Jar of hearts - Kapitola čtvrtá

Anotace: -

Tak tu máte opožděně další díl. Uvítala bych nějaké komentáře, nějaké smyslu plnější, ne-jednoslovné :D V tomto díle jsme se neposuli moc dál, ale v příštím díle začíná pravá cesta Roxanne :))) Přeji hezké čtení ;)

 

 

 

Zamžourám očima a plně, až unaveně je otevřu. Uvidím nad sebou známá látková nebesa mé postele a tak nějak se mi uleví. Nevím proč, ale jako kdyby ze mě spadl obrovský kámen tíhy, nevědomosti a nepochopení. Nevím, co to mělo znamenat. Vlastně,...nevím nic. Nepamatuji se, v kolik jsem šla spát, nevím kolik tak může být hodin na tož, co jsem dělala včera. Co je vůbec za den? Zvednu se do sedu a protáhnu se v zádech, strašně mě bolí. Jsem přeleželá a nějaká usezená. Vyhoupnu se na nohy, avšak prudká bolest hlavy mě usadí zpět do peřin.

„Kruci.“ syknu a položím si prsty na pravý spánek, jako kdyby mi to mělo pomoct. Párkrát se zhluboka nadechnu a pokusím se znova vstát. Úspěšně se postavím na nohy a žádnou bolest necítím. Pomalu se rozejdu do koupelny a přijde mi, jako kdybych na těch nohách stála po dlouhé době, jsou zdřevěnilé, pomalu necitelné, ale furt se na nich držím. Opřu se o omyvadlo a nahlédnu do zrcadla. Rozcuchaná, pobledlá, pleť vysušená a jedna proleženina na tváři. No to jsem zase dopadla! Že bych večer byla popíjet s Nevillem, že si nic nepamatuji, nestalo by se to poprvé. Opláchnu si vodou obličej a vyčistím si zuby, protože v puse jsem měla jak v polepšovně a to jsem to nazvala ještě slušně. Rozčešu si ty motance v hlavě a trochu pudru hodím na tváře, protože to jak jsem bílá, se mi vůbec nelíbí. Měla bych chodit více na sluníčko kruci. Pak přejdu zase do pokoje k mé velké skříni a vytáhnu z ní hnědé tričko s krátkým rukávem, k tomu jsem mínila si vzít ty mé oblíbené tmavé džíny, ale ve skříni nejsou. Přejdu tedy k posteli, jestli nejsou někde pod ní, nebo přes pelest přehozené. Najdu je na druhé straně, na zemi i s koženou bundou a černým tílkem. Avšak co mě zarazí, je to...že jsou od něčeho špinavé. Všechny ty věci mají na sobě tmavé fleky. Přičichnu si k tomu tílku a smrdí to nějak zvláštně...tak zajímavě, chutně a bože na co to myslím! Napomenu sama sebe a nechápu se, co to jako mělo být?! Hodím ty věci zpět na zem, s tím, že je pak odnesu do koupelny o patro níže, kde máme pračku. Více se nezabývám tím, že na těch věcech by mohla být třeba krev. Vytáhnu teda svůj další oblíbený kousek šatníku a to džínové kraťasy s kšandama. Takový retro, ale mám je ráda.

 

Sejdu o patro níže a můj žaludek zakručí neuvěřitelně nahlas. Pomalu to vzbudilo celý dům. Kolik tak může být? Šest ráno? Zajdu si do kuchyně pro něco dobrého, ale zjistím, že lednička je úplně prázdná. Teda až na dvě konzervy mletého masa, pár rajčat a mléka. To máme, ale vzdácnou sbírku potravin. Ledničku zase zavřu a přejdu ke špajzu, kde máme suché potraviny, jako pečivo, těstoviny, sladkosti a podobně. Nic. Pár sklenic zavařených okurek, broskve, marmeláda a sklenice medu. Si dělají srandu, ne? Naše slavná Lee, má na starost chod domácnosti a není tu ani moucha k požitku. Vrátím se tedy zpět k ledničce a otevřu ji. Opřu se o křídlo ledničky a přemýšlím co z toho si dát. Ale ani na jedno nemám zdaleka chuť. Čumím do tý ledničky dobrý tři minuty a pak mě to přestane bavit. Ledničku zase zavřu. Můj žaludek naříká čím dál více. Opřu se zády o linku a rozhlížím se po kuchyni, kde co by ještě mohlo mít. Očima zjistím, že je pár minut po osmé hodině. Což mě celkem udiví, protože v tuto hodinu už jsou všichni nalezlí tu a snídají. A tady ani není nic na tu snídani! Nebo počkat...Není náhodou večer? Přejdu ke kuchyňskému oknu a zjistím, že ač je letní období, venku je poněkud šero. Na obloze se rozprostírají šedé mraky a vše je mokré. On je večer! Docvakne mi logicky. No, tak to tak vypadá, že pojedu do města pro něco k snědku. Ale stejně mi to nedá, je to zvláštní situace...jestli je večer, tak kde jsou všichni? Rozejdu se tedy ke schodišti a zaposlouchám se, jestli něco neuslyším z horních pokojů.

„Neville?!“ křiknu do ticha, zda mě bratr neuslyší. Nic.

„Davide, Lee?!“ vyzkouším jiné obyvatele tohoto domu. Nic.

„Charlesi?“ zkusím to poslední jméno, ač nerada. Nic. Avšak, to už mi přijde hodně divné, aby nebyl Charles doma, on nikdy neodchází. Vyšlápnu tedy na první schod a vyjdu až nahoru, s tím, že se podívám, jestli není Charles ve své pracovně. Zřetelně zaklepu, aby to bylo slyšet, ale žádná ozvěna. Nic. Trochu se zaškaredím, protože mi spíše přijde, jako kdyby si ze mě dělali všichni srandu. Stisknu kliku a opřu se o ni, ale narazím. Je zamčeno.

„Do háje, jakto, že je zamčeno?!“ ucedím už naštvaně. Je to absurdní.

„Tohle už není vtipný Neville, koukej vylést a ty Lee koukej něco uvařit!“ křiknu do tiché domácnosti. Jediná ozvěna co uslyším jsou hromy venku. Přichází další bouřka.

„Jako malý.“ utrousím si naštvaně sama pro sebe a hru na schovku, předem vzdávám. Sejdu tedy schody níže a zabrousím do pokoje Nevilla. Bohužel i jeho dveře byly zamčené.

„Co to do prdele...“ syknu hořečně a našpulím pusu. Najednou uslyším zvláštní zvuk. Jakoby něčí šlápoty, pod kterými zavrzalo pár prken starého domu. Otočím se ke dveřím zády a pozoruji prázdnotu před sebou. Mám zvláštní a svíravý pocit. Pomalými kroky přejdu k zábradlí a nahlédnu dolů na schodiště. Nic, jen schodiště. Už mi došla trpělivost a tak se vydám do svého pokoje, že si vezmu klíčky od auta, ale bohužel též narazím do dveří. Zamčeno?!! Už zacházejí moc daleko, akorát mě vytočí. Vykašlu se na ně, schody seběhnu jak nic a obléknu se do dlouhého černého kabátu z lehké látky, tak akorát do tohohle počasí. Najednou se však z kuchyně ozve rachot, jakoby tucet talířů spadlo na zem. Trochu nadskočím, jak jsem se lekla, ale pohotově tam přejdu s tím, že se omylem prozradila Lee. Jenže v kuchyni nikdo nebyl, jen pod oknem byly schozené vázy, protože prudký vítr zvenčí otevřel okno v kuchyni a všechno smetl z parapetu. Kašlu na to, nebudu to sbírat, ať si to uklidí ta puťka. Vrátím se zpět do předsíně a začnu hledat klíčky od auta, avšak najednou se ozve cizí hlas.

„Roxanne...“ ozve se do ticha, tlumeně, cize. Napřímím se a rozhlížím se ostražitě kolem sebe. Tak jo, tady končí vešekerá sranda. Rychlými kroky přejdu do obývacího pokoje, kde je trezor s dvěmi náhradními berretami. Začnu rychle štelovat kód do trezoru, avšak zaslechnu přicházející kroky za sebou. Popadne mě strach, zmatek, chtíč se zachránit. Podaří se mi to otevřít, berettu uchopit a vymrštit ji a namířit na...Charlese?!

„Sakra....pane Charlesi!“ okřiknu ho naštvaně a sama sobě se musím usmát. Jsem histerická a paranoidní.

„Co tu vyvádíš?“ udiví se.

„Já tu vyvádím, to tenhle barák se pomátl a málem mě dohnal k vašemu zabití.“ začnu se bránit.

„To jsi, ale měla raději udělat.“ sykne Charles.

„Cože?“ nechápu.

„Měla jsi mě zabít Roxanne, měla jsi mě zabít.“ uškrne se a jeho úsměv se úlisně zkřivý do nepopsatelný křivky. Tak trochu znejistím a ustoupím pár kroků zpět. Vypadá jako pomatený, vypadá jako někdo jiný, jeho tvář se zkřivý, každá jeho oční panenka uteče jinam...je to Vampír. Ani na minutu nezaváhám a vytasím zpět na něj zbraň, odjistím ji a pokusím se vystřelit. Ale bohužel pro mě, zbraň, nebyla nabitá. On se začne psychopaticky smát a já si všimnu jeho pařátů a nehtů do špičky, se kterými by mě rozpáral, jak nic.

„Copak...Roxanne, štítíš se sama sebe?! Musíš přijmout co se z tebe stalo, já jsem tak akorát tvoje zrcadlo Roxanne.“ začne žvatlat neustále dokola a já se pokouším zapnout mozek a najít nejrychlejší a nejjednoduší východisko pro mě. Rozeběhnu se na pravo, směrem ke krbu, abych mohla vzít jedno poleno. Abych ho mohla prošpikovat a záchranit sama sebe. Avšak on mě okamžitě strhne k zemi a vycení na mě ty jeho ostré prodloužené zuby. Chytne mě za krk a začne škrtit, já udělám to samé, abych si jeho zuby nechala co nejdál od sebe.

„No tak Roxanne, nevzpomínáš si, co z tebe udělal ten vampír, kousnul tě, proměnil tě, zabil tě!“ ucedí a jeho sliny mi stečou na vlasy. Jak odporné!

„Roxanne, tak si vzpomen, co se stalo, tak dělej!“ zakřičí a najednou jako by se ve mně něco zlomilo a já v duchu viděla, co se všechno stalo za události. A hlavně, jak mě kousnul vampír.

Začnu bojovat o holý život, kopat, škrábat, kousat, křičet a brečet.

„Prosím neee....ne prosím, pomoc!“ křičí a je mi to k ničemu a najednou...ucítím znova tu tupou bolest v krku. Vykřiknu bolestí, jak malé podsvinče a drápu se pryč z jeho tesáků, čím si přivodím další zranění.

„No tak, musíš bojovat!“ ozve se mi v hlavě a já se pokouším.

„No tak dělej!“ ozve se znova a já už jsem napokraji vysílení a i šance na život.

„Já nemůžu.“ zalapu v slzách bolesti a pak … už NIC.

 

„Nech ji už být.“ ozve se mi ještě v hlavě a pak ucítím, jakoby náraz, jakoby mě nikdo strčil dolů z Empire State Building a já letěla dolů.

Zprudka se narovnám a pokouším se nabrat dech. U mě sedí Charles a ta žena, Maddison. V zápalu paniky ani nevím co říct, pokouším se jen nabrat dech.

„Ona to nezvládne, Charlesi.“ sykne vážně Maddison a odporoučí se pryč, aby nás zřejmě nechala o samotě.

„Co, co to sakra bylo?!“ dostanu ze sebe.

„Roxanne,...pamatuješ si něco?“ neodpoví mi Charles a zeptá se mě na jinou otázku.

„Já...ani nevím, já...něco se mi zdálo....a doufám, že to tak není.“ řeknu vážně a dech se mi uklidnil. Jenže on mlčí. Neujišťuje mě, že to byla kravina, ale ani se mě nezeptal co se mi zdálo.

„Já....já jsem vampír?“ dostanu ze sebe to odporné slovo a chce se mi zvracet.

„Jsi upír.“ ujistí mě Charles a vážně nevím, jestli by se mi mělo ulevit nebo by mi mělo být ještě hůř.