DENÍK SEBEVRAŽEDKYNĚ

Anotace: 10. kapitola. Klára zjišťuje, že psychiatři nedávají jen prášky a nepovídají si s pacienty, ale používají i poněkud drastičtější metody.

Sbírka: DENÍK SEBEVRAŽEDKYNĚ

10. NAČ BÝT V ŠOKU Z NĚKOLIKA ELEKTROŠOKŮ...?

Když vám nad ránem vběhne do pokoje doktor, který jen tak na okraj zapoměl v celé své roztržitosti zaklepat, zkuste se nevylekat. Srdeční pulz mi vyskočil někde značně nad normu, ale na srdeční příhodu jsem ještě příliš mladá. Srdce jako zvon, mládí je prostě mládí. Opomenu pustý fakt, že trpím srdeční vadou, ale to doktor neví, protože to zásadně neroztrubuju do éteru. Taková malá vadička koho by to taky mohlo zajímat? Než stihnu vůbec pozdravit, přistane na stole přede mnou nějaký papír, který zdá se mám podepsat, soudě podle podávaného pera, kterým mi mává před očima. Souhlas s elektrokonvulzivní terapií. COŽE? To je snad hloupý vtip! Nechápavě se na něj zahledím, nedokážu popadnout dech. V kterém století jsem se probudila? Doktor se hned po mém nechápavém pohledu pustí do rozsáhlého vysvětlování a já dávno myšlenkami jinde, na něj pouze tupě zírám. Jen ať si vysvětluje, což o to, ale jako psychiatr si mohl všimnout, že ho vůbec neposlouchám. Zaslechnu jen něco o psychotestech, podle kterých zjistili, že mám blízko k psychóze a v hlavě se mi rozsvítí. Do háje? Vždyť já byla mimo z toho psychologa, který to se mnou dělal. To přece nemůžou brát vážně! Jenže co teď? Mám jim tady začít roztrubovat, že ten test byl jen pokus o vtip? Pošlou mě do háje. Teď mi už to nikdo neuvěří. Jsem pro ně psychopat. No co, možná i trochu opravdu jsem. Mám plnou hlavu těch nesmyslných keců, že v mžiku vezmu pero a rychle hodím svůj autogram. Doktor vypadá nadmíru spokojeně a já doufám, že hlavně rychle vypadne. Právě jsem se podepsala pod souhlas s elektrošoky. Až se probudím a bude středověk, vůbec se tomu nebudu divit. Já též souhlasím s každou blbostí, asi jsem opravdu psychopat. Problém nastává v pustém faktu, že moje psycholožka nikdy neřekla, že spadám k psychopatům a tady to tvrdí o mě psycholog, který mě viděl ani ne hodinu! To opravdu nepřijde nikomu divné, že k tomuto závěru by měla už dojít má psycholožka, ale nedošla! Něco tu nesedí! Ale nikdo si nad tím hlavu neláme.

Na druhý den, kdy slavnostně mě ještě před snídani s pojízdným lehátkem odvedou z oddělení, zjišťuju, že elektrokonvulzivní terapie je nějak oblíbená, alespoň soudě podle toho, že jdeme celkově tři. Nebojím se. Spíš si nadávám, že jsem debil. Nemusela jsem tu nejspíš vůbec být, kdybych řekla na rovinu, jak to s tím psychotestem bylo. Možná se pletu a vůbec tu nejde o ten psychotest. Možná je jen můj psychiatr mírně zoufalý z toho, že mi nedokáže pomoci z mého ubohého života, který pozbyl poslední kapku soudnosti, dávno před lety a od té doby je můj život jedna velká tragikomedie. Vyskočím si na dovezené lehátko a začnou mě obskakovat. Někomu by to možná mohlo být i příjemné, ale já mezi tyto jedince rozhodně nespadám. Sotva přinesou jehličky začnu se doslova proklínat. Nenávidím jehly, óóóóó jak já nenávidím jehly, přesto statečně držím svou ruku a počítám poslední vteřiny do střetu mé kůže s tou hnusnou jehlou. "Máte to doufám sterilní!" vybafnu na sestru a ta v šoku z otázky se zamyslí. "Samozřejmě, tady je vše sterilní." odvětí po chvíli a z hlasu ji jde cítit nepochopení k tomu, proč se vůbec ptám. Au. Kontakt mé kůže s jehlou je tu! Nenávidím se. Co to má k sakru za proklatě ostrou jehlu! Nevím jestli jsem si toho všimla jen já nebo i někdo jiný, ale ve zdravotnictví jsou dva typy ostrosti jehel. Jedna je příjemná v rámci možností, ale já se teď setkala s druhou variantou. Možná to bude i sklonem, pod kterým se jehla zavádí. Zaúpím. Skousnu si jazyk a cítím, že zavádění kanyly je u konce. Zvednu opatrně hlavu a podívám se na svou ubohou ruku. Nejenže tu teď ležím s jehlou v loketní jamce, ale ta jehla má ještě na sebe navedenou hadičku, na jejímž konci je nechutně velká injekční skříkačka s bílou kapalinou neznámého původu. Kéž by to byl jed a já byla radši na popravě, než tam kde jsem. Chvilku jsem úplně mimo myšlenkama, ale prudké otevření dveří, povědomý hlas patřícímu dědkovi, kterého jdou šokovat se mnou mě vytrhne ze zamyšlení.
"Dnes už doufám, že naposledy." zaúpí dědula.
"Ano, pane Šinka vy dnes už naposledy." odvětí doktor, kterého si pamatuju z oddělení, vedle něj stojí o něco mladší a podle vzhledu poměrně hloupěji vypadající druhý doktor a já nechápu, proč jsou dva. Vymýšlím všechna možná vysvětlení, ale nakonec nepřijdu na nic. Možná ho dnes chtějí už zabít, tak naposledy. Ale proč jsou dva? Zatáhnou plentu a já zůstanu úplně opuštěná. Ani nemůžu tu vraždu vidět v přímém přenosu. "Vstáváme pane Šinka, budíme se ...!" huláká sestra, přitom chlapík snad spal pět minut, pochybuju, že více. "Budíme se, pane Šinka!" Dědula nehne ani brvou, asi je po něm. Po třetím hlasitém zvolání a nejspíš proplesknutím přes tváře, si můžou oddechnout, nezabili ho. Chlapík žije a odjíždí na oddělení. Vypadalo to, ale vážně napínavě. To mi věřte.
Doktoři si důkladně prohlíží papírek s nějakou křivkou, který jim vyplivla mašinka a jsou z něj úplně nadšení. Teď paní, jejíž jméno jsem nezjistila a netrvá to dlouho .... a jdou pro mě.... nebo spíš po mě?
Když si tak ležíte s kanylou, která má na druhé straně neznámou látku a pak se kolem vás sejdou doktoři, všichni na vás shora koukají, chce se vám omdlít.
"Ahoj, já jsem ta, co tě dneska uspí." Nakloní se nade mě mladá anestezioložka, jejíž obličej se v mžiku rozplyne do prázdna, zároveň s pocitem horka v hrudním koši.

Prázdno. To prázdno, které byste radši nezažili. Prázdno, které vám připomene, že život je jedno odporné utrpení. Přesně to prázdno, které se vám v mysli objeví s několika vykřičníky, přesně to prázdno mám teď na mysli. Cítím se prázdná. Jako by mi vycucli duši a pověsili ji na lampu. Sotva sestra z jednotky časné pooperační péče zjistí, že jsem vzhůru, neváhá a v mžiku podá hlášení na psychiatrii. Ti neváhají a za chvíli si přijdou pro mě. Někdy by spěchat nemuseli. Lidi většinou spěchají, když to nechcete. Sotva dojedou se mnou na psychiatrické oddělení, zjistím druhý fakt, o kterém se předtím zapoměli zmínit. Nejdu na svůj pokoj, nýbrž na pokoj s jednou proskleněnou stranou, a za sklem jak jinak, než sesterna. Jsem tu přímo, jak exponát v muzeu!
"Změříme tlak." ozve se sestra, přicupitá ke mě a já mlčky nastavím poslušně paži. Kanyla pryč, ruce jsou bez jehly. Původně jsem se ještě na jednotce pooperační péče snažila sestru přesvědčit, ať mi kanylu nechá už zavedenou na příště. Mnohem lepší běhat s jehlou v ruce, než si tu jehlu nechat zavádět! Jenže to prý nejde. A proč? No protože mám pech. Na elektrošoky půjdu ob den, a kanyla nesmí být zavedená déle, než dva dny. A tuto blbost nejspíš vymysleli dnes.
Tlak změřen, ale já stále musím zůstat v této napůl laboratoři. Chudáky ženy co tu musí normálně být, neboť pokud se tento pokoj nevyužívá pro mě podobné, je to normální pokoj. Však sen každého pacienta je, nechat se očumovat, jak v muzeu. Netrvá to dlouho a sestřička zase přicupitá změřit tlak. Chce se mi smát. Uběhla sotva chvilka, já prokazatelně žiju, tak proč ho zas měří? Možná je to její oblíbená činnost... Kupodivu tlak opět změřen. Kupodivu je to vzhledem k faktu, že já jsem už zažila situaci, kdy mi tlak opravdu nedokázali změřit. Ujistila jsem přítomné, že žiju a do kolonky tlak si zapsali asi vymyšlenou hodnotu, neboť skutečnou nedokázali zjistit ani po deseti minutách snahy. Tady naštěstí dnes mám tlak změřitelný, jsem si jistá, že tato sestra by se jen, tak nenechala větou: "Žiju, neměřte to." uchlácholit. Pečlivě si pozapisuje hodnoty a zase odcupitá. Po chvilce se to celé opakuje. Začíná to být směšné. Naneštěstí je to naposledy a já můžu slavnostně vyskočit z mé zapůjčené postele a zmizet z tohoto hororového pokoje.