kapitola I. Vzhůru do Paříže! , část 3. Veselá poslancova společnost

LVCIVS VINICIVS TORQVATVS Romány » Ostatní

Anotace: - Trampoty malých občanů aneb Ať žije Republika - Knížka o klucích z francouzské revoluce, která vzniká na přání pro mého "malého občana" jímž je bráška Pavlík a který pravděpodobně asi jako jediný z osmiletých dětí jí porozumí.

Sbírka: Trampoty malých občanů aneb Ať žije Republika!

Dole panovalo nějaké podezřelé ticho - a pak najednou, zničeho nic, se jako přívalová vlna dostavil mohutný potlesk. Proč? Student Lemarque, nadějný básník, právě přednesl své nejnovější plamenné verše.

Najednou však vrzly dveře a zpoza nich vykoukla plavá hlava poslancova syna.

"Voilá - Bastiaque nejmladší!" zvolal lampář Cloquet a strhl na něj tak pozornost všech ostatních.

"Ty ještě nespíš, Gérarde?" napomenul jej táta a mamá dodala: "Neprobudila se Marie-Janetta, že ne?"

"Ne, šel jsem potichu…" zakroutil Gérard hlavou, slušně pozdravil lampáře a nově příchozí hosty a hledal, co by dobrého snědl.

"Co tu děláš, Gérarde?!"

"Že ty se tam nahoře sám bojíš?" popichuje ho předseda občanského výboru.

"Mám hlad." odvětil Gérard a zakousl se do posvícenského koláče.

"Je už pozdě a zítra tě čeká velký den, musíš být unavený,měl bys spát, nemyslíš?" dobíral si ho starosta.

"Vás přece taky!" opáčil Gérard.

"Nu - to je koneckonců také pravda! Pánové - a dámy - my věru nedáváme dobrý a správný příklad!"

"Malí kluci by neměli tak dlouho ponocovat." zdvihla prst občanka Bastiaquová.

"Nejsem už malý!"

"Tak ho přece nechte, vždyť už opravdu není malý!" zastával se svého oblíbence rozložitý muž s orlím nosem, celý Julius Caesar.

"Předsedo, předsedo," zvedla výhružně prst občanka Bastiaková, "s revolučními soudy si nakládej jak je ti libo, ale nepleť se mi do výchovy!"

Gérardovi se ale chtělo alespoň dojíst ten libě vypadající koláč.

"Tati, vysvětli mi něco" zamumlal tedy s plnou pusou drobků a položil tátovi otázku, která mu vrtala hlavou už pěkných pár týdnů : "Jak to, že jsi byl vlastně zvolen poslancem? Oni v Paříži vypsali nové volby? Bude nový Konvent? Nebo se zase bude jmenovat jinak - jako předtím Ústavodárné shromáždění?"

"Tož Gérarde, Gérarde, na co ty pořád myslíš," spráskl naoko pohoršeně ruce táta, "Vždyť už od června nikdo nemluví o ničem jiném, než o tom, že náš bývalý zástupce v Konventě…"

- "Girodista jako poleno.." poznamenal starosta -

"…se radši odklidil do ústraní, aby ho náhodou nepotkal osud jeho kolegů. A jak by k temu naša drahá Horní Garonna, kurnikšopa, přišla, kdyby měla o poslance méně?"

"Aháá!" dovtípil se Gérard a žvýkaje koláč ulehčeně dodal: "Tož ještě že tak - už jsem se lekl, že zas náš učitel věd občanských nebude vědět, co už platí a co ještě ne."

"Zapomeň už na toho svého bláznivého učitele!" rozesmál se předseda jakobínského klubu Larouet a dal mu přátelskou herdu do zad. "V Paříži, to bude jiná! Slyšel jsem, že tě zapsali do nějakého Lepeletierova Lycea - už jsi velký chlap, panečku!"

"Náš student!" pravila se zálibným pohledem na svého syna občanka Bastiaková, ale neopomenula dodat: "Jen jestli bude tak pilný jako jeho starší bratr!"

"Ách, César, nadějný chlapec.. " vzpomínal stařičký profesor, "Kdy ten nás přijede poctít svou návštěvou? Dobrý rok jsem ho tu neviděl! Jakpak se má náš posluchač práv na Sorbonně?"

"Také by se někdy ten náš "pařížský občan" mohl obtěžovat zajet do svého rodného kraje!" zahudrovala s předstíranou zlobou máma obou bratrů. "Ale to on ne - v dopise stálo prý co by zbytečně plýtval penězi za cestu k nám, když my co nevidět přijedeme za ním! Jakoby neměl dost peněz, nevděčník! Jsem úplně celá bez sebe z toho, jak bude zase vypadat - vrátí nám přes polovinu toho, co jsme mu dali na studia s tím, že si na sebe raději vydělá sám a přitom mu ty jeho titěrné a mizerné prácičky, všelijaké to doučování a překládání, nestačí pomalu ani na to, aby si koupil nějaké lepší šaty a o tom, že pořád bydlí v koleji, i když by si mohl pořídit krásné bydlení s výhledem na náměstí, o tom ani nemluvě! "

"Chi, chi," zachichotal se mladší Gérard, protože se mu vybavilo to všemi povídačkami, zvěstmi, klepy i pravdivými zprávami opletené náměstí Revoluce a přestavil si ubohého bratra Césara, kterak se každé ráno při východu slunce kochá pohledem na gilotinu a k snídani mu hrají libé tóny popravčích bubnů promíchané s dutými zvuky hlav spadnuvších do koše.

"Jen ho nech být, Honorino, tak je to správné!" bránil syna občan Bastiaque, "Jen ať se učí žít střídmě a dobře hospodařit, vždycky mu to bude k dobru! Je chvályhodné, že se spoléhá na svou vlastní přičinlivost! Pravý republikán nemá být rozhazovačný, lačný po přepychu ani po pohodlí!"

"Já tě chápu, Honorino," pokývala souhlasně hlavou starostova manželka, "ale na druhou stranu, buďte rádi, že z něj nemáte pařížského hejska, který jen utrácí a hýří a když už nemá za co řádit, přijde škemrat k bohatému tatíčkovi, n´est-ce pas?

To je pravda!" přitakal starosta.

"Přesně tak, " přidal student Lemarque, který pro svou bystrost také patřil k oblíbeným přátelům občana Bastiaka a zvolal hrdě :

"Však tady občan profesor Vingternier se z nás odjakživa snaží vychovávat občany jaksepatří! Ať žije a ještě dlouho vyučuje, připijme si na něj, sláva mu!"

Všichni to také udělali - i malému Gérardovi nalili - a profesor se celý červenal, jak jej pochvala dojala.

"Lituji jen toho," povídá občan Bastiaque, "že náš Gérard nepůjde na studia tady v Auchu, byl bych ti jej rád svěřil, Auguste!"

"Děkuji, děkuji, víte, ale to je moc chvály na jednoho člověka…" pravil profesor Augus Vingternier celý dojatý, "Ale měl bys být rád, to víš, školy v Paříži jsou přece jen školy v Paříži, kdepak, nějaká akademie tady v tramtárii…"

"To neříkejte, profesore, Auch není žádná tramtárie!" zaprotestoval lampář Cloquet, zapřisáhlý místní patriot.

"Ovšem kvalita vzdělávání…" načal větu předseda jakobínů.

Poslanec Bastiaque si přihnul ze sklenky burgundského. "Lepeletierovo lyceum zní hezky, což, synu? No tož Lyceum Ludvíka Velikého.."

"Ehmm ehmm.." odkašlal si významně starosta -

"… pardon, chci říci takové vyhlášené Collége Égalité to sice není, ale my taky nemusíme mět z Gérarda přímo Robespierra…"

"Tož to ti garantuju, že z toho tvého rozesmátého gurmána, viď, Gérarde, Robespierre opravdu nikdy nebude!" zvolal už notně ovíněný starosta.

"Chi, chi, to ne." zapýřil se malý Gérard.

"Jen počkej, starosto, ony tě přendou roupy, až bude ten náš kluk váženým občanem Paříže, jen počkej - a třeba zrovna jako Robespierre, viď Gérarde?"

"Nóó.." podrbal se synek na hlavě a po chvíli přemýšlení dodal: "Myslím že ne. Jako Robespierre ne."

"Jako kdo tedy?"

"Jako Gérard Bastiaque!." pokrčil hoch rameny, zatvářil se neuvěřitelně poťouchle a starosta nestarosta, bláznivě se na něj zašklebil, načež se odebral do svého pokoje.

Ani předseda občanského výboru, takovýpřísný vytáhlý hubeňour, který zásadně nosil kokardu jako sponu na nákrčníku, se při té legrační grimase smíchy neudržel.

Sešlost u novopečeného poslance se dobře bavila. Starosta popadl sklenku, zacinkal na ni vidličkou, pozvedl ji vzhůru a pronesl v místním nářečí : Tož přepijme, občané, na našo drahó vlast, na svobodo, rovnost a hlavně to bratrství mezi nama a všema ledima, take na našiho novyho poslanca - ať se mo v Pařiži daří -, peipijme take na jeho rozkošnó manželko - s´il vous plait, občanko Heleno - a v neposledni řadě take na našo maličkó prenceznič… teda…hmm… líbeznó květinko .Marii-Janettu a hlavně - vivat! - veleváženyho štodáčka Gérarda, které ještě odělá v Pařiži diro do světa!"

"Spíš do svých nových kalhot…" zabručela si pro sebe skepticky občanka Bastiaková, ale hned se zase mile usmála a jako první se dala do nadšeného potlesku, čímž nakazila i ostatní hosty.

* * *

Gérard namočil brko do kalamáře, oklepal přebytečný inkoust a s usilovně, vystrčenou špičkou jazyka, krasopisně napsal:

"Milá Florino."

Prohlédl si pyšně své dílo - ale pak se zarazil. "Ne, nemůžu napsat milá Florino, dělali by si z nás zase legraci a pitvořili se : milenci se milujoóóu!" řekl si a rázně škrtl slovo "milá". Ale ať dumal jak dumal, ať kousal špičku brka jak jen to nejlépe uměl, nemohl si zaboha vzpomenout na žádné vhodné oslovení a tak odevzdaně pokrčil rameny a nechal v úvodu prosté:

"Florino".

"Promiň mi, že jsem ti nenapsal dopis dřív, úplně jsem na to zapomněl, v tom zmatku." zněla další věta, ale jen co ji napsal, zakabonil se. Copak může napsat, že na ni zkrátka zapomněl? Ne, to rozhodně ne! Ještě by se urazila! A tak celou větu raději jedním tahem pečlivě škrtnul. Pak si ale řekl : "Ale co! Pochopí to!" a tak to škrtnutí zase škrtnul a za to napsal:

"Víš, jehrozná škoda, že odjíždím pryč, nebo že nemůžeš jet i ty s babičkou! Bude se mi tolik stýskat! Celý rok se budu těšit, až zase uvidím ty vaše delikatesní koláčky, babičku, tebe,kluky, tuláky od kašny, starého Goldsteina a tak dál !"

Ubohá Florina! - říká si teď možná někdo - Ten nezdvořák dá radši přednost koláčům!

Ale ty, který kroutíš hlavou nad jeho neomaleností - prosím tě, vždyť je to ještě kluk! Malá černooká pekařovic Florina jej má ráda právě proto, že je k ní vždycky upřímný. Nejsou jako dospělí lidé, kteří ve zdvořilostních frázích a vybraném chování jen maskují svou neupřímnost! Gérard je zkrátka "přes jídlo" a to, že ho do všeho plete, ještě neznamená, že nemyslí na nic jiného! Florina mu rozumí.

"Bude se mi po tobě stýskat! Co budu v Paříži sám dělat? Určitě tam nemají takovou pěknou kašnu jako je ta naše, kde se koupají holubi. Ale až budu mít ve škole prázdniny, táta slíbil, že sem okamžitě přijedeme. Poštovním vozem - to abysme tu byli dřív."

Čím ještě vyplnit poslední řádky? Gérard toho měl tolik na srdci - jenže žádným velkým spisovatelem nikdy nebyl a nejraději by se teď za Florinou rozběhl přímo do pekárny, aby jí mohl říct všechno, co ještě nestihl. Tak je to vždycky před odjezdem - ačkoliv celé měsíce a týdny předtím jste na to měli tolik času, nejvíce si toho potřebujete s dotyčným sdělit v ten den, co jedete pryč. Najednou toho máte tolik na srdci! Na co všechno jste ještě zapomněli, co nutného musí ještě jeden druhému povykládat, kolik slov, vět, připomínek, drbů, názorů a příběhů si mezi sebou náhle potřebujete vyměnit! Gérardova fantazie pracovala na plné obrátky, potřeboval se vypovídat, chtěl toho tolik říct - ale zkuste si těsně před půlnocí spořádat myšlenky tak, aby měly hlavu a patu a ještě to vypadalo dobře a úhledně na papíře!

"Až za rok přijedu zpátky do Auchu, přivezu ti nějaké pěkné překvapení. To budeš koukat! Až vjedeme do Gerského kraje, shodím z kozlíku postilióna, vytrhnu mu opratě a prásknu do koní a poženuje děsně rychle, aťsi dopadnou jako ten běžec z maratónu. Anebo vlastně ne. To já jen tak, z legrace. Já mám koně taky rád jako ty. Zastavím u pekárny a podržím ti dvířka a pojedeš s námi na slavnost do radnice, chceš?"

Poslední věta byla vrcholem Gérardovy galantnosti a byl na ni náležitě pyšný, stejně jako na větu s prásknutím do koní, protože měl radost, jak se mu ona věta povedla dlouhá...

* * *

Autor LVCIVS VINICIVS TORQVATVS, 05.01.2013

Přečteno 544x

Tipy 2