Ukolébavka (31)

Anotace: Pokračování po 4 letech...Bude Vás to ještě zajímat? Enjoy :)

Dušan telefon nezvedal, a tak Olivera napadlo, že se asi necítí zrovna ve své kůži. Schoval mobil do kapsy černých rour a zamířil zpátky do obýváku za Elenou. Cítil se fantasticky. Sice si musel onu úžasnou zprávu ještě ověřit, ale i tak měl pocit, že může konečně volně dýchat. Se zářivým úsměvem vpadnul do pokoje s myšlenkou, že Eleně vysvětlí, co se s ním posledních pár dní dělo. Ona k němu byla upřímná, dala mu svou důvěru najevo. Nastal čas, aby byl upřímný i on.
Elena spala schoulená na gauči. Vypadala tak křehce, až se Oliverovi sevřelo srdce. Jak mohl někdo vztáhnou ruku na něco tak bezbranného? Po špičkách přistoupil k ní a přitáhnul jí srolovanou deku až k bradě. Okamžitě otevřela oči a posadila se. Tvářila se vyděšeně.
„Promiň,“ hlesnul tiše Oliver. „Chtěl jsem tě jen přikrýt.“
Eleně trvalo pár vteřin, než si uvědomila, kde je. Zhluboka se nadechla, vydechla a pokusila se o úsměv. „Nemáš se za co omlouvat. Mám nervy na dranc, lekla jsem se tě. Nezlob se.“
„Mě se bát nemusíš.“
„V to doufám, Vere,“ odpověděla. Posadila se a počkala, dokud nezaujal místo vedle ní. Teprve potom promluvila. „Nebude tvý mámě vadit, že jsem tady? Asi bych už měla jít.“
„Nikam nechoď. Máma má noční, vrátí se až ráno. Jestli chceš,“ řekl a zadíval se na ni svýma pomněnkovýma očima, „můžeš tady zůstat přes noc.“
Srdce se jí rozbušilo až v krku. „To se nehodí.“
Sklopil pohled. „Nemyslel jsem to…“
„Pšš,“ špitla a přiložila mu ukazováček ke rtům. „Já vím.“
Jemně sňal její ruku a chvíli ji podržel ve své. „Eleno, já…“ odkašlal si, aby získal prostor k uspořádání myšlenek. „Je mi s tebou dobře.“
Usmála se na něj. Měla by být šťastná, tak proč se jí chce najednou brečet? Oliver ji pohladil po tváři a lehce se usmál. Všechny Eleniny starosti se v jeho úsměvu utopily.
„Nechoď domů,“ řekl.
Nepůjdu, odpověděla mu v duchu.
Chvíli na sebe jen tak hleděli. Elena se neodvážil pohnout se směrem k němu a nastavit mu své rty. Oliver ji zase nechtěl vylekat. Proto raději vstal a šel uvařit kávu. Silnou.


„Ty jsi u něj doma?!“ Ilona nevěřila svým uším.
„Jo.“ Elena mluvila polohlasem. Sice byl Oliver ve sprše, ale i tak se bála, že by mohl zaslechnout alespoň část hovoru. Přendala si mobil ke druhému uchu. „Já káča mu všechno řekla.“
„O Václavovi?“
„Hmm.“
„A co on na to?“
Pokrčila rameny. „V podstatě nic. Vyslechnul mě, trpělivě čekal, až se mu vybulím na rameni, konejšil mě, nakrmil mě a teď je ve sprše.“
Na druhé straně linky bylo chvíli ticho. „A co se z toho vyklube?“
„No…Má tu jen jednu postel. Sice docela širokou, ale ne manželskou.“
„A to znamená…?“
„Ilono, já nevím. Sice bych ses s ním ráda vyspala, ale když si vzpomenu, co mi udělal Václav, tak je mi na blití. Mám co dělat, abych udržela v žaludku celodenní stravu.“
„To je po tak hrozném zážitku normální, Ele.“
„Já vím.“
„Už jsi v posteli?“
„Jo.“
„A co máš na sobě?“
Elena se zamračila. „Co asi? Triko, podprsenku a kalhotky. Ponožky s kalhotami jsem si sundala, aby se mi dobře spalo.“
„Eleno, hlavně neudělej ni, čeho bys pak litovala.“
„Já ani nevím, co se bude dít, až vyjde Oliver ze sprchy.“
„Dělej, že spíš. To bude nejlepší.“
„Cože? Kolik je ti, že mi tohle radíš Třináct? Musím jít, zastavil vodu. Za chvíli je tady.“
„Tak ahoj. A zítra hlášení!“
Ukončila hovor a rychle napsala matce sms, že se zítra vrátí před obědem. Potom telefon vypnula.
Když vešel Oliver do pokoje, přitáhla si přikrývku až k bradě a zamrkala na něj. Vypadal sexy i ve vybledlém černém tričku a zelených teplácích.
„Prosím, nesměj se mi. Prostě se mi v tom pohodlně spí.“
„Já nic neříkám.“
„Napadlo mě,“ řekl, když pokládal složené džíny na křeslo vedle skříně, „že bychom se mohli podívat před spaním na Večerníček.“
„Na jaký?“
„Třeba na Krakonoše.“
Zasmála se. „Jsem pro. Krakonoše přímo zbožňuju.“
Zapnul notebook, který měl svá nejlepší léta už za sebou, chvíli pohádku hledal, a potom nasměroval display počítače tak, aby na něj z postele dobře viděli. Vklouznul k Eleně pod přikrývku tak šikovně, že se jejich těla vůbec nedotýkala.
„Ještěže mám tak širokou přikrývku,“ řekl. „Vlezeme se pod ni oba.“
„To je dobře. Nerada bych ti ji v noci kradla.“
Když pohádka skončila, vypnul notebook a pohodlně se uvelebil. Ležel na boku. Elena se otočila zády k němu, také na bok, a přemýšlela, kolik centimetrů dělí jejich těla.