Dětskej sen - 1.

Anotace: V mém díle na pokračování jsem se zaměřila na své osobní zážitky z okolí. Žiji ve společnosti, kde alkohol, drogy a kriminalita neznají mezí. A přesně to jsem se snažila zahrnout do prózy na pokračování, kde si každý hledá místo ve společnosti..

Probudit se o půlnoci v cizím domě není obvykle nejlepší náplň volného večera. Probudit se v cizím bytě, ráno a v doprovodu kocoviny, bývá obyčejně ještě horší. Zpravidla netušíte, kde vám hlava stojí, provází vás nelítostná bolest hlavy a močového měchýře, marně vzpomínáte, kde se vůbec nacházíte. Z minulé noci si pamatujete jen malé útržky, co dohromady skládají velké puzzle zábavného večera plného pití, cigaret, drog a polonahých tanečnic.
Marně jsem se snažil vybavit si dívku minulé noci. Stejně jsem si ale nedokázal vybavit, zda to byla štíhlá blondýnka s krásnou postavou, nebo naopak černovláska při těle. I když, komu na tom záleží. Pokud neprocitnete v Las Vegas, s oholenou lebkou, potetovanou hrudí a oddacím listinou na polici, nic se neděje.
Zkroušeně jsem nahmatal mobil a mžouravým pohledem zkoumal hodiny na displeji. Po několika vteřinách se mi podařilo plně zaostřit. 9:14. Sakra. Ne, že bych normálně spěchal do školy. Vlastně jsem tam pomalu nechodil. Každopádně dnes jsem se měl stihnout domluvit s kamarády na další večerní akci. Neochotně jsem vstal, hlava mě bolela jako čert, proto jsem vytáhl z poloprázdné madam peněženky plato prášků a zapil je vodou z kohoutku. Pokaždé mě dokázaly probrat a vrátit do reality. Prohlédl jsem celý byt, ale po slečně z minulé noci zbyl jen u postele papírek s telefonním číslem, který jsem bezmyšlenkovitě vyhodil do koše. Sbalil jsem si věci a opustil místnost. Maličkostmi jako byla snídaně nebo stlaní postelí jsem se nezatěžoval. Takové aktivity jen berou čas a výsledek žádný.
Střední škola v ulici 5. Května měla odjakživa výbornou reputaci. Žádné problémy s drogami, žáky nebo personálem. Samozřejmě dokud bylo na školách mnoho dětí, ale protože v poslední době probíhal pravý opak, školy houfně přibývali a konkurence vzrůstala, musela škola nabírat i žáky na nižší úrovni, jako nás, tu největší elitu, jak se rádi nazýváme. Sám jsem nepočítal s tím, že vůbec na střední školu nastoupím, přemýšlel jsem o podřadném učilišti nebo něčem takovém, ale když mě, problematického Ukrajince, vzali na dobrou školu, řekl jsem si, proč toho nevyužít. Ale stejně se té hloupé nálepky nikdy nezbavíte. Pokaždé na vás budou všichni přihlížet jako na toho kluka, co neměl české občanství, pocházel z rodiny bez zázemí a potuloval se po večerních ulicích v dobách, kdy nebylo radno vylézat z postelí. Učitelé tady nikdy nepochopí, jak se vám vlastně podařilo se sem dostat. Oni mají vysoké školy, tituly a rodinu. Já propadám, vyčnívám ještě s pár kamarády z davu svými problémy a jsem vlastně úplný nikdo. Pro ně, samozřejmě.
Dostal jsem se do učebny jazyků někdy po druhé hodině vyučovací, načež mě ihned přistihla stará, ztrápená angličtinářka se slovy, že pokud nezačnu navštěvovat její hodiny alespoň z deseti procent, postará se o mé vyloučení. Zasmál jsem se a usedl do své lavice, poslední u okna. Opět si neodpustila poznámku, že mě 1. září předešlého roku přesadila hned před katedru a já jsem se ještě teď, v prosinci, opovážil neuposlechnout její velevážená slova. První třetinu hodiny jsem ještě lehce vstřebával večerní noc, ale „miláček“ opět dokázal divy. Tak říkal kamarád zvaný MC prášku, se kterým sám obchodoval za vysoké ceny. Heslo znělo ; Pij, jak chceš a druhý den buď fit. Znal ho každý, kdo alespoň za něco stál. MC si slušně vydělával a já měl jeho donášky samozřejmě zdarma. Přesto jsem se nikdy nedozvěděl, kde je vlastně bere. Někdy v půlce hodiny, přišla do naší třídy osobně zástupkyně ředitele, tak padesátiletá paní s kuželkovitou postavou. „Semko, Horvát, Zíma, Němeček, do mé kanceláře, hned.“ když máte to nejtrapnější jméno pod sluncem, zpravidla vás všude jmenují jako prvního, protože po nikom se nemůžou vozit lépe, než po mě, je to samé Semko tohle, Semko támhle to, Semko co jsi zase provedl, ale že tam byl další Zíma a Němeček, to už nikoho nezajímá.
„Jmenuju se Dee.“ Neodpustil jsem si svou oblíbenou poznámku, ale poslušně jsem následoval chlapce ven ze dveří. Alespoň se dostanu pryč z té nenudnější hodiny, co si dokážete představit.
Před kabinetem zástupkyně Sedmíkové stálo několik policistů v uniformách. „Zdravím, chlapci,“ usmál se na nás trpce vysoký, statný muž s fousy, „potřebujeme udělat pár záznamů, takže vás jednoho po druhém vyslechneme.“
Bylo mi úplně jasné, čí jméno bude na seznamu jako první.
„Pane Semko, mohu vás poprosit?“
Samozřejmě, kdo jiný.
Mlčky jsem vešel do místnosti, kam mi policista nakázal. Následoval mě další ozbrojenec a zavřel dveře. Zůstali jsme v ní sami a já zpozoroval ženu vyhlížející z okna. Byla oděna do útlého oblečku. Přibližně dvacet pět let. Nařídila muži, aby nás nechal o samotě. Krátce zaprotestoval, ale uposlechl.
Posadila se naproti mně. „Pane Semko. Jsem Kateřina Plachá a chtěla bych vám položit několik otázek.“
„Jmenuju se Dee.“
„Samozřejmě.“
„To jsem rád, že berete na vědomí, ale Dee jsem jen pro přátele a svoje holky. Cítíte se jako něco z toho?“
„Říká vám něco jméno Kamil Zeman?“
„Vy jste se na mě teda dneska vyfikla.“
„Mluvím vážně.“
„I já. Barva dnešního spodního prádla?“
„Denisy, chovejte se slušně a odpovídejte na otázky.“
„Typoval bych vás na červenou barvu, co?“
Odmlka.
„Trefil jsem se?“
„Možná,“ přiznala, „zajímalo by vás to?“
„Jak jste se najednou přeladila na mou vlnu.“
„Zodpověz mé otázky a já zodpovím tvé. Říká ti něco jméno Kamil Zeman?“
„Ne.“
„Ta barva je zelená.“
„Zelená to určitě není.“
„Máš pravdu. Ty toho kluka taky znáš a lžeš. Jsme si kvit.“
„Takže ho možná znám.“ Připustil jsem.
Vzala do ruky svazek papírů a vyňala z něj fotografii s nějakým chlapcem se zohavenou tváří. „Našli jsme ho kousek odsud, bude mít trvalé následky na celý život. Neříká ti ten případ něco?“
Ano, vzpomínal jsem si. Kamil byl chlapec z gangu pod vedením TM-C-ho, našeho úhlavního nepřítele. Ani nejde říct, kde se ta zášť mezi námi vzala. Nenáviděl jsem ho. On nenáviděl mě. Nešlo to zastavit, nešlo s tím přestat. Byl jsem si jistý, že na to, jak jsme si okolo sedmnáctého roku dělali peklo ze života, nikdy nezapomene ani jeden z nás.
Zavrtěl jsem hlavou. „S tímhle nic společného nemám.“ Uměl jsem být přesvědčivý. Hodně.
Žena vrátila obrázek mezi ostatní listy. „Budu ti věřit. Jen jsem chtěla, abys věděl, že možná všechno to, co děláš, nemá žádný smysl. Pokud si přiděláváš problémy jen proto, abys na sebe přitáhl pozornost, ubližuješ tím jen sám sobě. Vím, jak to v takových partách chodí. Šikanuj, nebo budeš šikanován. Zabij, nebo buď zabit. Nadávej, nebo přijímej urážky. Taky jsem byla mladá a nezdá se to tak dávno. Ale nikdy to nezašlo tak daleko, abych toho nemohla nechat a žít plnohodnotný život,“ na chvíli se odmlčela. „můžeš mi sem poslat někoho dalšího.“
„Ještě jste mi neřekla tu barvu.“
„Pošli sem dalšího.“
„Ne. Teď jste se měla zeptat, jestli to nechci zjistit sám.“
„Víš, že kdybych byla mladá, zamilovala bych se přesně do kluka, jako jsi ty? Ale teď v mém věku přesně vím, že bych někoho takového na celý život po svém boku mít nemohla. A ano, byla to červená. Třeba se ještě setkáme, ráda jsem tě poznala, Denisy.“
„Jak jsem řekl, pro svoje holky jsem Dee.“ Mrkl jsem na ni.
Další do kabinetu vlezl El Zimos a já se nezbavil myšlenky, zda s ním bude policistka také řešit spodní prádlo. Pravděpodobně ne. Ano, sice měla za úkol ochraňovat a bránit náš stát, ale stejně na ní bylo něco podobného nám, mladým. Ještě nechtěla udělat z našich životů pekla, doufala, že se změníme v lepší osoby, necháme minulost minulostí, budeme žít přítomností a doufat v budoucnost. Tolik se odlišovala od těch, co s námi zachází jako s odpadky. I když dozajista věděla, že jsem v tom případu, který chtěla vyřešit, byl zapleten, poznamenala, že mi věří. Možná právě proto se mě zmocnila myšlenka černého svědomí, kterým jsem obvykle netrpěl. Když jednáte s někým, kdo vám v jednom kuse nadává do debilů a kreténů, co vyhrožuje, že skončíte zastřelen a zakopán pod mostem, neřešíte to. Snažíte se neposlouchat, jak moc to s vámi špatně dopadne. Víte to, jen si to nechcete uvědomit. Ne tak brzy.
Docela mi to zkazilo náladu. Rozhodl jsem se nevrátit na konec angličtiny a vyrazit domů. Není nad to, pustit televizi, dát si nohy na stůl a zhulit se do bezvědomí.
Vlastnit byt ve čtvrtém patře na jednom ze zapadlých pražských sídlišť opravdu není dobrý nápad. Nesmíte si ani pustit hudbu, protože by si do pěti minut přišel stěžovat nepříjemný soused bydlící nad vámi. Může mu být kolem padesáti a myslí si, že celý svět čeká na jeho závratné názory. Vždycky jsem ho ignoroval. Ovšem jednou zaklepal na domovní dveře majitel se slovy, že pokud se k tomu ctihodnému muži nezačnu chovat přijatelně, můžu říct své posteli nashledanou. Jako odplatu jsem tomu staříkovi posprejoval dveře lehce přisprostlým nápisem, ale to už je dávno. Byt byl stroze vybaven. Holé stěny, jídelní stůl, dvě židle a chudě vypadající kuchyňka, obsahující oprýskanou ledničku, sporák a špatně umytý dřez. Moje matka nebyla zrovna mateřský typ, tím způsobem, že by mi s úsměvem podepisovala domácí úkoly, vařila a prala ponožky. Nikdy nevařila ani neprala a moje úkoly ještě neviděla, ale z toho ji ospravedlňuje to, že jsem je nikdy nepsal. Zkrátka představte si ji jako vysokou blondýnku s obrovskými přednostmi, která po večerech tančí v nočních klubech nebo pracuje jako prostitutka a ve dne je nezvěstná. Naposledy jsem ji viděl asi před měsícem v obchodním centru u přepážky s kondomy. Typické. Takže není špatné mít celý byt od rána do večera pro sebe, když i bratr Wenet tráví doma tak desetinu svého volného času, ale nevadilo mi to, neměli jsme také zrovna ideální vztah, když o tom tak přemýšlím, měl jsem někdy já s někým dobrý vztah?
Ponořen v myšlenkách jsem stoupal nahoru po schodech do našeho poschodí. Dům byl tichý, všichni dospělí lidé byli v práci a ti starší měli obvyklý poobědní odpočinek u televize. Z rozjímání o tom jak jednou já budu na stará kolena polehávat u kabelovky, kde se bude naše česká reprezentace pokoušet o fotbal, mě vytrhla jiná náhoda. U dveří na konci jedné z chodeb stála jakási dívka, v rukou držela snad dvacet přeplněných tašek a snažila se ze své značkové kabelky vyndat klíče, marně, nákup nechtěla odložit na zem. Sám jsem se svému činu divil, ale galantnost nade mnou zvítězila. Pozdravil jsem a převzal od ní náklad plný neforemného jídla. Vděčně se na mě usmála a představila se jako Elena Šafránková.
„Jsi tu nová? Nikdy jsem tě tu neviděl.“ Pokoušel jsem se pokračovat v rozhovoru, když už byli vstupní dveře dokořán a ona položila část tašek na skříň do chodby. Oproti našemu bytu žila v přepychu. Zahlédl jsem sice jen kousek jejich obydlí, ale značkové boty a luxusní šatní skříň s obrovským zrcadlem mluvili za vše. Podal jsem dívce další tašku, ze které vykukovala celozrnná bageta.
„Ne, bydlím tu už od svých pěti. A já tě znám, jmenuješ se Denis, bydlíš ve čtvrtém patře a posloucháš Majka Spirita, táta si stěžuje, jak může někdo takovouhle hudbu poslouchat a ještě k tomu tím otravovat sousedy.“
„Jmenuju se Dee.“
„Jo jasně, ale jen pro přátele a pro tvoje holky, jsem snad něco z toho?“
S uznáním jsem si ji prohlédl. Měla dlouhé kudrnaté hnědé vlasy a hezkou tvářičku. Tak šestnáct let, z jejího obličeje přímo překypovala nevinnost.
„Ráda jsem tě poznala a děkuju za pomoc.“ Dveře se zavřely rychleji, než jsem stačil odpovědět. Pěkná holka, blesklo mi hlavou a pokračoval jsem do dalšího patra. Nemohl jsem se dočkat, až si konečně položím nohy na stůl.