DENÍK SEBEVRAŽEDKYNĚ

Anotace: 11. kapitola

11. Hygiena není latinský pozdrav.

V sedm ráno je pro mě tady nesnesitelný čas určený ke vstávání. Chcete vstávat, nechcete vstávat? Toto nikdo neřeší, je sedm a je prostě a jednoduše čas vstát. Jenže po mé včerejší téměř probdělé celé noci, kdy jsem se snažila urputně vzpomenout si na to, kdo jsem, je dnešní vstávání za trest. Jsem snad v kriminále, že musím poslouchat? V kriminále určitě nejsem, soudě podle toho, že tady to vypadá spíš na pětihvězdičkový hotel. Mají tu přístup k internetu, tělocvičnu, televizi, co víc si přát? Oddělení je nově zrekonstruované a rozhodně neodpovídá běžnému standardu, tady je to vysoký nadstandard, není se proč divit, že klientela je také početná. Možná chodím kolem podnikatelů se soukromým tryskáčem, kteří si tu přišli léčit vystresovanou duši, možná, že tito lidé nemají na kontě miliardu korun a možná mají i více. Tady se na toto nehraje. Tady jsme si všichni prostě lidi s narušenou psychikou.
"Ahoj," pozdraví mě Sam hned u snídaně. Přikývnu ji na pozdrav a dál se věnuju svému přídělu denní stravy. Zvykla jsem si a jím tu. Co jiného mi taky zbývá. Bojíš, nebojíš... jíst stejně musíš.
"Jak se dneska máš?" optá se mě jen tak, aby asi řeč nestála.
"Jde to."
"Připadáš mi nějaká divná."
Přisunu si židli blíž k ní a téměř šeptem řeknu: "Na nic si nevzpomínám po včerejším šoku ... elektrickém.... Normálně jsem celou noc přemýšlela, kdo jsem."
Přestože jsem mluvila téměř neslyšně, otočí se na mě dívka od vedlejšího stolu.
"Byla jsi na eletrošoku?" zeptá se spiklenecky a bez pozvání se v mžiku přestěhuje k našemu stolu. "Já to znám." pokračuje. "..taky mi to dávali..."
"Pomohlo ti to?"
Zakroutí smutně hlavou. "Ne. Je to příšerné."
"Nepamatuju si, uspali mě."
"Mě taky, ale přijde mi ten princip účinku nemorální. Kdo ví co nám udělali."
"Počkej, jak to myslíš?"
"Pustit elektřinu do hlavy mi přijde odporně zvrhlé."
Rozesměju se tak hlasitě, že to upoutá pozornost i ostatních.
"Zvrhlé? To řekni doktorovi, uvidíme, jak se bude tvářit."
"No to by mě zajímalo, jak by se tady doktoři tvářili, hlavně ten namyšlený snob. Mě to dělali kdysi a v jiné léčebně, už bych tam nikdy nešla. Jo úplně jsem zapoměla. Já jsem Markéta."
Představí se, ale já to téměř nezaznamenám. V hlavě se mi dokola točí její prazvláštní slova v otázce: Kdo ví co nám udělali? Začínám se bát, že mi chtějí ublížit.
"S čím tu jsi?" otočím se prudce k Markétě a s napětím odpovědi ji visím na rtech.
"Schizofrenie. Teda neví to přesně, ale 12 let to vedou, jako schizofrenii." Poznámka o tom, že 12 let netuší jestli má nebo nemá schizofrenii u mě vyvolala další záchvat smíchu.
"Promiň," promluvím s pusou plnou rohlíku, kterým jsem se snažím utlumit svůj záchvat smíchu. "ale po mých zkušenostech s českým zdravotnictvím, ve kterém zjišťuju, že je běžné léčit něco silnými léky a nebýt si jistí diagnózou, nevím jestli se mám smát nebo brečet. Jinak já jsem Klára."
"Sam." připojí se Samanta k představování.
"Nevadí, že jsem k vám tak přilezla? Ke mě si přisedl divný týpek." ztlumí hlas, aby ji asi třicátník sedící vedle u stolu neslyšel. "Pořád mi čumí do výstřihu."
"Prase." procedí Sam skrze rty, tak věcně, zcela bez známek pocitů, že se zmůžu jen k prázdnému civění na to "prase", jak jej Sam označila.
"S čím tu jste vy?" prolomí Markéta chvilkové ticho.
"Obsedantně kompulzivní porucha, tady jsem se dostala až po neúspěšném pokusu o sebevraždu."
"Já jsem tu s pokusem o sebevraždu a zjistili mi údajnou poruchu osobnosti. Stejně mají poruchu osobnosti oni a ne já," řekne Sam naštvaně.
"Já jsem se o sebevraždu nikdy nepokusila."
"Vidíš, máš značné nedostatky." odsekne Sam, zvedne se ze židle a bez rozloučení zamíří na svůj pokoj.

Uvidím ji zas až v jedenáct na skupinové terapii, kde přijde se značně špatnou náladou. Ani se radši neptám co se stalo, stejně za chvíli zašvitoří náš terapeut, který chodí na minutu přesně. Sklopím hlavu a koukám se na podlahu. Mlčky. Jen občas letmo obhlédnu okolní osazenstvo.
"Vítám vás na dnešní terapii." Zašvitoří ten nagelovaný terapeut.
"Dnešní téma je..." nezaslechnu konec věty, neboť se zkroutím do panického šoku vlastní mysli. Kdo jsem? Co tu dělám? Nenacházím odpovědi. Ano, vím jmenuju se Klára... Zas tak špatně na to nejsem. Ovšem zbylé věci se mi jen velmi nechtěně ukazují v mysli, v oparu zapomnění, v šoku z neznámého jsem zahleděná dovnitř a ani si nevšimnu, že všichni na mě civí. "Děje se něco?" zeptám se nechápavě.
"Ano, ptal jsem se jak se dnes cítíš a že skupině můžeš říct o svých problémech. Minule jsi tu odpověď dost odsekla."
"Nemám náladu o ničem mluvit."
"Jak se chceš vyléčit bez spolupráce?"
"A to si myslíte, že mi nějaké kecy pomůžou?" Rozkřiknu se a prudce vstanu ze židle. "všichni si tu myslí, že problém je ve mě. Všechny ty psychokecy, co se tváří jako extra ... důležité řeči. Myslíte, že mi to pomůže, když stejně vidím, jaké prasata jsou lidi? Fotr si tak strašně myje ruce pořádně, že ušpiní ručník... tomu teda říkám umyté ruce... do háje .... co je to za společnost, kde jeden chlap se vychcal za pekárnou a potom si nemytou rukou šel nakoupit a sežrat rohlík. Vůbec mu nevadilo, že ostatní čekající před pekárnou uvidí, jaké je prase. Je to normální? Ale problém je prý ve mě. Já jen chci, aby lidi nebyli prasata, pro které je hygiena latinský pozdrav."
"Myslíš, že tady sedí prasata?"
"To bylo hned jasný, že to překroutíte a budete se takhle debilně ptát."
"A myslíš si to?"
"Neznám je, jsem tu s nima pár dní. Nechci nikoho urážet, ale prostě když vidím doma, jaké prase je můj fotr a ve škole, že si děcka zajdou na záchod a kolem umyvadlo projdou velkou oklikou... jaký mám mít asi předpoklad pro kontakt s okolním světem? Když to co vidím a pamatuju si není vzor čistotnosti?"
Rozbrečím se, nechci, ale pod tíhou pocitů se zhroutím na židli. Měla jsem se ovládnout. Stydím se.
"A co mamka?" optá se terapeut smířlivým hlasem.
"Ta si ruce myje pěkně. Jenže pořád převládají negativní zkušenosti."
"Máte oddělené ručníky?"
"Snažím se, řekla jsem, že by měl mít každý svůj ručník."
"A výsledek?"
"Mamka mi pro klid doma dala ručník pro všechny."
"Tak by už to mělo být v pořádku?"
"Jak v pořádku? Když opomenu fakt, že fotr není schopen si zapamatovat, který ručník je jeho, tak nedokážu zapomenout na to, že když si blbě myje ruce, tak může doma něco roznášet. Někdy mi přijde, že ta jeho zastávka v koupelně se míjí účinkem. Delší dobu počítá svoje nekape, než si myje ruce."
"Jak to myslíš?"
"Ten vůl odflákne mytí rukou a pak stojí u umyvadla a říká si pro sebe: nekape, nekape, nekape nejmíň pěti minut...... cvok. Samotné mytí rukou odflákne čtyřmi sekundami, kretén."
"Ano, máš pravdu, potřebuje pomoct. S tím svým ujišťováním jesli zastavil vodu."
"Zkuste to říct jemu. Řešíte to jeho nekape vím, než prostou pravdu, že je prase. Prvně chlastal, zničil mi dětství, ale to všichni museli chápat, že on je ten chudáček a my mu pomůžeme, ale když chci po něm něco co umí i tříleté dítě, tak je strašně omezovaný! Je to kretén."
Terapeut mlčí a všechny zraky se upínají na mě. Cítím, že se všichni na mě dívají a je mi to jedno. Vyklopila jsem to, co jsem nechtěla na skupinové terapii řešit a teď je to venku. Všichni vědí, jak mi ublížit, všichni vědí co mě psychicky zdeptá a teď se bojím, aby toho nevyužili.

Když se v podvečer sejdu se Sam ne terase při západu Slunce, nemám slov. Mlčky si stoupnu k zábradlí a koukám do krajiny. Je tu park, pak les a až za ním se vynořuje město. To pološero, které vládne při západu Slunce mám ráda. Jako by to šero, tajemné šero slibovalo, že zítra, až vyjde zase Slunce bude lépe. Je to kouzelné, romantické a tajuplné. Sam mlčí taky. Opře se o zábradlí z kapsy vytáhne cigaretu a otočí se na mě. "Nevadí?" ukáže na cigaretu. Zakroutím hlavou. Zapálí si a věcně prohodí: "dnes je den blbec!"
"To mi nemusíš připomínat."
Nechci se bavit o mém výstupu na skupině a Sam se neptá.
"Můžu holky?"
Otočíme se obě a zaostříme zrak na přicházející Markétu.
"Jsem tam na pokoji sama a z toho ticha šílím."
"Tak pojď k nám, teda jestli Sam to nevadí."
"Nevadí. Kouříš?" ukáže na balíček cigaret a čeká na odpověď.
"Neměla bych, ale jednu si dám."