DENÍK SEBEVRAŽEDKYNĚ

Anotace: 1. a 2. kapitola Příběh 19-ti leté Kláry, která se v zoufalství pokusí zabít, ale nepovede se ji to. Začíná kolečko, kolem její zachrány. Proč, ale zachraňovat někoho, kdo o to nestojí? Proč vlastně se zachraňuje ty, co jasně dají najevo, že žít nechtějí

Sbírka: DENÍK SEBEVRAŽEDKYNĚ

KAPITOLA 1: NE VŽDY SE TO PODAŘÍ

Jméno: Klára, věk: 19 let, výška: 165 cm, váha: 49 kg.

Asi takto by vypadal můj profil v sekci nezvěstných osob. Jenže já nejsem nezvěstná a není to bohužel ani popis mé osoby v knize patologa. Já vlastně ani nevím, jaké značky patologové používají, já jen chtěla být právě teď v mrazáku na adrese: patologie. A kde, že teď vlastně jsem? Nejspíš na JIPce, ale především stále mezi živýma. Do háje!

Proč se nejspíš nikdy nic nezdaří tak, jak toužím? Chtěla jsem už být mrtvá, mrtvá, mrtvá, mrtvá... Zvednu ruku a praštím s ní o postel. Na tvářím cítím slanou chuť svých slz. Slz z hořkého zklamání. To mi udělali naschvál. Když je nikdo neprosí o pomoc, rádi pomůžou. To jsou prostě doktoři. Z vlastní zkušenosti vím, že naopak to příliš nefunguje. Když pomoct potřebujete pošlou vás do háje, s jejich krédem: nic ti není.

"Tak už se nám slečinka probrala, koukám."
Nemám náladu s nikým mluvit, ale nedokážu se tvářit, že spím. Aspoň si prohlédnu toho, kdo mi zkazil mou naději. Starší chlápek v bílém plášti, jak idylický zachránce.
"To mi ani nepoděkuješ?" zeptá se arogatně.
Cože? To si snad dělá legraci. Děkovat někomu za to, že udělal přesně to, co jste nechtěli? Zajímavé.
"Ohluchla jsi?"
"Ne."
"Tak mi můžeš normálně odpovídat!" zařval.
Z očí mi vytryskly slzy.
"Co fňukáš? Nikdo na to není zvědavý!"
Jsem v pekle. Nejspíš. Takový pech, ale vypadá to tu stejně, jako na Zemi.
"Co ta holka s váma nemluví?" zeptá se sestra.
"Jak vidíte, sestři není s ní rozumná řeč."
"Holka pitomá, ti mladí už nevědí, coby..."
"Přesně tak."
Jsem v pekle. Stoprocentně!

"Promiňte."
Ti dva pekelníci se otočí za hlasem, který mi je podezřele povědomý... a hele můj psychiatr.. takže teorie o tom, že jsem v pekle padá. Můj psychiatr je svátost sama... ten by v pekle nebyl ani na návštěvě. Proč říkám můj psychiatr, úplně normálně, protože po pěti letech přibližně po pěti minutách jednou za dva měsíce, kdy chodím k němu na kontrolu, jsem si ho již v duchu trochu přivlastnila. Jediný svatý na této planetě. Beztak je to mimozemštan, zdejší rozhodně nebude.
"Co jsi to provedla?"
Jsem snad na výslechu? Co mám na to odpovědět? Pokusila jsem se zabít a nedělejte, že to nevidíte?
Mlčela jsem. Vůbec jsem netušila co říct, trochu jsem se styděla. Nenávidím se. Nenávidím se a nenávidím se. S takovou nenávistí k sobě sama se těžko žije.
"Nechápu proč? Nikdy jsi nevykazovala sebevražedné sklony." pokračoval ve svém monologu. To je bomba. Já se chci zabít nejmíň deset let a nikdo si toho ještě ani nevšiml. Dokonce ani studovaný odborník. Měla bych jít do tajné služby, byla bych skvělou agentkou!

KAPITOLA 2: JAKÉ JE SPRÁVNÉ DÁVKOVÁNÍ?

Pohled na mého psychiatra mi připadá, že jsem vyvolená. Člověk se chce zabít a přiběhne k němu hned ten den přímo primář psychiatrie. To se jen tak někomu nepodaří. Mimochodem pokud ohlásíte předem, že potřebujete vyšetřit u psychiatra, tak budete čekat možná několik měsíců, pokud to přímo demonstrujete máte přednost. Jenže horší je, že v tu dobu už o tu přednost vůbec nestojíte. Je to paradox.
Koukala jsem se na jeho příjemnou tvář a chtělo se mi začít brečet. Nejen brečet, ale i nadávat, neboť jsem si vzpoměla, jak jsem se tady dostala. To jeho prášky na spaní, které mi předepsal, jsem použila na svůj pokus odejít ze světa živých. Asi to byly dost nekvalitní tablety, když po padesáti ne-li víc, které jsem spolkla jsem hádejte, kde... MEZI ŽIVÝMA! Ten svět je tak hrozně smutnej. Neudržela jsem slzy, ale tentokrát jsem se dočkala pochopení. Asi vyměknu a nabrečím další oceán slz.
"Co bude dál?"
"Co bys chtěla?"
"Nebýt."
"V tom s tebou nemohu souhlasit."
"Nechápu."
"Život je cenný."
"To zní, jak z bulváru."
Odvrátila jsem pohled a na chvíli se zakoukala na kapačku, kterou mi zavedli do žíly.
"Doufám, že použili dezinfekci, než mi ji zavedli."
Primář se usmál. Cítila jsem jeho úsměv v zádech. Neviděla jsem mu do tváře, ale byla jsem si jista, že se usmál.
"Není to už jedno."
"Není! Rozhodně není!" Prudce jsem se otočila a slova mu málem pohledem vytetovala na čelo.
"Chtěla ses zabít."
"Neúspěšně."
"A teď se trápíš nad tím jestli ti dobře vydezinfikovali ruku. Proč? Říkáš, že život nemá smysl."
"Nemá, ale když už musím žít. Chci být v bezpečí."
Při těch slovech mi vytryskly z očí přímo vodopády slz.
"Vydezinfikovali mi tu ruku?" zeptala jsem se prosebně.
"Určitě."
Překvapivě mě to uklidnilo.
"Chci odsud pryč."
"To nepůjde."
"Proč?"
"Pokusila ses zabít."
"To je zločin?"
Usmál se. Tentokrát jsem viděla ten okouzlující úsměv na jeho tváři.
"Vyspi se. Promluvíme si zítra."
"Nechci tady zůstat."
"Nashle zítra."
"Počkejte!"
Otočil se, dlouze se na mě zadíval, jako by přemýšlel její to nebude mimo jeho kodexy pokud se na mé přání vrátí. Chvíli jen tak stál a pak přišel zase ke mě. Sedl si na židli a jen tak na mě koukal. Trochu mě děsil.
"Tvůj klinický stav je dobrý. Dám tě převézt na psychiatrii."
"Já o to nestojím."
"Měla bys."
"A co tam pustíte do mě elektrošoky, zhypnotizujete mě... nebo co? Myslíte si, že jde to urpení zničit."
"Určitě najdeme řešení."
"Možná žádné není."
"Nemysli negativisticky."
"Mě už to přijde jako prostý fakt."
Usmál se a tiše odešel.

Lidi přicházejí, lidi odcházejí. Někteří se usmívají, jiní se mračí. Tady se pro jistotu jen mračí, na psychiatrii mi možná bude líp. Leda, co když... co když... bojím se to vyslovit... bojím se na to jen pomyslet... co když se tam něco zlého stane. Rozbrečela jsem se. Nechtěla jsem, ale nešlo to stopnout. Myšlenky mě dotáhly opět k přemýšlení nad sebevraždou, jako jediným řešením. Jenže proč se mi to nepovedlo? Proč? Co jsem udělala špatně? Měla jsem to asi zapít alkoholem jako ve filmu. Jenže já alkohol nepiju, ani coby oslavu svoji vlastní smrti. Teda skoro smrti. Alkohol by mi moji vlastní smrt zrušil, nebo možná zaručil. Nevím, nevím, nevím. Spíš je problém v tom, že doktoři z lidí dělají loutky, měli respektovat mou vůli. Co je to za svět, ve kterém si člověk ani nemůže vybrat den své vlastní smrti? Tomu se říká svoboda? Pochybuju, že to moje plány doktorům nebyly jasné. Měla jsem ji ani na rovinu napsat: nechte mě umřít. Jenže v tom případě by mě nespíš stejně zachraňovali a ještě s dvojnásobným potěšením. Takový průměrný doktor si totiž velmi rád masíruje svoje vlastní ego. Radši kdyby se věnovali těm, kteří jejich pomoct chtějí. Vybrala jsem si poetické datum 1. máj pro sebevraždu ráj. A oni mi to zničili. Původně jsem měla v plánu umřít v zimě, venku, ve sněhu, krásném bílém sněhu, jako z pohádky, jenže nevydržela jsem tu jarní euforickou náladu u všech a nehodlala jsem čekat na zimu, krom toho předchozí zimu nebyl vůbec žádný sníh, jako by někdo ve vesmíru nechtěl, abych se zabila.