smál se mi.

„Kdyby ses tam viděla! Myslím, že tebe foťák nebude mít nikdy rád.“ řekne pobaveně, ale já jeho další narážku už vypustila. Mám chuť se bavit, né se rozčilovat nad tím, jaký je to sobecký idiot.