Tajemství Eavinu - 6. kapitola

Anotace: -

Sbírka: Tajemství Eavinu

6. kapitola
„Přemýšlela jsem o tom. Dáme jí ten nápoj znovu. Je také čas, aby se napila krve.“
„Nedonutíš ji k tomu,“ zavrtěl hlavou s pobaveným úsměvem.
„Nechci ji nutit,“ zašklebila se na něj Rosamunde. „Tady tohle jí dej.“
Podala mu tmavou láhev naplněnou nějakou tekutinou.
„Je to krev smíchaná s tím lektvarem. Díky němu nepozná, že se jedná o krev, ale musí to vypít celé.“
„Jak jí to mám vysvětlit?“
„Něco si vymyslíš. Možná…“
„Je to něco jako… jako vitamíny.“
„Zkus to.“
„Neuvěří tomu, není hloupá,“ zašklebil se.
„Ne, to opravdu není.“

Po vyučování jsem stála v hale a čekala, až Stephan přijde.
„Ahoj,“ ozvalo se za mnou.
Trochu polekaně jsem se otočila.
„Jé… Ahoj Mathiasi,“ odhrnula jsem si vlasy z očí.
Před návratem na hodinu jsem si je rozpustila, protože copy byly opravdu pořádně rozcuchané.
„Jak se ti tady zatím líbí?“
„Není to tak špatné,“ usmála jsem se.
„To je dobře,“ vrátil mi úsměv. „Nechceš… nechceš někam zajít?“
„No, víš… já...“ do haly vešel Stephan. Šel sebevědomě a vše kolem něj, jako by… ustupovalo do pozadí. „Jsem s někým domluvená…“
„Jo,v pohodě,“ svěsil trochu ramena. Potom vystopoval můj pohled. „Ale dávej si na něj pozor,“ poradil mi tiše. „Vše tady není takové, jaké to vypadá,“ varoval mne tiše.
To už se k nám Stephan přiblížil a mne neunikl trochu nepřátelský pohled, který si s Mathiasem vyměnil. Stephan mne objal kolem ramen.
„Tak třeba někdy jindy Angelico,“ kývl na mne Mathias a odešel.
„Co to bylo?“ zeptala jsem se Stephana.
„Nic, jenom je mezi námi nějaký… nevyřešený problém.“
„Aha,“ pokývla jsem hlavou a chtěla se vyptávat dál, ale něco ve Stephanově pohledu mne zarazilo.
„Co mi vlastně chceš ukázat?“ změnila jsem téma a jeho tvář se rozjasnila.
„Nech se překvapit,“ věnoval mi široký úsměv. Stále mne objímal kolem ramen a vedl mne na parkoviště.
Otevřel mi dvířka auta a pokynul mi, abych nasedla.
„Kam pojedeme?“ zeptala jsem se.
„Uvidíš, chci tě vzít na jedno krásné místo,“ usmál se. „Na,“ podal mi černou láhev. „Vypij to.“
„Co to je?“ zeptala jsem se zvědavě a měřila si láhev ve své ruce pohledem.
Stephan se upřeně díval na silnici.
„Vitamíny,“ řekl potom.
„Vitamíny?“ zeptala jsem se s pozvednutým obočím. „Jaké vitamíny?“
„Udělají ti dobře, věř mi. Budeš se cítit silnější a přestane tě bolet hlava,“ podíval se na mne a usmál se.
Jeho úsměv byl ale maličko prkenný.
Jak mohl, do háje, vědět, že mne bolí hlava, když mne rozbolela asi tak před deseti minutami, když jsme vyjeli? „Prosím,“ dodal.
Otevřela jsem láhev a zvedla ji ke rtům.
Tekutina v ní byla… nevím, jak bych to popsala, ale opravdu mi to chutnalo.
Začaly se mi klížit oči.
Pohodlně jsem si opřela hlavu o opěrku.

„Prober se,“ tichý hlas dolehl k mým uším, někdo jemně zatřásl mými rameny.
Pootevřela jsem oči a ospale na Stephana usmála.
Nakláněl se nade mnou, jednu ruku položenou na mé tváři a druhou mne držel za rameno.
„Už jsme skoro tady,“ usmál se, jeho oči se zvláštně třpytily.
Uhnul a já předním sklem spatřila zelený les, jehož korunami pronikalo měsíční světlo a dodávalo mu nádech tajemna.
„Pojď, je to jenom kousek tím lesem,“ vzal mne za ruku, když jsem vystoupila.
„Promiň, vůbec se mnou nebyla zábava. Nevím jak, ale usnula jsem, omlouvám se…“
Stephan mne zarazil mávnutím ruky.
„Je dobře, že sis odpočinula. Potřebuješ hodně spánku.“
Objal mne kolem ramen a přitiskl ke svému boku.
Zasmála jsem se.
„Spadneme!“
„Neboj,“ zazubil se.
Nad námi zahoukala sova a mně zmrzl úsměv na rtech.
Postava se ke mně přibližovala a já téměř nebyla schopná dýchat.
Kdesi nad námi zahoukala sova, slyšela jsem zašustění křídel, jak se vrhla střemhlav k zemi, aby ulovila svoji kořist.
Postava, poznala jsem, že je to muž, už byl u mě a já jen vyděšeně vzhlížela do jeho tváře zastíněné kápí pláště a zahalené tmou lesa.
„Angelico! Angelico, jsi v pořádku?“
Polekaně jsme zamrkala, abych odehnala ten přízrak ze snů.
„Angelico!“ Stephan mi pevně svíral ramena a ustaraně na mne shlížel.
Vzhlédla jsem k jeho tváři. Stříbřité světlo měsíce ji ozářilo svým měkkým světlem, jeho oči se stříbřitě leskly.
„Nic mi není,“ vydechla jsem trochu roztřeseně.
Objal mne a přitiskl k sobě. Ovinula jsem mu ruce okolo pasu, tvář zabořila do hrudi a zhluboka dýchala, abych se zbavila svíravého strachu.
Chlácholivě mne hladil po vlasech a rty mi přejížděl po temeni hlavy a šeptal tiché slůvka, kterým jsem nerozuměla.
„Už je to dobré,“ odtáhla jsem se od něj po docela dlouhé chvíli a matně se na něj usmála.
„Už je to jenom kousek,“ řekl. Jeho hlas zněl vážně, tvář měl zamračenou.
„Nic to nebylo Stephane.“
Nepatrně kývl hlavou, ale dál se mračil.

„A jsme tady,“ prohlásil Stephan po pěti minutách další chůze, kdy mě celou dobu pevně držel za ruku.
Před námi se rozprostíral kousek loučky.
Opatrně jsem došla na její konec a shlédla dolů.
Stephan mne objímal zezadu kolem pasu a k uším mi dolehl jeho tichý smích, když uslyšel moje obdivné vydechnutí.
„To je nádhera Stephane,“ otočila jsem se k němu, nechala se políbit, ale rychle se opět vrátila ke krásné vyhlídce.
Dolů do údolí vedl strmý sráz, pod ním tekla řeka, od jejíž hladiny se odrážel měsíc a propůjčoval její hladině stříbřitý třpyt, kousek od jejího břehu rostly staré, dost možná i staleté, stromy, hebká tráva na kousku mezi vodou a stromy přímo vyzývala k tomu, aby si člověk do ní položil tvář.
Spokojeně jsem se usmála, opřela si hlavu o Stephanovu hruď a zvedla tvář k nebi.
Bylo tmavě modré a bez mraků, tudíž vynikly zářící hvězdy, které obklopovaly měsíc a shlížely spolu s ním na tichou krajinu.
Stephan mne políbil do vlasů.
„Když tě takhle ozařuje měsíc, vypadáš přímo pohádkově,“ zašeptal.
„Díky,“ zašeptala jsem, tváře mi hořely rozpaky.
Znovu mne políbil do vlasů, potom sklonil hlavu.
Sotva se jeho rty dotkly kůže na mém krku, zachvátila mě nepochopitelná panika.
Prudce jsem se Stephanovi vytrhla, kdyby mne jeho ruka pevně nezachytila za loket, spadla bych dolů ze srázu.
„Co se děje?“ zamračil se a starostlivě si mne měřil pohledem.
Znovu jsem zhluboka dýchala, dívala se na něj a přemýšlela, dokud se mi srdce alespoň trochu neuklidnilo.
Upřeně na mě hleděl, ale nenaléhal, abych odpověděla.
„Jsem v pořádku,“ zašeptala jsem potom. „Mohli bychom se vrátit zpátky do školy?“ objala jsem se pažemi a nejistě na Stephana hleděla.
„Jasně,“ přikývl a pokynul mi k lesu.