2. Rodina Nebeských

Anotace: Druhý kousek z mého příběhu, spíše popisná část. Kdo jsou manželé Nebeští?

Reneta Nebeská se narodila o Velikonocích ve městě Suchý Mech.
Měla milující rodinu a dva starší bratry. To, že v pozdějším věku nemohla mít děti, zapříčinila jedna neblahá událost. Když jí bylo devět let, tak jí cestou domů znásilnil muž, který za to nikdy nebyl dopaden. Odhodil jí prostě do křoví a odkráčelo domů, zřejmě za ženou a dětmi. Byla v šoku, tekla jí krev a všechno jí bolelo. Nasedla na kolo a jela s brekem domů.

Nikdy o tom s nikým moc nemluvila. Její matka potom vždycky říkala, že buďto si to vytěsnila z hlavy a nebo je po otci tichá trpitelka. Navenek jí to podle všeho moc nepoznamenalo, až na to, že jí trvalo mnohem déle, než ostatním vrstevnicím, přiblížit k nějakému muži. Navíc se k ní díky tomu začali bratři chovat divně a značně to narušilo jejich vztah. Dokonce natolik, že Oliv ani Leonard své strýce nikdy nepoznali.

I když to měla doma celkem ráda, rozhodla se pro studium na střední zdravotnické škole v Hrnčířském Dole. Chtěla být zdravotní sestra a navíc to bylo dost daleko, aby mohla jít bydlet na intr a zahodit svou minulost. Práce zdravotní sestřičky jí svým způsobem naplňovala a dovolovala jí být dlouho v práci, místo toho, aby byla sama doma.

Když jí bylo dvacet let, přišel na pohotovost jeden muž se zlomenou rukou. Jmenoval se Viktor Nebeský (pro náš příběh byl jeho život před Renatou až krutě nezajímavý, a proto ho nenápadně vynechám) a byl to účetní v jedné firmě, která vyráběla dřevěné hračky. Nebyla to láska na první pohled, tedy alespoň ze strany Renaty ne. Viktorovi trvalo sedm měsíců než si Renatu přivedl domů. Stálo to, ale za to. Nikdy mu neřekla o tom, co se jí v dětství stalo, nepovažovala to za rozumné.

Nakonec se rozhodla, že si toho o deset let staršího pana účetního vezme za muže. Společně si pořídili skromný dům na kraji vesnice Jablečná a začali se snažit o dítě. Renata nechala Viktora čekat tři roky, než mu jedno odpoledne ohlásila svou léta plánovanou lež. Řekla mu, že minulý týden byla u doktora a ten zjistil, že kvůli zánětu močových cest, který v dětství prodělala, nemůže otěhotnět. Nikdy nemůže otěhotnět. Pro ní to byla neskutečná úleva, pro něj to byl bolestný šok.

Po dvou měsících se s tím Viktor konečně srovnal. Při svých až podezřele dlouhých procházkách k jezeru, kde tajně krmil kachny, si uvědomil, že mu bylo už přeci jenom třicet tři let. Navíc byl poslední, ze svých přátel, kdo ještě dítě neměl. Svou ženu miloval a novou rozhodně nechtěl. A tak přestal s každodenním prohlížením svých foto alb z dětství a navrhl Renatě adopci. Ta s nadšením souhlasila a tak se jednoho srpnového dne jelo na výlet. Dětský domov v Hrachově byla jednoduše barabizna, kterou držela pohromadě nejspíš jen vůle personálu. Ale co na tom. Byl přeci plný dětí.

Na první pohled si tam zamilovali jednoho zrzavého chlapečka, který byl sice o něco menší než ostatní děti jeho věku, ale zato mnohem veselejší a méně ubrečený. Jmenoval se Leonard a byl jedno z těch odložených dětí zmatených a vystrašených náctiletých matek. A oni ho nakonec dostali, měli své první dítě.

Renata s chlapečkem zůstala doma a protože byl Leo velice hodné dítě, měla i nějaký ten čas pro sebe. Začala malovat. Zjistila, že jí to nejen baví, ale dokonce v tom byla i dobrá. A byla tak dobrá, že se k práci zdravotní sestry už nikdy nevrátila. Když sehnala pro Lea hlídání, přivydělávala si jako malířka na zdi v různých restauracích a barech.

Tři roky po Leově adopci měli Renatiny rodiče autonehodu, při které oba dva zemřeli. Leonardovi byly v té době čtyři roky a protože Viktorovi rodiče už byly také mrtví, chtěli pro něj v životě víc lidí, než mu v něm zbylo. Rozhodli se, že chtějí další dítě. A jak víme, toto rozhodnutí přesměrovalo život naší malé Oliv na tu slunečnou stranu, tedy alespoň na pár let.

Večer předtím, než si měli Oliv vyzvednou a už natrvalo si jí nechat doma, se rozhodla Renata vymalovat koupelnu. Na nudnou bílou kachlíčkovou stěnu namalovala obraz mořské panny jak sedí na kameni a hledí na moře, kde v dálce pluje nádherná plachetnice. Ten obraz si později Oliv naprosto zamilovala. Stal se pro ní jednou z těch věcí, na které, když si vzpomenete, ucítíte vůni domova a chcete, aby vaši rodiče nikdy nezmizeli.