Vamlup universitum-28.

Anotace: -

Ležela jsem v posteli a nepřítomně jsem hleděla do učebnice Historie Vampírologie. Stela lítala někde po všech čertech, no, abych to upřesnila, jeden student, ze třídy,která spadala pod modrou barvu, ji pozval, na večerní procházku kolem školy a Stela samozřejmě neodmítla. I když věděla, že zítra píšeme důležitý test, tak ji to bylo jedno. No a mě popravdě taky a knihu, velkou a tlustou jako Bibli, jsem zavřela a položila na noční stolek.

Stále jsem nad vším přemítala a nemohla jsem přestat myslet, na tu legendu, kterou mi četla Stela. Je to vážně pravda? Může to být skutečný? To byla ta hlavní otázka. Zda je to doopravdy pravda, nebo nikoli. Třeba je to jen nějaký výplod spisovatele, na který se upínají všichni, co tomu chtějí věřit. Ale proč tomu chtějí věřit? Na všechny tyto otázky jsem bohužel neznala odpovědi, ale tak moc bych si přála opak. Zadívala sem se na své ruce. Jak se mi podařilo vzplanout ten modrý plamen? Zavřela jsem oči a představovala si opět, ten modrý plamen, jak mi šlehá z ruky. Hned jsem otevřela oči a čekala. Ale nic. Rozčilovalo mě to. Zkusila jsem to několikrát, ale nic. A tak jsem to zkusila naposledy. Zavřela jsem oči a představovala sem si něco podobného u Telepatie. Pevně jsem zavřela víčka a skoro až do detailů si představovala onen modrý plamen. Cítila sem, jak mi ta síla pulzuje tělem a nechala sem, aby došla až do mích rukou. Otevřela sem oči a nemohla tomu ani uvěřit. I když to bylo nepatrné, tak mé dlaně jakoby modře fosforeskovali. Bylo to něco úžasného. Ale o to víc, bylo naléhavější, abych se dozvěděla celou pravdu, ať už je jakákoli. Stála sem za ten názor, že pravda je lepší, i když je jakkoli strašná, než celý život žít ve sladkém snění.

Zprudka jsem se postavila, převlíkla si košili, ta školní, se mi moc nezamlouvala a vydala se za jediným člověkem, kdo by mi mohl odpovědět. Proklouzla sem po schodišti, aniž by si mě někdo všiml a teď ještě se dostat přes schodiště vedoucí do učeben a do profesorských částí. Měla jsem připravenou odpověď, kdyby mě náhodou někdo načapal, řekla bych, že si jdu prostě do učebny pro knihy. O něco klidněji sem postupovala po schodišti na horu. Když už sem míjela všechny učebny, zrychlila sem krok, až sem skoro schody vybíhala. Teď, za denního světla sem se tu cítila o něco klidněji. Měla sem pravdu, všude na zdích byli obrazy ponuré nálady a všemožné dýky a meče.

Když jsem se ocitla před těma tak dobře najednou známými dveřmi, zastavila sem a zaposlouchala se, zda neuslyším nějaké hlasy zevnitř, ale bylo ticho. Nadechla sem se a zaklepala. Tentokrát se dveře otevřeli hned a já sem na nic nečekala a vstoupila dovnitř. Přišlo mi to, jakoby snad na mě už čekal. Thomas stál, oblečen jen v černých kalhotách a košili u krbu a pozoroval mě. Celý se chvěl a usmíval se na mě.

,,Angelo, ty jsi přišla,, promluvil a já sem najednou zapomněla všechny své otázky a přešla k němu. Chvíli jsme si hleděli do očí, než jsme se zprudka políbili. Zajímalo mě, jestli mi to někdy omrzí, ten slastný pocit, když jsem byla v jeho přítomnosti.

Pohladil mě a ukázal na křeslo, stojící hned u krbu. Posadila sem se a počkala, až si sedne také. Už sem chtěla otevřít pusu, ale předběhl mě. ,,Určitě si sem přišla, abychom v tom tématu hovoru, který jsme načali v jídelně, pokračovali, že,,? Přikývla jsem.

,,Ano, ale teda dostat se až sem, to také zabere nějaký čas. Nikdo si mě samozřejmě ani nevšiml, ale i tak, si vždy připadám, jako bych šla na zakázanou zónu,,.

Usmál se a přikývl. ,,Vždyť ano, tahle ta věž, je proto v tom nejvzdálenějším koutě university, protože o ni koluje mnoho škaredých pověstí. Stejně jako o mě,,.

,,To je sice pěkné, ale teď, bych chtěla slyšet něco více o té síle,, řekla jsem.

,,Ty mě nikdy nepřestaneš udivovat. Třeba teď sedíš naproti největšímu vrahu mezi upíry a přitom ti to je jedno,, a šibalsky se usmál.

Jen jsem nad tím mávla rukou. ,,O tom mi můžeš příště vyprávět, ale teď bych se vážně chtěla něco dozvěděla o té legendě,, řekla jsem.

,,Dobře. Ale chci, aby sis uvědomila, že je to něco, o čem se moc nemluví. Jsou dva druhy upírů. Ty co na tu legendu věří a pak jsou tu ti, co nevěří, ale stejně chtějí nalézt tu bájnou sílu. A lidé? Ty o tom nemají ani ponětí. Myslím si, že už si něco o té legendě četla, že mám pravdu,,?

Přikývla jsem. ,,Ano. Dostala se mi pod ruku jedna kniha, kde psali o člověku s nadlidskými schopnostmi, který bude záchranou lidstva,, řekla jsem.

Vstal a přešel ke knihovně. Po chvíli hledání položil na stolek koženou knihu. ,,Fabule et Legend de vita,, přečetla jsem nahlas název knihy. ,,To je ona,, odpověděla sem hned.

,,Ano. Mám spoustu vzácných knih a tahle patří k jednomu z mích skvostů. Jak ses prosím tě k ní dostala,,? Zeptal se. Polkla jsem a proklínala Stelu. Jak mám sakra vědět, kde ta holka tu knihu vzala?

,,Já popravdě ani nevím. V knihovně sem ji vypůjčila,, odpověděla sem.

Přikývl. ,,No, a jak sama víš, v této knize se píše o legendě, jak si sama už řekla, o člověku, s nadpřirozenými schopnostmi. Ale ono jde o víc. Tady se jedná o člověka, přímo o člověka, který bude obdařen sílou, s kterou pomocí, dokáže odvrátit svět od chaosu, do kterého ho mají přivést právě Upíři a Vlčí lidé,,.

Hleděla sem na něho a nebyla schopná jediného slova. ,,Ale proč, by byl nějaký člověk obdařen něčím takovým? A proč právě člověk,,? Zeptala sem se.

Jen se usmál a začal s knihovny pokládal na stůl další a další knihy. Ty byli o něco menší, ale za to pěkně staré. ,,Ve všech se píše to samé,, vysvětlil mi nejdříve. ,,Víš, mír, který panuje teď mezi oběma rasami, je na spadnutí. Ano, nemluví se o tom, ale je to tak. Vyšší mocnosti, jsou o tom přesvědčeny. Prostě a jednoduše, přou se o moc. Já vím, jak dětské, ale je to tak. A popravdě to bylo už odpradávna. A tak, v dávných dobách, v časech Oněch, se spojili dva nejmocnější panovníci, vládnoucím těmto rasám, aby vytvořili hmatatelnou sílu, kterou později vložili do vínky lidskému dítěti. Ten měl, nastolil opět mír mezi rasami. Jenže jak šel čas, skutečnost, se měnila pouze v pověsti a ty pak v legendy. Ale najednou v poslední době se šušká, o síle, která se má již projevit v člověku. Má to být síla, tak ohromující, že si to nikdo neumí ani představit. A právě, proto, po tobě jde profesor Nogard a jene on. Věř, že bude hůř, nechci myslet ani na toho nejhoršího. Domnívám se, že máš v sobě sílu, právě tu, o které tu mluvíme. A oni ji chtějí. Chtějí ji z tebe přesunout na sebe. Ale pokud by se tak vážně stalo, byl by to konec, jak lidské rasy, tak celkově všeho živého na této planetě,,. Když Thomas domluvil, jen jsem na něho třeštila oči a pěkně dlouhou chvíli nebyla schopná slova. Všechno sem si musela v hlavě pěkně srovnat a to bylo zatraceně těžký.

,,Takže chceš říct, že ta síla, je ve mně? Tak že já budu muset nastolit ten mír? A jak to mám asi udělat? A co když ve mně žádná ta síla není,,? Zeptala sem se ustaraně.

Usmál se na mě a jemně mě pohladil po zápěstí. ,,Vidíš, já sem ti říkal, že to je něco, o čem se moc nemluví,,. Zadívala sem se na něho vážně. ,,Promiň. Koluje se, že až nastane ten pravý čas, ukáže se v kom je spočinuta právě tato síla,,.

,,No a jak ten dotyčný dokáže nastolit ten mír,,? Ptala sem se rychle.

,,To nevím. Jak říkám, jsou to i napůl jen legendy a pověry. Nemusí to být ani pravda. Ale pokud by to byla, čas a situace by sám ukázal,,.

Tušila jsem i když ten malý plamínek podezření sem se snažila ututlat, tak stále byl silný, že doopravdy ta síla je ve mně. Už to naznačoval ten plamen, co mi šel z ruky. Musela sem se nad tím pousmát. Nevím, jestli je to znamení toho, že bych měla mít tu sílu nebo ne. Zadívala sem se na Thomase a v jeho očích, jsem viděla důvěru a bezpečí. Odhodlala sem se k něčemu, co bych dříve nikdy neudělala. Svoje strasti, jsem řekla někomu jinému, než sama sobě. ,,Thomasi, víš…ráda, bych ti něco ukázala, jestli bych mohla,,?

Přikývl a zadíval se na mě těmi kouzelnými oči, že jsem na malý moment úplně ztratila koncentraci. Opět jsem zavřela oči, ale tentokrát jsem se snažila více. Stále jsem měla zavřené oči, aby to bylo více intenzivnější. ,,Angelo, proboha, ty…,, zaslechla jsem Thomase a tak jsem otevřela oči. Všimla jsem si, že mé ruce jsou v modrém plamenu, ale tentokrát, to byl skutečně plamen. Zadíval se na mě nechápavě a čekal, vysvětlení. Jen že to já taky.

,,Víš, to sem ti právě chtěla ukázat. Nevím, co to je, ale dovedu to. Poprvé jsem si toho všimla, že to svedu, když jsem narazila na profesora Nogarda a jak jsi přišel i ty, ke knihovně,,. Hned přikývl. ,,Myslíš si, že to je znamení toho, co je ve mně,,? Zeptala sem se na otázku, která visela mezi námi.

Chvíli se na mě díval a pak se mi upřeně zadíval do očí. ,,Angelo, opravdu nevím, co to znamená, ale všechno tomu nasvědčuje, že vážně jsi to ty, ta, která má v sobě tu tolik hledanou sílu. Nikomu, to hlavně neukazuj ani se o tom nezmiňuj ano? Teď je zlá doba a hodně špatných lidí, po tom prahne, ano? Slíbíš mi to,,? Přikývla jsem. V jeho očích jsem najednou spatřila beznaděj a strach.

,,Thomasi, co se děje,,?

Chvíli mlčel, než promluvil. ,,Víš, začínám se trochu obávat. Budu tě chránit, ale, nevím, jak dlouho dokážu vzdorovat, pokud se to dostane ven,, řekl.

Stiskla jsem mu pevně ruku. ,,Neboj se. Víme to jen mi dva a tak to i zůstane, neboj,,. Naklonila jsem se k němu a políbila ho. Najednou chytil obě mé ruce a přitáhl si mě na klín. Usmála jsem se a taky si nařídila, abych začala jeho reakcím trochu ustupovat. Nemůže si zase vše dovolovat, říkala jsem si s úsměvem.