DENÍK SEBEVRAŽEDKYNĚ

Anotace: 5. kapitola Co dělat, když se vám sny rozpadnou na malé dílky od puzzle a vy jste ztraceni. Uvězněná v životě, tak se Klára cítí a neví kam se hnout? Bojí se, nenávidí se a je zoufalá. Co dělat, když by radši už nic nedělala.

Sbírka: DENÍK SEBEVRAŽEDKYNĚ

5. KDO JE VLASTNĚ NORMÁLNÍ?

Kdysi se mi zalíbilo jedno motto, přesně si pamatuji, že znělo takto:
"Je těžké býti debilem, konkurence je příliš vysoká."
Tehdy jsem netušila, jak pravdivé a hluboké to je. Stojím na chodbě psychiatrického oddělení, vzdálená od dveří do mého pokoje asi na délku paže. To pro případ, že bych se chtěla zase schovat do náruče těch čtyř holých stěn. Je tu ticho. Vražedné ticho, jako stvořené pro autora hororu. To ticho bije do uší, přímo prosakuje do mého mozku vystrašeného k smrti. Nejspíš to bude tím, že je pět hodin ráno, ale já prostě nedokázala spát. Dnes mám velký den, přímo obrovský den. Dnes jsem musela vyjít ven z pokoje, neboť v deset dopoledne mě čeká má první psychoterapie. Tak si jdu obhlédnout cestu s pětihodinovým předstihem. Cítím, jak se mi klepou ruce a nohy mě sotva drží. Zvláštní. Tohle se mi běžně nestává a přitom já se bojím pořád.
"Ty nespíš?"
Zavrtím hlavou a prohlédnu si sestru od hlavy k patě. Je mladá, bude asi o něco starší než já.
"Spala jsi vůbec?"
"Ne."
Usměje se.
"Běž si lehnout a na nic nemysli. Možná ještě usneš."
"Neusnu, vím to."
"Tak si běž lehnout."
"Nechci tam být sama. Bojím se, strašně."
"Tak pojd se mnou, jsem tu taky sama a nudím se."
Přikývnu.
Sesterna, prosklená místnost, která kdysi dávno byla místností, ve které jsem si přála pracovat. Vlastně šéfovat. Já chtěla být rovnou lékařka. Když je člověk malé dítě má vznešené cíle. Lékařka, učitelka, vědkyně, právnička a pak..., pak narazí do reality. Tou realitou myslím lidi, kteří tyto funkce zastávají a rozhodně se nedá říct, že jsou příkladem vznešenosti. Realita otřásla mým životem více, než atomová puma. Roztříštila naděje, sny a ideály na malé nepatrné kousíčky, které jsem nestihla ani pozametat a rozmetlo je tornádo. Široko, daleko po celém vesmíru. Ty kousky mého životního puzzle, již jsou rozdrcené na téměř neviditelné kousky a je nejspíš nemožné je znovu poskládat. Ne nejspíš, ale určitě.
"Dáš si něco?" zeptá se zdvořile a ukáže rukou na velký výběr čajů a kávy.
"Ne, děkuji."
Rozhlížím se po místnosti, zatímco si sestřička připravuje svou ranní dávku kávy. Precizně uložené složky se záznamy pacientů. Pořádek na pracovním stole. Zajímalo by mě co je v mé složce. Jenže je asi dost hloupé vstát a prostě si ji vzít.
Zvuk lející se horké vody do hrnku kávy nejspíš funguje jako budíček, neboť se chodbou začaly ozývat hlasy.
"Dobrý ráno sestři, už bude snídaně?" ozval se hlas menšího chlapíka, nervózně si okusujícího nehty. Nešlo si nevšimnout, jak s druhou rukou zvláštně šermuje vedle svého boku.
"Pane Mane, přece víte, že snídaně se podává až v sedm hodin."
"Já vím, já vím, já vím!" rozkřikl se.
Sestra se zprudka otočila, jako zázrakem nepřevrhla šálek horké kávy a spěchala k podivnému chlapíkovi. Uchopila ho za ruce, podívala se na něj zblízka a tiše řekla: "Uklidněte se, zhluboka dýchejte, to bude dobré. Už bude šest hodin a co nevidět bude sedm. To bude dobré."
Chlapík podle pokynu hlasitě nasál vzduch do svého nosu a při výdechu to vypadalo, že vypustí i svou duši. Znova. Znova. Znova. Divím se, že ještě má duši a je tu stále i nějaký ten kyslík, neboť se zdálo, že ho chce všechen pro sebe.
"Už je dobře, pane Mane. Viďte?" zeptala se jej konejšivým hlasem a chlapík se kupodivu málem rozbrečel při slovech: "Promiňte, já .. já neměl jsem po vás křičet." Vytáhl své dlaně z jejích a pokračoval ve svém kousání nehtů. To ho zdá se uklidňuje více a zbyde i kyslík pro ostatní obyvatele...
V sedm hodin oddělení ožilo nebývalých ruchem, buď mají všichni takový hlad nebo jsou divná ranní ptáčata. Sestra se chystá předat službu denní směně a já si na sesterně začínám připadat jaksi nepatřičně. Vstanu a jdu na chodbu, jenže hororově tichá chodba se změnila k nepoznání. Všude byli lidi v županech, ti aktivnější už převlečení do sportovního na ranní cvičení a všichni měli jedno společné. Přešlapovali netrpělivě před jídelnou. Asi mají opravdu hlad. To mě při pohledu na ně hlad rozhodně přešel. Potichu si to namířím do svého pokoje. Zabouchnu dveře a rozbrečím se. Tam ven, přes den prostě jít nedokážu!