OSTRAVA - MĚSTO aneb Něco o temném městě ve kterém žiji

OSTRAVA - MĚSTO aneb Něco o temném městě ve kterém žiji

Anotace: Anotace: Vlastně se vracím a tím příběhem, jenž kolikrát v televizi bývá označen, že se odehrává na základě událostí skutečných, procházím se zpět. Píše se Máj, ne ten Máchuv, ale obyčejný květen, roku 2008, pořád se píše květen, ale možná to byl duben.

Sbírka: My Immortale…

Než se pustím do dalšího líčení, vracím se do dávné minulosti života svého. Jak jinak také začít, když chce někdo ŠTĚSTÍ, dělat to, než se posadit, lehnout a v mysli sbírat všechny ty možné střípky života a jako ona pověstná pohádková Popelka, než přišla na zámecky candrbál, přesbírat ty zrnka hrachu a popele a vybrat z nich to, z čeho by ještě mohlo klidně něco být. Vlastně by se to možná dalo přirovnat i tomu pověstnému zlatému biči z hovna upleteného, o nějž se kolikrát touhle tou dobou snaží mnozí a jak tak pletou a pletou všechno dohromady, tak přitom kdekomu popletou i hlavy. Což o to, hlavy si lidé pletou navzájem a také věci si pletou a tak mi to přichází pojednou všechno propletené. Jako ten gordický uzel, ale prostě:

Jednu noc. Bylo to hodně dávno, tak někdy v létě roku 1996, to  mne probudila zvláštní zář, to jsem ještě žil se svou babičkou, která asi před dvěma až třemi léty umřela ve svých úctyhodných 96.-ti létech.

Bylo to asi někdy kolem půl druhé ráno a tak jsem si otevřel okno, zapálil si cigaretu se strachem, že babička ucítí, ten dým, který mne vždy tak spojoval s tím jiným světem, který mi dával prostor něco tvořit. Vždycky mne pak zahrnula svými  výchovnými poučkami, které jsem nesnášel.

Jo, ono někdy to generační soužití jde pěkně na nervy, ale s tou vidinou zisku vlastního bydlení to tak tenkrát bylo.

A že mi opět bude nadávat a vyčítat ať nekouřím a začne vytvářet opět svá obvyklá opatření. Naštěstí se tak tentokrát nestalo.

Měl jsem ten byt rád. Narodil jsem se tam i když se potom naši v mých třech měsících života na této zemi přestěhovali do Poruby, ale stejně jsem tam strávil podstatnou část dětství a mládí, ke kterému se sem tam budu vracet v případných vzpomínkách či na základě jsoucna.

 

Ale tenkrát jsem se díval z okna na tu zář z nedalekých Vítkovic a vnímal ticho noční Ostravy. Dokonce bylo slyšet i to jak někde na Marianských Horách kutálí, jak se slangově říká, ale spíše jen pouštějí posunovači vagóny z malého kopečku zvaného spádoviště.

Vykouřil jsem asi dvě cigarety a poslouchal, jak se v místních ulicích starých havířských domků nyní patřících OKD mrouskají kočky. To mňoukání a hvízdavý zvuk, když železná kola vagónů až nesnesitělně skřípěly o kolejové brzdy v rytmech bouchání Vítkovických železáren, to byla docela zajímavá atmosféra.

Ne, nepatřil jsem k těm typům člověka, který se ráno probudí, přijde do zaměstnání a začne si stěžovat, že zase byl v noci kravál a on nemohl celou noc ani oka zamhouřit a že to bylo děsné. Právě naopak. Vždy jsem v něčem hledal nějaké to uklidnění a něco více.  Spíše mne to inspirovalo, dalo by se říci.

 

Musím podotknout, že těch koček a kocourů, v těch starých dvouletkových domech, trávicích čas obvykle po sklepeních,  tam bylo požehnaně  a vždy, když jsem se vracel z nějakého tahu v podvečer, tak bylo vidět jak vycházejí do ulic.

Kolikrát, když jsem potřeboval jít do sklepa, tak mne vždy vylekala nějaká kočka, jenž zrovna velebila na potrubí.

Neříkám, že jsem neměl strach. Člověk nikdy neví, jestli je tam kočka či nějaký potkan a co mu kdy může skočit na hlavu. Štěstí, že zvířata bývají tak plaché.

 

Ale již tenkrát jsem myslel na Scandall, tu ženu z mého vidění a cítil v sobě, že někde je. Někde, ale přesně nevím kde. Jen vím, že ten pocit ve mně, to tušení mne neklamalo.

Bylo to ale takové zvláštní a proto jsem to stále bral jako pouhou iluzi či políbení, nebo spíše pomilování uměleckou  múzou..


Někde ve městě


Nad městem černým oranžová zář

nám málověrným oslňuje tvář.

Jen zvuky ingotů bubnují do ticha,

když město ještě spí, když ještě nedýchá.

Nad ránem temným slyšet je kvílení

od kol a kolejnic, vagónů dunění

a z kočičích hrátek výkřiky do ticha.

Ostrava ještě spí, Ostrava nedýchá.

Dívám se na Nebe, ono je červený,

s myšlenkou na Tebe sním si sen nádherný

O ženě jako květ, o růžích z papíru,

O světě jako led a záplatách na díru.

Protože vím, že

někde tady bydlíš TY.

A Já Tě vůbec neznám.

 

Z vysokých komínů plameny šlehají,

pod listy vavřínu kočky se mrouskají.

Uprostřed noční tmy to slunce zapadá,

a tichá deprese znovu mne ovládá.

Protože vím, že

někde tady bydlíš TY

A Já to tady neznám.

 

Tady bych chtěl sdělit, že stejně Miluji i svou babičku, která už nežije a o které, se snad časem ještě více zmíním, protože věřte mi, opravdu vůbec netuším ,co se dál bude dít a odehrávat dále a také to, že takových veršů či textů jsem měl tenkrát doma plné sešity a složky. Koneckonců, co taky člověk zasažený uměním a vědom si v sobě něčeho, může mít.

Pro někoho nic, pro jiného poklady. Poklady skryté před světem, kus jeho nitra, kus jeho Já.

Prostě Duše z duše.

Nebudu něco z toho, co rukou mou psáno bylo dříve, vytrhávat z kontextu, ale tou cestou sem tam z toho něco budu zvláště přidávat do další mé sbírky nazvané Květy a trny. Ta by měla být ryze poetická. Lidi totiž nemají rái moc věci chaotické.

Pokud něco poupravím, tak i toto má jistý smysl.

A tak si třeba i ve sbírce znovu přečtete třeba:

 

Svýma očima (Něco o očích mých)


Dívám se na svět jinýma očima,

dívám se na svět pohledem lásky.

Vnímám, kde život končí a kde začíná,

sám v sobě nacházím odpověď na otázky.

Dívám se na svět svýma očima,

dívám se na svět pohledem z dálky.

Za černými skly líp poznávám sám sebe,

za černými skly, před světem uzavřený.

 

Dívám se na svět svýma očima,

dívám se na svět pohledem války.

Vše živé najednou ničím a proklínám

vše mrtvé za sebou ležet nechávám.

Dívám se na svět lidskýma očima,

dívám se na svět pohledem lásky.

vše mrtvé před sebou jak ze sna probouzím

plamenem co skrz duši mou proudí,

plamenem života.

 

Dívám se na Tebe svýma očima,

dívám se na Tebe pohledem lásky.

Za černými skly Já dávno znám sám sebe,

za černými skly, jsem uzavřený.

Dívám se na nebe pohledem dálky

z Tvých vlasů havraních přál bych si korálky.

Za černými skly líp poznávám sám sebe,

za černými skly, jen pro Tebe otevřený.

 

Jsme dva protilehlé břehy

a mezi námi jen neviditelné mosty.

Vím, že jsi přístav nekonečné jemné něhy

a já v tom moři jen koráb prostý.

Dívám se na Tebe jinýma očima,

dívám se na Tebe pohledem lásky,

ve svitu měsíce jsi moje peřina,

Já zase žehlička na Tvoje vrásky.

Dívám se na Tebe a Ty si klidně spíš,

v tajemných v zahradách, co za zdmi se ztrácí.

Oděná nahotou, Já dotýkám se Tě dlaní,

Tvé něžné polibky po větru Ti vracím.

Jsi víla ze stínů,

mozaika poskládaná z barevných sklíček.

Snad v Tvých snech nezahynu

i když jsi poskládaná

z malinkých krůpějí na kraji víček.

 

Dívám se do slunce svýma očima,

a na své kůži cítím Tvoji vůni.

V tomhle tom světě Jsi moje květina,

jsi ten zvuk srdce, co ve mně duní.

Dívám se do nebe, skrz oči žlutá zář,

cestu do duše mé hluboko protíná.

 

Za oknem v rychlosti mění se krajina,

před černými skly vidím jenom Tvoji tvář.

Před sebou vidím jen svou havraní ženu,

svět najednou zastavil se mi v běhu.

Stojí, nad hlavou nebe

A momentálně před sebou

vidím jenom TEBE !!!



 

Autor Mathiesz, 08.03.2013
Přečteno 514x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí