Dark Side: 1.Díl

Anotace: Hranice

Kde je moje hranice?

Každý máme svoji hranici, svou mez. Je to taková pomyslná čára, která vyznačuje území. Území našeho života a naší existence. Hranice určuje, jak daleko můžeme zajít. Dává nám jistá, ne příliš přesná pravidla, kterými se většinu času řídíme. Svým způsobem nás omezuje, tedy, díváme-li se na to z pohledu člověka, co nikdy nenajde odvahu ji překročit.

Zastavila jsem se před moderně vyhlížející budovou, která velikostí připomínala menší sídliště. Slunce teprve vycházelo nad obzor a venku foukal příjemně chladivý mořský vánek.
Napila jsem se z termohrnku silné kávy s mlékem a nervózně přešlápla. Pozorovala jsem prosklenou stěnu, skrz kterou bylo vidět do vstupní haly přední Los Angeleské nemocnice. Nebylo ještě ani půl šesté ráno, a už se tu hemžilo tolik lidí. Mateřsky vyhlížející sestry ve světle fialové, ztrápení pacienti a jejich vystrašení příbuzní, zdravotničtí asistenti a v neposlední řadě lékaři. Rezidenti, sekundáři, specialisté a mladší lékaři neboli stážisté. Lépe řečeno banda zmatených čerstvě odpromovaných absolventů lékařské fakulty, neboli já. Já a několik desítek dalších, kteří dneska překročí práh nemocnice poprvé jako lékaři. Dobře, jako lékařská spodina, nicky, nuly a patolízalové, ale pořád už ti v očích veřejnosti všemohoucí, skvělí zachránci životů, co toho vědí víc, než kdokoliv jiný.
Vždycky jsem se kochala představou, jak si denně budu hrát na boha. Když jsem nastoupila na fakultu, měla jsem strach, nebyla jsem si jistá sama sebou. Čekala jsem, že ve svůj první den v zaměstnání, jako vystudovaný lékař, už budu vědět, co a jak, že se nebudu bát. Myslela jsem si, že se té nejistoty s léty studia postupně zbavím, jenže pravdou je, že čím víc jsem studovala a na pitevně řezala do studených těl mrtvých pacientů, tím větší obavy jsem měla. Člověk, který řekl, čím víc vím, tím víc vím, že vůbec nic nevím, byl naprostý génius.
Stojím tu před nemocniční budovou, třesu se strachy a rozhodně neprožívám žádné pocity nepřemožitelnosti a božství, jako jsem si vždycky představovala. Žaludek se mi stáhnul do malé kuličky, připadala jsem si nemotorná a celkově úplně neschopná.
„Půjdeš taky dovnitř, nebo tady budeš celý den stát a civět před sebe?“ ozval se přímo vedle mě drsný mužský hlas. Trochu mě to zaskočilo, ale nakonec jsem potlačila nutkání sebou polekaně trhnout. Nic jsem na to neřekla a jenom pokrčila rameny. Znovu jsem několikrát přečetla osvětlený nápis East Valley Hospital a opět se napila kávy. „Proč nejdeš dovnitř?“ zeptal se mě znovu ten chlap. Z hlasu mu sálala stejná nervozita, jakou jsem cítila já. Už od prvního okamžiku mi bylo jasné, že dneska začíná stejně jako já.
„A proč nejdeš dovnitř ty?“ odpověděla jsem mu otázkou a zase nervózně přešlápla. A bylo ticho, které bylo po chvíli narušeno houkáním sanitky, která pravděpodobně mířila do stejné budovy, jako já a kolega vedle. Těžce jsem polkla a žaludek mi udělal několik kotrmelců.
„Mám strach“ přiznal se pan XY a přesně tím vyjádřil i mé pocity. Souhlasně jsem přikývla a poprvé se podívala na tu osobu, která stejně jako já měla obavy překročit práh nemocnice. Zaskočilo mě, že působil o tolik starší než já. Dobře, o tolik zase ne, ale nevypadal na to, že se řadí k těm vypleskaným dětem, kterým se říká stážisté. Nebo je to možná jen můj pocit, přeci jen, jsem zhruba o pět let mladší, než většina z těch, co dneska začínají.
Byl vysoký s tmavě hnědými, lehce rozčepýřenými vlasy. Pravděpodobně chodil běhat nebo do posilovny, ostatně jak to lékaři dělají. Zvlášť pokud se jedná o chirurga. Takový člověk nemá čas na týmové sporty jako je třeba basketbal. V nemocnicích jsou pacienti, kteří jej potřebují, a nikdo nemůže zaručit, že se pan Holloway nerozhodne přistoupit k zástavě srdce, zrovna když má pan velký doktor střílet na koš svůj trestný hod, který má rozhodnout o celém zápase. Pan doktor odjede s poplachem do nemocnice, pan Holloway si mezitím na truc umře, protože ani srdeční záchvat nepřilákal dostatečnou pozornost lékaře, ale jen hloupých sester a celé je to na nic. Pan doktor přijde o pacienta, zatímco jeho naštvaní přátelé už hodinu čekají, kdy se uráčí vrátit hodit ten zpropadený koš, aby zápas konečně mohl skončit. Tak to s nimi prostě chodí. Lékaři obvykle nemají příliš přátel mimo nemocnici.
„Je to hranice“ prohlásila jsem. „Hranice?“ zopakoval po mně a z jeho hlasu bylo cítit, že ho to trochu pobavilo. „Ano, hranice. Když jí překročíme, už se nemůžeme vrátit. Překročíme jí, a začne něco úplně nového, další etapa. Nevím jak u tebe, ale pro mě jsou tou hranicí právě teď tamty dveře.“ Kývla jsem směrem ke vchodu.
„Tak jí přejdeme společně? Projdeme spolu dveřmi?“ zeptal se po chvíli zarytého mlčení. „Dobře“ souhlasila jsem. Měla jsem pořád strach, ale vědomí, že nejsem jediná, kdo se bojí, a že na to nejsem sama, mi dodalo alespoň špetku tolik potřebné odvahy.
„Fajn“ přikývnul s úsměvem a vykročil. „Fajn“ zopakovala jsem a šla s ním. „Já jsem Eric. Erik Clark“ představil se jakoby mimochodem při cestě do nemocnice. „Emma…Barnettová“ přijala jsem jeho ruku a letmo si s ní potřásla. Má hnědé oči…
„Barnettová? Když jsem začínal, dělal jsem v Chicagu s Davidem Barnettem.“ Zamyslel se. Když jsem začínal?! On už někdy začal?! A zná mého tátu. „Je to obvyklé jméno“ utrousila jsem a dále to raději nerozváděla.
„Začínal? Ty nejsi stážista?“ zeptala jsem se ve dveřích, kterými jsem samým překvapením prošla bez sebevětších obtíží. Eric se zasmál. „Ne, to už dlouho nejsem“
Na sestru úplně nevypadá, na pacienta nebo jiného návštěvníka je až moc vyrovnaný, takže je to můj nadřízený. A já s ním mluvím jako s chlapem z baru. Výborně, Emma válí. „Dneska tu nastupuji jako nový šéf kardiochirurgie“ dodal a pořád se ještě trochu smál. Mně se mezitím rozplýval sen o tom, jak jednoho dne budu světoznámě uznávaný kardiobůh.
„No tak hodně štěstí první den“ mrknul na mě a odešel svým směrem. Nejspíše k jeho vyblýskané kardiosvatyni, která se mi s každým momentem našeho rozhovoru vzdalovala na míle daleko. „Vám taky“ zavolala jsem za ním.
Nechal mě tam stát uprostřed obrovské haly přímo v centru veškerého chaosu a prostě odešel. Nehledě na to, že absolutně netuším, kam mám teď jít.

***

Vešla jsem do šatny plné plechových skříněk. Služba začínala přesně za 22 minut a už zde bylo plno stážistů, kteří plni naděje čekali, než to celé vypukne. Ve vzduchu bylo cítit napětí, vzrušení a taky trochu strach. Několik z nich si vyměňovalo názory ohledně následujícího koloběhu a také pár drbů.
„Už teď lituji těch, kteří mají Monroea. Sestra z porodního ho popsala jako diktátora.“ Prohlašoval podsaditý Ind s brýlemi s výraznými obroučkami. Žaludek jsem měla znovu jako na vodě, protože můj sekundář se podle dokumentů, které jsem dostala jako zdroj informací ke stáži na East Valley, jmenuje zrovna J. Monroe.
„Slyšeli jste, že tu prý je nějaká dvacetiletá stážistka?“ ptal se zase někdo jiný. „Dvacetiletá? Nevěděla jsem, že se tu rozdávají bryndáky a plíny“
„O dvacku, že nevydrží ani první službu“ zasmála se přísně vypadající dlouhovlasá asiatka.
Najednou se nikdo nebavil o ničem jiném, než o tom miminu, kuřeti a kačera tahající stážistce. Mluvili o mně a nikomu nevadilo, že stojím přímo vedle nich. Dobře, oni netušili, že jsem to já, což rozhodně nikomu nebudu připomínat.
Převlékla jsem se a mlčky si sedla na dřevěnou lavičku mezi skříňkami. Znepokojeně jsem sledovala ty začínající do prsou se bijící a budoucí lékařská esa. Proboha, kam jsem to vlezla a co jsem si to vybrala. Měla jsem zůstat stát před nemocnicí a celý den přemýšlet, jaké by to asi bylo, kdybych nezmeškala hned první službu. Jsem přesvědčena, že by to bylo mnohem lepší, než tohle. Chaos, strach a netaktní narážky. Přesně jako na střední, kterou jsem stejně jako vysokou absolvovala o několik let dříve, než moji vrstevníci.

***

Bylo nás pět. I takhle bych mohla popsat naší pětičlennou partu vyklepaných stážistů, čekajících na tu zkázu v podobě J. Monroea neboli diktátora. Na chirurgii nás bylo dohromady deset, jen nás rozdělili do dvou skupin a každou z nich měl na starost některý z rezidentů. K mojí smůle jsem zrovna já schytala toho, který podle toho, co koluje po nemocnici, rád mučí své podřízené – stážisty.
V naší skupině jsem byla já, ona asiatka, co se s ostatními sázela, kolikrát se během této dvaasedmdesáti hodinové služby rozbrečím a budu volat maminku, maličká avšak až nezdravě energická blondýna, která neustále někomu nabízela bonbony s tím, že cukr je pro tělo úspěšného chirurga velmi důležitý, vysoký modrooký mulat, kterého jsem měla chuť něčím praštit hned od chvíle, kdy poprvé otevřel pusu a promluvil na mě a kluk, který působil tak nemotorně a nevinně, že se zdálo, že je ještě mladší, než já.
„Vy! Co tam tak stojíte?“ ozval se burácivý hlas z druhého konce chodby. Diktátor Monroe. Všichni jsme sebou škubli a otočili se tím směrem. Naproti nám se řítila zhruba metr padesát vysoká Afroameričanka s přísným výrazem a ocelovými rysy v obličeji. „Monroe je diktátorka“ utrousil Jeff – onen po ráně volající mulat.

***

Měla jsem za sebou prvních 18 hodin služby, což nebyla ani třetina času, který jsem tu měla v rámci první služby strávit. Bylo to náročnější, než jsem si kdy myslela. Očekávala jsem nějaký velký případ, držení háků u operace, divokou akci. Nebo alespoň šití, když už nic jiného. Jenže ne. Hned po vizitě jsem dostala za úkol udělat asi dvacet vyšetření per rectum, což se vzhledem k tomu, že se jedná o palpativní vyšetření konečníku, zdá, jako bych těch úkonů provedla snad milion.
Naše pětičlenná skupina mladších lékařů od Monroeové se sešla u velmi pozdního oběda. Všichni se doslova cpali, jen mě chuť jídlu přešla na dost dlouhou dobu, když uvážím mou dosavadní pracovní náplň. 
„Měla bys něco sníst“ usoudil Toby – ten stážista, co působil tak mladě, že se po nemocnici začalo šířit, že ta dvacetiletá stážistka možná bude stážista. „Zkus 18 hodin někomu strkat prsty do zadku. Taky toho moc nesníš.“ Řekla jsem znechuceně a s jistým odporem vidličkou napíchla několik hranolek.
„Hele, už jste přišli na to, kdo je ta dvacítka?“ otevřel Jeff pro tuto nemocnici evidentně nesmrtelné téma. „Jessica, asistentka šéfa nemocnice říkala Danielovi z kožního, že by měla být na chirurgii“ Scarlett, ta maličká blondýnka, ztišila hlas a vzrušeně se podívala postupně na každého z nás. „Takže to musí být ta zrzka od Dylana.“ Kývla směrem ke stolu na druhé straně jídelny, u kterého seděla druhá banda stážistů z chirurgie. Upřímně mi tak trochu spadl kámen ze srdce. Čekala jsem, že se začneme podezírat navzájem, až pravda nakonec vyplyne ze situace a všichni pochopí, že jsem to já. Je mi jasné, že jednoho dne si to někdo uvědomí, ale v rámci této služby bych ráda zůstala čistá.
„Jo, ta vypadá, že jí teče mléko od pusy“ zasmála se Alex a zbytek stolu včetně mě se k ní přidali.

Oběd byl pomalu za námi, když v tom se dveře místnosti s kantýnou rozrazily a vešlo do ní několik specialistů v tmavě modrých úborech, které nosili jen velcí specialisté. Všichni jakoby ustali v současné činnosti. Konverzace ustala, nikdo najednou nepřežvykoval svůj příděl jídla, prostě nic. Jen upřeně sledovali, jak ta lékařská esa prochází mezi stoly.
„Koukej, to je Eric Clark. Ten jako první chirurg na světě úspěšně provedl náhradu chlopně u pacienta při vědomí. Je to bůh!“ zašeptala Scarlett směrem k Alex. Já jenom těžce polkla a nervózně se pousmála, když ona esa procházela kolem našeho stolu.
„Tak jak to první den jde, doktorko?“ otočil se za mnou doktor Clark a zasmál se. „Doufám, že lépe než vám“ odpověděla jsem s úsměvem. Clark přikývnul a šel dál. Očividně si byl své pozice boha plně vědom a patřičně si ji užíval. Náfuka.
Ještě chvíli jsem sledovala jeho sebevědomou chůzi, ale když zašel za roh k okénku s výdejem jídla, odvrátila jsem zrak zase zpátky. Tentokrát jsem se okamžitě pustila do jídla, jen abych se zaměstnala, protože jsem na sobě cítila pohled celého mého stolu a pravděpodobně nejen jeho.
„Ty se znáš s Clarkem?! Jak a proč?“ vyhrknul Jeff, čímž shrnul veškeré pocity a otázky všech mladších lékařů, kteří byli svědky toho, že na mě promluvil sám bůh kardiochýry. Nic jsem na to neříkala a věnovala se hranolkům.
„Ona s ním spí!“ vyhrkla Alex. „Co?“ zvedla jsem oči a dotčeně rozhodila rukama, čímž jsem omylem odhodila několik hranolek na zem. „Ne! Jenom jsme se potkali na cestě do nemocnice a začali si povídat. Je tu taky první den“ uzavřela jsem celou debatu a naznačila, že se o tom odmítám dál bavit. Jsou horší než puberťáci posedlí sexem a to už je opravdu co říct.

***

„Nevíš co se děje?“ zeptal se Toby, se kterým jsem se téměř doslova srazila na chodbě na cestě do přednáškové síně, kam jsem měla přijít, protože mi na pager pípla doktorka Monroeová.
„Nemám nejmenší tušení“ pokrčila jsem rameny a dala si ruce do kapes od bílého pláště.
Společně jsme došli na místo a posadili se společně dozadu. Sedačky se postupně zaplnili a všichni netrpělivě očekávali, co se bude dít. Sešla se tu snad celá nemocnice a nikdo netušil, oč jde.

„Děkuji, že jste si na mě udělali čas“ zahájil vysoký lékař v bílém plášti a temně modrém úboru svou přednášku, nebo co to vlastně bylo. „Pro ty z vás, kteří jsou zde teprve první službu, já jsem doktor Lerner a specializuji se na neurologii.“ Představil se a mrknul směrem k naší skupině stážistů. Pokud si můj otupělý mozek dobře vzpomíná, producíroval se společně s Ericem Clarkem po jídelně plné stážistů a sester.
„Před pár dny jsme přijaly pacientku X s dočasnou parézou levé nohy. Všechny testy byly čisté, a tak jsme došli k závěru, že se jednalo jen o sraženinu, která se sama rozpustila. Jenže ještě ten samý večer se nám pacientka zhroutila s akutní bolestí, kterou na škále bolesti ohodnotila 10ti body z deseti. Testy byly opět čisté. Angio napoprvé nic neukázalo, ale pro jistotu jsme pacientku monitorovali průběžně. Při druhém pokusu si začala stěžovat na bolest na hrudi a poté došlo ke ztrátě dechu. Pacientka měla v hrudníku tekutinu, takže se topila.“ Odmlčel se a s dramatickým výrazem si prohlédnul všechny posluchače.
Dělala jsem si poznámky, tušila jsem, že se mi to bude hodit.
„Pacientka má nenávratně poškozené srdce a je v pořadníku na jeho transplantaci. Jenže jej nedostane, pokud co nejdříve nenajdeme příčinu jeho poškození. A jestli o to srdce přijde, nepřežije to. Máme málo času.
Tohle se nestává příliš často, je to velká šance pro vás pro všechny, protože ten, kdo na to přijde, bude asistovat doktoru Clarkovi, při transplantaci. Kopii pacientky karty si vyzvedněte u mě. Uděluji vám povolení, chodit za pacientkou bez mého vědomí, kdykoliv se budete chtít na něco zeptat, ale předem prosím, abyste si anamnézu udělali velmi důkladně hned napoprvé.“

***

Zasedla jsem si s pacientčinou kartou do knihovny a začala přepisovat její údaje. Mladá žena, dvacet devět manažerka velké PR agentury. Nekuřačka, alkohol příležitostně, předepsané léky nemá. Žádné alergie, zkrátka nic, co by vysvětlovalo tak závratné poškození srdce.

„Jak dlouho tu už sedíš?“ ozvalo se přímo nade mnou. Trhla jsem sebou tak, že ze mě spadly všechny papíry, na kterých byla snad stokrát přepsaná karta pacientky. Zvedla jsem hlavu.
„Co chceš?“ zamračila jsem se a vrátila se ke kartě. Jeff mi byl tak nějak zvláštně protivný. Vlastně ani ne protivný, zkrátka bych se i obešla bez jeho neustálých připomínek.
Jeff se posadil vedle mě, jako by ho o to někdo žádal. Protočila jsem panenky a pokračovala ve své práci.
„Proboha, co to je?“ vzal do ruky několik z obou stran popsaných listů a zadíval se do nich. „To je karta té pacientky. Proč to přepisuješ, když máš kopii?“ nechápavě zatřepal hlavou a sáhnul po dalších po zemi se válejících papírech. „Kolikrát si to přepsala? Pane bože!“ začal se smát.
„A proč ty jsi vůbec tady? Tvoje přítomnost mi vůbec nepomáhá. Když na to nikdo nepřijde, pacientka nedostane srdce. Když pacientka nedostane nové srdce, umře. V podstatě ji zabíjíš, když mi tu vydýcháváš vzduch. Vím, že tobě je to jedno, ale mě na pacientech záleží. Jdi pryč!“
„Páni, jsi tím případem posedlá“ prohlásil na oko vážně. Nic jsem na to neřekla a pokračovala v přepisování. „Proč ten případ tolik chceš? To vážně spíš s Clarkem?“ nepřestával dorážet. Opět v tom je sex. Proč tihle stážisté za vším vidí jenom sex?
„To nemůžu chtít svojí úplně první operaci jako mladší lékař strávit na sále u transplantace srdce, aniž bych s někým spala?!“ vystartovala jsem a opět mě popadalo nutkání, umlátit Jeffa toustovačem. „Klid, jenom si dělám srandu“
„Hm.“ Zavrčela jsem. „Taky chci tu operaci, jen mi přijde kravina izolovat se na několik hodin od světa a dokola opisovat tytéž údaje.“ Zamrkal na mě.
„Myslíš, že na to obtěžováním ostatních stážistů, kteří se na rozdíl od tebe alespoň snaží dělat něco duchaplného, přijdeš?“ podívala jsem se na něj a obrátila list na druhou stranu, abych mohla psát dál.
Jeff se pousmál. „Chci tím říct, už jsi s pacientkou mluvila?“ povytáhnul obočí. Teď na to kápnul. Zarazila jsem se.
„No tak vidíš. Údaje a fakta nejsou všechno. Nejsme roboti, průběh nemoci ovlivňuje chování a životní styl. To, že něco není uvedeno v kartě, neznamená, že se to u pacientky nevyskytuje.“
To bylo zdaleka to nejmoudřejší, co jsem od něj zatím kdy slyšela.

Přestala jsem psát a na okamžik se zamyslela. Jeff mě celou dobu pozoroval a čekal, co udělám. Beze slov jsem se zvedla a vyběhla z moderně zařízené knihovny plné medicínských knih, encyklopedií a studií.

***

„Dobrý den slečno Westonová.“ Zaklepala jsem na dveře jednolůžkového pokoje, ze kterého se ozývalo pravidelné pípání několika přístrojů. Místnost byla plná moderního vybavení, nábytku a drahých přístrojů. Uprostřed stálo nemocniční lůžko, na kterém se krčila drobná plavovláska s výraznými kruhy pod očima a propadlými tvářemi. Polil mě studený pot. Už na fakultě jsem nenáviděla kontakt s pacienty, protože s nimi až moc soucítím. Tu přehnanou empatii mám po mámě. Táta s tím problém neměl. Proto nejspíš patřil k těm nejlepším.
„Jdete se na něco zeptat, doktorko? Všechno už jsem řekla tolikrát…“ zachroptěla pacientka ze svého lůžka. Vypadalo to hrozivě. Kdybych měla říct, jak si představuji smrt, můj popis by se této mladé ženě velmi podobal.
„Omlouvám se, už musíte být vyčerpaná“ řekla jsem omluvně a vešla do pokoje.
Přisunula jsem si židli k pacientčině posteli a posadila se na ní. Nemám ráda lékaře, kteří u lůžka stojí. Pacient pak mívá pocity podřazenosti a svého doktora se bojí.

Začala jsem s obvyklými dotazy ohledně rodiny, práce a podobně. Většina z toho mě jako lékaře nezajímala, ale chtěla jsem v pacientce vzbudit důvěru a především jsem si chtěla ověřit, že nemá problémy s pamětí případně s řečí.
Všechno se zdálo být vcelku normální. Slečna Westonová mi neprozradila nic, co by zvrátila mé pátrání po příčině a já už začínala ztrácet naději, že na to někdy přijdu. Už jsem byla skoro připravena skoro půlhodinový rozhovor ukončit, když v tom jsem si všimla něčeho zvláštního.
„Můžete mi ukázat levou ruku prosím?“ zadívala jsem se na její zápěstí, ale okamžitě odvrátila zrak zpátky ke svým poznámkám. „P-proč?“ vyhrkla a instinktivně stáhla levou ruku blíž k sobě. To jsem čekala, proto jsem dělala jako bych si jejího podivného chování nevšimla. „Mám obavy, že máte špatně zavedenou kanilu“ dodala jsem na vysvětlenou.
Pacientka mi nastavila ruku. Správně zavedenou kanilu jsem vyjmula, loketní jamku zalepila, aby rána nekrvácela a jehlu zavedla do žíly na hřbetu dlaně. Věřím, že to nebylo nic příjemného, ale bylo to nutné, abych si mohla prohlédnout celé její předloktí, které bylo doslova poseté úzkými a nepatrnými jizvičkami.
„Děkuji, to bude vše“ usmála jsem se a zvedla se k odchodu. Narazila jsem na něco a tušila, že jsem blízko. Srdce se mi vzrušeně roztlouklo a hlavou mi začaly probíhat různá fakta a momenty našeho dlouhého hovoru.
Už jsem byla ve dveřích a jednou nohou na chodbě, když mě slečna Wilsonová zarazila. „Doktorko…“ zavolala za mnou.
„Ano?“ otočila jsem se a zadívala se na to vyzáblé tělo, které nebylo příliš daleko od překonání hranice mezi životem a smrtí.
„Mám strach. Nechci umřít“ zašeptala a hlas se jí při posledním slově zlomil.
Pousmála jsem se, abych jí dodala odvahu. „Nebojte se, mám takový pocit, že brzy už přijdeme na to, co je špatně“

***

„Doktore Clarku!“ rozběhla jsem se na druhý konec chodby, když jsem konečně našla někoho ze specialistů. Už deset minut jsem zběsile létala po nemocnici a snažila najít kohokoliv, komu bych mohla oznámit, na co jsem přišla.
Eric Clark se zarazil a otočil se za mým hlasem. Když mě zpozoroval, pobaveně si založil ruce a počkal, než se k němu s jazykem až u kolen dořítím.
„Jdeš se mi vyplakat na rameno? Čekal jsem tě dřív“ zasmál se. „Doktore Clarku“ začala jsem, ale sotva popadala dech, takže jsem se na chvíli odmlčela.
„Vím, co způsobilo to poškození“ oznámila jsem a ještě pořád trochu funěla. Clark pojednou zvážněl. „Opravdu to víš? Neutahuješ si ze mě? To by totiž za dané situace nebylo zrovna vhodné“ podíval se mi naléhavě do očí. „Vypadám, že bych si zvracela plíce kvůli tomu, že si z vás chci vystřelit?“ dotčeně jsem povytáhla obočí.
„Tak mluv!“ vyzval mě netrpělivě. Sklopila jsem zrak a nepatrně zavrtěla hlavou. „Tady ne…“
Eric samozřejmě nechápal a zatvářil se poněkud zmateně.
„No dobře, tak pojď“ přikývnul nakonec.

***

„Pacientka má bulimii“ začala jsem a hned se na chvíli odmlčela. Čekala jsem protesty a řadu otázek, jak to spolu souvisí a podobně.
„Když jsem s pacientkou mluvila, všimla jsem si, že se až přehnaně kontroluje. Má bolesti, které se snaží potlačit. Nepřikládala jsem tomu velkou váhu, dokud jsem si nevšimla jizev na jejím předloktí. Jsou malé a snadno se přehlédnou.“ Povzdychla jsem si a podívala se do svých poznámek.
„To ale nevysvětluje tak závratné poškození srdce“ namítnul doktor Clark a opřel si levý kotník o pravé koleno.
„Nechte mě domluvit. Ona tu bulimii samozřejmě skrývá. Jako manažerka velké společnosti si nemůže dovolit běhat po každém toastu na toaletu a strkat si kartáček do krku. Dělá to v periodickém pořadí. Doktore, co vám říká Ipeca?“ podívala jsem se mu do očí a vítězoslavně se usmála, protože z jeho výrazu jsem usoudila, že pochopil, kam tím mířím. Ipeca je lék, který vyvolává dávení, například když dítě sní krabičku antibiotik s tím, že to jsou bonbony. V jednorázových případech je Ipeca pomocník k nezaplacení, ale pravidelné užívání vede k trvalému poškození srdce. Zvlášť pokud dotyčný trpí podvýživou.
„Je možné, že se pletu“ dodala jsem pokorně, ale jak já, tak doktor Clark jsme dobře věděli, že si to rozhodně nemyslím.
„Jestli máte pravdu….“ Začal Eric s ještě vážnějším pohledem. „Pacientka to srdce nedostane“ doplnila jsem. „Nevezmou jí do registru“
„Přesně tak“ povzdychnul si Clark. A pak bylo na dlouho chvíli ticho. Oba jsme přemýšleli nad danou situací. Byla tu nepatrná možnost, že se pletu, ale tak jistá, jako nyní, jsem si snad ještě nikdy nebyla. Což nebylo pro pacientku zrovna příznivé.

„Až promluvíte s pacientkou… Jestli se ukáže, že mám pravdu, chci, abyste před komisí řekl, že se jedná o kardiomyopatii.“ Řekla jsem do ticha s neuvěřitelnou sílou v hlase. Vždycky jsem byla spíše ten typ, co všechno v tichosti pozoruje a názory si nechává raději pro sebe. Jenže s překročením prahu nemocnice jsem vstoupila do nového života a už jsem odmítala být ta šedá myška jako doposud. Navíc tady se jednalo o něčí život.
„Chceš, abych první den v novém zaměstnání lhal?“ založil si ruce na prsou a zamračil se. „Ano doktore, přesně to po vás chci.“ Přikývla jsem. „Jsme lékaři, chirurgové. Máme zodpovědnost za lidský život. A slečna Westonová to pohnojila, jak se dalo, jenže každý si zaslouží druhou šanci. Každý děláme chyby, tak proč by za to měla naše pacientka platit životem? Vy víte, že když řeknete pravdu, že pravidelně užívá Ipecu, a že si srdce zničila sama, srdce nedostane. Když to řeknete, nezabije jí bulimie ani Ipeca. Zabijete ji vy!“ rázně jsem zaklapla desky s pacientčinou kartou a mými poznámkami. Zvedla jsem se k odchodu. „Dejte mi vědět, až se rozhodněte, jestli budete zachránce životů, nebo vrah“

***

Seděla jsem na opuštěné chodbě a usrkávala asi osmý šálek kávy. Měla jsem za sebou už pětašedesát hodin své první služby a jen pár hodin spánku. Byla jsem vyčerpaná. Případ Katie Westonové mě vyčerpal a Clark, ten bezpáteřní srab, ji nejspíš odmítl zachránit.
Bylo mi pod psa. Doopravdy. Byla jsem jen kousek od toho, abych začala brečet.

Ticho a klid narušilo pípání mého pageru. Vyndala jsem jej z kapsy pláště a podívala se na jeho display. „Budeme operovat, za půl hodiny na sále číslo 5“

***

Operace, přesněji řečeno transplantace srdce, trvala několik hodin. Sotva jsem stála na nohách, usínala za chůze a chtělo se mi umřít, ale tohle bylo něco nepopsatelného. Do teď jsem se směla dívat jen z galerie nebo na mrtvá těla pacientů, ale teď. Držela jsem háky a ještě mohla odsávat. Samozřejmě, pro člověka mimo nemocnici to nic neznamená, vždyť jsem neřezala, ale řekněte tohle někdo mladšímu lékaři. Zvlášť pokud se jedná o vaši první službu vůbec. A hned transplantace. Navíc jako bonus jsem byla úplně první z naší slavné skupiny stážistů chirurgie, kdo se umyl na operaci. Je mi dvacet, podle nich jsem ještě dítě, kterému teče mléko po bradě, ale všechny jsem je strčila do kapsy.
„Takhle se to dělá, doktorko“ prohlásil ten velký kardiobůh Eric Clark. Upřímně, už chápu, proč se mu tak říká. Je to bůh přes srdce. Pousmála jsem se a myla si ruce, které byly celé vysušené od latexových rukavic.
„Ale tohle už nedělejte“ zvážněl a opřel se o umyvadlo. Zarazila jsem se. Za prvé mi poprvé vykal a za druhé, jeho proslov nedával moc smysl. Asi už toho má také plné kecky. Alespoň pro dnešek.
„Tak se to dělá, ale už to dělat nemám?“ povytáhla jsem pobaveně obočí. Clark přikývnul a začal se smát, protože mu nejspíš došlo, jak moc uhozeně to muselo znít.
„Chci říct, že kdyby se na to přišlo, můžu přijít o licenci. Dneska jsem před komisí lhal“ opět se tvářil jako pan velký učitel.
„Ale zachránil jste té ženě život“ namítla jsem a sáhla po papírových utěrkách. „To ano“ přikývnul. „Jenže teď jste ve světě, kde fungují určitá pravidla. Než jsme vešli do nemocnice, řekla jste, že je to hranice. Jenže tuhle hranici překročit nemůžeš, ať už máš sebelepší úmysly“ zkoumavě se na mě zadíval, zatímco já si sušila ruce v utěrkách.
Chápavě jsem přikývla, i když velice neochotně. Pořád jsem nechápala, proč člověk musí lhát, aby zachránil život, ale nechtěla jsem o tom dál argumentovat.
„Proč jste se tedy rozhodl operovat?“ tázavě jsem se na něj podívala.
Eric se pousmál a zadíval se na již vyklizený operační sál skrz sklo. „Emmo, já vím, že ty jsi ta dvacetiletá stážistka, po které pátrá celá nemocnice. Znal jsem tvého tátu, učil mě, když jsem začínal.“
Ztuhla jsem, ale nijak to nekomentovala. Znal mého tátu a evidentně mě zná lépe, než jsem si myslela.
„Už mi zase tykáte?“ pokusila jsem se celou věc obrátit v žert. „Už to tak vypadá“ zasmál se a odešel z místnosti.

***

Vešla jsem do šatny, kde najednou bylo pomalu stejně lidí, jako když jsme před třemi dny začínali. Jakmile mě ostatní stážisti zpozorovali, začali tleskat. Zarazila jsem se a nedůvěřivě si je všechny prohlédla.
„Na sále si válela!“ ozývalo se ze všech stran. „Jaké to bylo?“ „Jsi frajer!“
Pousmála jsem se a beze slov se vydala ke své skříňce. Užívala jsem si jejich obdivné pohledy a respekt.
Odemkla jsem skříňku a vyndala z ní jablko. Posledních čtrnáct hodin jsem nic nejedla a teď, když byla první služba za mnou a opadnul ze mě veškerý stres, jsem opravdu umírala hlady.
„Tak řekni něco!“ vyzvala mě Alex tím, že přeřvala všechny ostatní hlasy. Povzdechla jsem si a otočila se k davu, který na mě koukal jako na svatý obrázek.
„Vy chcete, abych vám něco řekla?“ kousla jsem se do rtu. Byla jsem kupodivu až nápadně vyrovnaná. Obvykle mi pozornost opravdu nedělala moc dobře, ale teď bylo všechno jiné.
„Joo, no tak, jaký to bylo“ zavolal Jeff.
„Jaký to bylo?“ zamyslela jsem se. „No, když jsem vešla na sál, měla jsem strach, že to zvorám. Přeci jen, byla to moje první operace. Chtělo se mi umřít a přála jsem si být kdekoliv jinde, než na sále. Celou službu jsem poslouchala vaše stupidní kecy o tom, jak to dvacetileté mimino bude brečet a volat maminku. Víte, jak mi bylo? Dost na houby. Jenže pak jsem se ze sálu podívala na galerii a viděla vaše obličeje plné obdivu a závisti a uvědomila jsem si, že i přes to, že mi podle vás teče mléko po bradě, jsem já vyřešila případ a umyla se na transplantaci srdce, zatímco vy jste se za posledních dva a sedmdesát hodin nedostali dál, než k vyšetření per rektum. Na sále jsem válela a už nebudu poslouchat vaše hloupé narážky na můj věk. Vy nemáte právo se mi posmívat, protože já jsem ten genius, co má už ve dvaceti letech doktorát. Já ještě nesmím ze zákona ani pít a už v ruce držím lidské srdce. Vám všem tu je víc jak pětadvacet a co jste za poslední tři dny dělali vy? Pátrali po té dvacítce a řešili, jestli někdo náhodou nespí se specialistou.“ Zakončila jsem vítězoslavně svůj proslov a rázně zabouchla skříňku. Všichni stáli jako opaření a zírali na mě. Upřímně řečeno, já sama také zírala, jen uvnitř. Postavila jsem se tomu tak, jako ještě nikdy. Vždycky jsem si všechno nechala líbit, ale teď?

Občas je asi dobré prostě zavřít oči a tu hranici překročit. Zničíme tím vlastní řád a porušíme snad všechna osobní pravidla. Jenže neexistují pravidla jen proto, aby se porušovala? Možná, že překročením hranice neztratíme rovnováhu, ale naopak získáme nový prostor, který nám pomůže v rozletu. Je to jen a jen na nás.